Výlety 2024

Odkaz na mapu výletů najdete zde

Silvestrovské posezení u Jizery

31. 12. 2024

Poslední den v roce 31. 12. 2024 se sešlo u kiosku nad jezem u Jizery 19 turistů-seniorů a jeden pes, aby společně zakončili turistickou sezonu, připomenuli si zážitky z výletů, popřáli si do nového roku hodně zdraví a společně strávených a ušlých kilometrů. Všichni se už těší na krátké i delší procházky po blízkém i vzdáleném okolí pod hlavičkou KČT Mnichovo Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Silvestrovské posezení u Jizery

Jitka Thorovská

Předsilvestrovský výšlap na Mužský 2024

30. 12. 2024

V pondělí 30. prosince 2024 bylo pošmourno a mrazivo, jako už ostatně několik předchozích dní. Ale ani to neodradilo deset výletníků od možnosti užít si pod hlavičkou mnichovohradišťského KČT poslední letošní společnou túru. Výšlap na Mužský je již letitou tradicí, s výjimkou loňského roku jsme v tomto předsilvestrovském čase vystoupali na nejvyšší vrchol naší části Českého ráje pošesté. Cesty na Mužský jsou různé, my jsme zvolili tradiční – přes Dneboh, kolem studny pod Píčovým statkem do sadů na Mužském až na samotný vrchol. Tam nemohl chybět tradiční přípitek s přáním všeho nejlepšího do nového roku. Bohužel viditelnost byla nulová, ale i tak jsme mohli obdivovat, jak příroda ve svých mrazivých dnech bíle kouzlí. Odměnou všem pak bylo posezení u vynikajícího oběda v restauraci Na Krásné vyhlídce. Cesta domů byla rychlá – ke Studenému průchodu, opět zkratkou a neznačenou cestou ke studni pod Píčovým statkem a pak už přes Dneboh hurá do Mnichova Hradiště. V nohách jsme měli cca 13 kilometrů a do svých domovů jsme se pak rozcházeli s dobrým pocitem, že jsme letošní turistický rok zakončili aktivně.

Tak ať nám/vám to šlape i v roce 2025!!!

Fotogalerii naleznete zde: Předsilvestrovský výšlap na Mužský 2024

Markéta Tomášová

Svařák na Zásadce

22. 12. 2024 

Svařák na Zásadce byl původně plánovaný na neděli 8. prosince, ale počasí nám nepřálo, proto z výletu sešlo (i když i v tuto neděli se našlo 5 statečných, kteří na Zásadku i přes občasný déšť nakonec došli). Druhý termín již vyšel, v sobotu 21. prosince se nás na parkovišti za zámkem sešlo deset. Mohli jsme tedy vyrazit. Trasa byla blátivá, ale s tím jsme počítali. Cestou jsme zhlédli omlazenou alej a mohli jsme zkonstatovat, že v listopadu zasazené stromky jsou čerstvě ostříhané. Kéž se jim na jejich místech dobře daří! Před bažantnicí nás zarazili mužíci v zeleném s flintami – až jsme pojali obavy, že do cíle nedojdeme. Naštěstí jejich zájem směřoval k sadu a nikoli k bažantnici jako takové. Uff! V půl čtvrté jsme se již hřáli u ohýnku na Zásadce, kam za námi ještě navíc dorazili další čtyři motorizovaní turisté. Dočkali jsme se horkého svařáčku, vytáhli jsme buřty a další dobroty, od hradního pána se nám dostalo zajímavého výkladu o jeho nových objevech a zlobivci se dostali i do pekla – naštěstí z něj však bylo návratu. Krásně osvícená zřícenina včetně kouzelného betlému byly nádhernými tečkami za tímto příjemným odpolednem. Někdo se pak vydal domů pěšky potemnělým lesem s baterkami v ruce, jiní měli zajištěný odvoz.

Děkujeme všem, kteří se přidali, a těšíme se zase někdy na viděnou!

Fotogalerii naleznete zde: Svařák na Zásadce

Markéta Tomášová

Odpolední procházka

15. 11. 2024

V úterý večer jsem takto pozvala všechny v naší skupině na WhatsAppu:

"Ahoj všichni, pokud bude v pátek 15. 11. 2024 odpoledne příznivé počasí, zvu vás zase na odpolední 6km vycházku. Tentokrát půjdeme okolo Mnichova Hradiště. Sejdeme se před poštou u fontány ve 13:15 hodin. Projdeme zámeckým parkem do Hněvousic a dále až k "laguně", tam vyhledáme pěkné kamínky na malování a kolem Jizery se vrátíme do města. Pytlík na kamení vezměte s sebou."

V pátek se nás na určeném místě sešlo 6 žen. Z náměstí jsme se vydaly kolem Volnočasového centra MH do zámeckého parku a dále jsme šly podle plánu do Hněvousic, kochaly jsme se výhledy na Drábské světničky, kopec Káčov a prohlížely jsme si domy a zahrady. Za slunečného počasí jsme došly už na "Vostrov". U slepého ramene Jizery na "laguně", jsme nasbíraly kamínky - oblázky na malování na kamínkování s KČT v době adventu. Za chvíli jsme uznaly, že zátěž v batohu již stačí, a tak jsme se vrátily na silnici a kolem malé elektrárny Hněvousice jsme spěchaly na travnatou pěšinu, která nás vedla okolo náhonu Jizery, kde plavala dvě labutí mláďata. Došly jsme až k soutoku náhonu a Jizery. Zde jsem se já od domorodkyň Hradiště dozvěděla, že v místech soutoku není usazené bahno, jak jsem si původně myslela, ale že je zde vodorovná skála, a říká nebo říkalo se zde "Na Podlaze", a že když bylo málo vody, tak po této skále chodily jako děti.

Naše cesta pokračovala na pláž Na Kamínkách a to už jsme na červeně značené turistické cestě – "Zlatá stezka Českého ráje, Svatojakubská cesta – Žitavská". U sochy vodníka jsem načetla QR kód a poslechly jsme si vyprávění. Protože se blížila 16. hodina (začalo se šeřit a brzy bude tma), zvolily jsme spodní cestu lesoparku Nad Jizerou, a tak jsme ještě cestou potkaly sochu čerta a sochu hejkala. Vystoupaly jsme až ke schodišti, ze kterého jsme viděli náš krásný zámek. Odtud jsme došly na Vrchlického návrší a dále jsme se vydaly směrem na náměstí, kde jsme se po ujití 5,5 km rozloučily.

Fotogalerii naleznete zde: Odpolední procházka

Jitka Thorovská

Po stopách kamínkování

30. 11. 2024

Ve stanovenou dobu jsme se sešly pouze dvě, ale to vůbec nevadilo, abychom se za slunečného sobotního odpoledne nešly projít a podívat se, kam Markéta všechny víly ukryla.

Na kraji lipové aleje jsme našly na pařezu pěkný kamínek – obrázek želvy, který jsme si prohlédly a vrátily ho zpět. Došly jsme až k trianglu (vrchol Horky) a tam jsme našly a vyfotografovaly se se žlutým kamínkem.

Hledaly jsme schované víly, ale našly jsme jen jednu, když jsme vylezly z lesa směrem k houpačce u Lhotic.

Všechny kamínky jsme si vyfotografovaly a nechaly je na místě, ať se také někdo jiný potěší nálezem malovaných kamínků.

Protože bylo skutečně krásně a cesta nahoru na Horku od lávky lesem byla po předchozích deštích značně blátivá , zvolily jsme cestu kolem přestavlckých rybníků do Hradiště. Ušly jsme 7 km.

Fotogalerii naleznete zde: Po stopách kamínkování

Jitka Thorovská

Podzimní páteční procházka z Bakova nad Jizerou do Mnichova Hradiště

8. 11. 2024

Podzim se vyznačuje tím, že krásně zbarví listí a celá příroda se chystá na zimní spánek. Snižuje se teplota vzduchu, často prší a dny se krátí a již kolem 16. hodiny se stmívá.

Po několika dnech, kdy nesvítilo sluníčko, mělo být v pátek (8. 11. 2024 ) podle předpovědi počasí slunečno. Proto jsem připravila pro příznivce pěší turistiky odpolední procházku. Na náměstí v Mnichově Hradišti se sešly tentokrát samé ženy a bylo nás osmnáct. Od autobusu v Bakově nad Jizerou jsme šly Boleslavskou ulicí, a protože byl velký provoz a chodník je v těchto místech úzký, zašly jsme do zahrady před kapli sv. Barbory. Prohlédly jsme si renesanční hřbitovní bránu z roku 1588, která byla vstupním místem na dnes již zaniklý hřbitov v okolí kaple sv. Barbory. Hřbitovní kaple vystavěná na začátku 16. století v gotickém slohu je umístěná na trase Svatojakubská cesta – Žitavská trasa. Když se podíváme na foto této cesty vidíme, že vede ze Žitavy přes Hrádek nad Nisou, Kryštofovo údolí, Létařovice, a nám dobře známou Mohelnici nad Jizerou do Mnichova Hradiště a přes Bakov nad Jizerou až do Prahy.

Na náměstí jsme si prohlédly sochu Jizery a konstatovaly jsme, že je socha sice bez vody, ale je hezčí než ta naše na náměstí. Na desce u sochy si můžeme přečíst, že řeku pojmenovali staří Keltové.

Uprostřed náměstí stojí sloup Nejsvětější Trojice, vrcholně barokní sochařské dílo, které bylo vytvořeno v letech 1724–1727. Jedná se o pískovcový trojstěnný sloup ohraničený sloupkovou balustrádou, na kterém jsou usazeny plastiky sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého. Na vrcholu sloupu se pak nachází postava Boha Otce s holubicí. Sloup je ozdoben také motivy rostlin a nápisy s výraznými kartušemi.

U tohoto sloupu jsme pořídily společnou fotografii. Dále jsme pokračovaly kolem uměle vytvořené tůně Pod Zbábou, kolem koupaliště a alejí směrem na Veselou. Protože bylo sucho, zvolily jsme cestu přes louku do Veselé. A to už jsme měly polovinu naší cesty za sebou. Nyní už jen okolo mateřské školy přes železniční koleje a dále neznačenou cestou podle tratě do Mnichova Hradiště. Za krásného slunečného počasí jsme ušly slibovaných 8 km a všechny jsme se shodly na tom, že v tomto období stačí se společně projít kolem Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Z Bakova do Mn. Hradiště

Jitka Thorovská

Odpolední procházka ze Lhotic do Mnichova Hradiště

30. 10. 2024

Ve středu 30. října 2024 se na náměstí v Mnichově Hradišti sešlo 11 zájemců o odpolední procházku ze Lhotic do Mnichova Hradiště. Autobus nás dovezl na náves Lhotic ke kapličce a rybníku, kde SDH (sbor dobrovolných hasičů) v půlce června organizuje oblíbenou soutěž "Přejezd rybníku" s hudbou a občerstvením. Velice zajímavá akce, určitě stojí za vidění.

První písemné zmínky o Lhoticích jsou z konce 14. století. Tehdy byla vesnice rozdělena pod dvě vrchnosti a žilo zde asi 50-70 lidí. V 17. století byla vesnice spojena do jednoho celku a Lhotice se staly součástí valdštejnského panství. Hodnotnou památkou je kaplička z 18. století, která sloužila také jako zvonice. Nyní se uvnitř nachází muzeum místního rodáka, básníka a učitele Josefa Brože. Mnozí místní jej pamatují jako učitele zeměpisu, dějepisu, češtiny a občanské výchovy ve škole v Mnichově Hradišti. Své první verše napsal ještě jako student. K publikování básní se vrátil až po roce 1989. Tematicky se jeho tvorba týká především přírody a krajiny Mnichovohradišťska a Českého ráje. Věnoval se také tvorbě pro děti. V roce 2016 získal Cenu města Mnichovo Hradiště za celoživotní přínos.

V roce 1976 byla obec Lhotice administrativně připojena k Mnichovu Hradišti. Dnes zde žije cca 150 lidí v padesáti rodinných domcích.

Po prohlídce malého muzea a vzpomínce na pana učitele Brože (někteří si ho pamatují ze školy) jsme se vydali polní cestou a později jen pěšinou směrem na Horku a na vyhlídku s lavičkou. Zde se nám otevřely krásné výhledy na Mladou Boleslav-Kosmonosy, Kněžmost, Boseň, Valečov, Mužský a Drábské světničky, jen sluníčko se s námi nedívalo. A to je veliká škoda, protože se už začalo pěkně podzimně barvit listí. Luční cestou jsme pokračovali ke lhotické houpačce a dále naše kroky směřovaly do Dobré Vody a k přestavlckým rybníkům směrem do Mnichova Hradiště.

Středeční odpolední vycházka se všem líbila, zase jsme se sešli a pohodovou chůzí jsme ušli necelých 7 km.

Fotogalerii naleznete zde: Odpolední procházka ze Lhotic do Mnichova Hradiště

Jitka Thorovská

Sobotecké roubenky

24. 10. 2024

Na čtvrtek 24. října byla domluvena vycházka po Sobotce a přilákala 31 zájemců, převážně členů našeho odboru KČT.

V 10:20 h jsme odjížděli autobusem č. 718 a v Dolním Bousově přistoupil náš průvodce Tomáš Grindl, který pochází z Mnichova Hradiště a v autobuse se hned pozdravil s několika známými. V Sobotce jsme nejprve navštívili Šolcův statek, kde nás očekávala průvodkyně paní Šulcová a velmi podrobně a zasvěceně nám přiblížila historii tohoto stavení. Nejznámější z rodu Šolců byl Václav Šolc, který se v domě narodil a také zemřel, a to v pouhých 33 letech. Známá je jeho básnická sbírka Prvosenky.

Od roku 1900 se na statku střídají majitelé. Až kolem roku 1920 kupuje statek obchodník Karel Samšiňák. V roce 1958 je statek zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Stavení je v rukou státu a chátrá. V roce 1971 město pronajímá část stavení dr. Karlu Samšiňákovi (synovi původního majitele) a ten se o bývalý rodinný majetek stará jako o vlastní, iniciuje opravu doškové střechy, likviduje dřevomorku a přízemní světnici předělává na výstavní síň. Galerie zde funguje až do současnosti. V rámci restituce se statek vrací do soukromého vlastnictví dr. Karla Samšiňáka, který později předal dům synu Janovi. Z vlastních zdrojů pak uskuteční generální opravu celého objektu. V dnešní době je Šolcův statek ve správě jičínského muzea, kterému ho poslední majitel Jan Samšiňák daroval.

Po velmi pěkném povídání o Šolcově statku jsme si prohlédli výstavní prostory a síň s původní černou kuchyní a do kasičky bylo vhozeno vybrané vstupné. Venku nás naše průvodkyně upozornila na záklopu ve štítu (ta původní je po zrestaurování uvnitř v galerii). Záklopa je prkno ve vrcholu štítu pod tzv. kabřincem, na kterém bylo vždy uvedeno, kdy a pro koho byl dům postaven. V zahradě je také historický kovový kříž na kamenném podstavci s keramickou destičkou.

Přemístili jsme se do Lapidária (původní maštal), kde je umístěna zajímavá výstava "Skleněné objekty Jana Štohanzla". Ještě jsme se dozvěděli o vedlejším kamenném domě čp. 259, který dříve také patřil k Šolcově statku, že zde pobýval K. V. Rais a psal tu své romány, což připomíná pamětní deska nad vchodem.

Nyní se již dostal ke slovu náš průvodce Tomáš Grindl a zavedl nás Šolcovou ulicí k domu čp. 263, kde jsme mohli vidět, jak se v minulosti obcházelo protipožární nařízení: do trámů roubeného stavení se zatloukaly dřevěné špalíčky z tvrdého dřeva, na ně se dávala hliněná mazanina a ta se nabílila, říkalo se tomu chalupa v kožichu - vypadala pak jako zděná a omítnutá.

Dozvěděli jsme se, že se v Sobotce nachází 70 roubených či poloroubených domů a většina z nich je památkově chráněná. Soubor domů tzv. soboteckého typu má štít tvořený tzv. lomenicí s okénky bez skla, která zajišťovala větrání, v lomenici záklopové prkno, patrové domy mají pavlač, v přízemí okna sdružená - dvě vedle sebe a zápraží kryl přesah střechy.

Sobotka je bohatá na nemovité kulturní památky, této přednosti využívá stezka po pamětihodnostech nazvaná Sobotecká zastavení. Myšlenka vznikla v místní základní škole, kresbami se na ní podíleli školáci, odborně pomáhal místní rodák a historik Karol Bílek a učitelka Olga Bičišťová. My jsme Šolcovou ulicí přes Šafranici došli na 1. zastavení na Malém náměstí, kde dříve byly masné krámy, barevna a kašna.

Míjeli jsme budovu děkanství a došli ke kostelu sv. Máří Magdalény. Měli jsme štěstí - zrovna tudy procházel zdejší děkan Václav Novák a ochotně nám kostel otevřel a my se zájmem naslouchali jeho vyprávění o historii kostela a také nás upozornil na zdejší historickou křtitelnici. Původní dřevěný kostel je doložen ze 14. století. Na jeho místě byl v 16. století vystavěn nový pozdně gotický kostel. Na stěně presbytáře jsou umístěny tři náhrobky lobkovických dětí z let 1581 a 1596, kterými se inspiroval sochař Otto Gutfreund při tvorbě sousoší Babička s vnoučaty v Ratibořicích.

Nastal čas oběda a my se přemístili do restaurace Hotelu Pošta. Po dobrém jídle jsme se opět všichni sešli v centru Sobotky na náměstí Míru s kašnou a barokním sloupem. Náměstí je postaveno do čtverce, každá strana měla kdysi pět domů navazujících na sebe a opatřených podloubími. Nejzachovalejší je patrový Gansův dům čp. 129 z roku 1854. Stavba je v přízemí zděná, předsunuté roubené patro stojí na dřevěných sloupcích vytvářejících podsíň a pod dvoupásovou lomenicí jej zdobí dřevěné arkády na pavlači.

Jižní stranu náměstí tvoří řada měšťanských domů, první zleva čp. 3 je Šrámkův dům, v přízemí sídlí informační centrum a v patře je umístěno Muzeum a archív Fr. Šrámka. Vedlejší dům čp. 4 je rodný dům Fr. Šrámka, nyní je zde Městská knihovna Fr. Šrámka a na domě je umístěna jeho busta a pamětní deska. Další dům v řadě s čp. 5 je bývalá radnice. Původně zde stál malý šlechtický zámeček, ten byl několikrát upravován, do dvora byla přistavěna solnice, která byla později upravena pro divadelní účely. Vznikl zde jeden z nejstarších divadelních sálů na českém venkově. Dodnes zde funguje Městské divadlo. Poslední dům v řadě čp. 6 patřil poslanci Jindřichu Gustavu Maštálkovi, sídlila v něm pojišťovna Slavie.

Z náměstí jsme prošli Humprechtskou ulicí k patrovému roubenému domu čp. 155 z přelomu 18. a 19.století s přízemními i patrovými podstávkami a boční pavlačí s vyřezávanými sloupky. V Černínské ulici jsme se zastavili u čp. 113 - stavení je nově a citlivě opraveno, dále u čp. 140 - roubené chaloupky se záklopou z roku 1789 a se sdruženými okny. Po kočičích hlavách jsme pokračovali k malému Anenskému náměstí (zastavení č. 5), kde je u čp. 75 umístěna socha sv. Anny z dílny Jelínků z Kosmonos. Tento dům je jedním z mála udržovaných nejstarších obytných domů v Sobotce. Roh Černínské a Novoměstské ulice zdobí patrový Horynův dům čp. 117 z roku 1738 se zděným přízemím a roubeným patrem a unikátními předsunutými zděnými arkádami. Na opačném konci Černínské ulice jsme obdivovali roubené stavení čp. 145 se třemi podstávkami a zajímavě skládanými dveřmi. Na rohu Jeřábkovy a Turnovské ulice nás překvapilo léta chátrající stavení, ze kterého zbylo jen torzo - zdobený kamenný portál.

Z Turnovské ulice se dostáváme ke Králováčku (právě tudy vedla královská silnice) a jsme u 4. zastavení v parčíku u Předměstské ulice. Prostor zde ozvláštňuje Brixův statek čp.188 se štukovou výzdobou v průčelí i ve štítu. Jedná se o bývalou rychtu z r. 1825. Rohový dům patřil továrníku Josefu Tchámovi, bratranci Fráni Šrámka. Právě zde končívala stará Sobotka.

Postupujeme do ulice Jičínské, kde již vidíme architekturu 20. století - budovu bývalé okresní záložny z roku 1928 a před ní pomník básníka V. Šolce. Třetí zastavení v Jičínské ulici představuje budovu základní školy postavenou roku 1893, secesní zdravotní středisko z roku 1910 (původně okresní dům) a sokolovnu z roku 1929 v Tyršově ulici.

Vracíme se Šolcovou ulicí přes náměstí a Boleslavskou ulicí k zastavení č. 6 k budově bývalé Městské spořitelny, kde je nyní městský úřad a za ním městský park (dříve děkanská zahrada). Zde také bývala brána do města. Nachází se zde ojedinělá stavba Claudia Parmiggianiho "Dům pod půlměsícem" s výhledem na Humprecht. Jedná se o jednu ze čtyř staveb z neomítaných cihel, které jsou rozmístěny v různých zemích světa: v Itálii, Egyptě, ve Francii a sobotecká skulptura představuje východ a celé dílo symbolicky uzavírá.

Naše putování zde ještě nekončilo, posunuli jsme se na roh Boleslavské a Jeřábkovy ulice, kde se nachází čp. 65 - rodný dům významného českého dramatika, novináře, básníka a pedagoga Františka Věnceslava Jeřábka. Roubený přízemní dům z roku 1782 zčásti v kožichu s původní dvoupásovou lomenicí a boční pavlačí s vyřezávanými sloupky je jedním z mála zachovalých roubených stavení v Jeřábkově ulici, které se také říká sobotecké Benátky. Domy jsou postaveny podél přítoku Klenice.

Při návštěvě Sobotky by byl hřích nezastavit se v cukrárně U Stašků na náměstí, kde jsme u kávy zakončili naši 4,5 km dlouhou vycházku. Velký dík patří našemu průvodci Tomáši Grindlovi, který nám věnoval svůj čas a předal své znalosti o historii Sobotky.

Fotogalerii naleznete zde: Sobotecké roubenky

Helena Pöllová

Tajný výlet

16. 10. 2024

Tento tajný výlet byl narychlo svolán na středu 16. října, kdy byl předpoklad, že nám ještě bude přát hezké počasí. Odjížděli jsme v 10 hodin autobusem č. 727 do Dolní Krupé k poště. Vystoupali jsme kolem místní fary cestičkou podél výběhu koní. Na konci vesnice už jsme procházeli kolem osamělých stavení, poté listnatým lesíkem, kde měly děti postavený dům ve stromě, až k poslednímu domu u vysílače. Zde jsem všechny upozornila, že trasa povede po neznačených cestách, tudíž by bylo dobré, kdybychom se drželi pohromadě.

Ovšem jakmile jsme vstoupili do lesa, nebylo možné většinu z nich zastavit - rozprchli se na všechny strany a sbírali houby. S tím jsem trochu počítala, také jsem na pozvánku na výlet připsala, aby si každý přibalil papírovou tašku a nožík. Ale netušila jsem, s jakým zápalem se téměř všichni na houbaření vrhnou. Po chvíli čekání se mi podařilo všechny zatoulané houbaře najít a pokračovali jsme kolem Ptačí studánky pohodovými lesními cestami mírným stoupáním až k cíli - a tím byl Velký Radechov. Nejdřív jsme si dali svačinu u loveckého zámečku, který zde byl postaven v polovině 19. století v tyrolském stylu, pobývali zde Valdštejnové i členové rakouské císařské rodiny. Říká se, že sloužil i jako "domácí vězení" ženy prezidenta K. Gottwalda. Dnes je to obývaná roubená myslivna. Toto území bylo dříve využíváno jako honitba. Celý prostor kolem Radechova byl do počátku 90. let vojenským újezdem a vstup sem byl zakázán.

Po svačině a krátkém odpočinku jsme kolem jezírka vystoupali na 392 metrů vysoký vrch Velký Radechov. Jedná se o druhý nejvyšší kopec na Mladoboleslavsku, tvořený čedičem vulkanického původu. Pod vrcholem se nacházejí dva opuštěné čedičové lomy. V roce 1999 byla zřízena Přírodní památka Velký Radechov z důvodu ochrany rozmanitých druhů živočichů a rostlin a zachování rázu krajiny. Území je porostlé květnatými bučinami asi 200 let starými.

Vzrostlé buky kolem vrcholu nám neumožnily výhled do krajiny, proto jsme po chvilce opatrně sestupovali po méně příkré straně dolů a chopili se téměř plných tašek s houbami a vydali se na zpáteční cestu. Přešli jsme silnici vedoucí z Krupé na Bělou pod Bezdězem a kousek po Mariánské cestě, poté Radechovskou cestou a lesními cestičkami jsme mířili ke Krupé. Podél naší trasy se opět nacházelo množství hřibů, takže tašky byly téměř zaplněny. Pohodu a dobrou náladu nám pokazil jeden účastník, který kvůli houbaření nebyl k nalezení, ani jeho mobil nebyl dostupný. Po 45 minutách hledání jsme už museli les opustit a kolem místní lesovny jsme zamířili k autobusové zastávce Dolní Krupá, u mostu a v 15:47 h přijel náš autobus. Na příští zastávce naštěstí náš ztracený turista přistoupil.

Během krásného podzimního dne jsme v počtu 13 turistů nachodili přes 12 km.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný výlet

Helena Pöllová

Za kouzelnými výhledy na Prahu

13. 10. 2024

Nebylo jasné, zda v neděli 13. října 2024 do Prahy na Petřín opravdu vyrazíme. Počasí den předtím i brzy ráno nebylo zcela přející, nicméně nakonec se umoudřilo a my jsme v počtu 21 osob vyjeli vlakem v devět ráno směr hlavní město. Rychle jsme se vymotali z hlavního nádraží a tramvají číslo devět jsme doputovali až na Újezd, kde začalo naše stoupání do petřínského vrchu.

Cestou jsme míjeli zajímavé pomníky významných osobností spjatých s touto částí Prahy, jako byl např. Jan Neruda či Karel Hynek Mácha a další. Po celou dobu nás též provázely úchvatné výhledy na Prahu podkreslené sluncem, které si vybojovalo pro tento den svou moc. Zvládli jsme vystoupat na Petřínskou rozhlednu, pár z nás bloudilo Zrcadlovým bludištěm, mimochodem budovou inspirovanou bývalou vyšehradskou gotickou bránou Špička, na niž jsem upozorňovala při naší loňské výpravě na Vyšehrad (budova bludiště je navíc bývalým pavilonem KČT na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891, nakonec i samotná rozhledna byla vybudována z iniciativy KČT v témže roce – vše se nám tedy krásně propojilo!), někdo stihl i rychlou kávičku pod nejznámější českou rozhlednou.

S kapsami naplněnými kaštany jsme prošli kolem horní stanice lanovky (bohužel na nějakou dobu zavřené kvůli důkladné rekonstrukci), do níž však někteří zvědavci přesto nahlédli. Ačkoliv se už podzim přihlásil o svou vládu, přesto byla procházka Růžovým sadem a následně i petřínskou Květnicí balzámem pro duši každého zahradníka. A jak to tam asi musí vypadat v plném květu! Připomněli jsme si historii Hladové zdi, opevnění Malé Strany, a průchodem přes jednu z bývalých strážních věží jsme se ocitli v mnohem klidnější Kinského zahradě. Ani odsud jsme nebyli ochuzeni o výhledy na hlavní město, tentokrát na smíchovskou stranu a samozřejmě i mnohem dál.

Kinského zahrada bývala v minulosti, ještě za hrabat Kinských, otevřena veřejnosti jen výjimečně, jen v době, kdy v zámečku šlechta nepobývala. Nicméně již od počátku 20. století, kdy město zahradu koupilo, je přístupná všem. A procházka po ní stojí za to! Vydáte-li se do ní, neměli byste minout romantická jezírka (horní se sochou lachtana, dolní s vodopádem), torzo dřevěného ukrajinského kostelíku sv. Michaela (který se snad brzy dočká opravy poté, co před lety vyhořel) či velkolepý letohrádek Kinských, kde dnes sídlí národopisné oddělení Národního muzea či příjemná kavárnička. Ještě v klidu zahrady jsme si připomněli historii tanku č. 23, který stával na náměstí Sovětských tankistů (dnes náměstí Kinských) a jehož "růžová" minulost byla všem pamětníkům dobře známá.

Rozloučili jsme se u památného platanu (pojmenovaného Majordomus), který pamatuje zakladatele zahrady a jehož úkolem je strážit vchod do této příjemné zelené oázy klidu a radosti. Před odpoledním odjezdem vlaku se naše cesty po dobu zhruba dvou hodin rozdělily, a i když různými směry, přesto jsme si to mnozí namířili do restauračních zařízení, abychom zahnali hlad velmi pozdním obědem. Návrat do Mnichova Hradiště se lehce protáhl kvůli sebevrahovi v jednom z tunelů poblíž nádraží, ale strojvedoucí se činil, zpoždění nabrané už v Praze se snažil dohnat, takže jsme lehce po sedmé dojeli až do cíle, do Mnichova Hradiště.

A kam se vydáme příště? Koketuji s myšlenkou ukázat vám další svá oblíbená pražská místa, jakými jsou například sady na Letné či Stromovka.

Fotogalerii naleznete zde: Za kouzelnými výhledy na Prahu

Markéta Tomášová

Českosaským Švýcarskem

5.-6. 10. 2024

V sobotu brzy zrána, tedy možná na sklonku noci, jsme se sešli na vlakovém nádraží, abychom po bezmála čtyřech hodinách vystoupili na nádraží Krippen nedaleko Bad Schandau, jen několik kilometrů od nejnižšího přirozeného bodu ČR, kterým je hladina Labe v místech, kde nadobro opouští naší kotlinu. Právě Labe bylo naší první překážkou, ale přívoz naštěstí nezklamal, a tak jsme se po vláčcích ještě svezli lodí, než jsme začali skutečně polykat kilometry v Labských pískovcích. Ty první vedly pochopitelně do kopce, bylo potřeba nastoupat do skal, za což jsme však byli zanedlouho odměněni úchvatnými výhledy. Za rozeklanými skalami vystupovaly nedaleké stolové hory Lilienstein a Königstein i námi před pár lety navštívený Zschirschstein. V hlubokém údolí Labe pod námi se ještě povalovaly cáry mraků, tu a tam protkané nesmělými paprsky. Po vršcích náhorní plošiny jsme se pak ubírali podzimním lesem a ještě několikrát mohly naše oči spočinout na dalekých výhledech, ať už na horizont českých hraničních hor, tak i na monumentální bloky pískovcových skal. Na oběd jsme dorazili ke skalní bráně Kuhstahl a po lehkém občerstvení jsme sestoupili do údolí Křinice, které s Bad Schandau spojuje tramvajová linka. Po prohlídce Lichtenheinského vodopádu jsme opět stoupali do stejnojmenné obce a pak širými pastvinami do zastávky Ulbersdorf, odkud jsme se svezli vlakem zpět do Čech, konkrétně do Brtníků, kde jsme měli zajištěno lože i krmě přímo U Krkovičky. Vynikající gulášek, chladné pivko a teplo krbových kamen opět dokázaly vykouzlit úsměvy na našich tvářích a za doprovodu stolních her jsme dokráčeli ke konci náročného a dlouhého prvního dne. Nedělní ráno bylo takřka mrazivé, ale z blankytně modrého nebe se čím dál razantněji prosazovalo říjnové sluníčko. Po snídani jsme se tedy brzy vydali na cestu a po chvíli se díky již skutečně teplým paprskům začaly naše svršky hromadit v batozích. Pustá krajina pohraničí zalitá ranní zlatavou barvou co chvíli odkryla některou ze svých mnoha krás, a tak jsme mohli obdivovat sytě rudé muchomůrky či nádherné obrovské pavučiny, až jsme se pomalu ponořili do hvozdu, který tu a tam nabídl vyhlídku na okolní kopce či do nitra skalních roklí. V zimě bývají v této oblasti k vidění proslulé brtnické ledopády, ale i podzimní krajina měla své kouzlo a po návštěvě Brtnického hrádku, ukrytého uprostřed rozlehlých borů, jsme sestoupili opět ke Křinici, proti jejímuž toku jsme se vydali Kyjovským údolím k jihovýchodu. Nad údolí jsme se zase dostali na Kyjovském hrádku a pak nás již krajina luk a lesů unášela směrem ke Krásné Lípě, kde naše putování končilo. Všichni jsme se sešli v pivovaru Falkenštejn, někteří si ještě nenechali ujít cukrárnu a už nastal čas odebrat se definitivně na nádraží, kam po chvilce dorazila Bardotka s historickými vozy, no, popravdě, ještě před pár dekádami běžně používanými, které nám však přinesly dnes již netradiční zážitek, jenž vygradoval zjištěním, že v jednom z vozů je i výčep. V Bakově jsme se však museli s naší soupravou rozloučit a zanedlouho jsme už stáli na nádraží v Mnichově Hradišti. Pevně doufám, že si všichni celý víkend užili a odnesli si do všedních dní řadu krásných vzpomínek.

Fotogalerii naleznete zde: Českosaským Švýcarskem

Lukáš Umáčený

Poutní cestou z Liberce do Hejnic

29. 9. 2024

Poslední zářijovou neděli jsme se rozhodli zdolat pěšky starou poutní cestu, spojující Liberec s Hejnicemi. Na náměstí v Mnichově Hradišti mě čekali čtyři turisté a pes a mohli jsme odjet autobusem do Liberce. Po příjezdu k zoologické zahradě se k nám připojili ještě dva účastníci a mohli jsme již komplet vyrazit do hor. Počasí bylo chladné, ale výstup k přehradě na Černé Nise nás brzy zahřál. Cestou jsme minuli Strážní buk, Skautskou studánku, Lonsovu pamětní desku na skále, Mlynářův kříž, vodní nádrž Rudolfov a asfaltovou cestou jsme došli až k přehradě.

Po občerstvení u hráze jsme se po povalovém chodníku a krátké cestě dostali ke kiosku Na Hřebínku.

Následoval sestup podél Bílého Štolpichu za hučení vody, přes několik vodopádů, a po 17 kilometrech jsme došli až do Hejnic.

Fotogalerii naleznete zde: Poutní cestou z Liberce do Hejnic

Petr Hladík

Neděle na Jizerce

29. 9. 2024

V neděli 29. září 2024 byla letos poslední možnost využít turistický cyklobus jedoucí až na Jizeru a společně se projít a prohlédnout si Rašeliniště na Jizerce. Proto jsem opět na poslední chvíli pozvala všechny seniorské příznivce pěší turistiky na nedělní výlet. Na nádraží v Mnichově Hradišti se nás sešlo 18, a tentokrát samé ženy. Společně jsme odjely rychlíkem až do Tanvaldu, kde na nás již čekaly moje a nyní již naše kamarádky. Přestoupily jsme na cyklobus, který nás dovezl na konečnou zastávku, Kořenov – Jizerka.

Loni (10. 9. 2023) jsme také navštívili tuto část Jizerských hor, ale protože bylo teplo, všichni účastníci výletu si chladili nohy v krásně čisté horské říčce Jizerce a do rašeliniště, jak bylo původně plánováno, jsme nedošli. Nebudu popisovat cestu, ale můžete se podívat na naše stránky KČT MH – výlety 2023, kde jsou zajímavosti a cesta popsána.

Letos jsme teple oblečené (čelenky, čepice a teplé bundy) nejdříve navštívily Muzeum Jizerských hor, kde jsme si prohlédly modely místních chalup, přečetly, jaká se zde nachází fauna i flóra.

Po prohlídce muzea jsme pokračovaly Jizerskou silnicí a tentokrát jsme došly po dřevěném chodníku až k vyhlídce v Rašeliništi Jizerky.

Jedná se o vrchovištní rašelinné louky s množstvím rašelinných jezírek, a protože bylo po větších deštích, byla tato jezírka plná vody. Na informační ceduli jsme si mohly přečíst: Oblast s rašeliništěm s rozlohou 114,87 ha byla v roce 1960 vyhlášena za národní přírodní rezervaci. Z flóry tu roste ostřice bažinná, suchopýr pochvatý i úzkolistý, suchopýrek trsnatý, rosnatka okrouhlolistá a vlochyně bahenní. Žijí zde například bekasina otavní, hýl rudý, čečetka zimní, linduška luční nebo bramborníček hnědý. Ze živočichů tu žije řada pozoruhodných druhů brouků, motýlů, vážek nebo pavouků. Z ptáků zde hnízdí bekasina otavní, hýl rudý, čečetka zimní, linduška luční a bramboříček hnědý. Plochy rašeliniště jsou také oblíbeným tokaništěm tetřívka lesního, který je velice ohroženým a chráněným druhem. Byla jsem domluvena s panem Petrem Mrnkou, který je strážce, ochránce a průvodce Jizerských hor, že se u rašeliniště sejdeme. Obdržela jsem ale SMS, že je nemocný, a tak byla prohlídka rašeliniště bez odborného výkladu. Škoda, třeba zase někdy příště. I přes tuto skutečnost jsme si naši procházku rašeliništěm a naučnou stezkou kolem Jizerky a Safírového potoka užily. Bylo krásné, i když trochu chladné a větrné počasí. Na fotografiích je vidět, jak nám bylo v Jizerkách krásně.

U Safírového potoka jsme nemohly přehlédnout tabulku o výskytu zmije obecné v horských lesích, a tak ji také přikládám (poslední foto), stojí za přečtení. Ještě před odjezdem autobusu (v 15:25 h) jsme se zastavily v hotelu Jizerka, kde jsme se občerstvily. Všechny jsme si daly kulajdu a byla opravdu dobrá.

A už jen cesta domů, s přestupy, které na sebe navazovaly.

Do Mnichova Hradiště jsme dojely v 17:58 h a ušly jsme 8,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Neděle na Jizerce

Jitka Thorovská

Přechod východních Krkonoš

6.-8. 9. 2024

První zářijový víkend jsme vyrazili na přechod Krkonoš. Po loňském jarním přechodu západních Krkonoš z Harrachova do Pece pod Sněžkou nás tentokrát čekala jejich východní část ze Svobody nad Úpou do Špindlerova Mlýnu. Po celý víkend panovalo v Česku a převážně i v jeho nejvyšších partiích letní počasí. Podzim dorazil až v pondělí po našem návratu. Z 30 účastníků bylo hned 16 dětí a všechny předvedly úctyhodné turistické výkony.

Hromadnou dopravou jsme v pátek navečer, s mnoha přestupy a se 45minutovým zpožděním, dorazili do Svobody nad Úpou a vyrazili jsme hned na Rýchorskou boudu, kde jsme měli zajištěný první nocleh. Na horskou chatu jsme po šestikilometrovém výšlapu dorazili až po setmění a ocenili jsme zde výbornou večeři, večerní posezení s občerstvením i příjemné pokoje.

V sobotu jsme vyrazili po nižší, ale velmi malebné a téměř liduprázdné hřebenovce do Horní Malé Úpy. Kochali jsme se okolní krajinou, užívali si výhledy na Sněžku, vychutnávali si pěkné počasí nebo třeba i borůvky a brusinky. Až v okolí Malé Úpy přibylo turistů. Na Pomezních Boudách jsme se občerstvili a dostoupali k Jelence, našemu sobotnímu nocovišti. Po brzké večeři jsme ještě vyrazili na západ slunce na vyhlídku na Sněžku nad boudu a někteří z nás to dotáhli až na Sněžku, pravda až po setmění. Na sestup dolů jsme již potřebovali čelovky. Ti nejuchozenější z nás měli v nohách hodně přes 20 kilometrů. Sobotní nocleh byl pro mnohé dobrodružný – do 5 pokojů se nás muselo vměstnat všech 30, potřebovali jsme i 5 přistýlek.

V neděli ráno jsme po snídani Sněžku zdolali již všichni. Nebyli jsme ale ani zdaleka první. Už v noci se kolem boudy trousilo mnoho turistů s čelovkami lačných po výhledu na východ slunce ze Sněžky. Když jsme na naši nejvyšší horu dorazili my, seděla na ní čepice z mraků a nahoře jsme chvíli na letní počasí úplně zapomněli. Foukalo a byla pořádná zima. Turistů bylo pomálu, vždyť ani nejela lanovka z Růžové hory. Zato nás překvapil závod horských kol z Karpacze – především ne vždy ohleduplní závodníci a organizátoři, ale i charakter akce, který do národního parku podle mého názoru nepatří. Dalším nemilým zážitkem bylo množství odpadků, hlavně toaletního papíru a kapesníčků v okolí cest. Sněžko, necháme Tě asi nějaký čas zase na pokoji.

Od Slezského domu dále už panovalo zase krásné počasí a člověk se opět cítil jako v horách, nikoli "jako na Václaváku". Výhledy i krajina byly okouzlující. Oběd jsme si dali na Luční boudě a potom už jsme začali pomalu sestupovat kolem, opět velmi malebných, Kozích hřbetů. Do Špindlerova Mlýnu jsme dorazili asi s hodinovým předstihem před odjezdem autobusu. Nachodili jsme kolem 40 kilometrů. Stihli jsme si ještě dát výbornou zmrzlinu u mostu, odskočit si na záchod a potom už jsme nasedli na přímý bus do Mladé Boleslavi. V Boleslavi jsme těsně stihli i spoj do Mnichova Hradiště a všichni zájemci se do něj i namačkali. Rozloučili jsme se na našem náměstí, unavení, ale spokojení.

Fotogalerii naleznete zde: Přechod Krkonoš

Ondřej Šindelář

Palackého stezkou podél Kamenice

2. 9. 2024

Na pondělí 2. září jsem narychlo vyhlásila výlet Palackého stezkou podél Kamenice.

Palackého stezka propojuje Jizerské hory s Českým rájem a vede podél toku řeky Kamenice, která vytéká z Josefodolské přehrady. Stezka byla založena Klubem českých turistů ze Semil roku 1912.

Pod vedením J. Thorovské se skupina 10 turistů přepravila rychlíkem v 8:58 h z Mnichova Hradiště do Plavů. A já se za nimi s manželem byla nucena vypravit autem kvůli nemilé souhře náhod hned po ránu. Stezka z Plavů vede zpočátku po žluté a za mostem na rozcestí Haratice pak již po modré trase. A lesním terénem kopíruje levý břeh řeky Kamenice. První zastávka byla pod hradem Návarov. Někteří již na zřícenině hradu byli, proto zůstali u chladivé řeky, většina však zdolala prudké stoupání ke hradu. Zůstaly z něho opravdu jen zbytky, ale místo bylo upravené, opatřené zábradlím u výhledu na řeku a s vkusně umístěnými lavičkami. Vznik hradu je datován do poloviny 14. století a sloužil až do roku 1644, kdy byl na rozkaz císaře Ferdinanda III. zbořen. Až v roce 2019 byla dokončena konzervace hradní zříceniny, dochovaly se trosky budov a hradeb, zbytky sklepení, valy a příkopy. Po prohlídce zříceniny jsme opatrně sestoupili k řece, kde se někteří ochladili v průzračné vodě. Právě zde pod hradem přitéká do Kamenice potok Zlatník.

Po odpočinku a svačině pokračujeme až k rozcestí u mostu v Návarově. Zde stojí penzion Rusalka, v minulých letech dost oblíbený, nyní funguje pouze o víkendech. My jsme odbočili na červeně značenou část Palackého stezky a u Pramene císaře Karla I. jsme si ze studánky doplnili zásoby vody. Úsek od mostu až k Jesennému prošel v letech 2021 až 2022 rekonstrukcí, stezka se dočkala nových přemostění a žebříkových schodišť a díky novým zábradlím jsme náročné úseky překonali bez větších obtíží. Procházeli jsme kolem Matouškova vodopádu na Černém potoku, který ústí do Kamenice. Nad stezkou se tyčí mohutné skalní bloky a v nich četné jeskyňky.

Kamenice zde již měla široké koryto a voda se valila přes mohutné balvany. Míjeli jsme jez Jesenný a stezka nyní vedla podle náhonu až k malé vodní elektrárně Jesenný. Po chvíli jsme si cestu zkrátili a sešli z červeně značené stezky a vyšli jsme na silnici u rozcestí Na Mansku. Palackého stezka pokračovala ke Spálovu, my se dali po mostě po modré, která nás dovedla do Jesenného a pro nás zde výlet končil. Užili jsme si samoobslužné občerstvení poblíž vlakové stanice, my s mužem jsme museli skupinu opustit a vrátit se vlakem do Plavů k našemu autu. Ostatní si pod slunečníky počkali na odjezd vlaku v 16:13 h, který je bez přestupu dovezl až do Mnichova Hradiště.

Nakonec tedy výlet dopadl dobře, ani jsme nepocítili velké vedro, které ten den panovalo - vlhko od řeky a stíny stromů nám cestu zpříjemňovaly. Celkem jsme ušli necelých 10 km.

Fotogalerii naleznete zde: Palackého stezkou podél Kamenice

Helena Pöllová

Autobusový výlet do Náchoda a blízkého okolí

4. 9. 2024

Ve středu 4. září 2024 se uskutečnil již druhý autobusový výlet našeho odboru KČT, tentokrát na Náchodsko.

31 turistů-seniorů odjelo do Náchoda, kde si prohlédli zámek, který tvoří dominantu města.

Ve 13. století byl postaven hrad při obchodní stezce v blízkosti česko-kladské hranice. V průběhu staletí se měnila jeho podoba i majitelé. V 16. století hrad získal rod Smiřických ze Smiřic a hrad byl přestavěn na zámek. Poslední rozsáhlá přestavba zámku, do dnešní podoby, byla provedena za vlády italského rodu Piccolominiů.

Roku 1792 koupil panství Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský, a po jeho smrti (1800) zámek a panství zdědila jeho nejstarší dcera Kateřina Bedřiška Vilemína, známá jako paní kněžna z románu Babička od Boženy Němcové. Až do konce druhé světové války vládla na náchodském panství německá knížata. Po válce 1945 byl všechen majetek zkonfiskován a zámek přešel do správy státu.

Na zámku jsme viděli cennou sbírku nizozemských gobelínů a ucelenou největší sbírku květinových zátiší a vzácného zeleně zdobeného porcelánu z přelomu 17. a 18. století. U zámku se nachází největší medvědinec v Čechách, kde nyní žije pouze samec Ludvík. My jsme ho ale neviděli, byl někde v hradním příkopu schovaný před teplem.

Autobusem jsme přejeli k dělostřelecké pevnosti Dobrošov. Před samotnou prohlídkou jsme využili VIP prostor, kde jsme zhlédli 3D projekci o životě netopýrů, kteří nám létali nad hlavou při prohlídce podzemních prostor. Mohli jsme si v elektronické aplikaci vyzkoušet střelbu na jedoucí tank. Viděli jsme zajímavým způsobem přehlídku tehdejších vojenských uniforem. Než jsme sestoupili do podzemí, zhlédli jsme film, který nám připomenul historii před druhou světovou válkou.

Na řadě míst Orlických hor stojí dělostřelecké sruby a bunkry, které byly vybudované v rámci československého opevnění severní hranice. Tvrz Dobrošov byla součástí tohoto opevnění. Stavba začala 13. 9. 1937 a práce rychle postupovaly, ale v roce 1938 byly definitivně zastaveny. Za dobu prováděných prací bylo vyrubáno 1750 m spojovacích chodeb a 750 m podzemních prostor, které vedou v hloubce 20–39 metrů pod povrchem terénu. Stavbu prováděla firma Müller a Kapsa. Projektant tvrze byl štábní kapitán ženistů Ing. František Zavadil. Stavbyvedoucí Vlastimil Zeithamml řídil 30 úředníků a 960 dělníků. Lhůta pro dokončení stavby byla určena na 24 měsíců. Po dokončení stavby by se tvrz skládala ze dvou pěchotních a dvou dělostřeleckých srubů, dělostřelecké a minometné otočné věže a vchodového objektu. Práce na výstavbě však byly 1938 zastaveny a tvrz je nedostavěná. Celé podzemí bylo téměř z poloviny vybetonováno. Byly vyhloubeny šachty do všech podzemních místností pod všemi objekty a byla vyražena odvodňovací štola.

Na stavbu bylo použito 2000 m3 dřeva, 38 000 m3 betonu, vyvezeno bylo 45 000 m3 vyrubaného materiálu. Bylo prostavěno 100 000 000 korun, což je dnes 35 milionů Kč.

Do podzemních prostor jsme sestoupili po 226 schodech. Prošli jsme 6 obrovskými sály, které měly sloužit pro 570 vojáků. Ošetřovna, kasárenské místnosti – kuchyň, koupelna, WC, sklad proviantu, sál informatiky, velitelský blok a ložnice (systém teplého lůžka – spát se mělo ve třech směnách po osmi hodinách).

Náš průvodce nás prováděl těmito podzemními prostorami i těmi nedostavěnými a zasvěceně vyprávěl a my jsme jen obdivovali naše předky, kteří na ochranu své vlasti vynaložili tolik sil, a vlastně úplně zbytečně, kvůli zradě tehdejších spojenců, kteří 30. 9. 1938 podepsali Mnichovskou dohodu. V období po Mnichovské dohodě bylo veškeré vybavení kromě zbraní rozprodáno. U rozpracovaných srubů byly výkopy a šachty zasypány a u vchodového srubu byl vytvořen provizorní vstup.

Po prohlídce pevnosti jsme došli za krásného teplého slunečného počasí na parkoviště a autobusem jsme jeli na oběd. Pozdější oběd jsme měli zamluvený na turistické Jiráskově chatě na Dobrošově. Celá skupina byla velice rychle obsloužena, obdrželi jsme předem vybrané jídlo. Stanovený odjezd domů byl v 17.00hodin, takže byl čas na kávu, zákusek, zmrzlinu a prohlídku okolí z rozhledny.

Jiráskova chata na Dobrošově (624 m n.m.) je nejvyhledávanějším turistickým místem v okolí Náchoda. Původní chatu – útulnu s rozhlednou – postavil náchodský odbor KČT roku 1895. Pro provoz chaty musela být postavena i serpentýnová cesta na vrchol. Malá chata brzy turistům nestačila, již v roce 1912 výbor odboru rozhodl o větší stavbě. Projekt byl zadán architektovi Dušanu Jurkovičovi. Stavbu však oddálila 1. světová válka. V roce 1919 byla vyhlášena sbírka pro získání finančních prostředků. Na stavbu nové chaty s rozhlednou přispělo 384 občanů a organizací z celých Čech. Sbírka vynesla 213 149,80 Kč, 11 000 cihel a 31 m3 písku. Základní kámen nové chaty byl položen 9. července 1921, u příležitosti sedmdesátin spisovatele Aloise Jiráska. Na základní kámen první poklepal tehdejší předseda KČST Dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. V květnu 1923 byla zbourána stará a již 28. září 1923 stála místo ní nová chata podle Jurkovičových plánů. Uvedena do provozu pro veřejnost byla 1. prosince 1923. Přitom se z původní chaty zachovaly základy šestiboké rozhledny, na nichž byla vztyčena rozhledna nová. Ani nová chata však brzy nestačila náporu turistů, a proto k ní byla na konci 20. let minulého století přistavena veliká letní veranda (již ne podle projektu D. Jurkoviče). Chata přečkala bez úhony dramatické události 2. světové války, které se jí zejména na počátku významně dotkly, neboť stojí uprostřed největšího pevnostního obranného systému, vybudovaného čs. armádou. Rozhledna sloužila jako vojenská pozorovatelna. Dosud poslední rekonstrukce a dostavba Jiráskovy chaty byla dokončena v roce 2002.

Ještě před odjezdem domů jsme vystoupali po 99 schodech na rozhlednu, která se nachází přímo nad restaurací. Protože tento kout naší republiky tolik neznáme, uvítali jsme informační tabule, které nám řekly, co bychom měli vidět. Ty vzdálenější kopce však byly v oparu, ale i tak byl pěkný výhled: a nejen na Náchod se zámkem, ale i na vodní plochu Rozkoš u České Skalice .

Prošli jsme okolo celé chaty a prohlédli jsme si kamennou podezdívku s kameny dovezenými z různých koutů naší republiky. Horký středeční zářijový den jsme strávili jízdou a prohlídkou nových míst v klimatizovaném autobuse a úplně jsme se zchladili v podzemí, kde bylo pouze 8,5 0C.

Fotogalerii naleznete zde: Náchodsko

Jitka Thorovská

Ze Špindlerovky do Špindlerova Mlýna (do Špindlu)

29. 8. 2024

S Hanou z Jaroměře jsme se dohodly, že využijeme cyklobus, který jede až na Špindlerovu boudu z Jaroměře pouze o prázdninách a jen ve čtvrtek. Zjistila jsem, že i my se do Špindlerova Mlýna dostaneme, a tak jsem všem, jak se stalo již zvykem na poslední chvíli, oznámila odjezd autobusu (čtvrtek 29. 8. 2024) č. 315 v 7:10 h z náměstí v Mnichově Hradišti do Mladé Boleslavi a dále bez čekání bus č. 405 do Špindlerova Mlýna s přestupem na Špindlerovku.

Naplánovaná 10km procházka: Špindlerova bouda – Petrova bouda – Moravské boudy – Davidovy Boudy – Dívčí lávky – Špindlerův mlýn.

Na náměstí se nás sešlo 10 turistů. Na přestup na autobus v Mladé Boleslavi byl minimální čas, ale stihli jsme ho. I přestup na cyklobus nám vyšel, někteří sice stáli, ale všichni jsme dojeli v pořádku do cíle. Po vystoupení z autobusu před Špindlerovkou jsme se přivítali také s turistkami z Jaroměře a hned nás bylo 18.

Špindlerovu boudu, Špindlerovku (nadmořská výška 1208 m n. m.) nechal postavit v roce 1784 František Špindler, bouda 2x vyhořela a byla vždy opravena. Za 2. světové války sloužila bouda jako internační tábor pro zajaté důstojníky z řad francouzské, britské a americké armády. V současné době bouda slouží jako hotel.

Po krátké zastávce na Špindlerově boudě jsme se vydali po červené značce na Petrovu boudu, Petrovku.

Petrovka je druhou nejvýše položenou obývanou nemovitostí (1288 m n. m.) v katastru Špindlerův Mlýn

v blízkosti polské hranice. První zprávy o jakési boudě na tomto místě jsou z roku 1790, šlo tehdy o letní boudu pro přechodné ubytování pastevců. První skutečnou boudu, vhodnou pro celoroční bydlení, postavil na tomto místě v roce 1811 Johann Pittermann – jeho zkomolené příjmení se časem dostalo do názvu boudy. Petrova bouda byla v roce 1997 vyhlášena kulturní památkou. V současné době lze objekt využít pro ubytování v apartmánech, přespání v noclehárně nebo pro odpočinek v útulně. I my jsme tuto útulnu – samoobslužný bufet využili a uvařili jsme si kávičku, někteří ochutnali i domácí bábovku a hlavně jsme si odpočinuli po strmém stoupání v poledním sluníčku. Tato bouda byla nejvyšším bodem našeho putování.

Po žluté turistické značce jsme začali klesat, a než jsme došli k Moravské boudě, tak jsme vpravo od cesty viděli další krásné chaty: chatu Spindler a za ní Dvořákovu chatu. Všechny tři chaty leží uprostřed malebné lokality zvané "Sedmidolí" v nadmořské výšce 1235 m n. m. s výhledem na Špindlerův Mlýn. Již v první polovině 19. století stál na místě Moravské boudy jednoduchý přístřešek pro seno. Roku 1876 majitelé Erlebachové postavili první chatu umožňující celoroční pobyt i občerstvení pro turisty. Chata fungovala i jako hospodářství, kde se chovaly koně, krávy a menší zvířectvo. Za 2. světové války sloužila německé armádě a po válce k rekreaci ROH. Kolem chaty protéká Červený potok.

Žlutá turistická cesta nás vede dolů z kopce kolem kapličky a chaty Sedmidolí. Louka s chalupou Sedmidolí, kapličkou a domkem byla osídlena již v 17. století. Prvním známým obyvatelem boudy byl Johann Hollmann (1726–1795) a jeho rodina vlastnila objekt až do 2. světové války. Po 2. světové válce byl majetek jako německý zestátněn a získaly ho postupně Obec legionářská (Svaz bojovníků za svobodu) a poté Ministerstvo dopravy ČR pro podnikovou rekreaci. Od ní horskou boudu s penzionem zakoupila společnost Blueberg (E - Centrum a.s.) V roce 2006–2014 provedla celkovou rekonstrukci a záchranu horské budovy. Jde o jedinečnou památku a jednu z posledních dochovaných ukázek typické krkonošské horské boudy 18. a 19. století.

A stále klesáme až k Davidovým boudám. I ty jsme si prohlédli kolem dokola. Původní zemědělská usedlost z 18. století byla založena Davidem Krausem a postupně přestavěna na hostinské pokoje. Po odsunu Němců (1945) chata sloužila k rekreaci. Nový majitel však nechal usedlost zchátrat a v roce 2008 koupila objekt společnost P.H.A. a zahájila rozsáhlou rekonstrukci, která spočívala v úplné demolici původních Davidových bud a výstavbě apartmánového domu na původním místě. Došli jsme až k autobusové zastávce Davidovy boudy, přešli jsme silnici a prudší cestou pomalu sestupovali k Dívčím lávkám.

Na mých výletech oznámím, kudy půjdeme, a sama jdu poslední, nyní se to vyplatilo. Jednomu turistovi vypověděla službu kolena. Podařilo se nám ho pomalu posadit, aby si neublížil. A co dál? Zavolala jsem horskou službu, vysvětlila jsem jim, kde jsme, a během 10 minut přijelo krásné černé auto a čtyřkolka. Našeho turistu jsme společně naložili na čtyřkolku a ta ho vyvezla na silnici a potom si za pomocí záchranářů přesedl do auta a nechal se dovést na autobusovou zastávku. Já jsem pokračovala v chůzi za ostatními. Došla jsem na autobusovou zastávku Dívčí lávky rozcestí a tam už na mě čekali ostatní. Společně jsme šli dále po modré turistické značce až k pohostinství Myslivna, kde jsme si dali zmrzlinu, a po krátkém odpočinku jsme šli kolem Labe do centra Špindlerova Mlýna k Bílému mostu a na autobusovou zastávku, kde na nás čekali ti, co se museli nechat odvést do cíle a skupina z Jaroměře. V Labi bylo opravdu málo vody. (Nyní, když píšu o našem výletě, je ve Špindlu rozvodněné Labe, a všichni turisté poslechli a odjeli včas před záplavami domů.)

Autobusem č. 405 s odjezdem v 16:00 hodin jsme dojeli do Mladé Boleslavi a odtud do Mnichova Hradiště.

V 7:10 hodin jsme odjeli a v19:12 h jsme se vrátili.

Tento celodenní výlet se všem líbil, po horských stezkách a cyklocestách jsme ušli slibovaných 10 km.

Fotogalerii naleznete zde: Ze Špindlerovky do Špindlerova Mlýna

Jitka Thorovská

Z Vyskře do Borku pod Troskami

29. 7. 2024

Když jsem seděla nad mapou, tak jsem vymýšlela, jak bychom mohli za jeden den projít klidnou chůzí kolem několika rybníků v Podtroseckém údolí, ke kterému mám opravdu vřelý vztah. V mládí jsem trávila každé prázdniny pod stanem několik dní u Věžáku a u tety (nikoli jen o prázdninách) ve Ktové, odkud jsme velice často oblast rybníků a překrásných skal "Skalní město Apolena", navštěvovali. Škoda že je tato přírodní oblast kvůli hnízdění vzácných skalních ptáků (poštolka obecná, výr velký a kavka obecná) uzavřená pro veřejnost. Určitě bych tam všechny pozvala.

Jako výchozí bod našeho výletu jsem zvolila Vyskeř. Letos v létě jsou dny, kdy je neskutečné vedro, a proto je lepší chladit tělo koupáním, nejlépe Jizerou, která osvěží. Na výlet se musí najít chladnější, na chůzi příjemnější počasí. Mírné ochlazení na 24 oC bylo hlášeno na pondělí 29. července 2024, a tak jsem pozvala všechny zájemce o 12km procházku z Vyskře do Borku pod Troskami, zčásti neznačenou cestou.

Na nádraží v Mnichově Hradišti se nás sešlo 19, tentokrát i muži a jedno větší dítě, a v Turnově se k nám u prázdninového autobusu po Českém ráji č. 391 přidali další 2 zájemci o výlet. První společné foto jsme pořídili na Vyskři na návsi – 21 osob.

Naše putování začalo výstupem po upravené a štěrkem vysypané křížové cestě ke kapličce. (Pokud si chcete něco přečíst o obci Vyskeř, na stránkách KČT je popsán výlet ze dne 28. 12. 2023.) Od kapličky na vrcholu Vyskře byl krásný výhled do okolí kolem dokola. Viděli jsme i nově vysázenou alej a zároveň neznačenou pěšinu, kterou půjdeme. Příjemnou luční cestou jsme za stálého ohlížení a kochání se obcí Vyskeř z této strany došli do osady Stadla a dále do vesničky Libnov, okolo krásných chat až na asfaltovou cestu vedoucí od Pleskotského mlýna směrem k Pekařově bráně. Pekařova brána vznikla během stavby silnice, kdy projektanti narazili na pískovcovou skálu s názvem Mnich a zželelo se jim půvabného přírodního útvaru, který nechtěli zničit. Rozhodli se jej proto zachovat a naopak využít. Do Mnicha nechali vytesat lomený gotický oblouk a horní část skály zpřístupnili zbudováním schodů po jeho pravé straně. Brána byla oficiálně zprovozněna v roce 1914 a byla pojmenována po (významném českém historikovi) PhDr. Josefu Pekařovi. Tunel ve skále měří ve svém nejdelším místě 5,2 m, v nejkratším jen 3,4 m. Vysoký je 6,3 m a široký 5 m. Oficiálně byl přeměřen 16. června 2018 v rámci oslav 700 let od založení obce Vyskeř, kdy byl také zapsán do České knihy rekordů jako nejkratší tunel v zemi.

Naše kroky dále směřovaly již po značené žluté turistické a naučné cestě směrem do Podtroseckého údolí. Protože byl čas na malou zastávku a svačinu, odbočili jsme z cesty do asi nejstarší trampské osady v údolí Žehrovky El Torro, kde se také nachází pramen pitné vody. Tuto osadu lze veřejně užívat s respektem k místu. Osada El Torro je stále navštěvována původními osadníky, a údajně mají být z Mladé Boleslavi.

Po svačině a odpočinku jsme se vrátili na NS stezku "Podtrosecká údolí", která nás vedla po asfaltové cyklotrase k rozcestí "U Přibyla" a dále k parkovišti u Věžického rybníka, kde se nachází také turistický přístřešek a o kousek dál infocentrum.

A nyní jsme již šli okolo rybníku Věžák (rozloha 8,7 ha) a všichni jsme vzpomínali na film Jak dostat tatínka do polepšovny a někteří jako já na dobu, kdy zde trávili část prázdnin pod stanem. Naučnou stezkou jsme šli okolo rybníku Krčák (rozloha 4 ha) a Vidlák (rozloha 3,1 ha, na východě přechází rybník v rašeliniště). Vyhlášená restaurace na Vidláku je již dva roky zavřená, funguje pouze občerstvení, kde jsme si dali kávičku.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali okolo rašeliniště Vidlák k rybníku Hrudka (rozloha 3,4 ha) a k Rokytnickému rybníku (rozloha 6,1 ha), dále na nádraží Borek pod Troskami.

Při naší dnešní cestě jsme prošli okolo několika studánek a pramenů (nejznámější pramen El Torro a Jordánka). Ve všech studánkách a pramenech tekla dobrá a chladná voda, kterou jsme mohli ochutnat, a to je dobře. Horší to však je s kvalitou vody v rybnících. Ty jsou zarostlé a celé zelené, což je škoda, bylo tu vždy dobré koupání při putování touto krajinou. Bohužel nyní to už není možné.

Dnešní procházka Českým rájem kolem podtroseckých rybníků se všem líbila. Ušli jsme 14 km a domů jsme se vrátili dle očekávání v 17.00 hod.

Na nádraží v Borku pod Troskami bylo dohodnuto středeční grilování u Jizery, které se také vydařilo. Sešli jsme se v hojném počtu a s Helenou jsme vyhlásily na měsíc srpen turistické prázdniny.

Fotogalerii naleznete zde: Z Vyskře do Borku pod Troskami

Jitka Thorovská

Kopicův statek a skalní reliéfy

25. 7. 2024

Na čtvrtek 25. července byla slibná předpověď počasí - ani déšť, ani horko, připadlo mi to jako ideální den pro návštěvu skalních reliéfů u Kopicova statku.

Na nádraží v Mnichově Hradišti se sešla příjemná sestava a v Turnově jsme do party započítali 13. člena výletu.

Z Turnova jsme využili sezónní autobus č. 391, který nás dovezl do Kacanov k hotelu Králíček. Jedna z turistek si zde zavzpomínala na svou svatbu. Příjemnou lesní cestou jsme vystoupali ke skalám poblíž Kopicova statku - památce lidové architektury z roku 1787.

U prvního skalního reliéfu se sv. Václavem jsem několika větami přiblížila činnost Vojtěcha Kopice, který se do původně Jirošovy rychty ze 17. století přiženil a mezi lety 1940-1978 zde jako sochařský samouk vytesal do skal 34 reliéfů. Údajně ho inspirovala socha sv. Jiří před statkem. Byly zde vytesány postavy z našich dějin, zvířata a jiné výjevy, často doplněné o citáty a verše. Poctivě jsme společně procházeli mezi skalami, až jsme skutečně všech 34 výjevů našli a nafotili.

Také se nám nad hlavou objevil spojovací kamenný mostek (údajně z roku 1850) - v dnešní době je již v havarijním stavu a vstup na něj je zakázán.

Na skalní plošině jsme přesně ve 12 hodin snědli své svačiny a pokračovali k soše sv. Jiří před Kopicovým statkem. Na soklu pod sochou je znázorněn Kristus a světice Petronila, Fellicula, Máří Magdalena a sv. Anna.

Můj plán byl pokračovat do Sedmihorek, lesem jsme doputovali kolem kamenného cestníku až k rušnější křižovatce cest. Zde pod přístřeškem byla malá pauza na pití a poté jsme se vydali směrem k Valdštejnu a posléze odbočili k Janově vyhlídce, kde jsme už potkávali více a více turistů. Výhled z Janovy vyhlídky byl úžasný - jednak na kamennou Kapelu, dále na Ještěd, Hamštejn, Kozákov, Tábor.

Cesta byla čím dál náročnější - sestupovali jsme po cestě plné kamenů, kořenů a po kamenných i železných schodech až na rozcestí pod Čertovou rukou. A čekal nás výstup po 88 železných schodech mezi obrovskými a překrásnými skalami, až jsme doputovali na cestu, která vedla kolem několika sedmihorských pramenů. A bylo jasné, že musíme zdejší chladnou vodu ochutnat. Kromě jednoho vosího štípnutí jsme bez úrazu došli až do Karlovic k restauraci Even. Bylo přesně 15 hodin a dnes v tuto dobu zavírali, přesto jsme se ještě pokusili si jídlo objednat. Na koho nezbylo, ten se přemístil do nedaleké cukrárny alespoň na dortík a zmrzlinu.

V 16:11 h jsme společně odjížděli z Karlovic vlakem do Turnova a dále do Mnichova Hradiště. Našlapali jsme krásnou přírodou přes 10 km a domluvili si další výlet hned na příští týden.

Fotogalerii naleznete zde: Kopicův statek

Helena Pöllová

Krkonoše

9. 7. 2024

V pondělí odpoledne jsem se domluvila s kamarádkou Hanou z Jaroměře, že v úterý 9. července 2024 pojedeme do Krkonoš. Pozvání na výlet spolu s oznámením o odjezdu vlaku i s mapkou o plánované horské pěší túře v délce asi 12 km jsem poslala na naši seniorskou skupinu.

V úterý před sedmou hodinou ranní se nás na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo 5 turistek a společně jsme odjely do Turnova, kde jsme přestoupily na osobní vlak směrem Stará Paka. Ve vlaku jsme zakoupily seniorské jízdenky až do Martinic v Krkonoších za 37 Kč.

Ve stanici Stará Paka, jsme se potkaly se skupinou také 5 turistek z Jaroměře. Nyní jsme již společně nejdříve výlukovým autobusem do Martinic v Krkonoších a potom dále autobusem linkovým (jezdí pouze o prázdninách a v září) dojely až na konečnou stanici Vítkovice – Zlaté návrší. Na každém nástupním místě po cestě přistupovali další turisté, které také zlákalo pěkné počasí a na horách ne tak horké.

Ve Vítkovicích (a před sebou měl autobus ještě 3 zastávky) již nebylo v autobuse vůbec k hnutí a další cestující již nebylo možno přibrat, a tak museli jít nahoru pěšky nebo počkat na další autobus. O tom, že je tento spoj hojně využíván, jsme věděly, ani při naší poslední loňské jízdě nepobral všechny zájemce o přepravu. Při cestě za stálého stoupání jsme sledovaly okolní krajinu, otevíraly se nám výhledy na Krkonoše a údolí.

Na Zlaté návrší jsme dojely v 10:30 hodin, předpokládaný návrat byl v 16 hodin a délka trasy, jak již bylo uvedeno, asi 12 km, což znamená, že jsme na cestu měly dost času: 5 hodin.

Naši cesta jde popsat v několika řádcích:

Vrbatova bouda – Pančavský vodopád – Ambrožova vyhlídka – Labská bouda – pramen Labe – Česká bouda – červená cesta Česko-polského přátelství (hřebenovka) – Svinské kameny – Vosecká bouda – ptačí stezkou na Labskou louku – útulna U Čtyř pánů – Vrbatovo návrší – mohyla Hanče a Vrbaty – Vrbatova bouda = nakonec poctivě ujitých 14 km.

Po krátkém zastavení na Vrbatově boudě jsme se vydaly po červené turistické značce: Bucharovou cestou okolo pomníku Bohumila Hanče, který na tomto místě 24. března 1913 zemřel při mezinárodním lyžařském závodě, při němž se dramaticky zhoršilo počasí. Klidnou chůzí jsme došly k Pančavskému vodopádu. Pančava je potok v Labském dole v Krkonoších, pravostranný přítok Labe. Jméno Pančava pochází z německého pantschen, tedy cákat nebo šplíchat. Pramení v rašeliništi na Pančavské louce, poblíž Labské boudy. Poté spadá přes skalní hranu do Labského dolu, kde tvoří několikastupňový, 148 metrů vysoký Pančavský vodopád. Zastavily jsme se, jako všichni ostatní turisté, a nebylo jich málo, na Ambrožově vyhlídce, která dostala své jméno podle ochránce přírody a pracovníka KČT Jindřicha Ambrože. Výhled je zde především na Labský důl a okolní hřbety s vrcholy Medvědín a Vysoké kolo, v dáli je možné spatřit Luční a Studniční horu společně s hraničním Stříbrným hřebenem a vrcholem Sněžky.

Ještě před polednem jsme dorazily do horského bufetu na Labské boudě, kde jsme se posilnily každá dle svého výběru. Labská bouda je oblíbenou zastávkou turistů mířících k prameni Labe. Hotel i bufet Labská bouda se nachází v první zóně Krkonošského národního parku, v nadmořské výšce 1340 m n. m. na Labské louce, necelý 1 km od pramene Labe. Moderní stavba z roku 1975 nese stejný název jako hostinec, který vyhořel roku 1965. Historie tohoto místa však sahá až do roku 1830, kdy zde údajně podnikavá žena prodávala kolemjdoucím kozí výrobky a kořalku a měla zde malou budku z kamení, kůry a roští. Na Labské boudě je umístěna trvalá meteorologická stanice a solární a ozónová observatoř Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové.

Po obědě a krátkém odpočinku jsme pokračovaly k prameni Labe, kde jsme pořídily foto celé naší skupiny. Pramen Labe je označení místa pro turistické účely symbolicky upraveného jako počátek řeky Labe. Nachází se v nadmořské výšce přibližně 1387 m n. m. na Labské louce. Místo patří k nejvyhledávanějším cílům vycházek na české straně Krkonoš. Jak bylo řečeno, jedná se pouze o symbolickou instalaci na křižovatce značených turistických cest v podobě skruže s přítokem a odtokem vody, vydlážděným okolím s lavičkami a (od roku 1968) kamennou stěnou, vyobrazující barevné znaky 28 významných měst, jimiž Labe na své cestě k moři protéká. Autorem stěny je Jiří Škopek (český malíř, grafik, restaurátor, keramik, ilustrátor a tvůrce betlémů; většinu svého života prožil v Jaroměři). Je zde umístěna pamětní deska věnovaná KČT Jilemnice, k sedmdesátinám propagátora české turistiky v Krkonoších Jana Buchara. Na památku tohoto turisty je i červeně značená trasa z Jilemnice, která je v tomto místě zakončena, a my jsme po části této stezky šly od Vrbatovy boudy. Skutečné prameniště Labe se nachází od tohoto místa ve vzdálenosti zhruba 150 až 300 m a z důvodu ochrany přírody je veřejnosti nepřístupné.

Od pramene Labe jsme stoupaly žlutou trasou po České cestě k České budce. Zde jsme pokračovaly po hřebenové červené trase (Cesta česko-polského přátelství) kolem skalního útvaru Tvarožník. Svůj název dostal na památku výroby krkonošských sýrů. Ve vrcholové části se nachází plochý viklan, který tvoří dominantu skaliska. Část cesty vedla po polském území, takže jsme potkávaly polské turisty. Cestou jsme se kochaly krásnými výhledy, nejen na polskou Sklářskou Porębu, odkud vede na hřeben Krkonoš lanovka. Při chůzi z kopce jsme se stále přibližovaly k polské chatě a kopci Szrenica (1362 m n.m). Před námi se již objevily Svinské kameny, krásný horský útvar, ke kterému jsme ale nedošly, protože cílem naší cesty a další zastávky byla Vosecká bouda. Vosecká bouda leží v západní části Krkonoš v první zóně KRNAPu ve výšce 1260 m n. m. Byla založena před rokem 1743 jako seník, kolem roku 1790 sloužila jako přístřešek pro dřevaře a hospodářské stavení. Říkalo se jí Česká nová nebo také Františkánská, podle mnicha, který zde přebýval. Název "Vosecká" získala podle louky, na které stojí. Pro turistické účely je využívána od roku 1896 a v roce 1900 byla přestavěna a rozšířena. Svoji nynější podobu dostala přestavbou po skončení druhé světové války. Jako jedna z mála hřebenových bud nebyla nikdy zasažena požárem. Její další raritou je nepřítomnost elektrické sítě, potřebná energie je vyráběna diesel agregátem.

Po krátkém odpočinku nás čekalo jenom samé stoupání – nejdříve po zelené kamenité stezce (tzv. ptačí stezce), která je v jarních měsících od 15. 3. do 31. 5. uzavřena z důvodu ochrany přírody a hnízdění a vyvádění ptactva: tetřívka obecného. Tetřívek obecný je vzácný pták velký jako slepice. V ČR jsou životaschopné populace jen v Krkonoších, Krušných a Jizerských horách. Zimuje v norách vyhrabaných ve sněhu nebo pod zachumelenými větvemi stromů a keřů.

Po žluté upravené asfaltové cestě jsme vystoupaly na Labskou louku a dále jsme prošly okolo útulny (zastavení "U Čtyř pánů") a stále stoupáme. Panel okolo cesty nás upozorňuje na Pančavskou louku. A to už nemáme daleko na Vrbatovo návrší (1412 m n. m.) a k mohyle Hanče a Vrbaty. Odtud sejdeme už jen k Vrbatově boudě na občerstvení.

Celou cestu jsme se kochaly krásnou horskou přírodou, krásou našich Krkonoš.

Podle předpovědi počasí mělo a také bylo na Zlatém návrší příjemných 24 stupňů a profukoval příjemný větřík.

V 15:40 hod. se začali turisté srocovat u autobusové zastávky, blížil se čas odjezdu. Autobus nás dovezl zpět do Martinic v Krkonoších a dále jsme pokračovaly do Staré Paky, kde jsme se rozloučily s druhou partou a pokračovaly jsme každá na svou stranu k domovu.

Ve vlaku jsme konstatovaly, že slibovaný tropický den ve městě (31 °C) jsme prožily na hřebeni Krkonoš, při přijatelné teplotě a občasném větříku a daleké viditelnosti, a ušly jsme 14 km.

Fotogalerii naleznete zde: Krkonoše 2024

Jitka Thorovská

Klokočské skály a Rotštejn

26. 6. 2024

Květnový tajný výlet na rozhlednu Hamštejn se stal inspirací pro další výlet - ze sedla pod Kozákovem byl totiž nádherný výhled na masiv Klokočských skal. Z tohoto důvodu byl na středu 26. června vyhlášen výlet na Klokočské skály a hrad Rotštejn, kterého se zúčastnilo 14 seniorek. Odjížděly jsme v 7:55 h autobusem č. 717 z Mnichova Hradiště do Turnova, kde jsme přestoupily na linku č. 864 a před 9. hodinou jsme vystoupily za Turnovem v Záholicích. Cesta chvíli vedla po místní silničce, ale záhy jsme vstoupily do stínu borovic v Betlémských skalách. Po červeně značené cestě jsme odbočily k vyhlídce na Zdenčině skále, kde některé z nás musely překonat strach a samy sebe, aby přešly úzký kamenný mostek mezi skalami - podařilo se! Nádherné počasí nám umožnilo výhled do údolí Jizery, na ostroh Chocholka, na Bučiny u Rakous a na Besedické skály. Stejnou cestou jsme se vrátily zpět na červenou trasu - Naučnou cestu Klokočskými skalami.

Přírodní rezervace Klokočské skály byla vyhlášena v roce 1985 a tvoří ji dvoukilometrový pás pískovcových skal o šířce cca 100 metrů dosahující až do výše 60 metrů. Můžeme zde obdivovat jeskyně, hluboké rokle, skalní věže a ze skalních plošin se nabízejí nádherné výhledy.

Jakmile jsme našly příhodné místo na malou pauzu, vytáhly jsme své svačiny a pití. Po chvíli jsme pokračovaly v naší cestě, čekaly nás poměrně náročné výstupy po vysokých schodech, následně sestupy a cesty plné kořenů a kamenů. Ale odměnou nám byl výhled na Kozákovský a Hamštejnský hřeben s rozhlednou Hamštejn, na Prackov a Měsíční údolí nad Loktuší. Upoutaly nás také brusné kameny se stopami po broušení nástrojů. Pískovec sloužil k broušení nástrojů a později také skla. Člověk v této krajině žil již před více než 10 000 lety.

Došly jsme až k rozcestí u Klokočských průchodů - jedná se o 70 metrů dlouhou skalní rokli, která rozděluje Betlémské a Klokočské skály. Ve středověku tudy procházeli kupci po staré kupecké cestě. V roce 1908 zde Okrašlovací spolek Klokočí vybudoval schody pro snadnější přístup. Od tohoto rozcestí se dá dojít k jeskyni Postojna, tam se vydáme příště.

Další náročný sestup nás čekal před zříceninou hradu Rotštejn, kde moc nepomohly ani turistické hole, využily jsme možnosti přidržovat se skalních stěn a příhodně zabudovaných řetězů a zábradlí. Mohutný hrad Rotštejn byl vystavěn na třech pískovcových blocích v polovině 13. století rodem Markvarticů. Hradem nás provázela vtipná průvodkyně, zkoumaly jsme vytesaná obydlí ve skále, bylinkové zahrádky a na nejvyšší plošině nás čekal pohled na rozhlednu Dubecko a na Trosky a na opačné straně na Kozákov s Riegrovou chatou. Během třicetileté války zde našli úkryt lidé z okolních vesnic, poslední obyvatelé zde žili až do poloviny 19. století. Měly jsme zde možnost spatřit keř klokoče zpeřeného i jeho semena, která dozrávají koncem září a v minulosti se používala k výrobě růženců, náramků i knoflíčků.

Po důkladné prohlídce jsme hrad opustily a ve vesničce Klokočí se ještě zastavily u zajímavého domu - bývalé kovárny, která má ve stěně sošku Jana Nepomuckého. Na konci vesnice jsme objevily keř, který dal této obci i skalám jméno - klokoč zpeřený.

Zbytek cesty jsme musely ujít po místní silničce až ke křižovatce Na Špici v Loktuši. Zde jsme si v penzionu daly chutný oběd a doplnily tekutiny a ve stínu si příjemně odpočinuly, než nám přijel autobus. Popojely jsme do Turnova a dále vlakem a po 17. hodině vystoupily na mnichovohradišťském nádraží. Našlapaly jsme přes 8 km v poměrně náročném terénu a za velmi teplého počasí.

Fotogalerii naleznete zde: Klokočské skály a Rotštejn

Helena Pöllová

Noční pochod z pomezí Krkonoš a Jizerských hor do Mnichova Hradiště

21. 6. 2024

Start čtvrtého ročníku nočního pochodu jsme si naplánovali na pátek 21. června, den po letním slunovratu. Krátkou nocí nás navíc měl provázet červnový úplněk. Předpověď počasí nebyla příznivá, přes Česko přecházela fronta, a kromě ochlazení z tropických teplot slibovala i vydatné srážky, nárazový vítr a kroupy. Startovní pole tak o něco prořídlo, přesto na nádraží v Mnichově Hradišti dorazilo 8 dálkových turistů – 4 ženy a 4 muži. Vyrovnali jsme tak loňský rekord v účasti.

Odpolední přesun vlakem na start pochodu byl doprovázen opravdu silnou bouřkou s deštěm – nejhorší byl "slejvák" při přestupu v Tanvaldu, kde jsme poprvé museli vytáhnout pláštěnky. Naštěstí se přehnal dříve, než jsme okolo sedmé vystoupili v Kořenově. První část cesty na jih nám pak rychle odsýpala. Zastávku na večeři, či jen posilnění a občerstvení, jsme si udělali v hospůdce Na Perlíčku v Prdku. Za postupného stmívání jsme pokračovali svižně přes Vysoké nad Jizerou a Bozkov do Semil.

Ze Semil nás čekal největší výšlap – na 6 kilometrech jsme zdolali více než 400 výškových metrů. Kromě vrchu Kozákova, který byl zhruba v polovině naší trati, jsme se při stoupání přehoupli i přes půlnoc. Příležitostně vykukující měsíc postupně zatáhly mraky a za vydatného deště jsme podobně strmou cestou sestoupili z Kozákova do údolí. Útočiště jsme našli v autobusové zastávce v Lestkově, kde jsme se trochu usušili, ošetřili první puchýře, pospávali či jinak odpočívali. Cestou přes Sedmihorky do Kacanov se u mnohých z nás začala naplno projevovat únava z náročné trasy a následky všudypřítomného mokra. Zhruba dvouhodinový déšť tou dobou naštěstí již ustal. Postupně jsme se v Sedmihorkách a Kacanovech rozloučili se 4 vytrvalci, kteří si zajistili odvoz, a na 45. kilometru jsme tak na trati zbyli již jen 4.

Závěrečných 16 kilometrů přes Olešnici, Skokovy, Žehrov, Příhrazy, Olšinu a Dneboh pro mě osobně bylo nejnáročnějších ze všech dosavadních nočních pochodů. Kromě ospalosti a svalové únavy mě trápila i rozmočená a rozbolavělá chodidla. Naštěstí Markéta, Jirka i Tomáš byli svěžejší a dodávali i mně energii. Sobotní ráno po deštích hezky prokouklo a slunce postupně pěkně hřálo i vysoušelo mokré boty. V Dnebohu jsme si ještě v bufetu pod Drábkami dali snídani a potom jsme už přes Přestavlky doklepali zbylé kilometry do Hradiště. Za železničním přejezdem v Jiráskově ulici jsme si pořídili závěrečné společné foto a vyrazili domů dospat probdělou noc. Každý z nás čtyř měl v nohách více než 61 kilometrů.

Fotogalerii naleznete zde: Noční pochod 2024

Ondřej Šindelář

Suhrovické rybníky

11. 6. 2024

Pro zopakování výletu kolem Suhrovických rybníků jsem se rozhodla po šesti letech. V roce 2018 jsme tento výlet absolvovali jako náhradu za výlet do Plakánku. V úterý 11. června jsme se sešli v úplně jiném složení v počtu 18 turistů u autobusu č. 718 s odjezdem v 10:20 h do Kněžmostu a s přestupem dále do Suhrovic.

Soustavu rybníků na říčce Kněžmostce budovanou v letech 2013-2015 soukromými vlastníky tvoří 3 tůně a 2 rybníky o rozloze 2 a 4 ha. Dříve tu býval rybník zvaný Šíďák. Ve vodě můžeme spatřit štiku, candáta, kapra a okouna. Kněžmostský ornitolog Pavel Kverek zde založil hnízdiště pro ledňáčka říčního. Mohli bychom zde zahlédnout i volavky nebo čápa černého. Prozkoumali jsme okolí rybníků i tůní, přešli jsme po mostku k dřevěné sošce vodníka se žábou, o kousek dál byla vodní víla, přes další můstek jsme se dostali k lanku, po kterém jsme ze své svačiny poslali pár dobrot pro králíka na nedalekém ostrůvku. Další most vedl k houpačce skryté ve stínu stromů, kterou jsme všichni vyzkoušeli. Bylo zde neskutečné ticho rušené jen zpěvem ptáků.

Kolem Suhrovických rybníků jsme došli do Drhlen k Drhlenskému rybníku, kde ještě loni fungoval kemp s karavany a stany - dnes vše opuštěné a zarostlé, ani jeden kiosek nebyl v provozu. Využili jsme lavičky na pláži a v klidu zde posvačili.

Lesní cestou jsme obešli celý rybník a chvilku se zastavili u rekreačního zařízení Zlaté údolí s chatkami, nyní ještě bez letních rekreantů. Naše putování pokračovalo po žluté trase až ke hrázi, kde jsme odbočili vpravo na neznačenou cestu lemovanou rákosím. Objevily se první borůvky a téměř každý si jich pár natrhal. Zpestřením trasy byl tesaný tunel ve skále, který původně sloužil jako rybářská propust mezi dvěma rybníky.

Za tunelem kdysi stával mlýn, nyní je tam soukromý pozemek s chatkou. Stále proti proudu Kněžmostky jsme prošli kolem rekreačních chat a naskytl se nám pohled na skalní bránu (okno). Přístup sem není možný, je zde archeologická lokalita, takže jsme fotili a obdivovali jen zdáli.

Pomalu jsme došli do Nové Vsi ke Komárovskému rybníku, který je svou rozlohou druhý největší v Českém ráji (největší je Žabakor). Z hráze rybníka byla krásně vidět skála zvaná Sokolka, kam je také zákaz vstupu kvůli hnízdění sokolů. U Komárovského rybníka jsme se zastavili na občerstvení v Duo campu a po krátkém odpočinku jsme kolem dalšího kempu došli do Zakopané, odkud nám jel před 15. hodinou autobus do Kněžmostu a s přestupem jsme dojeli v 15:45 h do Mnichova Hradiště. Při dnešní vycházce jsme ušli více než 7 km.

Fotogelrii naleznete zde: Suhrovické rybníky

Helena Pöllová

Tanvaldské rozhledny

9. 6. 2024

Ačkoli jsem si štrádoval na plánované dostaveníčko u vlakového nádraží s časovým předstihem, první jsem nebyl, již mě tam čekala první nedočkavá turistka. Slunečné ráno dávalo tušit ideální počasí na výlet, a tak velmi záhy začali přicházet další účastníci. Nakonec se k naší partičce z Mnichova Hradiště, co přijela vlakem, v Tanvaldu přidali ještě další dva a pes. Celkem se nás tak na túru vydalo 9 dospělých, 2 školačky a psí nezmar Bertík.

Nejhorší úsek výletu jsme si odbyli hned na začátku, kdy jsme se museli prodrat podél hlavní Krkonošské silnice, zdobené pouličním uměním nejen v průchodu železničního mostu. Netrvalo však dlouho a již jsme zhluboka vydýchávali první metry stoupání úbočím Černostudničního hřebenu, které nás dovedlo na skalní vyhlídku Terezínka, zpřístupněnou před více než 170 lety místním továrníkem Johannem Mayerem a pojmenovanou po jeho ženě. Protože je odsud možné spatřit všechny tři rozhledny našeho výletu, využil jsem této příležitosti a názorně představil další slibovaná stoupání.

Následující výškové metry naši partu značně roztrhaly, ale všichni jsme se sešli na sluncem spalované skalní vyhlídce Muchov, skýtající jedinečný krajinný výhled na jih od Tanvaldu. Celé dvoukilometrové stoupání řádně prověřilo naše fyzičky, a tak byl čas na krátký odpočinek namístě.

Ze strachu před dalším roztrháním skupiny a ztrátou či zblouděním jejích členů jsem před odchodem z Muchova všechny upozornil na špatně značené místo, kde je nutné odbočit doprava na žlutě značenou stezku vedoucí z kopce dolů do Dolní Smržovky. S těmito slovy a rázným krokem jsme se já a pár dalších vydali po cestě dále. Zanedlouho jsme se však vraceli, včetně Bertíka, který si přestal do té chvíle hlídat svého páníčka a slepě mě následoval, k oné špatně značené odbočce! Samozřejmě že jsem ji přehlédl! Inu, horský vůdce se pozná! 🙂 Všichni ostatní však bedlivě následovali mých pokynů, nikdo nezbloudil, a tak jsme v klesání skupinu snadno dohnali.

Jen co jsme se dostali na druhý břeh řeky Kamenice, čekalo nás u školy další stoupání, kolem kostela a hřbitova. Čas tomu chtěl, že jsme kolem poledního potkali sympatický kemp, volající po občerstvení. Kempingové menu nás rozhodně nezklamalo a doporučuji se zde zastavit na oddech, pokud zrovna netrváte na kohoutovi na víně.

První naše rozhledna, Špička, byla již jen necelý kilometr a půl daleko, ovšem stále je to dalších více než 110 výškových metrů. Nakonec nejen výhled, ale i architektonické pojetí rozhledny je nám odměnou. Kovová konstrukce má svým tvarem připomínat bob, což odkazuje na bývalou sáňkařskou a bobovou dráhu, která zde nedaleko začínala.

Druhá rozhledna našeho výletu byla na 810 m n. m. vysokém Špičáku, kam jsme museli zdolat dalších 155 výškových metrů na vzdálenosti 1,5 km. Stoupání v jednu chvíli připomíná tvar exponenciální křivky a kousek pod vrcholem, na příjezdové asfaltce, má sklon cesty 20 %. Občerstvení v restauraci na vrcholku bylo proto velmi vítané a letní slunce nám umožnilo nechat proschnout naše propocená trička! Kamenná osmnáctimetrová rozhledna, která je součástí turistické chaty z roku 1908, skýtá kruhový výhled nejen na Krkonoše, Jizerské hory, ale téměř na celé malebné Tanvaldsko, usazené v údolích na soutoku řek Kamenice a Černé Desné.

Z Tanvaldského Špičáku je zřetelně vidět naše třetí a poslední rozhledna. Však je umístěná na protějším kopci a "pouhé" 2 km od nás. Ale jak jistě tušíte, opět se k ní musí do kopce. A proto po domluvě s dětskou částí výpravy bylo rozhodnuto, že rozhlednu Světlý vrch vynechají a s doprovodem se vydají rovnou na nádraží do Tanvaldu, aby pak spolu s námi stihli vlak k domovu. Početnější část výpravy se společně vydala vstříc Světlému vrchu, který někteří z nás již viděli jako "světlo" na konci našeho náročného výletu. Bylo však nutné ještě zdolat poslední výživné stoupání, které mělo na posledních 300 metrech neznačené pěšiny sklon 23 %! Právem jsem cestou na vrchol v zádech cítil ostré, skoro až nevraživé pohledy výletníků, na vrcholu natolik zadýchané, že neměli ani sílu mě proklínat. 🙂 Vždyť v tu chvíli měli v nohách 12 km a již 850 výškových metrů. Rozhledna Světlý vrch je dřevěná, 21,5 m vysoká stavba s vyhlídkovou plošinou, na kterou vede ocelové schodiště, a nechala ji vybudovat obec k 350. výročí založení Albrechtic v Jizerských horách. A i zde, jako na všech našich předchozích navštívených rozhlednách, je vstup zdarma.

Odpočinek ve stínu stromů na vrcholku s občerstvením z vlastních zásob, u každého pečlivě zkontrolován Bertíkem, byl zcela na místě! Před námi byla již jen ta nejlehčí část výletu, a to 4km seběhnutí z kopce dolů. Hned pod Světlým vrchem, uprostřed louky, se nachází malá, ale majestátně stojící dřevěná kaplička s dřevěnou sochou archanděla Michaela. A hned nedaleko je další naše vyhlídka na šetrně v krajině zbudovaném vodojemu, s informační cedulí o koloběhu vody ve vodárenství, odkud jsme se po chvíli napojili na zeleně značenou trasu.

Jedinou, nicméně dosti velkou kaňkou na celém výletu, která mohla skončit i tragicky, bylo bezohledné ohrožení našeho zdraví řidičem bílého sportovního vozu bavorské provenience, kdy se v zatáčce na nás vyřítil v tak velké rychlosti, že téměř srazil celou naši skupinu jdoucí po kraji silnice. Protože to bylo zrovna v místě, kde kvůli vzrostlému živému plotu nebylo kam uskočit, jako zkoprnělí jsme čekali, zda agresor za volantem dokáže svou "jízdu" včas zabrzdit či nikoli! Naštěstí některým z nás "pouze" lízl špičky bot a nikomu se tak nic nestalo. O chybějící omluvě nebo alespoň ubezpečení se řidiče, že jsou všichni účastníci incidentu v pořádku, a pokračující jízdě "prasete" asi není nutné vás přesvědčovat.

Jen co jsme se ze šoku oklepali, pokračovali jsem v našem klesání "Tanvaldským okruhem", který nás přivedl do Desné, odkud byla scenérie poslední části cesty lemována "zubačkou" a pozadím starých fabrik, ze kterých čpěla jejich zašlá sláva. Na nádraží v Tanvaldu jsme se setkali i s naší dětskou částí výpravy a ve vlaku pak společně hodnotili náš náročný výlet.

Fotogalerii naleznete zde: Tanvaldské rozhledny

Tomáš Trkola

Vlastivědný výlet 2024 s Muzeem města Mnichovo Hradiště a KČT Mnichovo Hradiště

2. 6. 2024

Vlastivědný výlet 2024 s Muzeem města Mnichovo Hradiště a KČT Mnichovo Hradiště je již minulostí! Váš hojný zájem o pestrou regionální historii zdejšího kraje nás velmi mile překvapil! Naším cílem v letošním roce byly obce Loukov a Loukovec s Hubálovem. Itinerář trasy připravil a komentovaně jí provázel Karel Hubač.

Část účastníků v neděli 2. června z vlakového nádraží v Mnichově Hradišti přejela v 8:08 do Březiny. Zde a následně v průběhu dopoledne se postupně přidávali další zájemci o připravený program na trase. Pěšky jsme se prvně vydali rozsáhlými loukami při toku řeky Jizery do Loukova. Vzpomněli jsme na slovanskou osadu Lúka, jejíž jméno současné pojmenování zdejších obcí připomíná. V Loukově na nás čekal pan Petr Hanzl, pocházející rodově ze statku Šonských čp. 27, výjimečně dochované zdejší památky lidové architektury, jež nám ochotně otevřel v jádru goticko-renesanční kostel Nejsvětější Trojice. Zde jsme se zaměřili na prohlédnutí si dochované křtitelnice z roku 1582, a také interiéru Rohanské hrobky, vybudované v novogotickém slohu před 200 lety v místech původního pohřebiště rodu Šliků. Na přilehlém hřbitově jsme vzpomněli na zdejší rodačku Miladu Paulovou (2. listopadu 1891 Loukov – 17. ledna 1970 Praha), jež se jako první žena v českých zemích stala v roce 1925 docentkou, o deset let později mimořádnou profesorkou a v roce 1939 byla jmenována řádnou profesorkou dějin slovanských národů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jejím otcem byl ředitel cukrovaru v přilehlých Dařenicích, které byly naším tématem v minulém roce.

Starou úvozovou tzv. Zelenou cestou, jež je historickou hranicí mezi obcemi, jsme pokračovali k soše sv. Josefa s vyhlídkou do širého okolí, s pohledy na Český ráj, hřebeny Krkonoš, Ještědsko-kozákovský hřbet a samozřejmě masiv hory Mužský 463 m. Přející počasí, po zcela propršené sobotě, byl malý zázrak. Na místě jsme vzpomněli na zdejší stále živou tradici u sochy, téměř každoroční společné fotografování se Josefů, občanů z obce Loukovec. V Loukovci, po připomenutí si historie obce na návsi, u památníku legionářům bojujícím na ruské a francouzské frontě, postaveném v letech 1921-1922, následně v roce 1940 nuceně odstraněném. V roce 2018 v Březině jeho vrchní část objevili manželé Eva a Karel Urbanovi, do obce jej následně fyzicky navrátil t. č. starosta Tomáš Patočka, který samotný návrat inicioval. Naším zdejším cílem byl interiér barokního kostela Povýšení sv. Kříže. Kostel právě prochází náročnou rekonstrukcí, je v majetku Obce Loukovec, jež nám jej i přesto ochotně zpřístupnila. U valdštejnského erbu nad vstupním portálem vyvstala badatelská otázka, který sňatek připomíná blíže neurčený přidružený erb, dle historika J. V. Šimáka patří rodu Fürstenberků... Stejně tak jsme se setkali s ochotou u zdejšího ZD Loukovec, jež nám dovolili vstoupit do areálu zdejšího zemědělského družstva. Tedy do míst původního panského poplužního dvoru, resp. v jádru renesančního, dochovaného raně barokního loukoveckého zámku. Jeho historii jsme si připomněli pod restaurovaným erbem rodu Rohanů, umístěným nad vstupním portálem v průčelí zámku. Na východním křídle zámku nás zaujal prázdný bohatě štukově zdobený rám, dříve dle historiků vyplněný nedochovaným obrazem.

Následoval sestup do údolí řeky Jizery, do Hubálova, místní části Loukovce. Vzpomněli jsme na historii zdejšího vodního mlýnu, s doloženými mlynáři od roku 1651. Ale také na zdejší továrny, jednak mechanickou tkalcovnu Josefa Johna, z počátku 20. století, jednak na výrobu skla, započatou zde Antonínem Hopem již v roce 1925. V neposlední řadě pak jsme zavzpomínali na osobnost Ing. Břetislava Hyblera, majitele továrenského komplexu od roku 1935, který částečně pronajímal dalším firmám. Jednak J. Seidlovi pro výrobu štump a klobouků, jednak Václavu Sedlbauerovi, jež zde pokračoval ve výrobě skla. Sám Ing. Břetislav Hybler zde vedl elektrotechnický závod, ve kterém byl mj. vyvinut patentovaný výrobek, dynamo, které svítilo i při chůzi, kdy se kolo pouze vedlo. Po znárodnění v roce 1948 byl Ing. Břetislav Hybler poslán do pracovního tábora v Jáchymově, jeho život tak byl zločineckým komunistickým režimem tragicky ukončen… V bývalém továrním komplexu dodnes prosperuje dnes již Střední odborné učiliště Hubálov. Rodina Hyblerových se po skončení totalitního režimu do Hubálova vrátila. Ve zdejším ''Crystal Valley'' nás vřele přijali manželé Eva a Karel Urbanovi. A to ve své rodinné sklářské dílně, kde již 33 let úspěšně ručně tvoří skleněné figurky a další výrobky ze skla pod značkou Urbanglass figurky. Karel Urban poutavě přiblížil zdejší sklářskou historii a různé techniky výroby, své mistrovství předvedla u hořícího kahanu Eva Urbanová, při názorné ukázce kompletní výroby skleněné figurky, anděla. Pozdravit nás přijel místní rodák a 82letý pamětník Josef Vocásek.

Velmi si vážíme unikátní možnosti prohlídky rodinné hydroelektrárny Hyblerových, nejstarší malé vodní elektrárny na řece Jizeře, s dodnes funkčními Francisovými turbínami z roku 1904 a 1939. Aktuální rekonstrukce a provoz je v gesci Ing. Petra Hyblera. Z tzv. špičky, na ostrově naproti opraveného jezu a skalních srubů, v místech historického přívozu a brodu, nás čekal přechod přes řečiště řeky Jizery. Dohledaným převozníkem byl dle pamětníků například zdejší hostinský Knébl, jedním z posledních pak cestář pan Dlask z Kruhů. Z protější skály bylo nataženo ocelové lano po kterém se, stojíce v lodičce, doslova ručkovalo. Všechny uváděné historické reálie v průběhu trasy dokládaly dochované autentické fotografie, nejen z muzejní sbírky.

Po překonání dravého vodního toku jsme se původním úvozem, v úpatí raně středověkého hradiště Hradec, vydali na zpáteční cestu. Vedla polní cestou, historickou zemskou stezkou, k soše sv. Vojtěcha u Podolí, nově instalované v roce 2018. Autorem kopie dle fotografií zničeného originálu jest Martin Kulhánek. Podstavec je původní datovaný do roku 1783. Následně u rybníku v Podolí jsme si připomněli zdejší panský valdštejnský dvůr Arnoštice. Přesně 10 km dlouhou nenáročnou trasu jsme symbolicky zakončili u sousoší sv. Anny v Mnichově Hradišti. Pomocí tzv. chronogramů, které jsou součástí celého podstavce, jsme se dopočítali letopočtu 1714, tedy roku, kdy bylo sousoší připisované Josefu Jiřímu Jelínkovi, jednomu z následovníků Matyáše Bernarda Brauna, zhotoveno. Od tohoto roku započala zdejší tradice svatoanenských poutí, jejichž 310. výročí na stále stejném místě, si v letošním roce v Mnichovo Hradiště připomínáme.

Těšíme se na opětovná setkání!

Fotogalerii naleznete zde: Výlet s Muzeem 2024

Karel Hubač

ČESKÝ RÁJ – hrad TROSKY

29. 5. 2024

Jak už se stalo u mých výletů zvykem, jsou svolány podle počasí, a to znamená v podstatě téměř na poslední chvíli. Výlet na hrad Trosky byl uskutečněn ve středu 29. května 2024. Sešli jsme se na nádraží v Mnichově Hradišti a odjeli jsme rychlíkem do Turnova, kde na nás již čekaly 3 další turistky z východních Čech.

Z Turnova jsme pokračovali osobním vláčkem do Borku pod Troskami.

Po první společné fotografii a sečtení (bylo nás 20) jsme se vydali po modré turistické značce směrem na hrad Trosky. První část cesty vede po úzké asfaltové silnici. První zkrácení cesty, a bylo značeno, vedlo přímo do prudkého kopce přes louku s elektrickým ohradníkem, ale bez zvířat. Část našich turistů se vydalo po této zkratce, my ostatní jsme pokračovali po silnici, kde na nás po projití zatáčky již čekala skupina, která šla loukou. Na další odbočce ze silnice jsme již všichni stoupali chvíli prudší, chvíli mírnější lesní cestou po modré. Došli jsme až k překážce v podobě spadlého stromu přes cestu. Tento strom musel spadnout nedávno, protože nebyla ještě vyšlapaná cesta, kterou bychom ho mohli obejít z jedné nebo z druhé strany. Tak jako ti před námi, a moc jich asi nebylo, museli jsme zvolit variantu podlézt, což nebylo zrovna nejpříjemnější, protože přesně pod stromem byla ještě kaluž. Znamenalo to sundat batoh a sklonit se co nejvíce a podlézt. Někteří i po kolenou překonali spadlý strom přes cestu. Toto zpestření (v podobě překážky) jsme všichni zdolali a nyní už nás čekala příjemná cesta sice do kopce, ale po luční cestě. Při odpočinku jsme se otáčeli a kochali se výhledem na protilehlé kopce, v dálce jsme viděli i Ještěd.

Touto značenou modrou cestou jsme došli rovnou k "Turistické chatě", která nyní funguje jako Bistro pod Troskami. Někteří z nás se zde na krátkou chvíli zastavili, ale většina pokračovala k pokladně hradu. Po zakoupení vstupenek jsme se rozešli na prohlídku hradu individuálně s tím, že až si vše prohlédneme, sejdeme se na prvním nádvoří před kioskem.

Zřícenina hradu Trosky je díky své unikátní poloze symbolem CHKO Český ráj a zároveň také Geoparku Český ráj. Od roku 2002 je zařazen mezi národní kulturní památky.

Trosky jsou nejmalebnější a zároveň nejpozoruhodnější zřícenina hradu v Čechách. A já je mám velice ráda, protože jsem zde prožila v mládí téměř všechny prázdniny. Vrch je s nadmořskou výškou 511 metrů (kužel Panna) nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny. Nadmořská výška kuželu Baba dosahuje 502 metrů. Hrad byl postaven ve druhé polovině 14. století Čeňkem z Vartenberka. Na dvou sopečných čedičových vrcholech byly postaveny věže a hřeben mezi nimi byl zastavěn obytnými budovami. Hrad byl viditelný ze širokého okolí. Nedobytelnost hradu se potvrdila za husitských válek. Od druhé poloviny 15. století přestal hrad Trosky sloužit jako vrchnostenské sídlo, které patřilo k panství hradu Kost a později k Hrubé Skále. V poslední třetině třicetileté války byl hrad střídavě obsazen a dobyt švédskými a císařskými oddíly. Po válce už nebyl udržován a postupně se proměnil ve zříceninu. Roku 1925 přechází hrad do vlastnictví Československého státu, v jehož majetku zůstává až do dnešních dnů. První větší opravy v té době provádí Klub českých turistů (30. léta). Od roku 2002 se o hrad stará Státní památkový ústav Pardubice. Pod jeho správou se začíná hrad opravovat. Opravy hradu spočívají hlavně ve statickém zabezpečení skalního masívu, vlastních hradeb a zbytků hradních paláců. Součástí těchto prací je samozřejmě i archeologický průzkum odhalující nám neustále nové poznatky z minulosti místa. V roce 2004 bylo vybudováno schodiště na vrchol věže Baba a vyhlídkové místo pod věží Panna. Od poloviny dubna 2024 byl turistům nepřístupný vnitřní vyhlídkový okruh na věži Baba. O tom, že by měla být otevřená vyhlídka na Babu již od 1. června, jsem bohužel nevěděla, posunula bych termín výletu. Při letošní opravě byla provedena výměna dřevěného ochozu za ocelové, za více než dva miliony korun.

I když jsme se nedostali až na vrchol vyhlídky na Babě, přesto se nám naskytl překrásný výhled do okolí. Viděli jsme keltské opidum v Semíně, postavené roku 2018, které má svým vzhledem připomínat historické osídlení zdejší oblasti. Prostory budovy slouží jako galerie velkoplošných fotoobrazů Českého ráje. Nachází se zde také výstava achátů a polodrahokamů, staré keramiky a skla. Toto místo stojí za návštěvu. I ze sníženého vyhlídkového místa jsme viděli hotel a zámek Hrubá Skála, v dáli hrad Valdštejn, na druhé straně Střeleč –pískovcový lom, Újezd pod Troskami. Byla krásně vidět i přírodní rezervace Apolena, pískovcové skalní město, které je pro turisty nepřístupné. Hnízdí zde několik druhů skalních ptáků (poštolka obecná, výr velký a kavka obecná). Toto místo jsem jako malá holka často navštěvovala, a je skutečně škoda, že již není veřejnosti přístupné. Z vyhlídkové plošiny na Panně jsme viděli Rovensko pod Troskami a nejbližší vesnici pod hradem – Ktová, kde byl na nádraží cíl naší cesty.

V kiosku uvnitř hradu jsme si dali kávičku a posvačili z vlastních zásob. Jako zákusek jsme všichni obdrželi od paní Pilcové doma pečené výborné oříškové koláčky. Móóóc dobré sušenky.

Takto posilněni jsme se vydali po zelené turistické značce do Ktové. Cesta nás vedla po louce a lesem. Pořád jsme klesali, někde mírně a někde opravu prudce. Museli jsme sestoupit z 443m n. m. do 285 m n. m., což je 158 metrů na 1,5 km. Když jsme všichni absolvovali toto náročné klesání po skalách a přes kořeny stromů, tak jsem už byla v klidu, to nejhorší máme za sebou. Nyní nás už čekala jen cesta kolem říčky Libuňky, která napájí podtrosecké rybníky Vidlák, Krčák a Věžák. Pěšina v neposekané vysoké trávě nás dovedla téměř k nádraží, kde jsme si pořídili foto – všichni společně v cíli našeho putování Českým Rájem. Takto hromadně až na konec cesty, to tady už dlouho nebylo.

Na nádraží ve Ktové, ve 14:00 hodin, jsme zjistili, že je skutečně ještě brzy na návrat domů z pěkného výletu, a tak jsme se rozdělili na tři skupiny. První skupina, 2 kamarádky z Jaroměře odjely vlakem směr Hradec Králové. Druhá skupina odjela rovnou z Turnova hlavního nádraží do Mnichova Hradiště a třetí skupina vystoupila ve stanici Turnov–město a vydala se směrem k restauraci Emoi. Po dobrém pozdějším obědě jsme prošli Turnov směrem na nádraží.

Tento výlet na Trosky se všem líbil, byla velmi dobrá viditelnost, takže jsme si užili mnoho krásných výhledů, náročné stoupání i klesání, a ušli jsme asi 7 km do Ktové. Ti, co zašli ještě na oběd, našlapali 12km.

Fotogalerii naleznete zde: Hrad Trosky

Jitka Thorovská

Sjíždění Ploučnice

24.-26. 5. 2024

Poslední květnový víkend jsme vyrazili na Ploučnici, kterou část z nás pod hlavičkou KČT absolvovala už v roce 2020 v rámci jednodenní plavby. Základnu jsme měli v příjemném tábořišti v Borečku. Měli jsme tentokrát štěstí na lepší počasí, řeka byla pomalejší a vstřícnější k našim chybám. Přesto někteří méně zkušení vodáci či úplní nováčci mezi námi dost bojovali s typickým meandrujícím a vrbičkami zarostlým tokem Ploučnice. V sobotu jsme v počtu devíti posádek splouvali úsek od Průrvy do Borečku. Od Průrvy do Mimoně to byla příjemná zahřívačka, za Mimoní nás už pohltily vrbičky v přírodní památce Meandry Ploučnice. Rychlejší z nás stihli v tábořišti hokejové semifinále se Švédskem. Pozdně odpolední bouřku už jsme přečkali pod střechou pergoly v tábořišti všichni. V neděli nás v prořídlé sestavě 7 lodí čekaly pohodové nezarostlé meandry, kde jsme se často navzájem z lodi na loď neviděli, ale zato slyšeli. Slunit jsme se mohli během plavby i na hezkých plážičkách. Závěrečný "vrbičkový" úsek jsme už zvládli zkušeně a odměnou nám byl jez v cíli, u Brennského mlýna. Pršet začalo, jen jsme vyložili a vyčistili lodi a nasedli do aut. Ještě jsme si stihli říct: Ahoj, zase příště na nějaké vodácky zajímavé řece!

Fotogalerii naleznete zde: Sjíždění Ploučnice

Ondřej Šindelář

Do Liberce do zoo a také za rozkvetlými rododendrony

23. 5. 2024

Ve čtvrtek 23. května 2024 se na náměstí v Mnichově Hradišti sešlo 12 turistek, zájemkyň o výlet do liberecké zoo a prohlídku krásně rozkvetlých rododendronů po celém Liberci. Autobusem jsme dojely do stanice MHD – Fügnerova-Liberec a odtud tramvají č. 2 do zoo.

Něco o zoo: Zoologická zahrada v Liberci je nejstarší zoologická zahrada v bývalém Československu, oficiálně byla otevřena v roce 1919. Prvním krokem k založení budoucí zoologické zahrady byla činnost tehdejšího Ornitologického spolku pro severní Čechy. Jeho členové založili nejprve v roce 1895 Geflügelpark (jakýsi ptačí koutek) a později také voliéru v městském parku přístupnou veřejnosti (1904). Dalším rozšířením tohoto areálu bylo vysazení labutí na nedalekém jezírku a zřízení ohrady pro srnčí zvěř na blízké louce. Centrem areálu se stal dřevěný domek v tyrolském slohu, zvaný Čapí hnízdo, přenesený sem stavitelem Alfredem Hübnerem z Německo-české výstavy roku 1907. (Tento domek zde stojí dodnes.) Kolem něj se areál postupně rozrůstal, až se začalo uvažovat o jeho přeměně v malou zoologickou zahradu. Tato snaha ztroskotala v průběhu první světové války na nedostatku peněz. Po skončení války byla většina budov zahrady a celý areál v dezolátním stavu a objevovaly se hlasy pro její zrušení. Během deseti nás edujících let se zahrada pokoušela získat nového provozovatele a nového ředitele. Desátým v řadě poválečných ředitelů se stal Jiří Badalec (roku 1954). Zahrada se za jeho vedení začala specializovat na ohrožené druhy zvířat, nezapomněla však ani na školní výuku a druhy atraktivní pro své návštěvníky. Byl zřízen pavilon ptáků a výběh pro medvíďata, stáj a srub pro zubry. Začátkem šedesátých let byl vypracován plán budoucího rozvoje včetně cílové rozlohy, vazeb na dopravní infrastrukturu a budoucího rozvoje areálu. Na tomto dokumentu se podílela řada významných libereckých odborníků různých profesí. Dle tohoto plánu byl dokončen pavilon pro paviány a šimpanze, bazén pro lachtany, pavilón slonů a byl rekonstruován pavilón šelem. Byl také vybudován nový vstupní objekt s administrativní budovou a přednáškovým sálem. Za dalšího ředitele Josefa Janečka byl zřízen roku 1982 objekt pro tučňáky a pro dravé ptáky. Roku 1987 byl dokončen moderní pavilon pro nosorožce a žirafy a byl zahájen chov sněžných levhartů. Zoo chová v současnosti 170 druhů zvířat v celkovém počtu téměř 1000 kusů na rozloze 14 ha.

Po zakoupení vstupenek jsme se před plánem zoo domluvily, kde se za 2 hodiny sejdeme. Při prohlídce zahrady jsme se rozdělily do několika skupin a prohlédly jsme si jednotlivá zvířata. Nedříve jsme prošly kolem buvolů a zeber, oslů, antilop, nosála a tapíra, až jsme došly do pavilonu slonů, kde jsme viděly velice zajímavou koupel samice slona indického jménem Bela, v zahradě je od roku 1984. Bylo vidět, že se jí sprchování hadicí líbí, na povely ošetřovatele hned reagovala, a nastavovala různé části těla. Dověděly jsme se, že se sloni indičtí se v zahradě chovají od roku 1956. Ošetřovatelé se slony komunikují především slovně, používají přibližně dvacet povelů v hindštině, angličtině nebo v němčině. V přítomnosti slona používají nástroj ankus (jeho historie sahá až do Indie do 5. století př. n. l.), který slouží k upevnění hlasových povelů. Se slony se v zoo pracuje na principu pozitivního posilování, kdy je zvíře kladě motivováno odměnou – granulemi.

Prohlídka zoo pokračovala po upravených cestách k dalším zvířatům. Prošly jsme kolem koně Převalského, poníků a lam. Došly jsme až k jezírku, které má nyní nedostatek vody, takže jsme se vrátily na cestu, která nás dovedla k pavilonu šelem a odpočinkovému místu. Tady jsme se všechny sešly a zase rozešly. Některé ženy spěchaly na autobus, aby dojely domů včas. Zase zůstala skupina, která po kávičce, v klidu pokračovala v prohlídce zahrady. Na internetu bylo avizované krmení lachtanů na 13. hodinu. Toto krmení se však nekonalo, dověděly jsme se, že zahynula partnerka a samec lachtan přestal přijímat potravu. Je to smutné, ale tak jde život.

Naše kroky směřovaly kolem dalších ohrad a sklem ohrazených klecí se zvířaty. Mohly jsme si prohlédnout bílého tygra, lva, lvici, pandu červenou, různé druhy antilop a bazén tučňáků. Šly jsme kolem voliér ptáků, plameňáků, šimpanzů a opic. Navštívily jsme pavilon tropů, kde jsme mj. hledaly malinké žabičky. Po celé zahradě byly spousty zeleně, kolem cest kvetly nebo už byly odkvetlé rododendrony. Liberecká zahrada je v podstatě v lese, není velká a jednotlivé výběhy na sebe navazují.

Když jsme si prohlédli celou zoo, tak jsme hledaly východ co nejblíže k botanické zahradě, abychom se ještě mohly pokochat kvetoucími rododendrony, o kterých jsme věděly, že rostou kolem plotu.

Celá čtvrť Liberce, Lidové sady, je proslulá mohutnými, mnohaletými keři rododendronů. Procházely jsme Masarykovou ulicí, obdivovaly krásné vily a v jejich zahradách právě kvetoucí rododendrony, směrem do centra Liberce. Prošly jsme okolo překrásné radnice. Celá tato cesta byla již podrobně popsána při naší návštěvě Liberce dne 10. 2. 2022 a je možnost si vše připomenout a přečíst na stránkách KČT Mnichovo Hradiště.

Došly jsme k obchodnímu centru Forum, kde jsme se naobědvaly v jídelně u Bláhů. Po obědě byl ještě čas, a tak jsme navštívily Motýlí dům Papilonia, který se nachází ve druhém patře obchodního domu Forum. Papilonia Liberec představuje jedinečný ekosystém, ve kterém se simulují přirozené podmínky pro zdravý a aktivní život exotických motýlů. Pro libereckou expozici byla vybrána záhada letadla, které se zřítilo uprostřed džungle. Mezi motýly jsme se volně pohybovaly, obdivovaly jsme jejich velikost a barevnost. Motýlům jsme vůbec nevadily, to jsme poznaly podle toho,že si klidně sedli do vlasů a na tělo i na ruku. Udělaly jsme dobře, že jsme se na ně šly podívat.

A nyní už jen na autobusové nádraží a cesta do Mnichova Hradiště. Dnešní výlet do zoo byl záměrně naplánován na dobu, kdy kvetou rododendrony. Po zoologické zahradě a po Liberci jsme nachodily 14 km.

Fotogalerii naleznete zde: ZOO Liberec

Jitka Thorovská

Rozhledna Hamštejn

18. 5. 2024

Toho sobotního rána, již dosti promočeného, se nás pod heslem "není špatného počasí, jen špatně oblečeného turisty" na nádraží v Mnichově Hradišti moc nesešlo. Přiznejme si, počasí a nepříznivá vyhlídka zlepšení toho byla příčinou. Přesto se výlet uskutečnil, ačkoli jsme na to byli jen dva.

Chvíli po vystoupení z vlaku v Železném Brodě, kde výlet začínal, nás zkrápěly další kapky deště toho rána. Krátký, ale prudký výstup ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého nám dopřál řádného tělního prokrvení a připravil nás tak na další 4 km stoupání. U zmíněného kostelíku právě probíhala příprava dobově ošacených stánkařů se svými rukodělnými produkty k 28. ročníku Svatojánské pouti. A z kostelíku samotného se mohutně linul ohromující sborový zpěv a živá hudba.

Pokračujícím stoupáním ukrajujeme další kus cesty, která nás přivádí do obce Dlouhý, odkud je krásný pohled na Podkrkonoší. V našem případě toho však moc vidět nebylo. I tak byla v dáli vidět např. obec Zásada pod Černostudničním hřebenem, kterou většina z nás míjí při cestách do Krkonoš. Na návsi v obci Dlouhá nás pak překvapil do půl těla oblečený běžec ve vysokém závodním tempu, což nás v tak chladném a vlhkém počasí dosti ohromilo! Po chvíli jsme za obcí potkali další běžce a běžkyně, již řádně běžecky oblečené, abychom poznali, že se jedná o štafetový závod 250 km Českým rájem, který ještě několikrát zkřížil naši plánovanou trasu.

Těsně před posledním stoupáním na Hamštejnský vrch se proti nám přes hřeben překulila ocelově chladná, šedo-černá a deštěm nasáklá mračna, která jasně dávala najevo, že se musí co nejdříve spustit. A také se tak stalo! Jako by mračna čekala na nás, až přijdeme blíže, abychom neměli šanci se ukrýt, a pak nás překvapila a chytila do pasti svou průtrží. V tu chvíli se i nepromokavá bunda stala promokavou a vítr deštník obracel vzhůru. Než jsme došli na rozcestí na hřeben, kde se účinek nečasu násobil, nemělo již cenu se před něčím schovávat a už vůbec ne před deštěm. K rozhledně Hamštejn to již bylo kousek, a s vědomím skromného přístřešku u ní, kde bychom si na chvíli odpočinuli, jsme pokračovali dále po hřebeni. A překvapivě jsme tam nebyli sami. Přístřešek již okupovali dva pravověrní "čundráci", kteří si zpříjemňovali čekání na chvíli bez deště čerstvou tureckou kávou a kouskem tabáčku. Ačkoli kvůli mrakům nebylo téměř nic vidět, jediná účastnice výletu přesto vystoupala na rozhlednu, odkud přinesla informaci o možnosti vtisknutí razítka do turistického deníku.

Cesta po louce dolů od rozhledny, která nevede po turisticky značené stezce, za "normálního" počasí skýtá také zajímavé výhledy do okolí, které jsem se snažil účastnici popsat, kde by co bylo vidět. Ale za krátkou chvíli jsem toho nechal, protože mi to velmi připomnělo úsměvnou scénu ze slavné filmové komedie, kdy Gustav Anděl vyjel lanovkou na Lomnický štít do husté mlhy a místní horal mu popisoval, kde je jaký vrchol.

Zkratkou, po bývalé červeně značené turistické stezce, jsem došli na náves v Koberovech, kde byla umístěna předávka zmíněného štafetového závodu. Měli jsme tak nebývalou možnost povzbudit a podpořit blížící se běžce v jejich výkonu, aby ze sebe vymáčkli poslední zbytky energie a dali do finiše maximum. Víc jsme se však nezdržovali a pokračovali silnicí do Besedic, kde byl, zřejmě kvůli nepřízni sobotního počasí, kiosek u parkoviště i restaurace zavřený. My jsme však již v tu chvíli měli plán stihnout rychlík z Malé Skály, neboť nemělo moc smysl zůstávat v promočených šatech déle, než bylo nutné. A to se povedlo. Po kvapném sestupu kolem Besedických skal jsme na nádraží přišli doslova pár minut před příjezdem rychlíku, který nás dovezl zpět domů v čase pozdního sobotního oběda.

Pokud vás inspiroval tento výlet, čeká na vás něco málo přes 10 km mírně náročného stoupání a spousta krásných výhledů, pokud zvolíte lepší počasí, než jsme měli my. Přeji šťastnou cestu!

Fotogalerii naleznete zde: Rozhledna Hamštejn

Tomáš Trkola

Dymník a Krásná Lípa

11. 5. 2024

V sobotu 11. května 2024 jsme už v sedm ráno vyrazili vlakem do Rumburku. Přesedali jsme v Mladé Boleslavi, ale pak jsme až do cílové stanice jeli pohodlně krásným novým vlakem německých drah. Prvním cílem našeho výletu byla návštěva loretánské kaple Panny Marie v Rumburku, zvaná též Rumburská Loreta, která patří k architektonickým skvostům severních Čech a svou reliéfní a sochařskou výzdobou patří mezi nejhodnotnější loretánské kaple v České republice. Uvnitř lorety se nachází socha Černé Matky Boží loretánské, pocházející z roku 1694, zhotovená v Římě a požehnaná papežem Inocencem XII.

Měli jsme štěstí, že nám vše ukázala průvodkyně a seznámila nás se spoustou detailů o loretě, přilehlém kostele i ambitu a jeho freskách.

Dalším naším cílem byla rozhledna Dymník, ke které vedla z Rumburku pohodlná cesta většinou kolem rozkvetlých luk. Už během mírného stoupání byl krásný výhled do okolí a z patnáct metrů vysoké cihlové a kamenné rozhledny se 79 schody jsme přehlédli celé Lužické hory, Ještědský hřbet a dohlédli jsme i do Jizerských hor. Rozhledna byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1896, kdy ji nechal na vlastní náklady postavit místní německý podnikatel.

Z rozhledny jsme šli lesní cestou směrem ke Krásné Lípě, kde jsme si dali rozchod na občerstvení. Někteří navštívili Café Nostalgie, které se nachází v podstávkovém domě ze 17. století.

Naše další cesta vedla do Dittrichova parku, který byl založen místním továrníkem v letech 1888-1889. Je proslulý svými desítkami druhů rododendronů, které zrovna krásně kvetly.

Dalším cílem byla osada Kamenná Horka s malebnými typickými severočeskými domky a Luční samoobslužný bar, kde jsme se zastavili na další občerstvení. Závěrem výletu jsme prošli méně hezkou část Krásné Lípy, ve které byly dříve prosperující podniky jako Elite, vyrábějící silonové punčochy, nebo Bytex, vyrábějící koberce, dnes už jsou všechny zavřené a chátrají.

Po chvilce čekání na nádraží nás čekalo překvapení: přijel starý kupátkový vlak s červenými koženkovými sedadly, na které jsme byli zvyklí v 80. letech 20. století. Trocha nepohodlí vyvážila zážitek třeba z toho, že jsme se mohli vyklánět ze staženého okénka. Naše retro jízda skončila po 18. hodině opět v Mnichově Hradišti.

Celý den bylo krásné počasí a i to bylo důvodem, proč jsme si výlet užili naplno.

Fotogalerii naleznete zde: Dymník a Krásná Lípa

Jana Jedličková

Výlet očima seniorů

Po zveřejnění květnových nabídek na výlety mě ihned zaujal sobotní výlet Jany Jedličkové z Rumburku přes rozhledu Dymník do Krásné Lípy. Prohlédla jsem si trasu na mapě a zjistila jsem, že ji můžeme zkrátit (z uvedených 20 km asi na 10–12 km) a také snížit tempo. Po konzultaci s Janou jsem výlet upravila pro seniorskou skupinu.

V sobotu 11. května 2024 se sešlo na nádraží v Mnichově Hradišti 13 seniorů + 5 dalších turistů. Odjeli jsme do Mladé Boleslavi, kde jsme přestoupili na rychlík do Rumburku.

Ve vlaku se k naší seniorské skupině připojil předseda SBD Mladá Boleslav, také člen KČT.

Po společném fotu před nádražím v Rumburku jsme došli k loretánské kapli, kterou jsme si prohlédli.

Loreta Rumburk je barokní klenot, spojený se jménem vynikajícího architekta Johanna Lucase Hildebrandta a sochaře Franze Bienera. Stavbou Lorety si splnil přání Anton Florian kníže z Liechtensteinu, a sice přenést poutní místo z Itálie na sever Čech. Loreta je věrná kopie italského originálu a patří k vyhledávaným mariánským poutním místům v severních Čechách. Kaple Panny Marie je obestavěná ambity s křížovou cestou a v sobě skrývá sošku Černé Madony s dítětem z roku 1694. Věrná kopie Lorety se nachází také v Kosmonosech. Po komentované prohlídce Lorety jsme se již rozdělili a dále pokračovali v naplánovaných trasách.

Město Rumburk neznám, ale na mapě jsme zjistila, že se zde nachází rezervace podstávkových domů. I když s mapou v mobilu, tak jsme šli trochu jinou cestou, než jsem původně zamýšlela jít, ale to nevadilo. Došli jsme až na Lužické náměstí, které jsme si prohlédli a navštívili infocentrum. Uprostřed náměstí stojí sloup Nejsvětější Trojice se souborem soch. Sloup je památkově chráněné barokní dílo zhotovené jako připomínka morové epidemie, která české země postihla na přelomu 70. a 80. let 17. století. Samotný sloup zakončený božími muky byl postaven v roce 1681, v polovině 18. století pak doplněn sochou Panny Marie a postavami sedmi světců.

Naše kroky dále směřovaly do vesnické památkové rezervace. Podstávkové domy se v Čechách vyskytují od 15. století. Většina dnes stojících domů na pomezí severních Čech, Horní Lužice a Dolního Slezska pochází z 18. a 19. století. Pro tento typ lidové architektury je charakteristická podstávka. Jedná se o dřevěnou sloupovou konstrukci, která stojí před roubenými stěnami přízemí. Podpůrná konstrukce nese zatížení střechy a u dvoupodlažních domů také patro. V Rumburku se nachází ulice s 18 podstávkovými domy tkalců a řemeslníků z let 1786–1805. Lidově se ulici říká Zvědavá ulička, dnes je pojmenovaná dle spisovatele Aloise Vojtěcha Šmilovského. Roubené domy se štíty zdobenými břidlicí dodnes slouží k bydlení.

Po prohlídce udržovaných historických domů jsme pokračovali kolem kempu a koupaliště, až jsme došli na křižovatku s Naučnou stezku Dymník a lesní cestou jsme došli až k výletní restauraci Dymník.

Na louce pod kopcem Dymník se nachází Strom života. Tvoří ho 22 štíhlých žulových kamenů, které jsou uspořádané do tvaru hvězdy. Pouze jeden, kterému se říká Poutník, stojí kousek opodál. Kameny jsou vysoké 5–6 metrů a váží přibližně 4 tuny. Vztyčeny byly postupně během roků 2003 a 2004. Obvodové kameny symbolizují dvanáct znamení zvěrokruhu. Všichni jsme si našli svůj kámen, ale nebyl čas na to, abychom prošli podle návodu svou cestou života a v klidu rozjímali. (Pokud vás toto místo zaujalo, podívejte se do archivu ČT –Toulavé kamery ze dne 1. 12. 2019, kde vám toto místo přiblíží.)

Odtud jsme vystoupali naučnou stezkou na zalesněný vrch Dymník (515 m n. m.), kde od roku 1896 stojí patnáctimetrová válcová věž – rozhledna z cihel, kterou nechal na vlastní náklady postavit rumburský radní August Wenschuch k 60. výročí svých narozenin. Po zdolání 82 schodů jsme stanuli na prosklené terase, kde jsme si prohlédli krajinu Šluknovského výběžku podle informačních tabulek. Celoroční provoz rozhledny zajišťuje KČT Krásná Lípa. Od roku 2010 vede kolem rozhledny Naučná stezka Dymník, vybudovaná Lesy ČR. Rozhledna Dymník nebo také Augustova věž byl nejvyšší vrchol naší dnešní procházky. Po žluté a úozději modré turistické značce jsme už jenom pomalu sestupovali do Krásné Lípy. Procházeli jsme nejprve lesem a později okolo rodinných domů, které ve svých zahradách zdobily rododendrony různých barev. Došli jsme až na náměstí, kde stojí Dům Českého Švýcarska, což je muzeum, ve kterém je mimo jiné také atrakce stoupající balon, ale tem byl mimo provoz, takže jsme šli raději na kávu do cukrárny.

Město Krásná Lípa je opravdu krásné. Křinické náměstí získalo svou současnou moderní tvář po nákladné rekonstrukci v roce 2010. Je rámováno pestrou směsicí domů, které zůstávají připomínkou různých historických zvratů, jimiž město prošlo. Najdeme zde i jeden z nejstarších podstávkových domů Krásnolipska (nyní pekárna), zdobné domy měšťanské, ale i hodnotné objekty moderní architektury. Říčku Křinici, která pramení v lesích nad městem a protéká náměstím, symbolicky připomíná v ploše náměstí kamenné koryto, vyskládané jako mozaika v dlažbě, přes které se klene mostek střežený čtyřmi živly. Pískovcové sochy Země, Vzduchu, Vody a Slunce vytvořil akademický malíř Herbert Kizsa z Kadaně. Moderní kašna, vkusný mobiliář a pečlivé parkové úpravy lákají ke klidnému posezení.

Ještě před muzeem jsme se rozdělili na dvě skupiny. První skupina se připojila k Janě a odjela z Krásné Lípy o hodinu dříve než ta druhá. Druhá parta si prohlédla celé náměstí, zašla se podívat do historické cukrárny – Café Nostalgie – a došla až do parku ke škole, který nás přilákal rozkvetlými různobarevnými rododendrony.

Protože se blížil čas odjezdu našeho vlaku, pomalu jsme vystoupali na hlavní nádraží, které je nyní v lešení, celé se opravuje. Až sem pojedeme příště, bude již jistě opravené. Tuto trochu vzdálenější oblast ještě neznáme, ale určitě se sem podíváme a navštívíme Dům Českého Švýcarska a jeho atrakci – vznášející se balon.

Při dnešním sobotním výletě jsme si prohlédli Loretu, vyšplhali na rozhlednu a prošli se po pěkných místech. Ušli jsme 13 km.

Fotogalerii naleznete zde: Dymník a Krásná Lípa seniorů

Jitka Thorovská

Tajný seniorský výlet podruhé

9. 5. 2024

Druhý pokus o tajný výlet dne 9. května nám vyšel perfektně. Od rána bylo krásné počasí, odjížděli jsme již v 7:55 h autobusem z Mnichova Hradiště do Turnova, kde bylo pár minut na přestup na další autobus. Vystupovali jsme v Lestkově na zastávce U Kříže. Naše tajné putování začalo po modré trase kolem zahradnictví u Vovsů, před námi se tyčila rozhledna na Kozákově, a když jsme se ohlédli, viděli jsme panorama Hruboskalska. Pořídili jsme první společné foto a konečně byla možnost spočítat všechny účastníky - bylo nás 19.

Míjeli jsme krásné domky a chaloupky v části zvané Pustina a téměř většina účastníků tipovala, že jdeme na Kozákov, který se nám víc a víc přibližoval. Za posledními domky už byly jen pastviny, jejichž oplocení nám trochu zkomplikovalo cestu. Nedalo se nic dělat, museli jsme se prodrat křovím, přeskočit nebo podlézt ohrazení, až jsme opět vyšli na značenou cestu. Modrá nás dovedla k rozcestí Pod Radostnou studánkou na místo zvané "Lebedárna". Tady jsem v krátkosti přiblížila historii tohoto místa a stavení, ze kterého zbyly jen ruiny - v podstatě jen jedna stěna s oknem.

Název Lebedárna je podle tehdejšího majitele, Antonína Lebedy - majitele několika domů v Turnově. Výletní restauraci nebo také sluneční lázně postavil na místě bývalého mlýna, k honosně vypadající budově přistavěl také dva betonové bazény na koupání, jeden větší a druhý menší, oba byly napájeny vodou z rybníčku nad nimi. Kdysi se na Kozákově konaly slavné poutě, poté se přemístily právě k Lebedárně. Kolem Radostné studánky proudily davy poutníků a zde byla možnost odpočinku a občerstvení. Poslední pouť se tu údajně konala v roce 1956. Antonín Lebeda musel v 60. letech živnost zrušit a stavení chátralo až do dnešní podoby.

My jsme se opodál také občerstvili, ale jen z vlastních zásob. Stále po modré a zároveň po NS Kozákov jsme pohodovou cestou lesem pokračovali až ke Kozákovskému zlomu, kde je vidět horotvorná činnost, v bodě zlomu se nacházejí na jedné straně rozdrcené čedičové úlomky a na druhé straně pískovcové kameny. Liduprázdnou cestou jsme došli k rozcestí Pod Drábovnou a mírným stoupáním došli až k přístřešku na místě zvaném "Vzdychánek".

Tudy vedla stará obchodní cesta z Turnova do Železného Brodu a ženy, co nosily tvaroh a vejce na trhy do Brodu, prý na tomto místě často vzdychaly, protože musely zdolat velké stoupání až k sedlu na Hamštejnském hřbetu.

My jsme také trochu vzdychali, ale odměnou nám byl překrásný výhled na téměř celé Krkonoše, a to hlavně díky slunečnému počasí a bezvadné viditelnosti. Dokonce jsme zahlédli i vrchol Sněžky. Na opačné straně jsme měli výhled na Bezděz a Klokočské skály. Když jsme se dostatečně pokochali nádhernými výhledy, směřovaly naše kroky nyní již po červené nad Prackovem přes louku k lesíku na Hamštejnském hřbetu a stále ještě nebyl odtajněn cíl našeho výletu. Mezi stromy jsme v údolí Jizery zahlédli část Železného Brodu a najednou se před námi tyčila rozhledna Hamštejn. V této chvíli již všichni tušili, že jsme u cíle.

Někteří se ihned odhodlali vystoupat po 121 schodech až na vyhlídkovou plošinu, jiní si nejdříve dopřáli zasloužený oddech a svačinu a teprve poté se také vydali do výše 22 metrů, aby mohli obdivovat okolní krajinu z výšky.

Rozhledna se stavěla 7 měsíců a byla slavnostně otevřena 11. 11. 2023, svým tvarem připomíná raketu. Je tvořena ocelovým tubusem, kolem kterého se obtáčí schodiště s dřevěnými sloupy. Z vyhlídkové plošiny jsme dohlédli na část Jizerských hor s Ještědem, na Krkonoše s vrcholem Smrk, na České středohoří a hlavně na nedaleký Český ráj.

Když jsme se všichni na rozhledně vystřídali, sestupovali jsme prudce točitou cestou z Hamštejnu do Koberov, odkud nám odjížděl ve 13:10 h autobus do Turnova. Teprve zde jsme se rozdělili, část turistů spěchala domů a část si ještě vychutnala kávu v Albionu u nádraží a v 15 hodin jsme vystupovali na náměstí v Mnichově Hradišti. Dnes jsme si užili výšlapy nahoru i cesty dolů a celkem jsme nachodili přes 8 km.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný seniorský výlet podruhé

Helena Pöllová

Ralsko - Hradčany

8. 5. 2024

8. května na Den osvobození jsme zavítali do bývalého vojenského prostoru Ralsko připomenout si, že svoboda není samozřejmost. Jelikož této oblasti se vlakové spoje vyhýbají, museli jsme využít naše čtyřkolé miláčky. Nakonec se nás v Ralsku-Hradčanech sešlo deset a mohli jsme vyrazit za "utajenými" krásami tohoto kraje. Po cestě jsme dostali velmi poučný výklad o včelaření, díky Pavle, takže labyrint jeskyní Psí kostel se před námi vyloupl, ani nevíme jak. Po jeho důkladném prolezení, svačince a drobném horolezeckém výkonu jsme přešli na 100 m vzdálenou skalní bránu. Odtud Všivou a Kraví roklí doputovala naše věkově různorodá smečka k Hradčanské vyhlídce. Jelikož jsme si objednali počasí, vysvitlo sluníčko přesně po vystoupání nahoru, takže výhledy na Spící pannu, Ralsko, Ještěd a hradčanské letiště byly úchvatné. Velkým překvapením pro nás byla následná návštěva hospody U Lesa, která nás ohromila velmi chutnou a zdobnou krmí. Odpoledne již bylo ve znamení klidné poobědové procházky. Zastavili jsme se v budově informačního centra a odtud vyrazili na krátký okruh kolem letiště Hradčany. Děkujeme Geoparku Ralsko za výborně připravený quest v podobě několika zastavení u rozpadajících se budov, které nám tu zbyly po okupační sovětské armádě. Zde jsme si pustili vyprávění Michaela Kocába o odsunu těchto vojsk v letech 1990 až 1991. Vyluštili jsme pár úkolů a příjemný den zakončili na ploše letiště, které je nyní využíváno především ke sportovním účelům. Máme tu poblíž místa, která nám musí zůstat připomínkou toho, že bylo hůř. Těším se s vámi zase někdy na viděnou. 

Fotogalerii naleznete zde: Ralsko-Hradčany

Jan Nohýnek ml.

"Tajný" seniorský výlet poprvé

7. 5. 2024

Na úterý 7. května byl naplánován tajný výlet, avšak vzhledem k deštivé a bouřkové předpovědi jsem výlet narychlo zrušila a přesunula na čtvrtek 9. května. Přesto jsem se vydala na stanovený sraz k autobusu v 7:55 h, abych informovala případné zájemce, kteří se o zrušení výletu nedozvěděli. Sešlo se nás šest žen a žádná se nechtěla vrátit domů. Nasedly jsme do autobusu, dojely jsme do Turnova a po vzájemné dohodě jsme se vydaly z autobusového nádraží kolem Měšťanského pivovaru a dále proti proudu Malé Jizery. U jezu jsme pokračovaly stoupáním po nově upravených schodech Novým parkem až k červené trase, která nás dovedla ke Kopalově vyhlídce. Odtud jsme měly krásný výhled na Dlaskův statek s nově opraveným plotem, na Jizeru i celé údolí. Naše cesta vedla k nedalekému pramenu Boží voda, který nás lákal k ochutnání. Červená trasa pokračovala po silnici pod Károvskem, kde jsme u jedné zahrady s podivem zíraly na nepomrzlé rozkvetlé azalky a rododendrony. Ze silnice jsme uhnuly doleva a rozhodly se sestoupit ke Šlejférenským pramenům, na které nás upozornil panel naučné stezky "Pojďme za vodou". Prošlapaná cestička přes rozkvetlou louku nás ujistila, že jdeme správně. Voda však není dostupná, pramen vyvěrá za kovovými dveřmi a odtéká pod zemí. Cestička nás dovedla nad Zrcadlovou kozu, kde se již konaly přípravy na sezónu. Čistily se a větraly chatky, pod nimi nová houpací křesílka (která jsme samozřejmě musely vyzkoušet) a z kuchyně to již příjemně vonělo. Sice jsme přišly ještě před otevírací hodinou, ale personál nás přivítal a ochotně obsloužil. S pocitem blaha v žaludku jsme se vracely k Turnovu podél Jizery, míjely jsme Dolánecký vodopád a přes Metelkovy sady se dostaly k venkovní posilovně, kterou jsme každá vyzkoušely. Sestoupily jsme úzkou pěšinou až k Malé Jizeře a ocitly se v části Turnova nazývané Konělupy, kde má na jednom z domů pamětní desku Jan Skála, zakladatel sirotčince. Protože ještě bylo brzo vracet se domů, rozhodly jsme se navštívit Židovskou synagogu v Krajířově ulici. Velmi milý průvodce nás v krátkosti seznámil s historií synagogy, se židovskými zvyky a názvy, mohly jsme si prohlédnout vystavené exponáty i Golema na bočním dvorku. Synagoga je tvořena předsíní, modlitebnou a ženskou galerií. Po prohlídce jsme se přemístily na schody u nábřeží Jizery, kde jsme pár minut poseděly, než nás autobus odvezl zpět do Mnichova Hradiště. Mé obavy z deště se nenaplnily, prožily jsme krásný den a nachodily přes 9 km.

Fotogalerii naleznete zde: "Tajný" seniorský výlet poprvé

Helena Pöllová

Na 1. máje na Valečov

1. 5. 2024 

Stalo se již tradicí, že na den l. května svolává Helena Pöllová procházku na hrad Valečov. Za krásného slunečního, ale trochu větrného počasí se v 9 hodin u bývalé továrny Severka sešlo 25 zájemců o prvomájový výlet, tentokrát ale bez Heleny, která místo výletu ležela v posteli s chřipkou. Výlet byl naplánován přes novou, ještě nezkolaudovanou lávkou přes dálnici.

Lávku zhruba za 36 milionů korun budovala společnost Brex, většinu nákladů město uhradilo z dotace od Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Součástí prací je i úprava terénu a vybudování příjezdové cesty.

Oblouková lávka s ocelovou konstrukcí o délce přes 50 metrů navazuje na osu historické lipové Husovy aleje a spojuje město s místními částmi Dobrá Voda a Lhotice. Původní trasu turistické stezky tam přeťala v 80. letech dálnice D10, za kterou začíná turisticky atraktivní Český ráj. U příležitosti symbolického opětovného propojení míst plánuje město umístit na Horce automat na poezii, takzvaný poesiomat. Znít by z něj mohly například básně místního rodáka, básníka Josefa Brože.

Viděli jsme, jak silničáři pilně pracují na úpravě cyklotrasy, přivezli zrovna asfalt. Kolaudace a slavnostní otevření lávky by se mělo konat 13. 5. 2024.

My jsme na lávku šli krásnou cestou lipovou alejí, kde jsme pořídili společné foto. Opatrně jsme přešli přes silnici, došli k lávce a dále jsme stoupali nejdříve panelovou, později lesní cestou až k vrcholu Horky. Vzpomněli jsme na dobu covidovou, kdy KČT vyhlásil akci "Skryté vrcholky", kdy jednotliví účastníci podle slepé mapy na blízkých vrcholech našli malovaný kámen s písmeny, a pokud prošli všechny vrcholy a našli všechny kameny získali nápis " KČT MH".

Když jsme vyšli z lesa na kopci, měli jsme krásný výhled na Mladou Boleslav, Lhotice, Boseň a Drábské světničky. Prošli jsme kolem nově vysázené (podzim 2023) třešňové aleje ŠKODA STROMKY až k houpačce u Lhotic. Naše malé slečny-účastnice pochodu a také Markéta se zhouply a my jsme pokračovali do Dobré Vody a přes silnici už jen stoupání do kopce, kde jsme se každou chvíli zastavili a otáčeli se, abychom si nejen odpočinuli, ale hlavně se kochali pohledy. Protože byla skutečně dobrá viditelnost, viděli jsme Bezděz, Káčov, Mnichovo Hradiště, Jivinu, Svijany, Příšovice a Ještěd. Cestou na hrad jsme procházeli třešňovou alejí a hledali jsme ještě kvetoucí třešně, ale ty už byly všechny odkvetlé, takže líbání pod rozkvetlou třešní se letos nekonalo. Došli jsme až na parkoviště u hradu Valečov, kde bylo otevřeno občerstvení. Po občerstvení (tentokrát bez langoše) a odpočinku jsme se rozdělili a někteří již dále nepokračovali a vrátili se do Mnichova Hradiště. My ostatní jsme vystoupali do přírodního areálu pod hrad, kde jsme získali informace o hudebních vystoupeních celé sezóny "Valečovské léto 2024". Prošli jsme nádvořím hradu Valečov, nahlédli do některých světniček a po červené turistické značce sešli pohodovou pěšinou pod hrad a dále jsme pokračovali směrem na Zásadku a úvozem příjemnou lesní cestou a po louce jsme došli až k přestavlckým rybníkům (stále po červené). Kdyby někdo chtěl jít naší trasou – doporučuji na hrad jít úvozem, tedy od Dobré vody až dolů z kopce k rybníku, kde je značená červená trasa a po louce vystoupat na Zásadku a hrad Valečov a potom do Mnichova Hradiště jít neznačenou, ale vyšlapanou pěšinou, prudším kopcem dolů a kochat se krásnými výhledy. Takto byla také naše trasa naplánovaná, ale protože skladba všech dnešních výletníků byla různorodá, lišila se také rychlost chůze, a protože jsem musela jít s těmi pomalejšími, ti ve předu zvolili trasu vyšlapanou pěšinou přímo k hradu.

Další naše zastávka byla na hrázi u prvního a největšího Přestavlckého rybníka, kde v roce 2018 KČT Mnichovo Hradiště vysadil 3 duby. Členové výboru se pravidelně střídají v zalévání těchto stromů. Dnešní prohlídkou všech tří stromů jsme konstatovali, že sice jeden dub pomrzl, a možná se nevzpamatuje, ale dáme mu šanci a budeme ho jako všechny ještě tento rok zalévat.

Na křižovatce pod Přestavlky jsme se rozloučili a naši krásnou prvomájovou 11km procházku ukončili.

Fotogalerii naleznete zde: Na 1. máje na Valečov

Jitka Thorovská

Místo Kokořínska do Bakova nad Jizerou a jeho okolí

20. 4. 2024

V sobotu 20. dubna jsme se probudili do typicky aprílového rána. To byl zřejmě důvod, proč jsme na vlakové nádraží dorazili pouze ve dvou. I když v tomto počtu, výlet jsme nakonec podnikli, ovšem nikoliv do zamýšleného Kokořínska, nýbrž jen do sousedního Bakova nad Jizerou. A vůbec to nebylo špatné rozhodnutí! Od bakovského vlakového nádraží jsme se vydali na zříceninu hradu Zvířetice, na níž jsme vystoupali zrovna ve chvíli, kdy začalo svítit sluníčko. Odtud jsme zamířili ke zvířetickému Hrnčířskému dvoru (který však byl v době našeho příchodu ještě zavřený). Od Hrnčířského dvora jsme za občasného mrholení a větru směřovali na Malou Bělou, Velký Rečkov a ke kapli sv. Stapina. Klokočská kaple nám naštěstí poskytla úkryt před deštěm. Už po několika minutách přestal z nebe padat déšť, a proto nám nebránilo nic v tom, abychom se přes Maníkovice a Klášter Hradiště vrátili zpátky do Mnichova Hradiště. Domů jsme dorazili příjemně unavení a vyfoukaní. A že jsme nejeli zrovna na Kokořínsko? Nevadí, vypravíme se tam příště, za jistě hezčího počasí.

Fotogalerii naleznete zde: Bakov a okolí

Jirka Janda

Sedmihorky - Turnov

16. 4. 2024

V úterý 16. dubna 202 4 se na pěší trasu ze Sedmihorek do Turnova sešlo na nádraží v Mnichově Hradišti 13 turistů. Podařilo se nám zakoupit přestupovou (vlak + autobus) jízdenku IDOL za 21,50 Kč (platba kartou), nebo 27 Kč (platba v hotovosti). V Turnově na nádraží se k nám přidala i paní Jiřina, takže nás bylo 14.

Autobusem jsme dojeli do stanice Sedmihorky-Karlovice, řádně se oblékli, někteří i čepice a rukavice, a vydali jsme se směr lázně Sedmihorky. Protože začalo hodně pršet a nad námi byl obrovský černý mrak, zastavili jsme u prvního přístřešku, kde se uskutečnila porada. Pojedeme zpátky do Turnova a domů, nebo budeme pokračovat v cestě, kde není možnost se schovat? Ještě že máme chytré telefony, podle nich za 10 minut přejde mrak a pak už bude jen krásně a bez deště. A skutečně, než jsme došli k lázeňským budovám, přestalo pršet a za chvíli se objevilo sluníčko.

Prohlédli jsme si opuštěné lázně, na náměstíčku u informační tabule "Geoparku Český ráj" jsme zjistili, kde všude jsme již byli a kam bychom se ještě mohli a měli podívat.

Vodoléčebné lázně Sedmihorky založil turnovský lékař Antonín Vincenc Šlechta v letech 1839-1841. Název získaly podle minerálního pramene "Sedmihorka" a k léčbě byla využívána metoda jesenického léčitele Vincence Priesnitze. Po 2. světové válce byly Lázně Sedmihorky znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH, v současné době jsou bohužel trvale uzavřeny.

Pokračovali jsme modrou "Angrovou stezkou" až na křižovatku a po modré a žluté turistické trase jsme se vydali okolo pramenů. (Touto cestou jsme již 23. 9. 2021 šli s Helenou – možnost podívat se na stránky KČT Mnichovo Hradiště.)

Barbořin pramen byl upraven v roce 1852 a má stejný pramenný zdroj jako Antonínův pramen. Skutečný pramen je o několik metrů výše po proudu a do Barbořina pramene přitéká potůčkem, na kterém je zřízen měřící bod pozorovací sítě ČHMÚ. Své jméno má po manželce zakladatele lázní, doktora Antonína Šlechty.

Antonínův pramen nese jméno po zakladateli lázní Sedmihorky doktoru Antonínu Šlechtovi. V roce 1839 se u tohoto pramene doktor Šlechta dohodl s majitelem panství na založení lázní. Pramen má stejný pramenný zdroj jako sousední Barbořin pramen.

Josefův pramen patřící do souboru hydrogeologicky významných pramenů v okolí Sedmihorek. Pramen byl zatrubněn a ozdoben pískovcem s reliéfem sv. Josefa v 19. století. Později byla k prameni umístěna dřevěná socha.

Mariin pramen Třetí pramen na Angrově "pramenné" stezce, tento pramen je podchycen pro vodovod a lázně Sedmihorky, ale přepad je volně přístupný, upravený do kaskády.

Studánka

Tento neupravený vývěr vody se nachází na cestě, která začíná u Sedmihorek, prochází kolem několika pramenů a napojuje se na cestu k hradu Valdštejn. Pramen je situován těsně vedle Felixova pramene, který má špatnou polohu a ve skutečnosti se také nachází na této "pramenné cestě". Pramen byl středně vydatný.

Pokračovali jsme lesními schody a potom po neznačené cestě kolem Zdeňkova pramene a opět jsme se vrátili na žlutou, která nás dovedla až na Valdštejn. Cesta byla příjemná, i když zase začalo pršet, takže jsme se nemohli až tak v klidu kochat okolními skalami. Při cestě jsme viděli vysoko na skále, jak nějaký dravec krmí své mládě, ale co to bylo za dravce, bohužel nevíme, nikdo neměl dalekohled.

Pěší žlutá turistická cesta se spojila se silnicí, a to už jsme viděli třetí nádvoří hradu Valdštejn.

Na okraji pískovcového skalního města, na třech skalních blocích, vznikl kolem roku 1260 hrad, jehož tři části spojily dřevěné mosty. Stavitelé využili jako materiálu i samotnou skálu, do které vyhloubili několik místností. Hrad byl trvale obydlen do poloviny 16. století, kdy vyhořel. Později jej získal do vlastnictví Albrecht z Valdštejna. V 18. století byl přistavěn barokní kostelík a dva kamenné mosty, jeden z nich zdobí sochy světců. V 19. století změnily tvář hradu částečné novogotické úpravy. V současnosti si můžete prohlédnout interiéry klasicistního i romantického paláce s bohatým dobovým vybavením nebo kapli sv. Jana Nepomuckého. V prostorách středověkého sklepení pak naleznete expozici věnovanou pískovcům. Z hradeb je také pěkný výhled do okolí.

Hrad byl zavřený, protože v dubnu bývá otevřen pouze o víkendu, a i občerstvení bylo zavřené a tak jsme se před další cestou posilnili z vlastních zásob. Ještě jsme se ani nenasvačili a začalo opět silně pršet, ale měli jsme štěstí, prudký déšť jsme přečkali pod deštníky u občerstvení a to byla již skutečně poslední dešťová přeháňka.

Od hradu Valdštejn jsme po červené značce (Zlaté stezce Českého ráje) došli až na rozhlednu Hlavatice, na kterou jsme všichni vystoupali. Pod rozhlednou v kopci po louce se nacházejí dřevěné sochy, které představují vstupní bránu do Českého ráje.

Skalní vyhlídka Hlavatice

Osamocená pískovcová skála na konci hruboskalského hřebene se nachází nedaleko Turnova. Vyhlídka s dřevěným schodištěm je tu vybudována od roku 1894. V roce 1908 byly dřevěné schody nahrazeny ocelovým točitým schodištěm. Skála Hlavatice má výšku přesahující 12 metrů a plocha skály upravená pro potřeby výstupu betonem a dvěma tesanými schody leží v nadmořské výšce 380 metrů nad mořem. Z vyhlídky se nám naskytne nádherný výhled do kraje na celé město Turnov, na Jizeru, v dáli Ještěd a ještědský hřeben, na západě třeba Bezděz a Ralsko či na severovýchodě kozákovský hřbet. Vyhlídka je opatřena měděnou orientační tabulí s názvy objektů, které vidíte před sebou.

Duchovní Brána do Českého ráje vznikla v roce 2008 pod vedením výtvarnice Ivety Sadecké. Vstup do prostoru tvoří dvě velké dřevěné sochy od turnovského řezbáře Karla Hajna, za nimi následuje labyrint, přes který se návštěvník dostane do magického kruhu sedmi soch. Každá je z jiného stromu a má vyzařovat svou energii. V jabloňovém sadu poznání nad nimi je potom madona s děťátkem a archanděl Gabriel, ochránce tuláků.

Naše společné putování skončilo u železniční zastávky Turnov město. Tam jsme se rozdělili do dvou skupin.

Jedna skupina (6 turistek) pokračovala po červené značce na hlavní nádraží Turnov a odjela domů. Druhá skupina se rozhodla, že procházku lesem a mezi skalami zakončí návštěvou restaurace EMOI a po dobrém pozdějším obědě také došla na nádraží a odjela domů.

Za celou dobu, co připravuji výlety (a pár jich už bylo), nám nikdy nepršelo, ale vždy je jednou poprvé. I když jsme 2x oblékali pláštěnky a jednou se měli možnost schovat a počkat, až přestane pršet, výlet se vydařil a všem se líbil. Obě skupiny, i když každá jinou cestou, ušly 11 km.

Fotogalerii naleznete zde: Sedmihorky - Turnov

Jitka Thorovská

Porta Bohemica

7. 4. 2024 

První dubnovou neděli (7. dubna) jsme se za téměř letního počasí vydali na Litoměřicko v počtu deseti dospělých a jednoho juniora. Výlet začal svižně výstupem na vrch Hradiště, z něhož jsme shlédli na krásně rozkvetlé Polabí a známé vrcholy Středohoří.

Čekal nás sestup do Hlinné a výstup na další kopec Plešivec. Výstup nám ztěžovali lesní mravenci a sestup zase kamenné moře. Všichni zdrávi jsme se po prohlídce zříceniny hradu Kamýk občerstvili na návsi u vesnického obchůdku, který jsme trochu vykoupili.

Poslední cíl cesty byl před námi, a to vyhlídka Tři kříže. Zde jsme se rozhlédli po Bráně Čech a užili si opravdu horké odpoledne. Pak už jen sestup do Libochovan na vlak a domů. Ušli jsme více než patnáct kilometrů za pět hodin.

Fotogalerii naleznete zde: Porta Bohemica

Petr Hladík 

Okolo Hradiště

5. 4. 2024

V pátek 5. dubna 2024 se sešlo 12 zájemkyň o odpolední asi 8km procházku okolo Mnichova Hradišti. Sešly jsme se, tentokrát jen samé ženy a jeden pes , u kostela sv. Jakuba a došly jsme kolem zámecké zdi k zámecké kašně. Terén okolo kašny je pěkně upravený, a až bude celý kopec obrostlý trávou a vysázenou zelení, bude zde i pěkné posezení na lavičkách s výhledem do ulice Arnoldovy a Klášterské. Sháněla jsem nějaké informace o původu této kašny na zámku i v muzeu. Info z muzea: Snažili jsme se najít informace ke kašně pod zámeckou zdí již kvůli projektu města, v jehož správě je, bohužel bez úspěchu. Jediné, co jsem zjistil (pan Karel Hubač) od pamětníků, místu se říká Na Palmovce. Zřejmě souvislost se zámeckou zahradou, francouzskou částí, kde byly vždy přes léto palmy a banánovníky v květináčích.

Naše kroky dále směřovaly okolo zámku k zadní bráně, které se říká Orlí. Vyjádření kastelánky zámku Mnichovo Hradiště: O kašně pod zámeckou zdí nemají žádné informace. O Orlí bráně bohužel máme minimum informací. Vznikla u příležitosti schůzky panovníků Svaté aliance roku 1833. Na počest habsburského císaře Františka I. je na ní císařská orlice.

Škoda že se nedochovalo více historických informací o těchto památkách.

Na zámku a v zámeckém parku byl (v roce 1979) za 90 dnů natočen pohádkový příběh Františka Hrubína zpracovaný jako horor "Panna a netvor" společně s pohádkou "Deváté srdce" , kde jsme mohli zahlédnout krásnou "Orlí bránu". V obou pohádkách se použily stejné kostýmy a kulisy.

Naproti zámku uprostřed zámeckého areálu se nachází rokokový pavilon, jemuž se říká "salla terrena". Vnitřní stěny jsou bohatě pokryty nejen malbami, ale třeba také oblázky.

Pěšina okolo salla terreny rozděluje francouzskou zahradou a anglický park. Anglickému parku dominují vzrostlé stromy, často exotického původu, a udržovaný trávník. Francouzská zahrada je složená z geometrických záhonů, v nichž se střídají záhony růží s pečlivě střiženými keři. V této části zahrady rostla černá borovice, která byla značně nakloněná. Spousta lidí, hlavně dětí, se u této borovice fotila a pomyslně tuto borovici podepírala. Mohutný strom s obvodem kmene 4 metry byl dlouhé roky nakloněn a 15. února 2023 borovice padla na zem.

Odhadované stáří borovice je 250 let. Její torzo je ponecháno na trávníku, a bude zde umístěna informační cedule s údaji o stromu. Dnešní skupina turistek se vyfotila přesně na místě, kde borovice stála.

Naše další kroky směřovaly do třešňové aleje (vstupní info tabule nám říká ŠKODA STROMKY), která vede od zámku do Hoškovic. Cestou jsme obdivovaly již rozkvetlé třešně, a konstatovaly jsme, že na 1. máje při naší již tradiční cestě na Valečov budou všechny stromy odkvetlé.

Došly jsme téměř do Hoškovic, ale protože jsme nechtěly jít po chodníku okolo silnice, přešly jsme po mezi okolo rozkvetlých trnek až k Nedbalce. Hned pod Hoškovicemi jsme prošly kolem prvního pomníčku prusko-rakouské války. Pomník připomíná, že v bitvě dne 28. 6. 1866 zde padlo 20 vojáků, 18 pruských a 2 rakouští. Kolem pomníčku a Nedbalky kvetly spousty sasanek. Některé výletnice tudy šly poprvé. Krásným údolím jarní zelení jsme došly ke druhému pomníku, který připomíná dva padlé pruské vojáky, a dále jsme pokračovaly až k ústí říčky Nedbalky do betonové roury. Naše společná 9km procházka jarní přírodou se líbila, a dohodly jsme se, že se tady zase sejdeme hned zítra - v sobotu na celostátně vyhlášenou brigádu Ukliďme Česko 2024.

Fotogalerii naleznete zde: Okolo Hradiště

Jitka Thorovská

Zvířetice

30. 3. 2024

V sobotu 30. března 2024 jsem pozvala své kamarádky z východních Čech na velikonoční výstavu do "Hrnčířského dvora" ve Zvířeticích. O naší plánované asi 8km procházce jsem informovala všechny v naší seniorské skupině tak, jak jsme zvyklí.

Na nádraží v Mnichově Hradišti jsme se sešli tři a přistoupili jsme do vlaku, kterým přijely Jiřina s Hanou. Protože ještě nebyly na zřícenině zámku Zvířetice, došli jsme až do infocentra v Podhradí, kde jsme po zaplacení vstupného zhlédli film ve virtuální 3D projekci "Zvířetice v zrcadle staletí". Mimo jiného jsme se dověděli, že Zvířetice jsou největší zříceninou v Česku. Po zhlédnutí filmu a prohlídce starých fotografií a ukázek řemesel Bakovska v patře infocentra jsme vystoupali na zříceninu, vyšlápli jsme až do nejvyššího patra věže a prohlédli jsme si blízké i vzdálenější okolí. Měli jsme docela smůlu, protože nebyl jasný výhled. Podle předpovědi počasí se měl v Česku vyskytovat saharský písek.

Pohodovou chůzí jsme došli do Hrnčířského dvora, prohlédli jsme si výstavu nádherných kraslic s možností nákupu. Uprostřed výstavní místnosti byla možnost si namalovat voskovou technikou vajíčko, mohli jsme si přečíst vše zajímavé o Velikonocích. Musím zde ale konstatovat, že po změně majitelů dvora výstava nebyla tak velkolepá jako v minulosti. Výstava se od předchozích lišila tím, že po celém areálu bylo možno vidět a také si třeba uplést pomlázku, vyrobit nebo koupit hotové pírko z husího peří, namalovat vajíčko, byla jiná, ale stejně zajímavá, jen chyběla krásná květinová výzdoba jarních květin, kterou jsme znali z minulých výstav.

Po občerstvení u stánku s grilovanými specialitami jsme zašli do cukrárny, na kávu a dortík. Pak už nás čekala jen cesta k vlaku, došli jsme do Bakova nad Jizerou a počkali na osobní vlak do Turnova přes Mnichovo Hradiště. Společně jsme příjemně strávili téměř celou sobotu a ušli jsme slibovaných 8 km.

Fotogalerii naleznete zde: Zvířetice

Jitka Thorovská

Již potřetí: cesta Mukařov – Borovice – Mnichovo Hradiště

27. 3. 2024

Na přání turistů, kteří se nemohli zúčastnit pěšího výletu z Mukařova-Borovice do Mnichova Hradiště, jsem tento výlet ještě jednou zopakovala. Odjeli jsme 27. března autobusem č. 738 z terminálu v Mnichově Hradišti. Začínali jsme v menším počtu, ale na každé další autobusové zastávce přistoupili další zájemci o 8kilometrovou procházku jarní přírodou. V cíli naší cesty v Borovicích nás tedy vystoupilo 21 turistů + 1 pes.

Šli jsme dle plánu, nejdříve po zelené turistické značce po silnici, vystoupali jsme k lesu a dále po hřebeni kopce "Borek" příjemnou lesní cestou pokračovali až nad koupaliště Horní Bukovina. Našeho výletu se zúčastnili i ti, kteří již šli o měsíc dříve (28. února), a tak jsme mohli sledovat, jak se pomalu probouzí jarní les a celá krajina. Při naší první procházce ještě nebylo olistěné borůvčí – nyní se již zelenalo, rozrytá louka od divokých prasat byla upravená, cesta byla již krásně vyschlá. (Pokud vás zajímá povídání a zajímavosti o výletě ze dne 28. 2. 2024 a 27. 4. 2023, vše najdete ho na stránkách KČT MH.)

V bývalém rekreačním středisku jsme si prohlédli zatím nepřipravené dřevěné chatky pro rekreanty a uvidíme, zda v sezóně ožijí. Při sestupování do údolí jsme si prohlédli soukromé, naopak upravé chaty a obdivovali jsme jejich zahrádky a již kvetoucí krokusy, petrklíče, tulipány a narcisky.

Pokračovali jsme vesnickou cestou mezi domy okolo Zábrdky, která se také od února trochu změnila – "vyjarnila se". Cestou jsme viděli velké množství sasanek a překvapila nás také louka s velkým množstvím kvetoucího podbělu. U zvoničky na Klášteře Hradišti nad Jizerou, která byla postavená při řezbářských slavnostech kolem roku 2000, kde jsme si jen na malou chvilku sedli a pořídili foto. Protože s námi šly Klášteračky, jež nám sdělily, že by mohlo být otevřené občerstvení na hřišti, tak jsme všichni dostali chuť na kávičku. Venku na terase jsme se občerstvili, každý podle své chuti. Paní Nováková na tento výlet upekla téměř pro všechny palačinky a ještě je ozdobila šlehačkou. Po sladké tečce jsme pokračovali cestou okolo pošty a školy směrem dolů z kopce na novou lávku přes Jizeru.

Nad hlavou jsme pozorovali krásně vybarvené ptáky – dravce. Tyto jsem již viděla v Mnichově Hradišti, a tak jsem je hledala v atlasu ptáků. Již dva roky je možno u nás vidět luňáka červeného (je to středně velký dravec z čeledi jestřábovitých).

Všichni účastníci byli spokojeni s 8km procházkou jarní přírodou.

Fotogalerii naleznete zde: Mukařov – Borovice – Mnichovo Hradiště

Jitka Thorovská

Výlet za bledulemi

20. 3. 2024

Letošní výlet za bledulemi jsem musela uspěchat, protože teplé počasí vše v přírodě popohnalo. Rozhodla jsem se pro jinou lokalitu než v minulých letech. Vydali jsme se na výlet ve spolupráci s KČT Mladá Boleslav. Pozvánka byla rozeslána narychlo, přesto se nás u autobusu sešlo 20. března 11 výletníků. V 8:10 h jsme odjížděli do Mladé Boleslavi a na autobusovém nádraží jsme kvapem přestoupili na autobus 723 do Libáně, který již byl plný mladoboleslavských turistů. Celá skupina se přesunula na náměstí Svobody a zde jsme se seznámili s vedoucí mladoboleslavských turistů - paní Zimovou, která nás v krátkosti obeznámila s trasou a průběhem výletu. Pod jejím vedením jsme prošli malebným městečkem Libáň z náměstí kolem sochy Jana Husa a parčíkem se sochou K. Havlíčka Borovského, míjeli jsme kostel sv. Ducha a barokní faru a ulicí Komenského jsme se dostali za město. Stoupání jsme si zkrátili odbočkou mezi křoviny, prošli jsme kolem zachovalé sochy sv. Jana Nepomuckého a šipky nás dovedly k mohutné Libáňské borovici - významný strom s výškou 10 metrů. Zde se již obě skupiny turistů promísily a vzájemně jsme si sdělovali zkušenosti z výletů.

Pokračovali jsme neznačenou cestou mezi poli k dalšímu velikánu - Libáňské lípě, od které byl nádherný výhled na vrch Veliš, Zebín a Jičínsko. Odtud již po silnici do Bystřice a u malého zahradnictví jsme odbočili vlevo kolem domků až k lesíku nad Bystřickým potokem, kde nás čekaly mokřiny, rozježděné lesní cesty a všude kolem množství kvetoucích lesních sasanek, petrklíčů a mezi nimi ještě i pár kvetoucích bledulí. Jinak keříků s bledulemi zde bylo mnoho, příští rok si cestu zopakujeme, ale mnohem dříve.

Prošli jsme lesem až k Sedlišti, za chůze jsme svačili, zastavili se u jezírka, popovídali si s pánem, který pečuje o jeho okolí, a naše kroky dále směřovaly po silnici ke Starým Hradům. Naše skupina se stále držela pohromadě, ostatní byli roztroušeni před námi i za námi. Po červené jsme došli zpět do Libáně, tentokrát z druhé strany. Na náměstí jsme dle doporučení paní Zimové navštívili restauraci Na Knížecí, kde jsme si pochutnali na dobrém obědě. Mladoboleslavská skupina odjela a my si ještě dopřáli dobroty v cukrárně Karolinka s překrásnou výzdobou.

V pohodě jsme stihli autobus ve 14:28 h z Libáně do Dolního Bousova a odtud dále do Mnichova Hradiště.

Krásnou jarní přírodou a pro nás téměř neznámou krajinou a za nádherného jarního počasí jsme ušli 8,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet za bledulemi

Helena Pöllová

Rychlovýlet: Z Mnichova Hradiště do Bakova

13. 3. 2024

Na středu 13. března 2024 jsem pozvala příznivce pochodů na 8kilometrovou procházku z Mnichova Hradiště do Bakova nad Jizerou přes Veselou.

Po prvním společném fotu jsme se vydali kolem říčky Veselka směrem do Veselé. Přešli jsme lhotickou silnici a dále pokračovali podle železniční trati až ke hřišti a mateřské škole. Někteří šli touto cestou poprvé. Cestou jsme viděli, jak se vše začíná zelenat, kvetou kočičky a kvetou již fialky. Bylo vidět, že už se jaro hlásí. Došli jsme na náves k rybníčku, který se nachází téměř uprostřed vesnice. Zastavili jsme se u krásně opravené zvonice.

Zvonice pochází již z roku 1830, kaple k ní byla přistavěna v roce 1898. Zvonice je postavena z pískovcových kvádrů, kaple z cihel. Uvnitř kaple je umístěn oltář s obrazem sv. Petra a Pavla. Ve zvonici se nachází oltářní obraz archanděla Gabriela a Rafaela. Od roku 1919 je ve zvonici opět bronzový zvon. Pro veřejnost je kaple přístupná příležitostně, např. o pouti na Petra a Pavla.

Kolem hasičské zbrojnice jsme došli až k tabuli, která upozorňuje na naučnou stezku "Živá paměť Veselská" po obci Veselá a je plná příběhů pojících se se zajímavými a důležitými místy v historii. Stezka není značená a představuje ji 6 informačních tabulí, 2 lavičky a 2 výstavy. Z jedné tabule jsme se dověděli, že do roku 1948 se v obci nacházelo 16 řemeslníků. Všechna řemesla se dochovala dodnes, ale řemeslo "pracečkář" už nezná ani Wikipedie.cz.

Zpevněnou cestou jsme došli kolem hřbitovů (Veselá, Bakov n. J.), a Volnočasového areálu do Bakova nad Jizerou.

Měli jsme velké štěstí, autobus do Mnichova Hradiště měl 4 minuty zpoždění, takže jsme nemuseli čekat na další autobusový spoj nebo vlak. Dle dohody všech zúčastněných – kávičku si dáme doma. Za necelé dvě hodiny ušlo 13 turistů 8,3 km.

Fotogalerii naleznete zde: Rychlovýlet: Z Mnichova Hradiště do Bakova

Jitka Thorovská

Na Mužský

5. 3. 2024

Březnové suché počasí přímo lákalo na výlet, rozhodla jsem se narychlo svolat zdatnější turisty na náročnější výlet na nedaleký vrchol Mužský (úterý 5. března). K odjezdu autobusu v 11:17 h se dostavilo 14 turistů, vyjeli jsme do vesnice Mužský. Prošli jsme upravenou návsí obklopenou dvěma letitými lípami a 31 jírovci, kolem dřevěné zvoničky a obdivovali jsme zachovalé roubené domy z 18. a 19. století. Celkem osm usedlostí bylo zahrnuto do vesnické památkové rezervace vyhlášené roku 1995.

Po silničce jsme se přiblížili pod čedičový vrchol Mužský, nešli jsme však rovnou nahoru, ale vrchol jsme obešli, mým záměrem bylo ukázat vytěženou stranu čedičového suku. Mužský se řadí mezi nejstarší sopky Českého ráje (přibližně 19 milionů let).

Ještě nedávno byly stráně pod Mužským zarostlé jabloňovými sady, nyní je větší část vykácena a jsou zde pastviny. Mohli jsme tedy vyšplhat až na vrchol (463 m) - ke kamenné mohyle, která připomíná bitvu prusko-rakouské války roku 1866. Odtud je krásný kruhový výhled do okolní krajiny. Po opravených schodech jsme sestoupili pod vrchol a prozkoumali tři jeskyně ukryté v houští.

Pokračovali jsme po silničce až ke Krásné vyhlídce, kde bylo k našemu překvapení otevřeno. Využili jsme venkovní posezení k malému občerstvení i k výhledům na rybník Žabakor, kostelík ve Všeni i na vzdálené vrcholky Krkonoš.

Dalším bodem programu byla propast, která se nachází pár kroků od restaurace, najdeme ji v remízku uprostřed pastvin, je hluboká přes 22 m. Trhlinová propast je nejhlubší propastí v Příhrazských skalách, její dno prozkoumal v roce 1962 také známý cestovatel a majitel Hnojového domu na Jizerce Gustav Ginzel. Dále jsme pokračovali neznačenou cestou po okrajích skalních masívů až ke značené modré trase, která nás dovedla na křižovatku turistických cest u Drábských světniček. Během putování jsme zdolávali náročnější výstupy i sestupy, z vyhlídek jsme mohli vidět Ještěd, Ralsko, Máchův kraj, zámek ve Svijanech i vesnice pod námi. Prošli jsme i majestátním skalním kaňonem zvaným Studený průchod.

Zbývalo zdolat poslední náročnou část a tou byly schody - pískovcové, železné i dřevěné a po nich jsme se dostali na místo, kde se v roce 1927 po přívalových deštích sesunula část pískovcových skal a zavalila obec Kavčinu, po které zůstalo na parkovišti ve Dnebohu pouze torzo sklepa vytesaného do pískovce. Dalším pozůstatkem katastrofy je tzv. "opilý nebo tančící les" šavlovitě prohnutých borovic ve svahu pod skalami.

Výlet se vydařil, náročné úseky byly zdolány bez úrazu, počasí nám přálo a stihli jsme i autobus s odjezdem v 16 h ze Dnebohu. Nahoru i dolů jsme nachodili přes 7,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Na Mužský

Helena Pöllová

Z Borovic do Mnichova Hradiště - novou lávkou přes Jizeru

28. 2. 2024

Na středu 28. února 2024 jsem naplánovala pohodovou, asi 8km procházku lesem a polní cestou z Mukařova-Borovice do Mnichova Hradiště: po hřebeni, tudíž jsem předpokládala celkem suchou cestu. Touto cestou jsme již šli loni (27. 4. 2023), ale protože nebyla dokončená lávka přes Jizeru, naše cesta končila na autobusové zastávce Klášter nad Jizerou.

Letos jsme si tuto procházku zopakovali. Autobus z Mnichova Hradiště odvezl všech 9 turistů k rybníku v Mukařově. Po zelené turistické značce jsme vystoupali na kopec Borek. Okolí cesty bylo značně rozryté od prasat a cesta k lesu byla velice rozježděná těžkou technikou, kterou asi sváželi dřevo. V lese bylo docela dost polámaných stromů, a celkově les působil spíše jako prales než les. Spadlé dříví musí někdo uklidit, nebo shnije tak, jak leží. Prošli jsme kolem pomníčku, který připomíná neštěstí dívky jedoucí na koni bez helmy.

Po hřebeni vrcholu jsme pokračovali krásnou lesní cestou až k chatkám nad Bukovinou, které dříve patřily k rekreačnímu středisku Elektro-Praga-Praha. Pod těmito zchátralými chatkami se nachází bývalé rekreační středisko Naveta Liberec a nyní penzion Naveta, který nabízí letní ubytování.

Cestou jsme pozorovali pomalu se probouzející krajinu po zimě. V zahrádkách a i volně okolo říčky Zábrdky již kvetly sněženky, žluté talovíny a čemeřice, byly už také vidět první lístky tulipánů a narcisek.

Pohodovou cestou v údolí okolo Zábrdky jsme došli až na Klášter Hradiště nad Jizerou. U základní školy jsme obdivovali na stromech zajímavě řešené a i pro ptáčky zdravé krmítko z jablka a slunečnicových semínek. Od školy už přímý směr Jizera a nová lávka a dále přes Salabku na mnichovohradišťské náměstí.

Uprostřed týdne jsme ušli 8 km už skoro jarní přírodou.

Fotogalerii naleznete zde: Z Borovic do Mnichova Hradiště - novou lávkou přes Jizeru

Jitka Thorovská

Praha: ledové sochy a televizní věž

21. 2. 2024 

Ve středu 21. února 2024 odjelo z Mnichova Hradiště 15 turistů-seniorů rychlíkem v devět hodin do hlavního města Prahy. Cílem našeho výletu byla výstava ledových soch, poprvé instalovaná v Praze, v Riegrových sadech, a podle počasí také návštěva Žižkovské věže a prohlídka Prahy z výšky.

Cesta vlakem nám docela rychle utekla. Za okny se míhala skoro jarní příroda, která byla po únorových deštích ještě plná velkých kaluží na polích i zahradách. Kolem Neratovic začalo vydatně pršet, a tak jsem přemýšlela o náhradním programu místo vyhlídkové věže, protože náš návrat domů byl jasně daný v 15:23 h, měli jsme totiž zakoupené jízdenky + místenky přes internet.

Těsně před Prahou se na nás usmálo sluníčko, roztrhaly se mraky, a tak nám bylo jasné, že musíme využít momentálního slunečného počasí a nejdříve shlédnout Prahu z televizní Žižkovské věže. Sochy si prohlédneme později.

V roce 2021 bylo otevřeno propojení severního podchodu pražského hlavního nádraží s náměstím Winstona Churchilla, a právě tímto poměrně novým průchodem jsme vyšli z nádraží (někteří poprvé) k již zmíněnému náměstí. Naše kroky směřovaly žižkovskými ulicemi k televiznímu vysílači. Cestou po Žižkově jsme obdivovali opravené činžovní domy, které bývaly zanedbané, šedivé a měly oprýskané fasády, ale to je už historie. Nyní jsou nově a barevně omítnuté a upravené je na ně skutečně krásný pohled.

Po zakoupení vstupenek na věž jsme vyjeli rychlovýtahem za 39 vteřin do výšky 93 m na vyhlídkovou plošinu, kde jsme se kochali pohledy na naše hlavní město. Na podlaze jsou schematické obrázky s popisem a názvem nejdůležitějších staveb, jež jsou z věže viditelné. Byl nádherný výhled, slunce svítilo, když se náhodou schovalo nebo jsme byli na opačné straně (ne proti slunci), byl výhled ještě lepší, protože se neodráželo sluníčko ve dvojitém skle. Z věže je vidět celá Praha a okolí. Vyhlídková plošina je postavená tak, aby pokryla výhled celých 360o kolem dokola. Při dobré viditelnosti je prý možno vidět až 100 km daleko, takže jsme se snažili najít Káčov nebo Mužský, ale marně. Téměř v těsné blízkosti jsme obdivovali žlutou budovu se zajímavou střechou, zakončenou dvěma šestihrannými věžemi. Až později jsme zjistili, že se jedná o sídlo Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, postavené v letech 1922–1926.

Plni nových dojmů z výhledů jsme pokračovali v naší naplánované cestě přes kulaté náměstí, které je pojmenováno po českém hudebním skladateli Františku Škroupovi. Mj. se nachází na tzv. "horním" Žižkově a je také známé tím, že zde byla první oficiálně povolená manifestace opozičních seskupení v období normalizace.

Dalším naším cílem bylo náměstí Jiřího z Poděbrad, kde byl na počátku 30. let 20. století vybudován kostel Nejsvěcenějšího Srdce Páně, který se pyšní prosklenými kulatými hodinkami s průměrem 7,5 m (největší v Čechách). Z náměstí jsme doputovali až do Riegrových sadů, kde jsme už mohli obdivovat jarní zeleň a kde byla umístěna výstava ledových soch. Před naší výpravou do Prahy jsem telefonicky vyjednala snížené vstupné pro seniorskou skupinu KČT Mnichovo Hradiště. Při vstupu na výstavu nás osobně přivítal manažer výstavy a sdělil nám zajímavosti o jejím vzniku. Poprvé byl použitý barevný led k tesání soch v 15 odstínech barevnosti a bylo zpracováno 180 t ledu.

Výstava ledových soch ICE MAGIC byla zahájena v prosinci 2023 a instalována ve dvouplášťovém stanu o rozloze 300 m2. Uvnitř stanu byla udržovaná teplota až –5o C a odstraňovaná vlhkost vzduchu. Řezbáři z Německa, Polska, Slovenska či domácí tvůrci pod vedením Adama Bakoše a Jana Paďoura (z Jaroměře) zpracovali více než sto osmdesát tun ledu a vytvořili tak sedmdesát ledových soch pohádkových postav, jako jsou včelka Mája, Krteček či čtyřmetrová socha mamuta Mannyho z filmu Doba ledová (vytesaná z 15 t barevného ledu), skupinu Mimoňů a rodina Adamsova. U klouzačky jsou vidět pražské věže a dvě dívky z čirého ledu. Jednotlivé části jsou od sebe odděleny ledovou stěnou ozdobenou různými květy a vyřezanými vločkami. U některých soch jsou také z ledu vytesané lavice přikryté kožešinovými podsedáky, aby si zde mohli návštěvníci pořídit vzpomínku na tuto výstavu. Nechybělo tu ani Valentýnské křeslo pro zamilované.

Výstava v číslech: 70 ledových soch, 9 pohádkových témat, 180 tun ledu, 23 uměleckých řezbářů, 3000 hodin tvorby, 300 metrů čtverečních plochy výstavy. Led pochází z Polska, z největší fabriky, která se zaměřuje na výrobu tohoto typu ledu. Led byl přivezen v blocích, jeden blok vážil 120 kg. Barevný led je vlastně také čirý, ale přidává se do něj barevný pigment, je to potravinářská barva, která se už při výrobě smíchává s vodou.

Asi po 30minutové prohlídce jsme se sešli před stanem a vydali se po asfaltových cestičkách parkem až k vyhlídce na Pražský hrad. Sešli jsme z kopce do Italské ulice a ta nás dovedla k zadnímu vchodu do nádraží. Tam jsme se v restauraci Rychlík ještě občerstvili před návratem do Mnichova Hradiště. Všem se výlet líbil, nikoho jsme neztratili a zdárně jsme dojeli domů. Po Praze, na věži a na výstavě jsme nachodili celkem 9 km.

Fotogalerii naleznete zde: Praha: ledové sochy a televizní věž

Jitka Thorovská

Rychlovýlet z Březiny do Mnichova Hradiště

17. 2. 2024 

V sobotu 17. února 2024 ve dvě hodiny po obědě se nás na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo 10 turistů, kteří přijali mé pozvání na 7kilometrovou procházku, i když bylo pod mrakem. Vzhledem k tomu, že jsou turistické cesty (při deštivém únoru) téměř všechny velice podmáčené, a tedy blátivé, slíbila jsem cestu po zpevněných asfaltových silnicích.

Vlakem jsme dojeli do Březiny, a než jsme došli z Březiny na Olšinu, začalo svítit sluníčko a hned se nám šlo veseleji. V pohodě jsme došli až na parkoviště ve Dnebohu, kde bylo otevřeno "Občerstvení pod Drábkama". Zde jsme si zakoupili pití - svařáček a kávičku. Při konzumaci jsme si všímali kolemjdoucích turistů jdoucích dolů z lesa a zjistili jsme, že nemají moc zablácené boty, tak i my jsme opustili asfaltovou cestu a stoupali lesní cestou nejdříve po žluté a dále po neznačené cestě až ke kříži V Peklech. (Mělká skalní kaplička s reliéfem kříže byla vytesána roku 1820 a renovována 1926.) Tady jsme se napojili na červenou turistickou cestu a došli až k prameni Nedbalky. Na pramen upozorňuje jenom dřevěná cedule, ale sám pramen není moc vidět, protože je značně zarostlý. V těchto místech byla cesta používaná pro svoz dřeva, takže slibovaná pohodová cesta se změnila v blátivé hluboké koleje plné bláta a vody. Když jme vyšli z lesa, blátivá cesta pokračovala směrem na Mužský. My jsme však šli přes louku, která byla mokrá, ale ne až tak moc podmáčená, takže jsme si zablácené boty krásně umyli bez ruční pomoci. Dále naše kroky směřovaly k nadjezdu směr Hoškovice a po poradě jsme zvolili cestu přes Přestavlky. Zjistili jsme, že na místě odcizených ovocných stromů jsou zasazeny stromky nové.

Areál AGRO Přestavlky byl otevřený, takže jsme měli možnost si ho prohlédnout a zjistit, jak funguje mlékomat – tzv. plechová kráva. Mléko sem vozí zemědělské družstvo Březina nad Jizerou každé úterý (20 Kč za 1 litr).

Na křižovatce u závor jsme se rozdělili na dvě skupiny a dále jsme pokračovali každý tou nejkratší cestou domů.

Původně naplánovaných 7 km se změnilo na 9 km a také ze zamračeného počasí se na nás smálo i sluníčko.

Fotogalerii naleznete zde: Rychlovýlet z Březiny do Mnichova Hradiště

Jitka Thorovská

Valentýnská vycházka

13. 2. 2024

Během letošního únorového počasí bylo náročné vymyslet cíl Valentýnské procházky, abychom se nebrodili blátem či loužemi. Volba padla na procházku po Turnově s návštěvou Galerie českého granátu.

V úterý 13. února jsme odjížděli v 8:55 h autobusem do Turnova, celkový počet účastníků se vyšplhal na 27.

Z autobusového nádraží jsme po můstku přes Malou Jizeru přešli do ulice Trávnice a z ní odbočili do Jiráskovy ulice, která nás mírným stoupáním dovedla ke kostelu sv. Mikuláše a následně až na náměstí Českého ráje. Zde jsme se zastavili a prohlédli si dominantu náměstí - novorenesanční budovu České spořitelny z roku 1906, kde původně stával hostinec U Zlatého orla. Naproti přes náměstí stojí renesanční budova radnice z roku 1527 a do dnešní novorenesanční podoby byla přestavěna roku 1894.

Nedaleko sídlí Galerie a prodejna družstva Granát, kde jsme měli objednanou komentovanou prohlídku o historii těžby českého granátu a výrobě šperků. Ve vstupní chodbě jsme si prohlédli aktuální výstavu obrazů Aleny Vitákové s tématem Egypt. Během prohlídky jsme se dozvěděli, kde a jak se české granáty těží, jakou technikou se z vytěženého materiálu získávají granáty, jak se poté opracovávají. Byla nám předvedena výroba šperků - titěrná práce broušení malých kamínků, jejich usazování do připravených forem a následné spojování, obroušení a čištění. Ani jsme netušili, jakou trpělivostí musí být tvůrce šperku obdařen.

Při krátké videoprodukci jsme zhlédli dnešní těžbu v nalezištích u Podsedic a v Dolní Olešnici, kde má družstvo Granát jako jediné právo na těžbu. Odborný název českého granátu zní pyrop. Je to minerál s příměsí chromu, který mu dodává ohnivě červenou barvu.

Granát, družstvo umělecké výroby, je největším výrobcem granátových šperků. Družstvo vzniklo sloučením menších zlatnických firem v roce 1953. Šperk s českými granáty je vnímán jako symbol České republiky a je často věnován významným osobnostem a státníkům - královně Alžbětě II., princi Charlesovi, Michelle Obamové nebo papeži Janu Pavlovi II. Každý šperk je opuncován výrobní značkou - písmenem G.

Během zajímavé přednášky jsme si prohlíželi vystavené šperky i starodávné nádoby a výrobky, které byly nalezeny při vykopávkách na místě těžby. Poté si někteří z nás zakoupili šperky nebo skleněné výrobky se zasazenými malými granátky.

Následovala krátká cesta z náměstí Markovou ulicí až k budově Střelnice - původní budova byla zbourána a v letech 2000-2008 bylo na jejím místě postaveno dnešní Kulturní centrum s kinem, divadlem a kavárnou. Před budovou se nachází malé náměstí s vodní kaskádou. Náměstí nese jméno Bohuslava Jana Horáčka - rodáka z nedalekých Radvánovic, který po svém návratu z emigrace věnoval Turnovu přes 400 milionů korun, mimo jiné právě na opravu Střelnice.

Odtud jsme prošli nenápadnou ulicí Pod Stránkou podél Stebénky - potok pramenící pod Hamštejnským vrchem u Kozákova. Naše putování končilo u krásné historické budovy s názvem Vila Magic, kde nově funguje vietnamská restaurace Emoi (možno přeložit jako "zvu tě"). Měli jsme zde rezervaci pro skupinu 15 osob, ale bez problémů jsme se usadili všichni a pochutnali si na vietnamských specialitách. Naše procházka pokračovala ulicí Koňský trh kolem Jizery a malé vodní elektrárny Shořalý mlýn a do cukrárny. Autobusem ve 14:35 h jsme společně odjížděli domů.

Po Turnově jsme nachodili 4 km.

Fotogalerii naleznete zde: Valentýnská vycházka

Helena Pöllová