Výlety 2018 - 2021

Odkaz na mapu výletů najdete zde


Za betlémem na Zásadku
18. 12. 2021

V sobotu 18. prosince odpoledne se uskutečnila jedna z nejkrásnějších narychlo svolaných vycházek v tomto roce. V rámci 4. Mnichovohradišťského kamínkování se vydalo 11 turistů včetně dvou mužů směrem ke Káčovské bažantnici, kde se měly nacházet malované kamínky, které tam umístila Markéta Tomášová. A skutečně se nám poštěstilo jich pár najít. Ale to nebyl hlavní účel naší cesty - vypravili jsme se za určitým cílem a tím byla zřícenina hradu Zásadka, kam jsme dorazili již za mírného šera a tím pádem se nám naskytl úžasný pohled na krásně nasvícenou zříceninu. Světýlka podél cesty nás zavedla až k osvícenému betlému, který vytvořil zdejší hradní pán Jiří Plaček.

Ten nás také uvítal horkým svařákem a vánočkou a připravil i oheň. Naše řady se rozšířily o další turistky, které dorazily z blízkého okolí, dokonce i s kytarou, takže nebyla nouze ani o hudební produkci. Opékali jsme buřtíky, ochutnávali nabízené cukroví, popíjeli svařák, grog i vaječný koňak a užívali si prosincový podvečer. Společné posezení jsme zakončili zpíváním vánočních písní a celkem 16 účastníků se postupně rozešlo do svých domovů za svitu baterek a čelovek.

Touto cestou bych chtěla pozvat vás ostatní, kdo jste ještě neviděli tento krásný kout nedaleko našeho města, který bude nasvícen až do konce prosince. Pro vás i vaše děti to určitě bude nezapomenutelný zážitek.

Fotogalerii naleznete zde: Za betlémem na Zásadku


Seniorský výlet do Zvířetic
15. 12. 2021 

Již delší dobu se čekalo na vhodný den i slušné počasí, aby se nám vyplatilo vydat se na výlet do Hrnčířského dvora na Zvířeticích. A ten den nastal ve středu 15. prosince.

Z vlakového nádraží v Mnichově Hradišti nás vlak v 9:45 h odvezl na hlavní nádraží v Bakově a odtud jsme se vydaly po modré směrem ke hradu Zvířetice. Ten však byl zahalen v mlze, proto jsme si jeho návštěvu ponechaly na některý z jarních výletů a naše kroky směřovaly více vpravo na cestu vedoucí k obci Zvířetice. Na cestě právě probíhaly dokončovací terénní úpravy, takže jsme hlínu z bot musely otírat ve zbytcích sněhu, abychom do Hrnčířského dvora nevstoupily zablácené. Tam se k nám připojilo dalších 5 účastnic, takže jsme prohlídku absolvovaly v počtu 13.Hned za bránou dvora na nás dýchla vánoční atmosféra, vstoupily jsme do nádherně vánočně vyzdobených prostor a bylo na co se dívat - ozdobené stromečky, betlémy z keramiky, šustí i papíru, dřevěné i slámové, miniaturní či veliké, součástí výstavy byla i ukázka tkaní na stavu. Nevšední i starodávné vánoční dekorace z rozličných materiálů doplňovala i výstava starých keramických hrnečků - to vše v nás vzbuzovalo tu pravou vánoční náladu.

Když jsme se dosyta pokochaly tou nádherou, čekal nás ještě krámek plný hrnečků, květináčů a keramických dekorací, takže žádná z nás neodolala a zakoupila ještě pár drobností pro radost.

A nastala chvíle pro občerstvení, které jsme si vychutnaly v místních sklepních prostorách. Zároveň jsme si připily na zdraví a ochutnaly místní i vlastní dobroty. Ještě nás čekala prohlídka venkovních dekorací, kde převládaly keramické husy, květináče a zahradní dekorace. V tu dobu se i slunce prodralo mezi mraky, takže se nám pěkně šlapalo cestou z kopce po silničce vedoucí k železničnímu mostu a po něm do Bakova. Tam jsme nasedly na vlak a ve 14 hodin jsme se vrátily do našeho města. Tento nedlouhý výlet měřil pouhých 5 km, ale zážitků jsme měly mnoho.

Fotogalerii naleznete zde: Seniorské Zvířetice


Rychlovýlet - 3. Mnichovohradišťské kamínkování
11. 12. 2021

Že by radost z hledání kamínků měly jen děti? Kdepak - i našich 6 seniorek se při sobotní procházce nadšeně zapojilo a cestou byly objeveny 4 kamínky a 2 labutě. Naše narychlo avizovaná vycházka měla start na rohu ulic V Cestkách a Dukelská a vedla přes Salabku a Černou silnici podél části skalních srubů Jizery až k haškovskému jezu. Cestou jsme bedlivě prohlížely okolí a těšily se z nálezu malovaných kamínků, které Markéta Tomášová důmyslně ukryla do otvorů ve kmenech stromů, na pařezy nebo různé sloupky. Kromě kamínků jsme měly i to štěstí, že sama aktérka vykračovala proti nám za svou otužovací koupelí v Jizeře. Zbytky sněhu nám křupaly pod nohama, počasí bylo příjemně studené, občas vykouklo sluníčko, ale my myslely na všechno a měly jsme zásoby horkých nápojů. Naše trasa dále vedla přes Veselou a za železničním přejezdem jsme naše kroky stočily na cestu mezi poli, která nás dovedla až k mnichovohradišťskému nádraží, kde jsme se po zdolaných 8 kilometrech a tříhodinové procházce rozešly ke svým domovům.

Fotogalerii naleznete zde: Rychlovýlet


Listopadový "rychlovýlet" pod Příhrazské skály
10. 11. 2021 

Teplé listopadové počasí nám umožnilo uskutečnit další "rychlovýlet" pro seniorskou veřejnost i naše členy KČT. Kdo předem projevil zájem, tomu byla zaslána SMS pozvánka na 10. listopad na výlet pod Příhrazské skály.

Z mnichovohradišťského nádraží jsme v 10:08 h popojeli vlakem do Březiny a bylo nás tolik, že jsme téměř zaplnili jeden vagon. V Březině se k nám přidali další 3 účastníci, takže jsme vyrazili na cestu v celkovém počtu 23 a 1 pejsek. Naše kroky směřovaly podchodem pod dálnicí k Domovu v Kurovodicích a dále po modře značené lesní cestě směrem na Příhrazy. Míjeli jsme skalní útvar Tobogán a Žabákův syn a postupně se jehličnatý les měnil v les smíšený, který právě v této době hýřil podzimními barvami. Asi po 3 km chůze jsme odbočili vlevo na neznačenou cestu, abychom se dostali k potůčku, kolem kterého spolek tatínků a nadšenců "SU-MIMO-ZEM" vytvořil soustavu dřevěných korýtek, mlýnků a hrází pro radost dětem a kolemjdoucím. Obdivovali jsme také různé ornamenty a obrazce v pařezech, lávky a můstky a také pěkná sedátka a lavičky. Tam jsme také poseděli, vyndali své svačiny. Nechyběly ani tradiční krabičky s upečenými dobrotami a byl nabízen i bezinkový likér.

Území "U lesní víly" jsme opouštěli za slunečného počasí a pro další návštěvníky zde zanechali několik putovních kamínků.

Potůček napájí nedaleký rybník Oběšenec, který je součástí chráněné přírodní rezervace i s okolními mokřady. Rybník je v současné době vypuštěn a téměř není vidět kvůli vysoké hradbě rákosí. My pokračovali k dalšímu rybníku a tím byl Žabakor - největší rybník v oblasti Českého ráje. Je to ráj a významné hnízdiště ptactva s ornitologickou rozhlednou. V družném hovoru a dobré náladě jsme se všichni vrátili na březinskou zastávku a vlak nás dovezl zpět do Mnichova Hradiště.

Při tomto výletě jsme ani nepostřehli, že naše nohy pohodlně ušly 8 km.

Fotogalerii naleznete zde: Pod Příhrazské skály


Zámek Sychrov
27. 10. 2021

Při našem posledním seniorském výletě v Ratibořicích jsme se domluvili, že se uskuteční ještě jeden výlet za jakéhokoliv počasí. Cílem výletu bude prohlídka zámku Sychrov.

Ve středu dne 27. 10. 2021 v 10:00 hodin se nás sešlo 10 na nádraží v Mnichově Hradišti. Cestou do Turnova se k nám přidaly další dvě turistky a v Turnově také dvě. Prohlídku zámku jsme měli objednanou na 12:30 hodin.

Naše první kroky vedly po modré turistické značce k zřícenině hradu "Arturův hrad". Na místě bývalé poustevny byla v roce 1872 postavena ozdobná věž s cimbuřím. Dříve se tato stavba nazývala "Alte Burg" (Starý hrad). Současná podoba této stavby byla vytvořena roku 1876 podle projektu Josefa Pruvolta, který navrhl také přestavbu zámku Sychrov. Romantická, uměle vytvořená zřícenina hradu je tvořena dvěma válcovitými věžemi a bránou s cimbuřím. Přestože se u obou věží nachází vstup, uvnitř chybí schodiště. Pod hradem vedla kdysi několik set metrů dlouhá podzemní chodba.

Protože se blížila doba naší objednané prohlídky, vrátili jsme se na vstupní nádvoří do zámku. Při čekání na prohlídku se šli někteří projít do zámeckého parku nebo do podzemí (zámeckého sklepení) na výstavu "Ze života medvědího klanu" - pěkná výstava malovaných medvědů nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Konečně jsme se dočkali naší průvodkyně a začala prohlídka zámku, kde jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí z historie zámku, např.: na místě dnešního zámku stávala původně tvrz, která byla v průběhu třicetileté války zničena. Na jejím místě v letech 1690-1693 nechali majitelé Sychrova postavit dvoupatrový barokní zámek. V roce 1820 koupila sychrovský zámek původem francouzská knížecí rodina Rohanů a Sychrov se stal jedním z jejích hlavních sídel. Protože však starý barokní zámek nesplňoval nároky Rohanů na reprezentaci a pohodlné bydlení, provedli rozsáhlou přestavbu zámeckých budov. O dnešní podobu zámku se zasloužil kníže Kamil Rohan, který byl vášnivý botanik. Ve stejném období byl založen nádherný park s množstvím vzácných druhů dřevin, vodotrysky, bazénky a drobnými stavbami. Zámecké pokoje jsou zařízené původním nábytkem, obrazy a dalšími doplňky. O neopakovatelný ráz zámku se zasloužil řezbář Petr Bušek, který během řady let zhotovil ve své dílně (v nedaleké obci Husa) dřevěné obložení stěn a stropů řady zámeckých salónů, stejně jako téměř veškerý nábytek. Velkým unikátem je na vstupním schodišti zábradlí, které vypadá jako litinové.

Po prohlídce zámku jsme zašli na oběd do restaurace před zámkem. A všichni jsme si pochutnali. Po obědě jsme došli zámeckým parkem kolem perníkové chaloupky do zadní části parku, kde se nachází za jezírkem s fontánou krásná zámecká budova zvaná Oranžerie, která dříve sloužila jako letohrádek a květinová galerie. Po celkové rekonstrukci, v roce 2007, začala sloužit jako kavárna. Na samém konci zámeckého parku byla roku 1891 na místě původního vodojemu postavena novogotická vodárenská věž. Vodu čerpala z řeky Mohelky a fungovala až do roku 1953, kdy byl zámecký areál napojen na veřejný vodovod.

Po dobrém obědě a procházce krásným podzimně zbarveným zámeckým parkem, ve kterém jsme viděli nádherné staré listnaté stromy, ale i jehličnany, jsme ještě před kavárnou ochutnali Helou upečené muffiny. Byly moc dobré, moc se jí povedly. Závěrečnou tečkou našeho výletu byla návštěva kavárny. Tam jsme se také dozvěděli, že se bude park za půl hodiny zavírat. Proto jsme zvolili rychlejší krok, abychom stihli autobus, který nás dovezl do Turnova na nádraží.

Myslím si, že se výlet všem líbil, a i když nesvítilo sluníčko a po ránu byla trochu mlha, tak jsme si částečně poučný výlet do naší historie užili. Po krásném upraveném parku a jeho okolí jsme ušli 8 km, takže jsme nebyli ani moc unaveni. I cesta vlakem a autobusem byla příjemná. Už teď se těšíme na další společný výlet.

Fotogalerii naleznete zde: Zámek Sychrov

Jitka Thorovská


Noční pochod z Jičína do Mnichova Hradiště
22. 10. 2021

V noci z pátku 22. na sobotu 23. října proběhl pod hlavičkou KČT Mnichovo Hradiště experimentální noční padesátikilometrový pochod z Jičína do Mnichova Hradiště. Dva zájemci se z různých důvodů museli během dne z výpravy omluvit, a proto nakonec do vlaku směr Turnov a následně Jičín nastoupili před pátou hodinou pouze "dva stateční".

Z již potemnělého Jičína jsme v půl sedmé vyrazili svižným krokem do Železnice a postupně jsme si přivykali "barvám" noční krajiny. Obavy z popadaných stromů od vichřice předchozích dnů se naštěstí nenaplnily. V Železnici se nám naskytl asi nejhezčí pohled výpravy na krásně osvětlený kostel sv. Jiljí a postupně jsme začali stoupat na vrch Tábor. V půli kopce, v Kyjích, jsme si udělali svačinovou přestávku v příjemné uzavřené autobusové zastávce a potom jsme již vyrazili na nejvyšší vrchol našeho nočního putování. Rozhledna je otevřena 24 hodin denně, a proto jsme se mohli pokochat osvětlenou okolní noční krajinou. Postupný sešup do Rovenska pod Troskami nám zpříjemnila polévka a pivo v hospodě Na Košově a "osvěžil" nás i cca hodinový déšť. V Rovensku jsme si dali utopence a pivo v trochu bizardním podniku U Alenky.

Když jsme opouštěli Rovensko, byla za námi již půlka noci - tempo jsme ale nesnížili a s pomocí krásně svítícího, skoro úplného měsíce jsme minuli Trosky, Semín a po přestávce na svačinu v Rytířově Lhotě jsme prošli potemnělým nádvořím hradu Kost. Poněkud monotónní cesta na Branžež nás zastihla už v trochu unavenější podobě. Branžežská svačina, poslední kapky kávy a bahnitá cesta na Valečov nás ale donutily sebrat poslední síly. Plánovanou prohlídku ranního Valečova (dorazili jsme tam o hodinu a půl dříve oproti předpokladu) jsme vynechali a pelášili jsme kolem Přestavlckých rybníků domů.

U provozovny firmy Ocún v Mnichově Hradišti jsme si v půl sedmé udělali poslední společné foto a rozešli se do našich domovů. Unavení, ale nadšení, že jsme to zvládli, vyzkoušeli si něco nového, prošli si krajinu známou i méně známou a nahlídli ji z jiného úhlu, za doprovodu nočních zvuků, měli čas si popovídat a spřádat plány na podobně bláznivé nápady.

Fotogalerii naleznete zde: Noční přechod z Jičína do MH

Ondřej Šindelář, KČT Mn. Hradiště


Krajem Labských pískovců a stolových hor
16. - 17. 10. 2021

Celkem třináct lidí se vydalo v půlce října na víkendové putování do krajiny Labských pískovců. Počasí nastavovalo po celou dobu svou vlídnější tvář a již v Děčíně, kde jsme svou pouť odstartovali, započaly i sluneční paprsky nacházet místo v cárech oblačnosti a při výstupu na Děčínský Sněžník již mizelo oblečení z našich těl do našich batohů. Celkem záhy jsme dosáhli kóty 723 m n. m. a stanuli na nejvyšším bodě celého výletu. Abychom si dosyta vychutnali kruhový výhled, vystoupali jsme ještě o 33 metrů výše na ochoz rozhledny postavené již roku 1864, z níž šlo přehlédnout celé Českosaské Švýcarsko, Lužické hory, České středohoří a na obzoru pak hory Krušné a v dálce šlo rozeznat i Drážďany. Krásnými zbarvenými lesy jsme se ubírali dál na severozápad, abychom spočinuli v hospůdce v kempu pod Císařem, kde jsme pojedli a popili a vydali se po hranici tentokrát na východ vstříc nejisté vidině noclehu s kamínky, který byl plánován v Grenzbaude. Cestou jsme ještě míjeli krásné rybníčky Liščí a Holubí, prodírajíce se hnědým kapradím obklopeni tu kouzelným březovým hájem, tu smrkovými, tu zase bukovými lesy. Soumrak nás zastihl ještě na cestě a tak u studánky Sedmilhářů vydávaly světlo jen čelovky, svítíce nám při dobírání pitné vody na večer a na druhý den ráno. Dorazili jsme tak kolem sedmé hodiny do celkem slušně zaplněné Grenzbaude, kde již 16 poutníku z Německa, tedy domácích, zaujalo pozice na spaní. V místnosti s kamínky bylo skutečně teplíčko, vůni dřeva přebíjela vůně kouřené trávy a mezi mladým osazenstvem panovala, až do našeho příchodu, celkem bujará atmosféra. Inu, jali jsme se hledat dalších prostor na spaní a skoro se podařilo všem nalézt místo se střechou nad hlavou. Na několik málo z nás pak zbylo spaní venkovní; vzhledem k tomu, že však nemrzlo, přečkali snad všichni noc bez újmy. Ráno jsme posnídali venku již všichni, vařil se čaj a teplý mok usrkávali jsme pak z plecháčků, zapíjejíce svou skromnou snídani. Takto posilněni jsme se vydali na zbývající část cesty, která nás zavedla na Malý i Velký Zschirnstein, nádhernou stolovou horu. Z jejích skalních ochozů jsme měli možnost pokochat se dalekými výhledy. Severní strana nabízela pohled na další stolové hory na saském území, Drážďany se přiblížily ještě více a na obzoru vystupovaly směrem od jihozápadu Krušné hory. Z vrcholu Grosser Zschirnsteinu jsme pak měli jako na dlani Děčínský Sněžník, nalevo od něj pak Labské údolí s pískovcovými skalami a Lužickými horami na obzoru. Sluníčko zase ovládlo nebe a všude pod námi se rozprostíral koberec pestrobarevných stromů. Právě těmito lesy jsme pak sestupovali směrem k Labi, poslední část nás doprovázel zurčící Klopotský potok, jehož kaňon nás dovedl až těsně nad Labe, které zde opouští zemi svého pramene v nejníže položeném místě naší vlasti. V Dolním Žlebu jsme stihli ještě pivko či polévku či obojí, aby nás vlak odvezl zpět proti proudu do Děčína, kde se náš okruh uzavřel. Snad příjemně unaveni a plni zážitků z krásně prožitého víkendu jsme se nechali unášet po kolejích vstříc našim domovům.

Fotogalerii naleznete zde: Labské pískovce

Lukáš Umáčený 


Podzimní Kozákov
10. 10. 2021

Toho nedělního rána (10. 10. 2021) se sešla čtveřice umíněných turistů na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti, aby se spolu vydali na výlet přes podzimní Kozákov. Vlakem jsme doputovali až do Semil, odkud začínal náš 20km přechod. Nutno dodat, že se jednalo o značně "recyklovaný výlet", neboť jsme pod naší hlavičkou KČT MH podobný výlet již jednou absolvovali. Letos přesto trochu jinak. Ovšem stejně jako před třemi roky i nyní nám společnost dělalo krásné slunné podzimní počasí včetně prvních ranních mrazíků.

O mé hluboké přípravě výletu hovořit nemůžeme, proto jsme také v Semilech stáli před jediným cílem, a to někudy se dostat do odpoledne "po svých" do Turnova. Cestou ve vlaku jsem v rychlosti zhlédl možné trasy, které jsme po velmi krátké diskusi chvíli před odchodem z nádraží zhodnotili, a oproti původní známé trase jsme se vydali po žlutě značené cestě. Ta nás brzy dovedla do Chuchelny, odkud začíná táhlé stoupání po úpatí Kozákova. V zádech se nám otvíral nádherný výhled na západní část Krkonoš, který bránil našemu přímému stoupání: stále jsme se museli otáčet. Netrvalo však dlouho a na oběd jsme již seděli na Riegrově chatě na Kozákově.

Louku pro paraglidisty vystřídali piloti létajících draků a dokreslili tak atmosféru skutečného podzimu. To jsme se již chystali k sestupu po západním úbočí Kozákova. Nikoli po červené, ale po strmé, žlutě značené pěšině, která se po chvíli změnila ve stoletý kamenný chodník. Ten chodník však sto let nikdo neopečovával, a tak si dokážete představit náročnost sestupu. A Radostná studánka, co stojí v oplocené ohrádce u cesty, moc radostně nevypadá. Spíš jako smutná vodní víla, ke které nikdo nemůže, a kdyby náhodou někdo mohl, nic od ní nedostane, neboť je vyschlá na troud.

Chtěli jsme si udělat výlet zajímavější a třeba i dobrodružnější, rozhodli jsme se tedy cestou prozkoumat Měsíční údolí. Údolí, které nikdo z nás čtyř neznal, ale viděli jsme ho v mapě. Na rozcestí Pod Radostnou studánkou se vydáte vpravo a po 450 metrech dojdete na "lesní náměstí", kde uvidíte vlevo vedoucí pěšinu. Ta vás po chvilce dovede k pískovcovému masivu. Pokračujte cestou vpravo a dostanete se tak do romantického údolí, sevřeného dvěma pískovcovými krami. Pískovcové stěny působí majestátně, přestože jsou z většiny zakryté stromy. Prý tu žije i výr velký. My ho ale neviděli. Třeba vy budete mít větší štěstí.

Z Měsíčního údolí nelze nikam odbočit, a tudíž ani zabloudit. Cesta vás krásně vyvede na turisticky značenou červenou trasu do Vesce, stejně jako naši turistickou sestavu. Boží muka na Fialníku skýtala ideální místo pro občerstvení a menší odpočinek. Při tom před námi na dohled již byly Klokočské skály. Na jejich hřeben jsme se dostali průchody mezi skalními bloky po schodech vzhůru. Skalních vyhlídek z Klokočských skal je cestou nespočet a zastavit se na každé z nich přináší časovou náročnost. Tu jsme si nemohli dovolit, pokud jsme chtěli stihnout autobus před čtvrtou z Turnova.

Cesta borovým lesem příjemně a rychle ubíhala, a zanedlouho nás vyvedla do Záholic, místní vilové části situované na mírném svahu k jihozápadu, v přímém sousedství lesa, bez rušné dopravy, přesto na dohled služeb Turnova. Zdá se to tu jako krásné místo k žití.

Lesní cestu jsme na chvíli vyměnili za asfaltovou silnici, abychom se dostali do Nového parku v Turnově, ke Kopalově vyhlídce. Přes náhon a ostrov jsme se dostali na pravý břeh Jizery. Zelené louky u Jizery, nízké sluníčko a především podzimní listí plné teplých barev bylo zcela opojné, a pro mě se jedná o jednu z nejoblíbenějších chvil z celého roku.

To se již dostáváme k bělostné dominantě pravého břehu Jizery. Z nečekaného úhlu pohledu směrem vzhůru obdivujeme velikost Hrubého Rohozce, který se nad námi ční. Jako bychom té kráse téměř nahlíželi pod sukni. Než nás někdo uvidí takto hloupě civět, raději rychlým tempem uháníme k nádraží, kde stíháme nasednout do zamýšlené autobusové linky směrem k domovu.

Fotogalerii naleznete zde: Podzimní Kozákov

Tomáš Trkola, KČT Mn. Hradiště 


Babiččino údolí
20. 10. 2021

Podle předpovědi počasí měla být středa 20. 10. 2021 nejteplejší a nejslunečnější den měsíce října, proto jsem připravila pro seniory výlet do Babiččina údolí - do Ratibořic. V noci sice pršelo, ale ráno bylo krásně a docela teplo. Na nádraží (7.35 hod.) se nás sešlo 17. Osobním vlakem jsme dojeli do Nymburka a odtamtud rychlíkem "Krakonoš" do České Skalice. Opět jsme jeli vlakem s roznáškovou občerstvovací službou, takže jsme si objednali kávičku a k ní pro nás upekl pan Vinš domácí švestkový koláč. Ve stanici Hradec Králové a Jaroměř se k nám připojily další turistky a náš počet se zvýšil o 6 osob. Na nádraží v České Skalici na nás čekali další 3 moji kamarádi, se kterými jsem výletovala v Jaroměři. Mezi nimi byl i vedoucí pan Václav Ježek, bývalý turistický průvodce a člen KČT. Na tomto výletě byla rekordní účast - 26 osob.

Již ale bylo dost sezení - po žluté značce jsme došli k mostu přes řeku Úpu a pokračovali po červené a zároveň naučné stezce, která je otevřená od jara do konce září. V této době jsou okolo cesty informační tabule, které na zimu sundávají a proto jsme viděli pouze prázdné stojany. Měli jsme s sebou velmi zkušeného průvodce, pana Ježka, který nás upozornil na technickou památku - ratibořický zavlažovací systém - na tu dobu špičkovou hospodářskou stavbu. V roce 1842 nechal majitel panství zbudovat potrubní zavlažovací systém, ale ten se zanášel, a proto byl v roce 1874 systém upraven a voda z Úpy byla z hlavního kanálu rozváděna pomocí drobných stavidel a propustí do malých stružek. Přebytečná voda byla sběrnými kanálky odváděna zpět do řeky. Nyní už svou funkci neplní (nicméně v budoucnu by měla být část zavlažovacího systému opravena a udržována jako významná technická památka).

Na konci lesní cesty se nachází studánka a Lovecký (čajový) pavilon, který začal stavět otec Kateřiny Zaháňské a byl dokončen roku 1800. Empírová stavba má dominantní průčelí, uprostřed nějž se nachází velký sál, ve kterém se při projížďkách a honech podávalo panstvu občerstvení. Dnešní asfaltová silnice odděluje lesopark od zámeckého parku, kterým jsme došli až k zámku. Ratibořický zámek, letní panské sídlo, proslul jako sídlo paní kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské z Babičky Boženy Němcové. Barokní zámeček nechala paní kněžna upravit po vzoru italských letohrádků ve stylu empíru. Okolí zámečku je přírodním parkem a jsou v něm k vidění všechna místa a stavení, o kterých jste četli v Babičce. Před zámkem se nachází upravené jezírko, které původně sloužilo jako napajedlo pro dobytek.

Kdybychom toto místo navštívili v sezoně, tak bychom si přečetli, že se park rozkládá na ploše 5,58 hektarů a jsou v něm vzácné dřeviny z různých koutů světa. K nejzajímavějším rostlinám patří jasan americký, liliovník tulipánokvětý, nahovětvec dvoudomý nebo jedlovec kanadský. Nejhojněji jsou však zastoupené lípy, buky a duby. Procházeli jsme kolem odpočinkového altánku, kde jsou záhony růží, a dále kolem exotického palmového skleníku z r. 1830.

Když jsme procházeli okolo skleníku, tak jsem upozornila na místo, kde bydlela B. Němcová se svými rodiči, v přístěnku velké hospodářské budovy. Byly to jen dvě malé místnosti a chodba. V chaloupce na Starém bělidle nikdy jako dítě nebydlela. Opouštíme anglický zámecký park a pokračujeme cestou kolem zavlažovacího kanálu okolo vysoké zdi z pálených cihel. Za touto zdí byla panská okrasná a zeleninová zahrada, která byla obestavěná zdí ze tří stran. Tyto zdi chránily všechny rostliny před průvanem z údolí Úpy a udržovaly klima v zahradě.

Došli jsme k pomníku Babičky s vnoučaty z r. 1922, který se stal symbolem Babiččina údolí. Pomník představuje scénu, kdy se babička s vnoučaty vrací z pravidelné návštěvy ve mlýně. Čtyři děti, tedy Jan, Vilím, Adélka a Barunka, vzhlížejí k nebi a hledají podle babiččina vyprávění svou hvězdičku. Skupinu doprovázejí věrní psi Sultán a Tyrl. Pomník je umístěn přímo u cesty od mlýna podle náhonu ke Starému bělidlu. Od pomníku pokračujeme kolem náhonu k roubené chaloupce "Staré bělidlo", kterou postavil mlynář Ludr v r. 1797, což dokazuje nápis ve štítě budovy. V domku bydlel hrázný, který reguloval množství vody pro mlýn. Ještě dnes je nedaleko bělidla směrem k Viktorčinu splavu stavidlo, kterým se i dnes reguluje množství vody na mlýn; nadbytečná voda se odpouští zpět do Úpy. Bělidlo skutečně fungovalo jako bělidlo. Prádelna, či spíše bělírna, byla ve vyšším domě stojícím vedle Starého bělidla. Došli jsme až k Viktorčinu splavu. Tento jez, který byl na Úpě postaven už v polovině 19. století a několikrát od té doby změnil podobu a polohu, je místem, na kterém se odehrála tragická událost v díle B. Němcové. Právě zde hodila Viktorka své dítě do vody a od té doby sem chodila zpívat.

Pak následovala cesta zpět k pomníku a všichni jsme se těšili na Herecké muzeum a restauraci Viktorka na oběd, ale muzeum i restaurace otevíraly až od 14.00 hodin. Bohužel jsme nemohli čekat, takže jsme na lavičkách okolo vodního náhonu a mlýna posvačili z vlastních zásob. Mlýn v Babiččině údolí (Rudrův mlýn) stál již v 16. století. Dodnes se zachovala podoba z roku 1825, kdy byl celý mlýn přestavěn. Mlýnská kola jsou poháněna vodou z Úpy a ze tří jsou dnes funkční dvě. Dnes se zde pořádají různé akce, pan otec - mlynář a jeho pomocníci chodí v dobovém oblečení a pro turisty mají připravené různé druhy pečiva a dobová jídla. V těsné blízkosti na stejném náhonu se nachází mladší stavba - mandl. Mechanický mandl byl poháněn vodním kolem jako mlýn, vodou ze stejného náhonu. Koryto náhonu je těsně před mlýnem rozdvojeno. Mandl poháněný vodou je po rekonstrukci stále funkční. V prostorech mandlu je dnes expozice na téma plátenictví. Podívali jsme se dovnitř oknem a obešli jsme budovu, kde jsme viděli již zmíněná mlýnská kola.

Dále pokračujeme po zelené turistické značce, okolo řeky Úpy až k jezu ve Zlíči. Ten byl postaven v rámci výstavby přehrady Rozkoš v r. 1972 spolu s přivaděčem umožňujícím přívod vody z Úpy do přehradní nádrže Rozkoš z důvodu ochrany České Skalice a Jaroměře před velkými vodami a pro zlepšování průtoku na Labi při nízkých průtocích. Naše cesta dále pokračovala přes Vilémův most k pomníku B. Němcové ve Zlíči a dále na slíbený oběd do restaurace Barunka.

Po obědě jsme se vydali na nádraží v České Skalici podle Úpského přivaděče, který je částečně betonový, 2,3 km dlouhý vodní kanál, který zásobuje vodou z Úpy vodní nádrž Rozkoš, dále pak kolem vojenského hřbitova prusko-rakouské války z roku 1866.

Celkem jsme ušli 11 km, krásnou, částečně již podzimně zbarvenou přírodou. Viděli jsme 250 let staré stromy a volně rostoucí travní porosty, bez zásahu lidské ruky. I staré suché stromy zde nechávají na přírodě, ona si poradí. Babiččino údolí je od r. 1952 vyhlášeno národní přírodní památkou. Ratibořický anglický park patří k vzácným historickým zahradám východočeského regionu. Den byl úplně ukázkový pro podzimní výlet. Domů jsme jeli rychlíkem přes Jaroměř a Turnov.

Rekapitulace výletu: čas strávený ve vlaku 5 hodin, přejeli jsme 251 km a pěšky jsme ušli 11 km v počtu 26 osob a prohlédli jsme si všechna místa, která popisuje Božena Němcová ve své knize "Babička".

Fotogalerii naleznete zde: Babiččino údolí

Jitka Thorovská


Pevnost Josefov
13. 10. 2021

Na nádraží v Mnichově Hradišti jsme si zakoupili jízdenky na vlak do Jaroměře přes Nymburk a Hradec Králové. Pro nás seniory to bylo nejdražší jízdné za celou dobu, co výletujeme, a také jsme strávili nejdelší dobu ve vlaku (celkem 4 hod 32 min a ujeli jsme 227 km). Po hodině jízdy jsme v počtu 13 osob vystoupili ve stanici Nymburk a spokojeně jsme nastoupili do rychlíku ČD "Krakonoš" a pohodlně jsme se usadili. Po rozjezdu vlaku přišel stevard a nabízel občerstvení: teplé nápoje. Ve skupině seniorů je zavedená tradice, že každý, kdo pořádá výlet, něco sladkého a hlavně dobrého upeče. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo nic péci, jsem nakrájela chleba a vzala mnou vyrobené kapří karbanátky naložené v sladkokyselém nálevu. Pochutnali si na nich všichni.

V Jaroměři na nádraží na nás čekaly moje 2 kamarádky a po společné fotografii jsme šli plánovanou trasou do Josefova po školní cestě, která je uzavřená pro motorová vozidla v době, kdy děti chodí do školy a ze školy. Tuto cestu chtěli zastupitelé města v minulosti rozšířit, odstranit staré žulové patníky (ale ty jsou zasazeny do veliké hloubky a nepodařilo se je vytáhnout) a vykácet vzácné staré platany, ale místní obyvatelé si tyto stromy uhájili. Došli jsme k železnému mostu k soutoku Labe a Metuje a pokračovali dále k pevnosti. Po cestě jsme nahlédli do parku TGM (za totality to byly sady Míru), kde jsou dodnes upravené cesty lemované lípami a pravidelně sekanou zelení. Když se podíváte, jak je park upravený, tak si klidně můžete představit důstojníky v uniformách a jejich paničky v dlouhých sukních a v kloboučku a s deštníkem na procházce.

Lipovou alejí (promenádou), která je již trochu divočejší, jsme došli k vykopanému padacímu mostu, prohlédli jsme si Šance a šli do Bastionu, kde na nás již čekal pan Karel Kulhavý, se kterým byla prohlídka podzemních chodeb vyjednána. V expoziční místnosti Bastionu jsme si prohlédli výstavu asi 700 figurek malých cínových vojáčků z různých oddílů vojska a armád (např. z armády prusko-rakouské války v roce 1866, meziválečné československé branné moci nebo vojska třicetileté války) a také i figurku barona Prášila.

Před vstupem do podzemí jsme si prohlédli originály barokních soch v Lapidáriu Matyáše Bernarda Brauna.

Ve vstupních prostorách podzemních chodeb začalo velice zajímavé a podrobné povídání Karla Kulhavého o pevnosti Josefov. Samotná pevnost Josefov byla postavena v letech 1780 až 1787 na podnět císaře Josefa II. a stavělo ji asi 20 000 lidí, spotřebovalo se 750 000 000 pálených cihel. Důvodem ke stavbě takto rozsáhlého pevnostního komplexu byla ochrana hranic proti výbojnému Prusku. Pevnost Josefov byla ve své době ojedinělým projektem a patřila mezi nejvyspělejší pevnosti nejen v habsburské monarchii, ale v celé Evropě. Síla pevnosti spočívala v mohutnosti opevnění, palebné síle, takzvaných suchých příkopech, ale také v důmyslném podzemním bludišti minových chodeb (45 km). Rozloha nejen pevnosti, ale i města je opravdu veliká, což dokládají i historická fakta. V případě napadení bylo připraveno tuto dominantu bránit až 12 000 vojáků, k čemuž ale nikdy nedošlo. Pevnost Josefov tak nikdy nezískala na vojenské slávě. V letech 1888 byl josefovské pevnosti odebrán pevnostní status. Vojenský význam si ale pevnost získala svými budovami uvnitř hradeb: zbrojnice, kasárna, zásobovací sklady a nemocnice. Pevnost se tím stala obrovskou zásobárnou veškerého proviantu na 5 měsíců pro všechny vojáky. Během 1. světové války v Josefově a později v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor pro italské, litevské, polské, rumunské, ruské a srbské a francouzské zajatce. Počty zajatců předčily očekávání. 20. listopadu 1914 jich zde bylo vězněno přes 38 000. V průběhu 2. světové války se Josefov uplatnil jako cvičiště protektorátního vládního vojska a Wehrmachtu. Víc než 2. světová válka tvář pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968-1991). Přesto zatím zdaleka největším zásahem do života městečka uvnitř staré bastionové pevnosti, od počátku pevně spjatého s vojskem, nebyly ani okupace cizími armádami nebo demolice hradeb, ale trvalý odchod vojáků z města v polovině 90. let 20. století.

Naštěstí se ale pro Josefov našla nová využití. Vedle místních spolků, připomínajících vojenskou minulost města a navracejících pevnosti její původní vzhled, v Josefově nalezli odpovídající zázemí mnohdy překvapiví zájemci. Jak filmové štáby, pořadatelé mezinárodního metalového festivalu (BRUTAL-ASSAULT), tak avantgardní umělci nebo ochránci přírody. Jsou i přislíbeny evropské peníze na opravu čtvercových kasáren.

Po vstupu do podzemních chodeb a jsme utvořily dvojice, kde každá dvojice obdržela jednu svítilnu se zapálenou svíčkou, a procházeli jsme chodbami, kde není zavedena elektřina. I během tohoto procházení chodbami za svitu svíček jsme poslouchali zajímavé vyprávění o tom, jak to chodilo v podzemí. Dokonce byly slyšet výstřely z děla, dusot koní - byla navozena atmosféra tehdejší doby. Poslední úsek prohlídky chodeb v podzemí jsme procházeli úzkou chodbou v naprosté tmě - i svíčky jsme museli z bezpečnostních důvodů zhasnout, protože jsme procházeli tzv. "minovou" chodbou.

Po prohlídce podzemních chodeb jsme prošli okolo sochy Josefa II. směrem na náměstí, viděli jsme kostel s věží, která je vidět již z dálky, za kostelem opuštěná kasárna, po levé straně opuštěnou a zchátralou vojenskou nemocnici. Protože bylo již pokročilé odpoledne, začali jsme shánět slíbený pozdější oběd, ale marně. Prošli jsme město a ti, co již neměli nic k jídlu, navštívili řeznictví a zakoupili si svačinu, dokonce i držkovou polévku do kbelíčku a vypili ji na ulici.

Podle plánu jsme prošli Novoměstskou branou na Mlýnskou promenádu, kde jsme viděli střelnici, funkční vojenské opravny vozového parku, protitankové zábrany mezi stromy, zarostlé cvičiště, zarostlý mlýn a soutok Staré a Nové Metuje, vyhlídku Boženy Němcové (v Josefově se jí v roce 1837 narodil syn Hynek). Okolo pravoslavné kaple jsme sešli z kopce přes řeku Metuji a Labe přes bývalou vstupní Korunní bránu a došli na nádraží, kde za chvíli přijel rychlík a odvezl nás přes Starou Paku do Turnova, kde na nás už čekal vlak do Mnichova Hradiště. Přestože byly hlášeny místní přeháňky, a také pršelo i v Josefově, my jsme nezmokli, protože do podzemek neprší. Pak už jen svítilo sluníčko a trochu foukal vítr.

Fotogalerii naleznete zde: Pevnost Josefov

Jitka Thorovská


Toulky kolem Kryštofova Údolí
3. 10. 2021

V krásné prosluněné podzimní nedělní ráno 3. října 2021 jsme se sešli již tradičně na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti a v sympatickém počtu šestnácti účastníků jsme vyjeli směr zastávka Machnín hrad a vyzkoušeli si služby hned tří dopravců, které byly bezchybné.

Vystoupili jsme tak pod hradem Hamrštejnem. Po krátkém výstupu jsme si prohlédli to, co z hradu po pěti stech letech chátrání zbylo. A nebylo toho málo. Zbytky zdí i část věže.

Sestoupili jsme k Lužické Nise a těšili se na dopravu přes řeku pomocí transbordéru, což je gondolový most sloužící místo lávky. Obdivovali jsme dílo lidského umu a o podrobnostech výstavby nás informoval starší muž s vnukem konající každodenní obhlídku mostu. Někteří z nás se chtěli vozit až do večera, ale čekal nás pětikilometrový výšlap k Buku republiky.

Rozcestí u Buku republiky leží ve svahu nad Kryštovovým Údolím. Je u něho prostorný přístřešek, který jsme využili pro oběd z vlastních zásob. Samotný buk není nijak výrazně označen, takže jsme chvíli pátrali, ale snad našli v prostoru křižovatky lesních cest.

Nyní jen sešup po žluté značce do Kryštofova Údolí, perly Podještědí. V centru obce jsme si prohlédli orloj, podstávkové domy, barokní kamenný mostek a dominantu obce kostel sv. Kryštofa s márnicí.Využili jsme služeb místní cukrárny a restaurací a nastal čas volby. Někteří se vydali k nádraží, aby se vydali na cestu k domovu, dva nejrychlejší se vydali na původně naplánované místo odjezdu, stanici Karlov, a nechtěli čekat na pomalejší a kochající se nedělní pohodou. Střední skupina se vydala po získání sil za nimi do stanice Karlov. Po výstupu do Srního sedla jsme přehodnotili cíl cesty a sestoupili do stanice Machnín, z které bylo lepší navazující spojení do Mnichova Hradiště, kam jsme v pořádku dorazili před osmnáctou hodinou.

Fotogalerii naleznete zde: Kryštofovo Údolí

Petr Hladík


Tajný výlet
30. 9. 2021

Ve čtvrtek 30. září chladnější, ale slunečné ráno slibovalo krásný den a přilákalo na start tajného výletu u zdravotního střediska 12 výletníků, kteří se nebáli vydat do neznáma. V 9 hodin nás autobus vezl do Turnova, kde jsme počkali na další spoj a zároveň se k nám přidala další turistka. Projeli jsme část Českého ráje a vystoupili na zastávce Hoření Kněžnice. Zelená trasa nás dovedla k železničnímu přejezdu, kde byl tajný výlet konečně odtajněn - cílem byl vrch Tábor s rozhlednou.

Vysekaná cesta vedla mezi poli a loukami, a když jsme se ohlédli, překvapil nás nevídaný pohled na Trosky, které jinak známe z druhé strany. Když jsme vstoupili do lesa, začalo mírné stoupání a u rozcestníku jsme odbočili na modře značenou cestu, ta po chvilce vedla z kopce dolů a u viaduktu prudce odbočovala vlevo a nastalo táhlé stoupání přerušované krátkými přestávkami, aby ti pomalejší nezůstali osamoceni. Stálým stoupáním jsme doputovali až k Alainově věži (původně lovecký posed z roku 1862, postavený na památku tragicky zesnulého synovce knížete Rohana).Z ochozu věže byl výhled na vrch Zebín a na Jičín.

Pod věží byla možnost nabrat si vodu ze studánky, kam byl sveden pramen Cidliny a o kousek níž tvořil pěkné jezírko. Po prohlídce okolí a po vydatné svačině (bylo právě poledne) jsme pokračovali stále do kopce a závěrečná část cesty uhýbala doprava a byla opravdu náročná - zdolávali jsme kořeny i kameny. Posléze se před námi objevil barokní kostel Proměnění Páně z roku 1704. Vedle kostela se nacházela umělá nora na výcvik loveckých psů.

A za kostelem na nás vykoukla turistická chata s Tichánkovou rozhlednou. Po vhození 20 Kč a zdolání 162 schodů se nám otevřel výhled na Krkonoše, Ještěd, Jizerské hory, Bezděz a Jičínsko. Rozhledna byla postavena v roce 1911 za vydatné pomoci Okrašlovacího spolku v Lomnici a vypíná se na 678 m vysoké hoře Tábor.

Na terase před chatou jsme posvačili, a i přestože bylo zavřeno, uvařili nám dva mladíci kávu, jakou si kdo přál. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na cestu k Lomnici po červené trase lesem kolem Alainova kříže. Dolů se nám již šlo mnohem lépe. Odbočili jsme na žlutou trasu, která vedla kolem bývalého loveckého zámečku s přilehlým Oborským rybníkem. Rozcestník u Obory nás navigoval po modré až do centra Lomnice. Čas do odjezdu autobusu jsme vyplnili občerstvením v cukrárně U Marcely a z náměstí to byl již jen kousek k autobusovému nádraží, odkud jsme vyjeli před 16. hodinou směrem k Turnovu. Cestou jsme ještě mohli sledovat panorama Krkonoš a Kozákov, kde právě startovalo několik rogalistů, a po naší levé straně se tyčila silueta Trosek.

V Turnově jsme přestoupili na vlak a v 17 hod. vystoupili v Mnichově Hradišti. V nohách jsme měli našlapáno cca 11 km.

Poděkovala jsem všem účastníkům za odvahu a důvěru, s jakou se se mnou vydali na tajný výlet.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný výlet

Helena Pöllová


Sedmihorské prameny
23. 9. 2021

Na seniorských výletech nám většinou přeje hezké počasí - nejinak tomu bylo i ve čtvrtek 23. září, kdy se konal výlet k Sedmihorským pramenům. Na mnichovohradišťském nádraží se nás sešlo 16 a v Turnově se náš počet zvýšil ještě o jednu turistku. Svezli jsme se vlakem do stanice Karlovice-Sedmihorky a odtud již pěšky po modré trase - Angrově stezce. Leopold Anger byl lesní rada, který se zasloužil o vybudování arboreta u Valdštejna. Sedmihorské prameny jsou právě touto stezkou propojeny.

U Josefova pramene jsme si připomněli vznik lázní Sedmihorky, kdy se lékař Antonín Šlechta inspiroval dobrými výsledky vodoléčby V. Priesnitze. Zdejší prameny měly teplotu okolo 8,5 stupňů a léčebné účinky na tělo měly ideální. Používala se léčebná metoda voda - vzduch - cvičení - dieta. Kdysi v okolí vyvěralo 10 pramenů pod sedmi vršky - odtud název Sedmihorky.

Z některých pramenů jsme vodu ochutnali, poté nás více zajímaly okolní do výše se tyčící skály. U Smíchousova rybníka jsme odbočili na žlutou - tato trasa není tak známá jako vyhlídková trasa nad skalami. Po lesních schodech jsme sestoupili do písčitého údolí a procházeli jsme pod Kapelníkem a Kapelou, pod Majákem a zaniklým skalním hradem Čertova ruka. Zdolávali jsme železné schody nahoru a dolů a stále po žluté jsme došli až pod hrad Valdštejn.

Naše žaludky nás již delší dobu upozorňovaly, že je čas oběda, a proto jsme uvítali možnost posezení u kiosku na Valdštejně. Svačinu z vlastních zásob jsme doplnili i dobrou kávou a nechyběly ani tradiční napečené sladkosti z krabičky.

Pro zpáteční cestu jsme zvolili zelenou trasu, ze které někteří z naší skupiny neuhnuli a pokračovali až do Turnova a část z nás odbočila u parkoviště v Pelešanech na žlutou trasu, která nás dovedla pod Hlavatici s výhledem na Turnov a Kozákov. Zde jsme se napojili na Zlatou stezku Českého ráje a došli kolem Maškovy zahrady do Turnova. Cílovým bodem byl ovocný bar.

Užili jsme si krásný den a celkem jsme ušli pohodových 8 km ve společnosti milých lidí.

Fotogalerii naleznete zde: Sedmihorské prameny

Helena Pöllová


Kokořínsko (vesnické památkové rezervace)
19. 9. 2021 

V neděli 19. září jsme se po dlouhé době vypravili do Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko - Máchův kraj. Naposledy jsme tuto oblast navštívili 20. října 2019, kdy jsme putovali ze Lhotky u Mělníka do Mšena. Tentokrát naše kroky vedly druhým směrem, a to od Skramouše do Oken.

Nedělní putování začalo tradičně na mnichovohradišťském vlakovém nádraží, na němž jsme se sešli už po půl osmé. V Bakově nad Jizerou k nám přistoupil ještě jeden výletník, nakonec jsme tak vyrazili v celkovém počtu šesti turistů. Ačkoliv jsme v Mladé Boleslavi půl hodiny čekali na navazující vlakový spoj, nikomu to náladu nezkazilo. Mezitím mnozí posnídali či posvačili, poklábosili či nasbírali síly na zdolání plánovaných 18 kilometrů.

Do Skramouše, výchozího bodu našeho výletu, jsme dorazili chvilku po deváté hodině. Odtud jsme se po modré turistické značce vydali do obce Lobeč, která turistům nabízí hned několik lákadel - barokní zámek, pivovar a pivovarské muzeum či Muzeum Eduarda Štorcha. My jsme však Lobčí pouze prošli, neboť nás čekalo ještě mnoho dalších zajímavých míst.

Z Lobče jsme pokračovali stále po modré trase, abychom zhruba po dvou kilometrech došli do obce Nosálov, kde jsme mohli obdivovat pozoruhodný soubor dochovaných roubených chalup z 18. a 19. století. Právě díky těmto stavbám je Nosálov (spolu s dalšími 61 obcemi České republiky) zapsán na seznam vesnických památkových rezervací.

Modré turistické trase jsme zůstali věrni i nadále, neboť naším dalším cílem byla rozhledna Vrátenská hora postavená roku 1999 a tyčící se 508 metrů nad mořem. Z rozhledny se nám naskytl nádherný kruhový výhled na Kokořínsko, Pojizeří a lesy kolem Bezdězu. Na Vrátenské hoře jsme setrvali zhruba půl hodiny. Z batůžků jsme totiž vytáhli své zásoby z domova a v klidu se naobědvali.

Posilněni dobrým jídlem a pitím jsme dále pokračovali k rozcestí na hrad Houska. Zde jsme před návštěvou hradu dali přednost posezení v příjemné hospůdce Na konci sil, kde jsme se zahřáli dýňovou polévkou či teplým čajem, mnozí nepohrdli ani chutným makovým koláčem. Ačkoliv se v hospůdce krásně sedělo, kolem 13. hodiny jsme se zvedli a pokračovali ve svém putování, ovšem tentokrát po červeně značené cestě. Hrad Houska jsme tak nechali za zády a mířili do obce Žďár, která je podobně jako Nosálov zapsána na seznam vesnických památkových rezervací. I zde byla k vidění řada dochovaných roubených stavení.

Ze Žďáru nám už zbývaly jen cca čtyři kilometry do našeho cíle, do obce Okna, odkud jsme odjížděli vlakem zpět do Mnichova Hradiště. Do Oken jsme sice dorazili o zhruba čtyřicet minut dříve, ale to nám vůbec nevadilo. Volný čas jsme využili ke koupi drobného občerstvení v tamním koloniálu a k posezení v obecním parku.

Ačkoliv se na výlet vydalo pouze šest osob, jistě splnil očekávání všech zúčastněných. Uskutečněnému výletu dáváme sbohem a věříme, že nás Máchův kraj přivítá i v příštím roce.

Fotogalerii naleznete zde: Kokořínsko

Jiří Janda


Bartošova Pec
15. 9. 2021

Seniorská "středa" 15. září nás svým slunečným ránem naladila na společné putování. Po vystoupení z vlaku v Dolánkách se nás osmnáct turistů (16 žen a 2 muži) vydalo po modré turistické značce vstříc zážitkům. Naše první zastavení patřilo tůni Bezednice. Dle pověsti nemá pevné dno a prý se v ní utopil rytíř i s koněm - ovšem pevné dno má. Pohodlnou cestou podél potoka Vazovce jsme za dobré nálady došli k Bartošově Peci. Jde o největší pramennou krasovou jeskyni v Ondříkovském propadání. Jezírko před ní bylo uměle vytvořeno na místě, kde původně stávala sklářská pec. Bývali bychom se rádi posadili na terase restaurace na kávičku, ale byla nám odepřena pro "přetížení" personálu. Takže naše kroky směřovaly dále již po neznačené stezce s trochou malých překážek, ale to nás, turisty, nemohlo rozhodit. Po stoupání k Jenišovicím jsme rádi obsadili lavičky v centru vsi a z vlastních zásob posvačili a odpočinuli si. Dominantou obce jsou dva kostely, katolický sv. Jiří a dnes již zřejmě odsvěcený Sbor krále Jiřího z Poděbrad, později církve Československé. Cílem pak byl místní hřbitov s hrobem historika Josefa Pekaře. Naučnou stezku nesoucí jeho jméno jsme tudíž prošli v opačném směru. Odměnou nám byly krásné výhledy od Káčova přes skalní města až k Troskám. V Malém Rohozci, rodišti J. Pekaře, jsme se zastavili u nově zbudovaného pomníku tomuto slavnému rodákovi. Blížil se čas oběda, a tak jsme odbočili do pivovarské restaurace, abychom se posilnili na zpáteční cestu k vlaku.

Myslím, že se nám den vydařil, počasí bylo skvělé a jistě se všichni opět setkáme na nějaké další akci KČT.

Fotogalerii naleznete zde: Bartošova Pec


Za Jasněnkou na Frýdštejn
31. 8. 2021

Jak jsme se vlastně v úterý 31. srpna měli? Krásně! Vlakové spojení klaplo na výbornou, leč počasí nás po celou dobu tak trochu zlobilo. Ale nejsme z cukru, nerozpustili jsme se:-) Hned na Malé Skále se spustil krátký deštík, který jsme přečkali pod nádražní střechou. Hned v úvodu výletu jsme pořešili jednu rozbitou láhev s pitím, u lanového centra jsme zvládli společnou fotografii všech 14 dětí a jali jsme se stoupat do prudkého kopce směrem k Pantheonu. Na vyhlídku Zahrádka nad Malou Skálou jsem si jít s tak početnou "bandou" netroufla, tak jsme se alespoň na chvíli zastavili u hradní studny a prohlédli si i blízkou jeskyňku. A protože se stále více ozývalo, že má někdo hlad (i když některé děti hodovaly už ve vlaku a pokračovaly i během krátkého čekání na konec deště na nádraží), zakotvili jsme kolem ohniště u chaty Maternovsko pod Pantheonem. Všichni tedy měli možnost ukojit své chuťové buňky. Poté jsme se vrhli na drobné hrátky na zapamatování si jmen ostatních výletníků, na řadu se dostala i aktivita s mapovými značkami, která děti zaujala. Po jejím skončení jsme putovali dále na Vranovský hřeben, zastavili jsme se na chvíli u brány Pantheonu a posléze častokrát i na různých skalních útvarech, jež byly na hřebenu rozesety. Děti tedy ukojily i své horolezecké choutky. Na Frýdštejně jsme vystoupali až na vyhlídkovou věž, leč výhledů do krajiny mnoho nebylo - byla zahalená mlhou. Kvůli drobnému mrholení došlo i na pláštěnky a na další zastavení v podobě oběda přímo na hradě (jedna z bývalých hradních místností se tedy proměnila na naši hodovní síň, v níž si pak děti poslechly i pověst o hradu Frýdštejn a mohly si vyplnit pohádkový kvíz). Za stálého drobného mrholení jsme opustili Frýdštejn a pokračovali jsme v naší cestě po Zlaté stezce Českého ráje. Déšť se zhruba někde u rozcestí U Voděrad umoudřil, proto jsme mohli odhodit pláštěnky a v lese si pak zahrát běhací pexeso s mapovými značkami. Děti si vyžádali ještě jedno kolo navíc! Ochutnali jsme spoustu sladkých borůvek, sestoupali do Malé Skály, kde už na děti čekala zasloužená odměna v podobě zmrzliny u Boučkova statku. A díky zhruba dvaceti minutám času došlo na další hrátky. Pak už jen hurá do vlaku a domů. Ačkoliv byl výlet plánován na 8,5 km, se vším tím běháním kolem mi krokoměr napočítal kilometrů jedenáct (a děti musely nachodit a naběhat jistě i víc). Klobouk před nimi dolů!!!

Za zdárný průběh výletu musím též poděkovat Heleně Pöllové, která o děti skvěle pečovala a neochudila je ani o sladkou bábovku z vlastní výrobu, stejně tak i Jitce Thorovské, která se k nám přidala (snad ne naposledy).

Těším se na některý z dalších dětských výletů a hlavně na tu skvělou partu dětí, která se nám tu formuje:-)

Fotogalerii naleznete zde: Za Jasněnkou na Frýdštejn

Markéta Tomášová


Věžickým údolím
18. 8. 2021

Na středu 18. srpna 2021 měl Klub českých turistů naplánován seniorský výlet do Podtroseckých údolí. Na vlakovém nádraží se nás, seniorů, sešlo kupodivu dost, osmnáct žen a jeden zástupce mužů. Na nádraží v Turnově se k nám připojila ještě jedna turistka, takže nás nakonec "šlapalo" dvacet. Zeleným turistickým autobusem jsme projeli hezkou část Českého ráje - Kacanovy, Vyskeř, Hrubou Skálu až k rybníku Vidlák, založenému již v 16. století. Celé okolí rybníku tvoří významný mokřad s mnoha vzácnými druhy rostlin a živočichů. V roce 1979 byl tento mokřad vyhlášen Přírodní rezervací. Po rychlé kávičce jsme se už všichni těšili na putování malebným Věžickým údolím, snad nejkrásnějším v CHKO Český ráj. A opravdu bylo co obdivovat, scenérie okolní krajiny překrásná, úžasná skalní uskupení se zrcadlila ve vodní hladině Věžáku. Marie Poledňáková zde točila některé scény do filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Mnozí z nás se do těchto míst navrátili po delším čase, některým se dokonce vybavily vzpomínky na dětské tábory v této lokalitě. Prostě bylo nám najednou o mnoho let méně, žádný zdravotní neduh se nás netýkal, užívali jsme si to kouzlo mládí. Na rozcestí U Čertoryje nám připravily dvě Helenky překvapení - oslavili jsme s nimi jejich svátek. Pak naše trasa vedla silnicí kolem rozcestí U Přibyla a my se již těšili na "třešničku na dortu", a to na Pekařovu bránu. Ta byla zbudována v roce 1914 ve skále Mnich, snad je to dokonce nejkratší tunel v České republice. Focení nebralo konce, některé turistky dokonce vylezly až na její vrchol. Brána je nazvána po historiku Josefu Pekařovi, významném patriotu Českého ráje. Po žluté trase jsme se pak vydali přes vrch Chlum údolím Žehrovky do cíle, ovšem ještě se zaslouženým odpočinkem a poobědváním v penzionu Blanka ve Skokovech. Autobusovou linkou ze Žehrova jsme dorazili domů, myslím, že spokojení, počasí bylo ten den jak stvořené na turistiku. V nohách jsme měli 12 km, trochu jistě bolely, ale zato duše jásala. V září se vypravíme Vazoveckým údolím k Bartošově peci a projdeme se Pekařovou stezkou.

Fotogalerii naleznete zde: Věžickým údolím


Výlet ke Komárovskému rybníku "podruhé"
17. 7. 2021

Náhradní termín na druhý pokus o poznání druhého největšího rybníku v oblasti Českého ráje byl stanoven na sobotu 17. 7. 2021. Vzhledem k velmi nepříznivé předpovědi počasí, kdy byla až 80% možnost deště po celý den, se nás na zastávce busu sešla pouze "trojka" seniorek, které se nezalekly a přibalily si do baťůžků deštník či pláštěnku. Trasa naší cesty začala v Branžeži na křižovatce, naše zraky hned upoutala rekonstruovaná Vila Čapek, o které byl nedávno v Kamelotu hezký článek. Kolem chatové osady Kurandov jsme po hrázích bývalých, dnes již zaniklých dvou rybníků, došly ke "Komáráku" s krásným romantickým okolím, skalami Sokolka, Kobyla či Hejlovka. První zastavení bylo v Duokempu na kávičku a pak po žluté jsme pokračovaly k Černým loužím. Počasí bylo přívětivé, občas se sluníčko střídalo s mráčkem. U studánky Hrdinka jsme se osvěžily studenou pramenitou vodou a blížily se k Obětnímu kameni na vrchu Smrkovec. Snažily jsme se načerpat z obětiště zázračnou moc a tajně doufáme, že se tak i stalo. Poslední zastávkou byla hospůdka na Zásadce, cítily jsme se stále fit a tak padlo rozhodnutí, že si trasu prodloužíme o dalších 5 km a dojdeme až do Mnichova Hradiště. Stále krásné počasí nás trochu zradilo u Přestavlckého rybníku, začalo pršet, deštík se přeměnil v pořádný déšť, a tak byl nakonec přivolán soukromý taxík, který nás dopravil domů. Celkem jsme ušly 11,5 km a den jsme si užily. 

Fotogalerii naleznete zde: Komárovský rybník


Turistika ke "Komárovskému rybníku"
29. 6. 2021 

Úterní seniorský výlet měl být opravdu ke Komárovskému rybníku se zastávkou u Obětního kamene a kolem studánky Hrdinky dojít až do Dua kempu. Ale jak už se někdy přihodí, změna stanoviště autobusu nám připravila hned v začátku nepříjemné překvapení, jednoduše nám autobus odjel z náměstí. U dopravního terminálu se nás, turistek, sešlo devět, bylo krásné počasí, těšily jsme se na společné putování a ejhle - rázem bylo vše jinak. Všechny jsme hned rozhodly, že nás to přece nemůže rozhodit, a okamžitě jsme se domluvily na alternativní trase v okolí města. Trasa byla zvolena ve zhruba stejné délce a my se vydaly směrem východním kolem Přestavlckého rybníku, kde jsme chvíli poseděly, posvačily a domluvily se na náhradním termínu konání turistiky ke Komárovskému rybníku. Za rybníkem jsme směr změnily k Dobré Vodě, kochaly jsme se krásnými výhledy nejen na naše město, ale i do širkého okolí. Obdivovaly novou lavičku Jednoty bratrské, také udělaly několik fotek. Po přejití silnice jsme prošly malebnou vískou Dobrá Voda a to už nás vítaly voňavé lípy s krásným posezením pod nimi. Oběd z vlastních zásob nám přišel vhod, odpočinuly si naše nohy, popovídaly jsme si a před námi bylo mírné stoupání na Horku. Cesta vedla dubovým lesem, všude kolem cesty zrály lesní jahody. Samozřejmě, že jsme i ochutnaly a začaly jsme klesat z Horky zpět k našemu městu. Škoda že lávka přes dálnici chybí, krásně bychom kaštankou došly až k nádraží. Ale s trochou opatrností jsme přeběhly pod mostem silnici a pak již po chodníku došly k cíli. Celkově jsme ušly devět kilometrů a myslím, že jsme byly všechny spokojené, a těšíme se na další výlet.

Fotogalerii naleznete zde: Ke Komárovskému rybníku


Tajný výlet
22. 6. 2021

Na startu letošního tajného výletu se v úterý 22. 6. 2021 na autobusové zastávce u zdravotního střediska sešlo 12 zvědavých turistek a hned padaly otázky, co nás bude čekat tentokrát.Přestože byl výlet dlouho dopředu připraven a do detailu naplánován, musel se brát ohled na náhlou změnu počasí - tento den mohutně pršelo již od rána. Do příjezdu autobusu zbývalo 10 minut, a proto byl navržen náhradní cíl - zámek Svijany. Autobus nás dovezl na nájezd v Příšovicích a odtud jsme po silnici za stálého deště došly až k zámku. Po zakoupení vstupenek se celá naše skupinka odebrala k prozkoumání zámeckých prostor.

Zámek byl několik let nepřístupný a velmi poničený, po rozsáhlé rekonstrukci otevřen v roce 2016. A bylo co obdivovat:

  • Nejprve jsme vstoupily do velké zámecké kaple s bohatou nástěnnou výzdobou, se čtyřmi malovanými erby na stropě, s velkým oltářem a v zadní části nás upoutaly mohutné varhany.
  • Dále na nás čekala místnost s modelem pravěkého osídlení nedaleko Jizery.
  • Byla zde i možnost zhlédnout film, jak pravděpodobně fungoval život v pravěké vesnici.
  • Archeologická expozice nám umožnila představit si, jak v pozdní době bronzové fungovalo pohřebiště.

Po prohlídce historických prostor jsme sestoupily do přízemí, kde byla výstava o historii pivovarnictví a lázeňství. Prohlídka všech prostor nám zabrala víc než hodinu, a když jsme vyšly na nádvoří, vykukovalo již z mraků sluníčko a my mohly procházet zámeckou zahradou a obdivovat známé i zcela neznámé rostliny a byliny. Ze zahrady byl jedinečný výhled na Drábské světničky.

Před náhlou dešťovou sprškou jsme se stihly ukrýt v pivovarské restauraci a pochutnat si na výborném obědě. Čekala nás ještě cesta k nově opravenému mostu v Loukově a to již opět za slunečného počasí. Odbočkou ze silnice jsme se dostaly na polní cestu a přes Pyšatku došly až k autobusové zastávce v Březině. Po příjezdu do Mnichova Hradiště některé z nás ještě výlet zakončily sladkou tečkou v cukrárně Za Rohem.

Nenáročný šestikilometrový výlet se vydařil a vracely jsme se obohaceny o řadu informací a zajímavostí ze svijanského panství. A původní tajný výlet? Ten bude uskutečněn zřejmě až na podzim.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný výlet


Za poznáním kostelů na Mnichovohradišťsku II
19. 6. 2021 

"V sobotu jsem se zúčastnila dlouho odkládaného výletu s panem farářem. Měla jsem rok na to, abych se těšila, a tušila jsem, že to bude krásný výlet. Vloni se výlet odložil, protože hodně pršelo a byli bychom celí mokří. Letos bylo takové vedro, že jsem byla celou cestu celá mokrá. Voda mi nevadí.

Musím pochválit pana faráře za připravenou trasu a krásné povídání, Markétu Tomášovou za zorganizování a všechny zúčastněné, že na nás, postarší a neelektrické ženy vždycky čekali. Nepřipadala jsem si stará a pomalá, i když jsem.

Závěrečná sladká a melounová tečka na faře byla také velmi příjemná.Já si moc vážím toho, co všechno turistický oddíl v Hradišti dělá a vím, že máme velké štěstí, že takoví lidé tady žijí.Vaše velká fanynka, Jana Jedličková".

Co dodat? My moc děkujeme Janě Jedličkové za pochvalná slova týkající se jednak samotného cyklovýletu, jednak i činnosti našeho odboru.

Možná ještě přidáme pár podrobností ohledně trasy již zmiňovaného cyklovýletu, který vyšel až na třetí pokus (Jana Jedličková nezmínila ještě kvůli covidu zrušený říjnový termín). A i tento termín byl tak trochu s otazníkem, protože předpověď počasí byla neúprosná: slunce pálilo a teplota na teploměru atakovala třicítku. Ale na kolech s větrem ve vlasech a s vidinou toho, že na naší cestě bude pár zastávek mezi studenými kostelními zdmi, se nakonec přece jen k cyklovýletu odhodlalo 14 nadšenců. Po odjezdu z mnichovohradišťské fary jsme zamířili na naše první zastavení, a to do Kláštera Hradiště nad Jizerou. Tamní kostel Narození Panny Marie získal novou fasádu a těší se i na opravy interiéru. Neopomněli jsme navštívit ani kryptu někdejšího středověkého cisterciáckého kláštera, zničeného na počátku 15. století husity. Na kolech jsme pokračovali do Jablonečku s odbočkou v mukařovském kostelíku. Zaniklá obec Jabloneček byla svého času výstavní obcí, dnes její slávu připomínají dosud stojící dvě poslední budovy české a německé školy. My jsme vystoupali na místo bývalého kostela, kde jsme si plně uvědomili sílu přírody, jež si zpět vzala vše, co jí kdysi náleželo. Další naší zastávkou pak byl kuřívodský kostel sv. Havla, sice v neutěšeném exteriérovém stavu, leč s nádhernými gotickými nástěnnými malbami. Cestu do Dolní Krupé jsme po silnici zvládli rychle - tamní kostel sv. Václava má kouzelný barokní a rokokový interiér. Posledním naším zastavením pak byla Klokočka a její kaple sv. Stapina. Zde jsme se osvěžili vodou z jejího chladného pramene, poznali historii (i současnost) tohoto místa a rozloučili se s některými z našich cyklistů. Většina z nás však využila nabídky pana faráře odpočinout si po najetých 50 kilometrech v chládku jeho fary, kde na nás čekala sladká tečka za celým dnem. Moc děkujeme Pavlu Machovi za obsahově velmi zajímavý a kultivovaný slovní doprovod během naší cesty a věříme, že i pokračování našeho putování po kostelech na Mnichovohradišťsku (směrem do Bosně, Kněžmosta, Solce a Všeborska) si příští rok najde své zájemce. 

Fotogalerii naleznete zde: Za poznáním kostelů II


Za Želvou do Boreckých skal
13. 6. 2021

Máme tip pro rodiny s dětmi, a to na pohodový nenáročný výlet do oblasti Boreckých skal. My jsme totiž tento výlet absolvovali v rámci našeho dětského výletu v neděli 13. června 2021. Šestnáct dětí od 6 do 14 let a tři dospělé dámy se sešly ráno na mnichovohradišťském nádraží vstříc zážitkům ze společné cesty. To jsme ale ještě netušili, že se nám cesta "okoření" hned ve svém počátku, na turnovském nádraží. Tam měl totiž okamžitě navazovat spoj do Borku pod Troskami, leč přivítalo nás hlášení o hodinovém zpoždění našeho spoje. Následně jsme zjistili, že náš vlak z Liberce kvůli nemožnosti otevřít dveře ani nevyjel. Co teď? Byla nečekaná zima, takže nápad jít se proběhnout do nedalekého parku jsme zavrhli. Vyčkávali jsme tedy schovaní před chladem v nádražní budově, a aby se děti nenudily, dostaly pracovní listy, které měly luštit až v průběhu cesty. Vrhly se tedy na odhalování šifer, které jim postupně odtajnily trasu, jež nás čekala. Dráhy sice po hodině vypravily náhradní autobus, my se ale rozhodli využít raději vlaku, který jel zhruba ve stejné době a který nás nakonec do Borku konečně dopravil. Svižným krokem jsme vystoupali až k Vyhlídce Svatopluka Čecha, kde jsme se naobědvali, užili jsme se kouzelnou vyhlídku na zříceninu hradu Trosky i si poslechli pověst právě o Troskách a jejích dvou věžích. Rozptýlení pro nás znamenala i paní procházející kolem v doprovodu obrovského chundelatého psa, který trpělivě postál a nechal se pořádně vyhladit. Po neznačené cestě jsme následně došli ke skalnímu útvaru Kniha, který opravdu připomíná otevřenou knihu. Zahráli jsme si v její blízkosti pár prima her a zamířili jsme k Želvě. U té si všechny děti prověřily své lezecké umění, vyfotily se s ní a ochutnaly zde i skvělý perník od tety Heleny. Cestou do Rovenska pod Troskami jsme v oboře v dálce zahlédli i pasoucí se daňky, ale mnohem větší zájem už se upínal k Rovensku, kde měly naši dětští turisté slíbenou odměnu v podobě návštěvy cukrárny. Každý se za zdolanou cestu ocenil nějakou dobrotou, na náměstí jsme si zahráli ještě jednu hru a hurá na nádraží. I tam jsme díky zhruba dvaceti minutám do odjezdu vlaku zvládli dvě či tři hry, než nás vlak odvezl do Turnova a následně další spoj do Mnichova Hradiště. Zhruba čtyřkilometrová trasa nám nakonec vydala na šest kilometrů se vším tím pobíháním kolem. Děti si jejich rodiče přebíraly spokojené a příjemně vyřáděné. Těšíme se tedy na další společný zážitek, a to na konci srpna, kdy se vydáme Za princeznou Jasněnkou na Frýdštejn.

Fotogalerii naleznete zde: Za Želvou do Boreckých skal  


Rozhledna Kopanina
8. 6. 2021

Plníme si předprázdninové resty! Na tento výlet se v úterý vydalo 19 zájemců z mnichovohradišťského nádraží vlakem v 8:58 h. V Turnově jsme přestoupili na vlak, který nás dovezl do Rychnova u Jablonce nad Nisou. Od budovy nádraží byla vidět vysoká věž kostela v centru městečka, kam jsme však neměli namířeno. Po krátkém výkladu o historii Rychnova a o unikátní výrobě malovaných dóz na tabák, pudr a brýle v již zaniklé Schöffelově továrně jsme vyrazili po modře značené silničce. Ta se později změnila na šotolinovou cestu a táhlé stoupání nás odměnilo krásnými výhledy. Míjeli jsme rozsáhlé louky a pastviny, až jsme se dostali na rozcestí u Božích muk v Pelíkovicích, kde jsme posvačili ve stínu přístřešku turnovských motorkářů s výhledem do údolí.

Z rozcestí jsme pokračovali dalším stoupáním po Naučné stezce manželů Schejbalových, která byla lemována naučnými panely. Poslední úsek k rozhledně jsme prošli ve stínu lesa, jinak stále pražilo slunce. Abychom se dostali na rozhlednu, bylo třeba vyzvednout klíč ve vesnici Kopanina v domku č. 2 oproti záloze 100 Kč, kde nám byly také vydány vstupenky na rozhlednu za symbolickou cenu 20 Kč. Bylo nutné opět vyšlapat kopec k rozhledně a po zdolání 94 schodů jsme konečně stanuli na kryté vyhlídkové plošině ve výšce 21 m. Po otevření oken se nám naskytl ničím nestíněný kruhový výhled na Frýdštejn, Suché skály, Kozákov a dále na Trosky, Bezděz, Ještěd, Jizerské hory a Krkonoše. Pod rozhlednou jsme se dočetli, že byla postavena na 657 m vysokém vrchu Kopanina v roce 1894 za pomoci turnovských turistů a pojmenována po turnovském cestovateli Čeňkovi Pacltovi.

Po krátkém odpočinku a svačině jsme odevzdali klíč od rozhledny a po modré trase sestupovali k obci Frýdštejn a kolem hradu dále po červené lesem přes kameny a kořeny kolem skalních bloků po Panteovském hřebeni až do Malé Skály. U Boučkova statku nechybělo malé občerstvení před návratem do Mnichova Hradiště.

Sice jsme zdolali jen něco málo přes 11 km, ale vydatné stoupání i klesání nás pěkně unavilo. 

Fotogalerii naleznete zde: Rozhledna Kopanina


Okolo Frýdlantu
30. 5. 2021

Poslední květnová neděle se nesla ve znamení prvního společného pěšího výletu po dlouhých 7 měsících, kdy jsme vám mohli nabízet pouze individuální možnosti turistiky. Osud tomu chtěl, že se výletu ujala Jana Jedličková, která nás zavedla 30. května do Frýdlantu a jeho okolí: shodou okolností totiž patřil Janě Jedličkové i loňský první postcovidový výlet, tehdy jsme byli na Klíči. Cesta severním směrem byla pohodová, čekal nás přestup v Turnově a v Liberci, vše plynulé. Postupně se naše skupina rozrostla až na neuvěřitelných 20 turistů (tři výletníci se k nám přidali v Liberci, jeden nás pak dohonil až cestou - mimochodem šlo o Milana Hokeho, předsedu Středočeské oblasti KČT - asi kontrola :-) ). Po zelené turistické značce jsme vyšli ven z Frýdlantu, cesta nás vedla částečně podél železnice a podél říčky Smědé kouzelným ztichlým zelenajícím se lesem. Nikde nikdo, jen naše skupina - neuvěřitelný klid! Přes Hartu a Pousteckou oboru jsme došli k Bulovskému potoku, u něhož jsme poobědvali z vlastních zásob a po žluté jsme se vrátili zpět do Frýdlantu. Závěr cesty jsme si zpestřili ještě posezením u rozhledny Frýdlantská výšina (rozhledna je z roku 1907) a následně i výšlapem na její vrchol, odkud byl výhled na část Jizerských hor a na Frýdlant. V centru Frýdlantu jsme neopomněli obhlédnout si náměstí s radnicí a historickými domy, sochou Albrechta z Valdštejna a příjemnou kašnou či se občerstvit výbornou zmrzlinou nebo kávou. U vlaku jsme za sebou měli příjemných 13,5 km liduprázdnou krajinou. Nezbývá než se těšit, jaký další výlet si pro nás Jana Jedličková opět připraví.

Fotogalerii naleznete zde: Okolo Frýdlantu


Důně u Kněžmosta
25. 5. 2021

Plánovaný výlet do rozkvetlého sadu nevypadal vůbec nadějně kvůli deštivému ránu. Zpočátku to vypadalo i na variantu, že bude výlet zrušen. Překvapivě však u dopravního terminálu čekalo 11 turistů, kteří hodlali vyrazit i v dešti. V 8:15 h jsme tedy nastoupili do autobusu patřičně vybaveni ochrannými pomůckami a okružní jízdou přes Bakov jsme dojeli do Kněžmostu. A od té doby nespadla z nebe jediná kapka a svěží vítr rozehnal mraky.

Turistická značka nás vedla z náměstí až na počátek lesoparku Důně. Jedná se o nově upravené údolí táhnoucí se od Kněžmostu směrem k Valečovu. Lesopark byl upravován v průběhu 4 let, bylo třeba odstranit mnoho náletů a starých dřevin, bylo vysazeno mnoho nových ovocných keřů a stromů v první části a druhá část je zalesněná. Byly upraveny cesty a vytvořeny 4 okruhy se 3 vyhlídkami, podél cest osazeny lavičky a stoly a tím byla vytvořena nová odpočinková místa.

Hned na začátku lesoparku nás upoutala zvláštní stavba, tzv. jurta, kde je centrum tvoření pro maminky s dětmi. O pár stovek metrů dál jsme neváhali vstoupit do velkého tee-pee, kde také mohou děti zažívat různé hry a aktivity. Podél cest byly u mnoha ovocných stromů a dřevin umístěny tabulky s jejich názvem, původem a využitím. Tím pádem bylo toto putování tichou přírodou nejen poučné, ale také uklidňující, neboť sem vůbec nedoléhal hluk z nedaleké silnice. Vybrali jsme si jeden z velkých okruhů a vystoupali k vyhlídce, odkud jsme měli jako na dlani Kněžmost, boseňský kostelík i Bezděz.

Pozvolna jsme se přibližovali k Valečovu a zakotvili jsme u stánku na parkovišti pod hradem. Zde se dalo pouze posedět - stánek byl zavřený. Naštěstí pan majitel přijel přebírat zboží od dodavatele, takže laskavě otevřel a byli jsme rychle obslouženi pivem, grogem, kávou, langošem, klobásou. Zbytek cesty už nám rychle ubíhal, Mnichovo Hradiště bylo na dohled. U přestavlckých rybníků jsme se rozešli každý ke svému domovu a v nohách jsme měli 9,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Důně u Kněžmosta


Splouvání Jizery ze Spálova do Turnova
22. 5. 2021 

Splouvání v sobotu 22. května se díky rozvolnění protiepidemických opatření stalo prvním skupinovým "výletem" mnichovohradišťského KČT v roce 2021. Chladné a deštivé jaro se nezapřelo ani v den splouvání. Naštěstí déšť, který nás doprovázel cestou vlakem, kolem deváté ustal, a než jsme nasedli na lodě z půjčovny KH sport začala se trhat i šedivá obloha. Peřeje Paraplíčko všech 9 posádek řádně prověřily, dvěma z nich jsme pod peřejemi museli pomoci i s chytáním nákladu a vyléváním lodí. Řeka po jarních deštích většinou pěkně tekla, a tak nám cesta odsýpala. Zdrželo nás několikeré přenášení jezů a občasné přetahování v mělčinách pod jezy. Příjemným zdržením byly zastávky s občerstvením v areálech Žluté plovárny na Malé Skále a Zrcadlové kozy u Dolánek, které nám dodaly síly, ale vzhledem k dlouhé trase (20 km) jsme se na nich nemohli úplně zaseknout. Před 17:00 h jsme mohli prohlásit, že jsme s hradišťskými turisty zdolali další úsek Jizery - předali jsme v Turnově lodě Karlu Hluchému a vyrazili na vlak do Mnichova Hradiště. Celkem jsme po etapách překonali vzdálenost rovných 100 km ze Spálova až po soutok s Labem v Lázních Toušeň. Otázkou je, kam povezeme lodě příště - s dalšími sjízdnými a vodácky nenáročnými úseky už to na Jizeře nevypadá valně. Možná vyrazíme na některou vzdálenější řeku, snad poprvé na celý víkend.

Fotogalerii naleznete zde: Splouvání Jizery


Z Nové Paky do Železnice 
11. 10. 2020

Druhá říjnová neděle nás na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti přivítala v chladném mlhavém hávu. Větší část účastníků se sešla právě zde, ale další výletníci se k nám přidali na nádraží v Turnově. Celkem naše "expedice" čítala 13 turistů v širokém věkovém rozsahu, od dětí školou nepovinných až po seniory s více jak osmdesátiletou životní zkušeností.

Náhradní autobusová doprava, "vyplivnuvší" nás před ZUŠ v Nové Pace, jela takřka na čas, proto jsme ve tři čtvrtě na deset mohli po krátkém úvodu vedoucího výletu započít naše putování. Nemohli jsme minout velmi zdařilý pomník T. G. Masaryka u Jírových sadů, přes které jsme si to šinuli k místní lyžařské sjezdovce a prvnímu stoupání dne. Mlha pomalu ustoupila a výhledy ze sjezdovky směrem k severu nám napovídaly, že se bude na co dívat. Sluneční paprsky, deroucí se korunami stromů, nás červeně značenou cestou doprovodily na konec lesa, za Poštmistrovský kopec, k uchvacující vyhlídce. Na cestě mezi poli s načervenalou ornicí jsme měli Krkonoše jako na dlani. Od východu jsme mohli na nebesky modrém pozadí zhlédnout patrné vrcholky Jizerských hor, sjezdovky na Lysé hoře v Krkonoších, Kotel, hřeben Zlatého návrší s pomníkem Vrbaty a Hanče, Studniční horu, Sněžku až pohledem k Černé hoře v západní části našich nejvyšších hor. Tento výhled nás doprovázel až k malebné vísce Brdo, která vypadala jako obec na konci světa. Nedaleko odsud nás již čekal 642 m vysoký čedičový vrchol Kumburk se stejnojmennou gotickou zříceninou hradu. Stačilo se jen držet červeně značené cesty, což byl pro některé turisty z naší rozdělené skupiny byl oříšek: ze značené cesty dokázali sejít :-) Na štěstí nikam daleko a cestu na vrchol si našli i tak. Bohužel s sebou přinesli mlhu, co by se dala krájet, která nám neumožnila užít si z vyhlídky zříceniny slibované výhledy, za normální viditelnosti dosahující až např. k Železným horám. No nic, zakousli jsme se proto do našich bohatých svačin...

Doplněním energie jsme následující dva svižné kilometry zvládli jako sportovní běžci a zastavili jsme se až u otevřené restaurace Na Klepandě v Syřenově. Zde jsme se nechali pohostit plnohodnotným obědem a osvěžujícím pivkem. Název hostince Na Klepandě sahá až do druhé poloviny 18. století, kdy první hostinec na tomto místě založil Václav Klepal v roce 1770. Bystrým již dochází, proč tak nezvyklý název hostince :-)

S plnými břichy jsme se vydali po "modré" vstříc další zřícenině jménem Bradlec. O poznání zpustlejší než nedaleký Kumburk, ne však nezajímavé. Náročný výstup na zříceninu jsme si zpestřili ještě náročnějším sestupem. Za dohledu a fandění zdatnějších účastníků pod strání sestup zvládli všichni z nás a nikomu se tak nic nestalo. Vrátili jsme se na modře značenou pěšinu vedoucí lesem z kopce dolů, který nám zanedlouho otevřel krajinu s výhledem k Železnici. Cestou jsme ještě probrali četná zemědělská témata, jako například "hluboká orba", která nám dělala doprovod skoro až k městečku. U prvních rodinných domů jsme s hrůzou zjistili, že vlak odjíždí již za půl hodiny a nám zbývá ještě něco přes dva kilometry cesty. Nasazené tempo zvané "kvapík" již tak unaveným dětem radost z konce výletu jistě nevylepšilo. Průletem Želenice přes náměstí, kolem Vlastivědného muzea, kostela sv. Jiljí, lipovou Alejí svobody, jsme dosáhli železniční zastávky s pětiminutovou rezervou. Další spoj by nám jinak jel až za další dvě hodiny. Náš výlet jsme tak zakončili ve vlaku směrem na Turnov, vyprávěním si zážitků z pochodu, který měl na délku 16,5 km.

Těm, kteří se s námi nevydali, můžeme tento výlet jen doporučit. Na cestě je toho k vidění mnohem více, než co je výše stručně popsáno. Proto neváhejte a vyrazte vstříc zážitkům! 

Fotogalerii naleznete zde: Nová Paka - Železnice


Do srdce Lužických hor
3.-4. 10. 2020

První říjnový víkend se konal pod záštitou KČT dvoudenní přechod Lužických hor. Sešla se výborná parta věkově různorodých lidí, kteří se v počtu 26 osob vydali poznávat a užívat si krás našich hraničních hor. Vlak nás dovezl do Jablonného v Podještědí, odkud jsme se vydali na sever: po poledni jsme dosáhli prvního z vrcholů dne, Hvozdu. Ve zdejší německé hospůdce jsme lehce doplnili energii a hlavně se pokochali krásným výhledem za doprovodu poměrně čerstvého větru, s nímž v zádech jsme stočili kurz pochodu k západu a pak již víceméně sledovali hranici, tu se nacházejíce v Čechách, tu v Sasku. Právě u našich sousedů jsme zhlédli lom, v němž se těžil kámen později opracovávaný na mlýnské kameny. Skrze pískovcovou krajinu jsme se dostali až na úpatí Luže a jali se stoupat na sobotní druhý vrchol, nejvyšší kótu celého výletu. Tam nás v nadmořské výšce 793 m n. m. čekalo milé překvapení, a sice fungl nová rozhledna, která je pro turisty otevřena teprve od 21. srpna a za jejíž stavbou stojí nedaleké městečko Grossschönau. Z vyhlídkové plošiny je nádherný kruhový výhled do Čech, Lužice i Slezska. Opojeni dálkou jsme se vrátili opět na zem a po krátkém sestupu se ubytovali v chatě Luž. Večer skýtal hojnost jídla a pití a v uvolněné atmosféře jsme pak hráli hry až do půlnoci. Během noci zapršelo a vítr chvíli ještě nabyl na intenzitě, abychom se ráno probudili pod blankytně modrou oblohou. Po frontě se neskutečně vyjasnilo a obzor nabízel daleké rozhledy. První dva z nedělních vrcholů, Weberberg i Pěnkavčí vrch, však žádný výhled neskýtaly, všude vůkol vypínaly se bučiny, a tak nám vše vynahradil až Bouřný, jehož západní svah byl vyklučen, takže jsme k polednímu poobědvali s očima upřenýma do dálek. Následoval ještě kousek chůze do železniční stanice Jedlová, odkud nás vlak dopravil zpátky k branám Českého ráje. Na naší pouti jsme během oněch dvou krásně strávených dnů ušli něco málo přes 40 kilometrů a vystoupali 1600 metrů výškových. Co je však hlavní, poznali se mezi sebou lidé se stejnými zájmy a podobným pohledem na svět, nikdo neřešil malicherné problémy, nikdo si nestěžoval a ze všech sálal klid a pohoda. Doufám tedy, že opravdu všichni prožili parádní víkend. Já osobně se budu zase těšit na nějaký další společný pobyt v přírodě.

Fotogalerii naleznete zde: Lužické hory

Video sestřih naleznete zde: Přechod Lužických hor


Podél Labe z Nymburku do Poděbrad 
23. 9. 2020

Odložený jarní seniorský výšlap se mohl konečně uskutečnit v prvním podzimním dnu. Na vlakovém nádraží se nás, turistů, sešlo nad očekávání poměrně dost, a to šestnáct, jako vždy převaha žen - čtrnáct žen, dva muži a též jeden pejsek.

Město Nymburk nás přivítalo krásným zářijovým dnem a my se vydali po hlavní třídě do centra, které je vyhlášeno Městskou památkovou rezervací. Na nároží domu U Černého orla jsme si prohlédli reliéf Elišky Přemyslovny, která zde v roce 1310 nalezla útočiště před intrikami Jindřicha Korutanského. Uprostřed náměstí jsme obdivovali barokní morový sloup, ale to už naše zraky upoutala zcela jiná "památka", a to útulné venkovní posezení, kde nám uvařili dobrou kávu. Posilněni jsme se přesunuli k břehům Labe, ale ještě předtím jsme zhlédli kapli sv. Jana Nepomuckého a k ní vestavěné Hálkovo divadlo a též se zastavili u barokní sochy sv. Jana Nepomuckého na nábřeží. Odtud byl hezký výhled na Tureckou věž (ve středověku vodárna). Červená turistická značka nás pak vedla východním směrem kolem Staré rybárny (základy gotické) a obdivovali jsme zbytky městských hradeb ze 13. století, zrekonstruované začátkem století dvacátého. Po cyklostezce se nám pohodlně šlapalo, zdravili jsme se s cyklisty a in-line bruslaři, kochali se řekou a zbarvujícím se listím. V polovině trasy jsme "poobědvali" z vlastních zásob, odpočinuli si a už se těšili na lázeňské město Poděbrady. Od přístaviště výletních lodí jsme vystoupali po schodišti vedle zámku pánů z Kunštátu na náměstí, vyfotili si jezdeckou sochu Jiřího z Poděbrad, prošli se po nádvoří zámku a z pramene Hohenlohe načerpali minerálku a samozřejmě ochutnali teplé lázeňské oplatky. Pomalu jsme došli až na kolonádu, opět muselo být foto květinových hodin, obdivovali jsme prosklenou kolonádu Libenského a na samém konci kolonády též sochu Lédy s labutí. A to jsme se již ocitli před nádražní budovou a nechali se odvézt domů.

Možná se bude zdát mladším turistům našich našlapaných 10,5 km málo, ale my všichni byli s touto nenáročnou trasou spokojeni "a vo tom to je" :-)

Fotogalerii naleznete zde: Podél Labe


Západním úbočím Ještědu s hradem Roimund 
19. 9. 2020

Krásné sobotní podzimní ráno jsme se sešli na opravovaném nádraží v Mnichově Hradišti, abychom vyrazili v pěti lidech na výlet ještědským hřebenem. Po vyzkoušení jízdy třemi vlakovými dopravci jsme v půl jedenácté dorazili do Chotyně. Po modré tur.istické značce jsme prošli obcí a podle Lužické Nisy došli do obce Dolní Suchá, odkud jsme podle potoka Od Jitravského vrchu začali stoupat ke křižovatce Na Rozkoši. Přešli jsme frekventovanou silnici Liberec-Děčín a za asistence mnoha houbařů jsme stále po modré (později žluté) vystoupali až ke zřícenině hradu Roimund.

Tam jsme nejdříve museli zdolat hradní příkop, který zůstal nejspíš v původní podobě. Prohlédli jsme si zbývající zeď hradu, posvačili jsme, pokochali se výhledem na hrad Grabštejn a kouřící elektrárnu v Polsku a mohli jsme znovu stoupat po svahu Vápenného. Po zastávce a dalším občerstvení u studánky jsme se vydali už převážně z kopce ke kapličce sv. Kryštofa. Cestou se nám otevřel výhled na část Lužických hor a České středohoří. Kaple je postavena na mýtině s velmi romantickou atmosférou.

Pak nás čekala jen prohlídka opuštěného Solvayova lomu, kde se těžil vápenec pro výrobu sodovky. Po sestupu do Křižan jsme se kochali rozhledem a nastoupili na pěkném upraveném nádraží cestu k domovu. 

Fotogalerii naleznete zde: Roimund


Černá Studnice
13. 9. 2020

V neděli 13. září se Mnichovo Hradiště probudilo do dalšího slunečného dne. Nádherné babí léto přímo vybízelo k turistickému výletu. Tentokrát jsme zamířili na Černou Studnici, kam jsme měli vyrazit již koncem března, ale z důvodu šíření koronaviru jsme tuto akci přesunuli až na září. Ačkoliv se výletu účastnilo sedm dospělých a jedno dítě, odnesli jsme si z něj mnoho zážitků a jistě na něj budeme dlouho vzpomínat.

Naše putování začalo tradičně na mnichovohradišťském nádraží, na němž jsme kolem deváté hodiny nastoupili do vlaku a nechali se jím svézt do Rychnova u Jablonce nad Nisou. Odtud jsme se vydali po červené trase do obce Háje a poté ve Vrkoslavicích vstoupili na nedávno obnovenou Modrou hřebenovku, z níž jsme si hned na několika místech užívali výhledu na Jablonec nad Nisou. Protože se cíl našeho putování, rozhledna na Černé Studnici, nacházel na vrcholu Černostudničního hřebene, zhruba dva kilometry jsme stoupali pouze do kopce. Odměnou nám pak byl výhled z rozhledny a oběd v přilehlé restauraci.

Z Černé Studnice nám již zbývalo pouze osm kilometrů. Většina z nás se již viděla v Tanvaldu na nádraží, odkud jsme plánovali chvilku před 18. hodinou odjíždět. Jeden turista však na kamenité cestě špatně došlápl a rozsekl si čelo. S velkou tržnou ránou na hlavě již nebylo možné doputovat až do Tanvaldu. Zavolali jsme proto na tísňovou linku. Jelikož terénem, v němž jsme se nacházeli, by žádné vozidlo neprojelo, domluvili jsme se s operátorkou, že pána dopravíme o několik set metrů níže, kam za námi dorazí horská záchranná služba. Já a předsedkyně našeho klubu, Markéta Tomášová, jsme čekali příjezdu záchranáře a zbylí účastníci výletu, aby stihli vlak, dále pokračovali po červené trase.

Zraněný účastník byl posléze v Markétině doprovodu přepraven horskou službou a následně sanitkou na jabloneckou pohotovost. Já mezitím dohnal pomalejší účastníky, ovšem těm rychlejším se již podařilo sejít z cesty, přestože měli jít stále po červené. Chvilku nám tak trvalo, než jsme se opět všichni našli. Přímý vlak do Mnichova Hradiště jsme bohužel nestihli. Museli jsme se tak spokojit až s dalším spojem, který jel jednak déle a jednak byl s dvěma přestupy - v Železném Brodě a v Turnově. Aby toho v jednom dni nebylo málo, vlak jedoucí z Železného Brodu nabral cca 40minutové zpoždění. Neustále jsme si proto říkali, zda vůbec stihneme v Turnově přestoupit. Vlaky na sebe naštěstí čekaly, ale i tak jsme se domů vrátili až za tmy.

Ačkoliv se nám na jednom výletě přihodilo mnoho nečekaných událostí, všichni jsme si ho užili a budeme na něj dlouho vzpomínat. Zmíněné zranění naštěstí nebylo příliš vážné a i zpáteční cestu jsme ve vlaku strávili ve veselé náladě. Velký dík patří Markétě za doprovod zraněného pána, jakož i Heleně a Honzovi Pöllovým, kteří v neděli večer dojeli ochotně do Jablonce nad Nisou, aby ošetřeného pána a Markétu vyzvedli z nemocnice a dovezli je domů.

Fotogalerii naleznete zde: Černá Studnice


3. ročník Zásadně na Zásadku 
6. 9. 2020

Třetí ročník našeho tradičního výletu z Mnichova Hradiště na Zásadku byl původně naplánovaný na duben. Člověk míní, leč okolnosti mění... Koronavirus zamíchal s jarním programem nás všech natolik, že bylo nutné jarní termín tohoto výletu (ale i mnoha ostatních) bohužel zrušit. Přesunut byl na první zářijovou neděli (6. září 2020), kdy nás již od rána vítaly sluneční paprsky, jež nám připomínaly, že léto si svou vládu ještě chvíli podrží. Start byl již tradičně připraven na parkovišti za zámkem, odkud mohli zájemci o výlet vyrazit po svých či na kole buď tradičními trasami, nebo nově obnovenými cestami z Hněvousic na Sychrov. Cesta příjemně ubíhala a na upravené Zásadce mohli dorazivší turisté obdržet jednak pamětní listy, jednak praktické krabičky s náplastmi v barvách turistických značek. Děti, jež cestou plnily různé úkoly, se mohly v cíli pochlubit jejich vyřešením - za odměnu získaly kromě již výše zmíněného i nálepky s mnichem Poutníčkem, maskotem našich dětských výletů, ale třeba i balónky (balónky byly spolu s dalšími drobnostmi sponzorským darem lékárny na náměstí, děkujeme) - to vám bylo radosti! :-) Zásadka mimo jiné přivítala děti i dřevěným "hradem" či kouzelným domečkem pro skřítky. Jsme rádi, že hradní pán vystoupil, všechny nás na svém "sídle" přivítal, dozvěděli jsme se díky němu i pár slov z historie místa a pro radost všech příchozích a na jejich počest bylo i vystřeleno z děla! Když si pak děti mohly vybrat nějaké drobnosti z místního pokladu, jejich radost již neznala mezí. Opekli jsme si buřty, povykládali jsme si o našich letních prázdninových dobrodružstvích, děti se společně vyřádily a kolem druhé hodiny odpolední se i ti poslední vydali na cestu do svých domovů. Děkujeme všem, kteří dorazili a spolu s námi (Klub českých turistů, odbor Mnichovo Hradiště) si užili pohodový půlden.

Fotogalerii naleznete zde: 3. ročník Zásadně na Zásadku


Splouvání Jizery z Benátek nad Jizerou 
5. 9. 2020

První zářijovou sobotu (nutno podotknout, že příjemně slunečnou a teplou) jsme se vydali na páté splouvání Jizery s KČT. Lodě nám již tradičně zajistil Karel Hluchý z KH sport a dovezl je do Benátek nad Jizerou. Sešlo se nás celkem 11 posádek (31 malých i velkých vodáků) a náš vodácký um hned v Benátkách prověřil probořený jez. Cestou nás čekala Jizera, jak ji známe - klidné úseky střídaly příjemné peřeje; byli jsme obklopeni zelení, ale sem tam na nás vykoukla civilizace v podobě malé vesnice. Přenést jsme museli 2 nesjízdné jezy. Příjemná hospoda Za Vinicí v Tuřicích některé z nás zachránila před hladověním, a proto nám ani zhruba hodinová následná sprška nezkazila náladu. Před Káraným nám zážitek ze splouvání ještě umocnila mlha, která Jizeru přikryla nadýchanou peřinou. Přestože nás po 20 km již značně bolely paže, dopluli jsme až do Labe a naším cílem se staly Lázně Toušeň. Děkujeme K. Hluchému i za lehce adrenalinový zážitek při převozu řidičů zpět do Benátek. I díky němu se většina z nás vyhnula dalšímu večernímu dešti. Máme za sebou páté splouvání Jizery s KČT, překonali jsme již více než 90 km a postupně dopluli z Turnova až k soutoku s Labem. Už se chystáme na další, horní úseky Jizery.

Fotogalerii naleznete zde: Splouvání Jizery z Benátek nad Jizerou


Michalovická Putna
3. 9. 2020

Teplé zářijové počasí vyvolalo touhu prozkoumat nedalekou zříceninu hradu Michalovická Putna. Pro narychlo svolaný seniorský výlet se 3. září rozhodly 4 turistky. Nejprve autobusem do Mladé Boleslavi a pak již "po svých" kolem mladoboleslavské hvězdárny přes Přírodní park Radouč, kde jsme se potěšily pobíhajícími syslíky. Stovky děr v zemi ukrývaly početné kolonie syslů. Park nebyl po ránu vůbec opuštěný - potkávaly jsme školní výpravy, běžce i pejskaře. Na konci parku jsme posvačily na lodi na dětském hřišti a pak již naše cesta vedla po mostě přes Jizeru do Michalovic a ke zřícenině.Těsně pod hradem jsme si od neživého průvodce - stojanu s možností volby - vyslechly historii vzniku i zániku hradu. Poté jsme vystoupaly k hradu a po zdolání 28 příkrých schodů jsme se mohly rozhlížet na 3 strany. V přítmí chodby jsme objevily další schody, které vedly na plošinu nakloněné věže, odkud byly ještě krásnější výhledy. Pod námi údolí Jizery, komín bývalé Tiby, Mladá Boleslav a Holé vrchy, v dáli Ralsko i Bezděz. Jako na dlani jsme měly i přírodní scénu hradu, kde se o prázdninách konají různé akce i koncerty.Od hradu vedla naše cesta podél Jizery až pod Radouč, kde jsme zvolily modře značenou trasu vedoucí na Bradlec. Tady jsme nepotkaly ani živáčka. Přes rozlehlé louky a lesní porosty jsme došly na Bradlec a oběd nás čekal ve výtečné restauraci nad rybníčkem. Pak už zbývalo dojít přes lesík a kolem autokempu a koupaliště do Kosmonos. Obdivovaly jsme zahradu hotelu Galatea, kolem zámku jsme došly na autobusovou zastávku a v 16 hodin jsme vystupovaly na náměstí v Mnichově Hradišti. Ani jsme nepocítily nachozených 9 km.

Fotogalerii naleznete zde: Michalovická Putna


Na Babu a Dědka
31. 8. 2020

Pokud jde o počasí, byl poslední prázdninový den (pondělí 31. srpna) už od rána vyloženě nepřívětivý. Noční déšť, ranní mokro, šedivé mraky proklatě nízko,vítr. Přesto jsme se nenechali odradit a dlouho avizovaný dětský výlet jsme zrealizovali. A udělali jsme dobře. Počasí nás totiž pozlobilo pouze půlhodinovým slejvákem těsně před koncem naší cesty. Na Masarykově náměstí se ráno v půl deváté sešlo 11 školáků, 2 předškoláci, moje maličkost (vedoucí výletu Markéta Tomášová), moje pravá ruka s babičkovsky hřejivou náručí Helena (vedoucí našich seniorských výletů) a jedna ze členek KČT, která si chtěla trasu projít s námi. Spojení klaplo, autobus nás odvezl do Kněžmosta, kde jsme zhruba 40minutové čekání na další spoj vyplnili povídáním o cíli naší cesty, opakováním pravidel pro chování v lese a hrami. Děti kouzelně pantomimicky ztvárňovaly různá zvířata. Dostaly do rukou i Morseovu abecedu - mnohé ji viděly vůbec poprvé -, aby si ji důkladně prostudovaly pro budoucí luštění trasy. Horní Stakory byly bohužel rozkopané, autobus do nich nezajížděl, ale pan řidič nás vysadil u příjemné polňačky, takže jsme se na start naučné stezky, po které vedl náš výlet, zanedlouho dostali. Ale za ty boty obalené blátem už v úvodu nás maminky jistě nepochválily:-) Byli jsme na startu, seznámili jsme se s pověstí o vzniku Baby a Dědka, děti vyluštily první šifru, důkladně se vzájemně seznámily a poté, co nás dostihla ještě jedna ze spřátelených seniorek, jsme se vydali po naučné stezce - nejprve na Dědka s trochu zamlženými výhledy, posléze i na Babu. Tam bylo více prostoru na svačinku, vynikající domácí sušenky od Heleny a pár her. Při té jedné jsme místo i vyčistili od odpadků. U rybníčku pod Babou jsme poslouchali zvuky žab, na Brejlově vyluštili poslední šifry, viděli na pastvu se ženoucí kozy a těsně před dalšími hrátkami nás zastihl déšť. Naštěstí jsme byli plně vybaveni pláštěnkami, nemohl nás tedy zaskočit. Původně plánovaná návštěva bakovské cukrárny se nakonec nestihla, ale vše jsme si vynahradili v Mnichově Hradišti u Mikuly, odkud si děti spokojené, občestvené a plné dojmů odvedli jejich rodiče. V nohách jsme měli zhruba 8 kilometrů.

Fotogalerii naleznete zde: Na Babu a Dědka


Obří sud na Javorníku
6. 8. 2020

Část seniorské základny KČT v Mnichově Hradišti se pravidelně schází na středečním grilování na Vostrově, kde byl také narychlo naplánován výlet na Obří sud na Javorníku. A hned ve čtvrtek 6. srpna byl tento výlet realizován za účasti 11 výletníků včetně mladého fotografa Dana Razáka.

Z Mnichova Hradiště jsme se vydali vlakem do Turnova a odtud autobusem na zastávku Hodkovice-Záskalí. Po modré trase jsme vystoupali na Javorník (684 m) k Obřímu sudu. Od roku 1899 tu stávala restaurace ve tvaru obřího sudu, která v roce 1974 vyhořela. Nový Obří sud byl postaven v roce 2011.

Po dobré kávě jsme sestoupili k Javornické kapli, kde se nachází sportovní areál s bobovou dráhou a lanovkou. Otevřel se nám překrásný výhled na Liberec, část Jizerských hor a v dálce na větrné elektrárny nad Chrastavou. Naše putování pokračovalo Rašovským sedlem až k 22,5 m vysoké rozhledně Rašovka, na jejímž místě od roku 1850 stával dřevěný dům, který sloužil k přepřahání koní a přespávání formanů z Podještědí. Z rozhledny jsou unikátní kruhové výhledy na Jizerské hory, Krkonoše, Český ráj i Máchův kraj.

Pod rozhlednou je restaurace, kde jsme poobědvali a od níž jsme se vydali na zpáteční cestu, která střídala stoupání i klesání. Za velmi teplého počasí jsme se brzy dostali zpět do sedla u Javornické kaple. Menší část výletníků se odpojila a vydala se po silnici k Jeřmanicům. Většina však pokračovala plánovanou trasou a mírným klesáním přes Žďárek sestoupila po zelené ke skalám na Kozí bradě. U křižovatky s hlavní silnicí jsme se dostali do Skalního údolí - prostoru bývalého lomu se skálou zvanou Medvědice, na jejímž vrcholu je unikátní vodojem napájený vodou z Javorníku a zásobující 116 m hlubokou studnu. Do úpatí skály je vytesána kaplička.

Závěrečnou část výletu tvořila pohodlná cesta městským lesem až ke koupališti v Hodkovicích, odkud jsme jeli v 16 hod autobusem do Turnova a pokračovali vlakem do Mnichova Hradiště. Celková trasa měřila 12,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Obří sud


Nenáročná vycházka se Stonožkou
3. 7. 2020

První červencový týden jsme opět navázali na spolupráci se Stonožkou z Březiny a absolvovali jsme nenáročný, ale zajímavý výlet. Celkem 8 hradišťských seniorů se vydalo vlakem do Loukova, v Březině přistoupil hlavní organizátor K. Horáček s dalšími 7 účastníky. Poté autobusem do Dobšic a odtud již pěšky kousek po silnici směrem Rytířova Lhota a dále po neznačené cestě, která vedla mezi poli s krásným výhledem na Vyskeř a netradičním pohledem na Trosky. Tato cesta nás dovedla k nádhernému místu, kde se na louce obklopené skalami vynořila starodávná, ale udržovaná chata TJ Sokol Turnov a v jejím okolí tábořiště se stany.

Při prozkoumávání tohoto místa jsme zároveň posvačili a vyslechli si od pana Horáčka historii této chaty.

Sestoupili jsme mezi skalami lesem k potoku Žehrovka a podél něho po žluté kolem Podvyskeřského mlýna a dalšího mlýna zvaném Vysoké kolo jsme došli do Skokov a dále do Žehrova, kde u občerstvení U Rybníka byl náš cíl. Téměř všichni jsme si vybrali něco dobrého k obědu a před 16. hodinou nás již vezl autobus směrem k Mnichovu Hradišti.
Děkujeme organizátorům za příjemnou společnost i procházku a těšíme se na další společné kilometry.

Tentokrát jsme ušli necelých 9 km. 

Fotogalerii najdete zde: se Stonožkou


Tajný seniorský výlet
25. 6. 2020

Letošní tajný výlet začínal mlhavým ránem, přesto neodradil 16 zvědavých turistů. Kam se vydáme? Tato otázka byla zodpovězena až v Mladé Boleslavi u Pírkova sanatoria, kde začíná Naučná stezka Chlum. Zprvu po chodníku kolem silnice na Jemníky, poté již polní cestou. I přes počáteční mizerné značení jsme po chvíli vstoupili do stínu lesa. Dva místní houbaři a jejich plné košíky nás navnadili na sběr hub. První zastavení bylo u téměř zarostlého rybníka pod Chlumem s mohutným stromem uprostřed. A cestou jsme nacházeli opravdu nádherné hřiby. Na rozcestí Karlův vrch jsme uhnuli směrem na Chlum po červeně značené cestě, která je zároveň naučnou stezkou. Malá odbočka nás dovedla ke smírčímu kříži, který r. 1779 nechal postavit dobrovický kat Jan Růžička, aby ulevil svému svědomí.

Mezi stromy již prosvítalo slunce a my byli rádi, že můžeme procházet vlhkým stinným lesem. Houby stále přibývaly, až jich byly dvě papírové tašky.

Pohodlná cesta nás vedla nad údolím Pilničky až ke Švédským šancím - na výběžku vyvýšené plošiny se rozprostírá hliněný val, který je pozůstatkem slovanského hradiště "Švédské šance". Název hradiště souvisí s třicetiletou válkou, kdy při obléhání Mladé Boleslavi Švédy do lesů i do "Staré šance" prchali lidé.

Na tento val jsme se vyšplhali a překvapila nás rozlehlost tohoto území. Z valu jsme na druhé straně sestoupili a u zastavení č. 6 na nás vykoukla do kamene vytesaná podoba beránka - jeden z četných archeologických nálezů.

Naučná stezka nás dále dovedla do obce Chloumek, kde jsme odpočívali na návsi ve stínu stromů pod zvoničkou.

Prošli jsme malebnou obcí a cestou přes louku jsme došli k dalšímu zastavení - Na Hrádku. Existenci tvrze či hradu dokládají i zdejší archeologické nálezy. Místo je spjato s událostí, kdy se tu v myslivně při pobytu u svého bratra v roce 1859 seznámil se svojí budoucí manželkou známý hudební skladatel Bedřich Smetana. Dostali jsme se však jen k plotu u myslivny, která je nyní v soukromém vlastnictví. Opodál jsme našli ukrytou studánku. Všude kolem nás byly třešněmi obsypané stromy a samozřejmě nás zlákaly k jejich ochutnání.

Cesta pokračovala ve stínu listnatých stromů pozvolným klesáním až ke květnaté louce nad obcí Nepřevázka. Poseděli jsme na příhodně zabudovaném odpočívadle a obdivovali překrásný výhled na zámek Stránov. Sestupovali jsme z kopce až ke kapličce na návsi v Nepřevázce, kde naučná stezka končí. Bylo 11 hodin a právě se otevírala restaurace Na statku, kde byl plánován oběd. Všichni jsme si náramně pochutnali a zbývalo jen dojít
k hlavní silnici, odkud nás autobus dovezl do Mladé Boleslavi a dále až do Mnichova Hradiště.

Naše trasa byla dlouhá 9 km.

Fotogalerii najdete zde: tajný výlet


Stopovaná pro malé i velké
21. 6. 2020

V neděli 21. června, na první letní den, jsme naplánovali naši stopovanou, a to ve spolupráci se studenty Gymnázia Mnichovo Hradiště pod vedením jejich učitele Lukáše Umáčeného. Sobota téměř celá propršela, cyklistický výlet za poznáním kostelů na Mnichovohradišťsku jsme museli zrušit, proto jsme věřili, že předpověď na neděli, která slibovala sice zataženo, ale bez deště, vyjde. Leč nestalo se tak, nedělní odpoledne nás potrápilo opakovaným mrholením, deštíkem i o něco větším deštěm:-( Ale i tak jsme se nenechali odradit a ujali jsme se příprav této akce. V jednu hodinu již na startu na dopravním hřišti čekala na dětské zájemce o stopovanou i jejich rodiče či prarodiče dvojice v podání Červené karkulky a myslivce. Vyzbrojili děti radami na cestu a mohlo se vyrazit. Na průběžném startu, kam mohli účastníci přicházet až do druhé hodiny odpolední, se tak vystřídalo 16 dospělých a 23 dětí. Šlo se po šipkách, přičemž mezi jednotlivými stanovišti s úkoly čekal na děti ještě schovaný "poklad", který měli sbírat a v cíli si zkompletovat. A jaká byla stanoviště? V zámecké zahradě čekaly na děti dvě princezny, které učily budoucí potencionální malé prince a princezny správné chůzi. Na protipovodňovém valu nedaleko Jizery tančily víly, které pomohly dětem poskládat loďku z papíru. U tenisových kurtů si děti vybarvily perníček u Jeníčka a Mařenky a vedle fotbalového hřiště se mohly děti projet na koloběžkách. U jeskyně v lesoparku na nás vybafli loupežníci, které však nebylo obtížné přehrát ve hře Kámen, nůžky, papír... Ještě v lesoparku jsme získali poslední střípek z pokladu a na pláži už na nás čekal mnich Poutníček, který nám jednak pomohl sestavit diplom a za pomoci svých asistentek též vytvořit náhrdelník z indicií, jež děti získaly od pohádkových bytostí. Kdo chtěl, opekl si buřta a šel se osušit do svého domova. Děkujeme studentům za skvěle připravený program, příjemnou trasu i čas, který věnovali dětem během nedělního odpoledne! Součástí akce bylo též vyhlášení výsledků 100 jarních kilometrů, ale o tom zase příště:-)

Fotogalerii naleznete zde: Stopovaná 2020


Drábovna
16. 6. 2020

Na úterý 16. června byl naplánován seniorský výlet do méně navštěvovaného skalního města na Drábovně. Ani velmi teplé počasí a časný odjezd neodradil 18 nadšenců a na Malé Skále se k nám přidala další turistka, takže konečný počet účastníků byl 19.

V 7:30 h započal náš strmý výstup po modré trase směrem k Záborčí. Funěli jsme všichni, i když někteří nasadili dost ostré tempo. Drželi jsme se však zásady, že nikdy neopustíme nejpomalejšího člena výpravy, a také nebylo kam spěchat. Těm nejrychlejším proto unikly zajímavé a nevšední skalní útvary zvané Foukané díry, za kterými se muselo sejít ze značené cesty a prolézt průrvou ve skále. Rozmanité tvary pískovcových bloků a věží připomínaly útvary na Kalichu v Besedických skalách nebo v Drábských světničkách. Skalní výklenky a převisy zvané pece vydaly archeologům důkazy osídlení z mladší doby kamenné a lužické. My však objevili rozsáhlé porosty borůvčí a dokonce již zralé borůvky, kterým nešlo odolat.

Pokračovali jsme již pohodlnější cestou až k rozcestí pod Záborčím, kde jsme se napojili na červenou Zlatou stezku Čes. ráje. V altánku u odbočky na Drábovnu na nás čekala menší skupinka a společně jsme se dostali k našemu cíli - skalnímu hradu Drábovna. Tenb yl vybudován na 4 skalních blocích za účelem ochrany obchodní stezky podél Jizery. Dochovaly se zde však jen stopy základů dřevěné obytné věže, místnost ve skále, zbytky cisterny i s vodou a stopy po trámech nesoucích dřevní konstrukci. Prozkoumali jsme zde vše, co bylo přístupné, a ve stínu skal si dali první občerstvení.

Teplota vzduchu stoupala, a tak jsme uvítali pozvolné klesání směrem k Jizerské vyhlídce. Odtud byl nádherný výhled na Trosky, Kozákov, Besedické a Suché skály a do údolí Jizery. Cesta dolů směrem k Borku nám rychle ubíhala, zdržel nás jen občasný nález hub - nakonec jich byla pěkná hromádka - většinou hřib kovář.

Další pauzu jsme měli u sochy sv. Jana před Bukovinou a zde se nám naskytl pohled na celý Turnov a v pozadí na Příhrazské skály.

Prošli jsme obcí Bukovina a příkře klesali po silničce až do Dolánek, kde se k nám připojili i ostatní členové výpravy a rozhodli jsme se, že si tento krátký výlet prodloužíme a přesně za vyzvánění poledních zvonů jsme vcházeli do Turnova. Většina odjela prvním možným spojem, menší a hladovější část výpravy si dopřála oběd v občerstvení u nádraží a kolem 14. hodiny jsme naši 9kilometrovou pouť zakončili na náměstí v Mnichově Hradišti.

Fotogalerii naleznete zde: Drábovna


Za poklady Kamenice
14. 6. 2020

Po sobotním parnu jsme čekali, že i neděle 14. června se nám předvede ve svém předletním horku, leč nestalo se tak. No, "prádelna byla", ale také hromy a déšť. Naštěstí nic natolik zásadního, aby to ovlivnilo náš výlet. Z Mnichova Hradiště vyrazilo vlakem 5 dospělých a 7 dětí. Na nádraží v Plavek jsme zvládli obligátní hromadné foto a pak už jsme vyrazili vstříc dobrodružstvím nedělního dne. Děti dostaly úkoly, které mohly cestou plnit, a tak v lese sbíraly klacíky, rovnaly jde dle velikostí, hledaly něco bílého, pojmonovávaly rostliny atd. Za chvíli měly hotovo. Bylo po dešti (a před deštěm), na cestě bylo bláto, sem tam to uklouzlo, ale nikomu to nevadilo. Až když se v lese setmělo, jako by se blížila noc, a déšť se prodral korunami stromů, vytáhli jsme pláštěnky - naštěstí nepršelo dlouho, za zhruba čtvrt hodiny bylo po všem. V polovině cesty měly děti slíbené hledání pokladů na pláži u hospůdky Rusalka, leč tam nás dohnal déšť znovu. Proto jsme se schovali uvnitř a občerstvili - poklady holt musely počkat. Naštěstí se pro daný den vypršelo již definitivně, takže po odpočinku spojeném s nabráním sil jsme mohli konečně vyrazit za poklady Kamenice. A jaké poklady to byly? Různobarvené korálky a střípky ze skláren, které se nacházejí proti proudu Kamenice. Děti byly nadšené, hledačský zápal je pohltil natolik, že nechtěly přestat. Naštěstí si každý vylovil tolik pokladů, kolik potřeboval, a mohli jsme se vydat do druhé půlky naší cesty. Ta už rychle ubíhala, sem tam jsme přelezli nějaký spadlý strom, sklouzli se po blátě či po kamenech, až jsme dorazili do Bohuňovska, kde nás těsně před nádražím potěšily pasoucí se krávy - mezi dětmi vzbudily velké "haló". Na nádraží děti sklidily pochvalu za splněné úkoly, rozebraly si drobné dárečky a díky skvělému načasování nám záhy přijel vlak, který nás se dvělma přestupy odvezl až do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Za poklady Kamenice


Údolím Plakánku na Branžež
10. 6. 2020

V časném ránu ve středu 10. června jsme se v hojném počtu sešli na náměstí v Mnichově Hradišti a společně odjeli autobusem do Kněžmostu, kde nás dostihli ještě dva turisté. Po chvíli čekání a prvním společném fotu jsme pokračovali malým busem DP Kněžmost do zastávky "Šlejferna" (rozc. Ošťovice) a tam začalo naše putování. Naše zraky upoutal lovecký zámeček Humprecht, pozdravili jsme se na rybníce s labutěmi, minuli Buškovský mlýn a v obci Střehom se k nám ještě připojila turistka ze Sobotky, takže se počet turistů ustálil na 17 seniorkách a 2 seniorech. Své kroky jsme zastavili u Střehomského mlýna z počátku 16. století a dále nás již cesta vedla Plakánkem a my se "kochali" krásnou přírodou, poslouchali žabí koncert. U studánky Roubenky jsme zavzpomínali na Fráňu Šrámka, který u ní rád sedával. Pod hradištěm Poráň jsme se zašli podívat ke keltské modlitebně. Za hezkého počasí a dobré nálady jsme doputovali ke hradu Kost, občerstvili se kávičkou a kolem skalního obydlí Barušky se napojili na Zlatou stezku Českého ráje. Cesta nás vedla stále lesem, takže se pánové radovali i z prvních letošních úlovků hub. To už nám zbývalo pokořit několik posledních desítek metrů do cíle - hospůdky Na Křižovatce v Branžeži, kde jsme poobědvali a rádi si odpočinuli po zdolaných 12 km chůze. Autobusové spojení vyšlo na jedničku, ze všech nás, seniorů, zářila radost z pohybu a již se těšíme na další putování.

Fotogalerii naleznete zde: Údolím Plakánku


Klíč v Lužických Horách
6. 6. 2020

V sobotu 6. června ráno v 7:30 h jsme se sešli na nádraží v Mnichově Hradišti a naším cílem bylo město Svor v severních Čechách, kde byl start našeho přechodu hory Klíč, jedné z nejkrásnějších a nejznámějších dominant Lužických hor. Klíč je vysoký 760 metrů, ale jeho výška nebyl největší problém cesty. Jako největší komplikace se ukázalo cestování vlakem. Kombinace dvou dopravců a 40minutového zpoždění, které jsme museli strávit na nevlídném hlavním nádraží v Bakově nad Jizerou, bylo ale jediným stínem našeho výletu. Pak už šlo všechno hladce. Na nádraží ve Svoru jsme se potkali s dalšími účastníky výletu (celkem nás tedy bylo 16 dospěláků, 1 dítě a 1 pes) a celí natěšení jsme v mírném dešti vyrazili po červené značce městečkem Svor. Cestou jsme poznávali jedinečnou lidovou architekturu střední Evropy - podstávkové domy, které jsou typické pro tuto oblast bývalých Sudet. První část cesty k vrcholu vedla lesem, další úsek cesty už byla kamenitá stezka. Ale nebyli jsme jediní, kdo se přibližoval k vrcholu. Z údolí stoupala hustá mlha, takže o slibovaných výhledech na Ještěd, Ralsko, Bezděz, Říp a desítky dalších kopců jsme si jen povídali. Nahoře jsme posvačili, udělali několik vrcholových fotografií a vydali se druhou stranou kopce, kolem kamenného moře a Kamzičí studánky do nedalekého Nového Boru. Abychom si vynahradili zklamání z výhledu, rozhodli jsme se tam navštívit restauraci Huť, která patří sklárně Ajeto. Během dobrého jídla jsme mohli skrz křišťálovou stěnu pozorovat, jak místní skláři foukají sklo. Pak už jsme se vydali městem k nádraží, kde jsme během malého zpoždění vlaku prozkoumali možnosti nákupu jízdenek v automatu. Cesta zpátky nám v dobré zábavě rychle utekla, ale do přestupu v Bakově a dalšího čekání na vlak do Hradiště se nám nechtělo, tak jsme si na pomoc zavolali rodinné příslušníky a ti nás rychle dopravili domů.

Fotogalerii naleznete zde: Klíč v Lužických horách


KČT víkend v Jedlové
29. 5. - 31. 5. 2020

Sice jsme původně chtěli vyjet do Českého Švýcarska, ale ubytování jsme nakonec našli v Jedlové v Lužických horách (relativně nedaleko této lokality). Vše jsme domluvili na víkend 29.-31. května 2020 už v únoru tohoto roku, leč koronavirus vstoupil do našich životů a nám nezbylo, než postupně rušit všechny naše výlety plánované již od poloviny března. Jak to dopadne s víkendem? Uskuteční se vůbec? Ještě na začátku května jsme neměli úplně jasno, definitivní rozhodnutí padlo zhruba na konci prvního květnového týdne. Jsme tedy rádi, že všichni přihlášení měli trpělivost a nebáli se dát šanci tomuto "podniku". Ačkoliv ani předpověď počasí nevypadala ještě v pátek úplně růžově, přesto nás vyrazilo rovných třicet (z toho 11 dětí plus jeden pes). V pátek jsme se všichni sjeli v Penzionu pod Jedlovou (v osadě Jedlová) - čekala na nás večeře v podobě řízečku a příjemné posezení u hřejivého ohně. Při té příležitosti jsme naplánovali sobotní i nedělní výlety a dlouze a rozumně jsme rozmlouvali až do noci:-) Sobotu jsme všichni vyrazili na výlet po okolí: čekal nás strmý výšlap na Jedlovou, odměněný nádhernými výhledy do okolí z tamní rozhledny (viditelnost byla opravdu špičková, v dálce jsme zahlédli např. i Trosky a Bezděz) i velmi chutným občerstvením. Cesta na zříceninu hradu Tolštejn byla pohodová, klesali jsme, děti již tolik nebrblaly :-) I na Tolštejně jsme si nenechali ujít výhledy z vyhlídkové plošiny, občerstvení i pohled na tolštejnskou bílou paní, o které jsme si večer předtím vyprávěli. I do půvabného Jiřetína pod Jedlovou jsme klesali - na náměstí jsme se odměnili posezením se zmrzlinou, děti si trochu oddechly výlovem jakýchsi potvor z kašny a mohli jsme vyrazit na poslední výšlap tohoto dne, a sice na magickou Křížovou horu. V nohách jsme za ten den měli zhruba 10 kilometrů. Večerní zhodnocení celé akce u ohně bylo víc než na místě. V neděli jsme opustili penzion a plně naloženi jsme se přesunuli do Krásné Lípy - z ní jsme vyjeli autobusem na Vlčí Horu. Naše kroky zamířily okamžitě do prodejny Nobilis Tilia s českou přírodní a bio kosmetikou. Pravda, srdce zaplesala zejména dámám:-) Někdo nakoupil, někdo se jen potěšil a přivoněl. Lesem jsme to vzali na Sněžnou, do Kyjova, kde nás čekala cesta údolím podél říčky Křenice, Kyjovské skalní město (kouzelné a velmi podobné skalám v Českém ráji), Luční bar (jeden z vrcholů tohoto výletu) a návrat do Krásné Lípy, kde jsme mnozí ještě stihli odměnit svá unavená těla v místní čokoládovně (zvládli jsme 12 kilometrů). Původně předpovídaný déšť se nekonal, naopak jsme v nedělním odpoledni těžili ze slunečného počasí. Opustit toto kouzelné město nebylo vůbec snadné. Věříme, že si všichni, kteří se s námi vydali, přišli na své!!!

Video naleznete zde: videosestřih

Fotogalerii naleznete zde: Jedlová album


Splouvání Ploučnice
24. 5. 2020

Neděle 24. května se od samého rána jevila jako příjemný slunečný den - devět posádek se tedy sešlo v kempu Boreček, kde se všichni do jednoho plni očekávání připravovali na své první letošní splouvání řeky. Jako cíl naší cesty jsme si zvolili zhruba 14 km vzdálený Brennský mlýn, pěšky kolem řeky by nám to vyšlo na zhruba 9 kilometrů, vzdušnou čarou asi tak na šest - nicméně podle vyprávění ostatních jsme tušili, že se nebude jednat o klidnou plavbu. Bohužel i počasí během příprav přestalo spolupracovat, déšť byl na spadnutí, kvůli slunci schovanému za mraky se i citelně ochladilo. Ale to nám nemohlo zabránit v nalodění a ve vyplutí zhruba kolem jedenácté hodiny dopolední. Hned po několika prvních metrech se jedné posádce stala osudnou Homolkova zatáčka - cvakli se. A pak už to šlo ráz na ráz. O něco později další posádka - cvak. A pak další - cvak. Přemýšlím, po jak dlouhé době zhruba byl utopen i nápoj vodáků, rum, který měl jedné posádce zpříjemňovat cestu až do cíle - netuším, ale netrvalo to dlouho. Ploučnice v úseku mezi Borečkem a Brennou meandruje, je kouzelná, tichá, romantická, bez známek civilizace, bez jediného mostku. Je ale také v určitých místech velmi úzká, divoká, zarostlá vrbičkami a dalším křovím, plná stromů spadlých přes řeku a kořenů zrádně vyčuhujících z vody (a nebo schovaných těsně pod vodní hladinou). Řeknu vám, že mokré oblečení ve spojení se zhruba dvojím krupobitím, občasným větrem a deštěm nebylo nic moc, ale o to intenzivněji se naše mysl upínala k cíli, který byl sice na dosah, ale přesto tak vzdálený kvůli mnohým zákrutám řeky, kdy jsme se v jednu chvíli blížili, v druhé vzdalovali. Po zhruba pěti šesti hodinách jsme však dosáhli vytouženého Brennského mlýna, ale hlavně možnosti převléknout se do suchého oblečení - to bylo v ten moment k nezaplacení. Splouvání jsme zdárně dotáhli až do konce a věřím, že pro mnohé z nás šlo o zážitek, který se jim vepíše tlustým písmem do jejich vodáckých pamětí! Ale stálo to za to!!

P.S.: Fotky obtížných míst řeky jsou vypůjčené z internetu - po prvním cvaknutí jsem si netroufla nechat již jednou utopený fotoaparát jen tak ledabyle pohozený v kapse :-)

Fotogalerii naleznete zde: Splouvání Ploučnice


Výlet za jarním zpěvem ptactva se Stonožkou 
22. 5. 2020

Již delší dobu jsme měli v plánu zúčastnit se některých akcí, které pořádá TJ Stonožka Březina. První společná zdařilá akce se uskutečnila v pátek 22. května. Sraz byl stanoven na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti s odjezdem autobusu v 10:15 h.

Po krátkém přivítání a seznámení k nám promluvil vedoucí výletu pan Karel Horáček a nastínil nám zhruba trasu výletu. 

Zakoupili jsme jízdenky do stanice Všelibice-Vrtky a zde začalo naše putování po neznámých a téměř neznačených cestách. První zastávka byla v obci Lísky, která čítá pouze 21 domků a chalup, některé opravdu starobylé. 

Pozvolným klesáním jsme se dostali kolem Mohelky až k hlavní silnici v Podhoře. Silnici jsme jen přešli a téměř neznatelnou cestičkou jsme v hustém stromoví stoupali mezi skalami nad údolí Mohelky. Míjeli jsme i dvě nevelké jeskyně. Naše cesta vyústila u silničky vedoucí k vesničce Sedlisko. Krátké zastavení u zdejšího vodojemu nám posloužilo k doplnění tekutin, neboť slunce pálilo. Prošli jsme malebnou obcí, kde jsme objevili i soukromou hvězdárnu.

 Mezi poli s výhledem na Ještěd jsme z batohů vytáhli každý svůj oběd a chvilku poseděli. Po asfaltové cestě jsme pokračovali k Sezemicím a sestoupili do osady Jirsko 1. a přes údolí zase vystoupali k Jirsku 2. Odtud již pohodlnou cestou na okraj Močítek, kde měli vybudované příjemné posezení mezi břízkami i s kolotočem pro děti.

Členové Stonožky pospíchali do Svijan na pivko, my si ještě poseděli ve stínu stromů a pomalu jsme se vydali také ke svijanskému pivovaru. Protože do odjezdu autobusu ještě zbývalo dost času, objednali jsme si pití.

V nohách jsme cítili pěkných 15 km, ale i nejstarší účastnice /83 let/ tuto túru zvládla.

V 16:59 h jsme se autobusem přes Březinu a Olšinu dostali zpět do Mnichova Hradiště.

Všem se výlet líbil a domluvili jsme další spolupráci se Stonožkou. Za nás bylo 6 účastníků a za Stonožku 7.

Kdo s námi nešel - o hodně přišel.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet se Stonožkou


Dobrovolnická brigáda na pláži u Jizery 
21. 5. 2020

Pravda, letos se každoroční brigáda na pláži u Jizery konala zhruba o měsíc později, než tomu bývá obvykle, ale i tak se vydařila a splnila svůj účel (důvodem oddálení konání byl nám všem dobře známý koronavirus). Pracanti z řad dobrovolníků (někteří i z KČT - naši členové či příznivci, napočítala jsem nás 8 plus čtyři naše děti). Počasí nám hrálo do karet, mohlo se tedy natírat - jednak všechna dřevěná mola, jednak také stoly a lavice, aby se předešlo hlodání zubu času. Vytrhali jsme též nemálo plevele prorůstajícího pískem a odstranili i jeden připluvší kmen stromu - pláž se zase o něco zvětšila a zaskvěla tak v plné své kráse. Odměnou nám pak bylo opékání špekáčků, vpravdě zasloužené!

Fotogalerii naleznete zde: brigáda na pláži


Okolo Hradiště
24. 1. 2020

První letošní seniorský výlet se uskutečnil odpoledne 23. ledna. Trasa začínala u kostela sv. Jakuba, kde se nás sešlo celkem 15.

Prošli jsme Havlíčkovou ulicí a kolem bývalé čistírny k sousoší sv. Jána, odtud ulicí V Lipách k parkovišti za zámkem. Po krátkém úvodu, jak vznikala nová třešňová alej, jsme prošli kolem vysazených a dosud nepoškozených stromků až na náves do Hoškovic.

Vzhledem k bahnitému terénu jsme zvolili další cestu po chodníku kolem hlavní silnice na Hradiště a v polovině jsme odbočili do úvozu a dostali jsme se k Dolcům. Zde jsme zkonstatovali, že bude potřeba opět tuto lokalitu na jaře uklidit.

Zastavili jsme se u pomníku z prusko-rakouské války, pokračovali dál kolem bývalé střelnice a cihelny, také jsme marně hledali kapku vody v potoku Nedbalka. Pamětnice vzpomínaly, jak vypadalo toto údolí i potok kdysi.

Výlet v délce 6,5 km jsme zakončili na rozcestí pod kostelem, odkud se každý nasměroval ke svému domovu.

Možná se ptáte, proč jste se o výletu nedozvěděli s předstihem. Důvod je jednoduchý - Helena Pöllová, naše organizátorka seniorských výletů, dlouhodobě bojuje s bolavým kolenem. Rozhodla se tedy v okamžiku, kdy jí to koleno dovolí, narychlo zorganizovat krátký výlet - což bylo právě včera. Za dva roky realizace výletů pro seniory si již vytvořila silnou základnu turistů, které je možné takto narychlo zaktivizovat. Pokud byste se i vy rádi zúčastnili jejích výletů, neváhejte se jí ozvat: helena.pollova@seznam.cz.

Fotogalerii naleznete zde: Okolo Hradiště


Výroční schůze
26. 11. 2019

Před týdnem, v úterý 26. listopadu, se uskutečnila členská schůze, kde se bilancovalo, představovalo, hlasovalo, vzpomínalo, ale i výborně jedlo a pilo:-) Ve snaze udělat z obvykle nudného "schůzování" příjemný společenský zážitek si výbor pro své členy připravil chutné občerstvení, jehož složení by nám záviděli v nejedné michelinské restauraci (podávaly se švestičky ve slanině, slané makové tyčinky, ovesné sušenky, tvarohový koláč, rozlévalo červené či bílé víno). Během dvouhodinového setkání jsme pak zvládli probrat činnost našeho odboru co do výletů, kilometrů, počtu účastníků, cílů, ale i financí za tento kalendářní rok. Naše činnost je řádně prověřována kontrolorkou Ing. Alenou Ortovou, která neshledala nejmenší závadu, uff! Představili jsme i plán činnosti pro rok 2020 a věříme, že si námi navrhované výlety nalezly mezi přítomnými své účastníky. Záznam ze schůze bude již brzy k dispozici na našem webu. Děkujeme všem přítomným za příjemně strávený čas a přejeme nejen jim, ale i všem ostatním členům a příznivcům mnichovohradišťského KČT poklidný adventní čas a příjemné vánoční svátky! Sepsala: Markéta Tomášová

Fotogalerii naleznete zde: Členská schůze


Výsadba třešňové aleje
20. 11. 2019

Včerejší dopoledne (sobota 22. listopadu) jsme věnovali výsadbě třešňové aleje podél polní cesty od zámku do Hoškovic. Ne že by Klub českých turistů vysadil celou sedmdesátku stromů, to ani zdaleka - přidali jsme se k ostatním mnichovohradišťským spolkům a spolu s nimi jsme i my přiložili svou ruku k dílu. "Tuistů" se sešlo zhruba dvacítka dospělých a kolem deseti dětí - ti všichni se za náš spolek vydali do větrného sobotního dne přispět ke zvelebení cesty, po které již vedly naše společné kroky po loňském dubnovém úklidu Dolců (Ukliďme Česko). Stromky zmizely doslova rychlostí blesku, a ačkoliv měl náš spolek sázet stromků deset, zvládli jsme jich "uzmout" tuším pět, o ostatní se "postarali" jiní. Důležitý je však výsledek - alej vznikla zhruba za hodinu a nám nezbývá než všem stromkům do budoucna popřát zdárný růst a na vodu příznivé dny, abychom se již za pár let mohli radovat ze sladkých třešní, až půjdeme v jejím stínu na některý z našich výletů. Děkuji touto cestou všem našim "sazečům", ale i "zásobovačům", myslím, že KČT catering byl nepřehlédnutelný! Vynikající pomazánka od Jany Jedličkové, zdravá špaldová buchta od Aničky Cahlíkové i pro oko líbivé a pro chuťové buňky velmi příznivé dobroty a chlebíčky od paní Hančlové! Poděkování patří i městu Mnchovo Hradiště za možnost zapojit se do této akce. Sepsala: Markéta Tomášová 

Fotogalerii naleznete zde: Výsadba třešňové aleje


Kokořínsko (ze Lhotky do Mšena)
20. 10. 2019

V neděli 20. října 2019 se uskutečnil poslední z letošních nedělních výletů, neboť v nadcházejících týdnech se dny budou zkracovat, což delším turistickým výpravám nijak nepřeje. Letošní sezónu jsme zakončili výletem do turisty velmi vyhledávané Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Už loni jsme se sem vypravili, abychom obdivovali krásy Cinibulkovy naučné stezky. Tento říjen jsme však naučnou stezku vyměnili za červenou trasu a putovali ze Lhotky u Mělníka přes Kokořínský důl do Mšena. Naše cesta začala na mnichovohradišťském vlakovém nádraží, na němž jsme se sešli už po půl osmé. V tak brzké ráno se nás tu potkalo 21, určitě k tomu přispělo i nádherné podzimní počasí, turisté si tak nechtěli nechat ujít pohledy na krásně zbarvenou podzimní krajinu. V Bakově nad Jizerou k nám přistoupila další turistka a v Mladé Boleslavi naše řady rozšířily další dvě účastnice. Nakonec nás tak bylo 24. Ačkoliv jsme v Mladé Boleslavi museli téměř tři čtvrtě hodiny čekat na navazující vlakový spoj, nikomu to náladu nezkazilo. Mezitím mnozí posnídali či posvačili, poklábosili či nasbírali síly na zdolání 15 kilometrů, které nás čekaly. Chvilku po desáté hodině jsme dorazili do Lhotky u Mělníka, kde jsme se společně vyfotili a dostali několik instrukcí od vedoucího výletu. To byla poslední chvíle, kdy jsme se všichni viděli pohromadě. Turisté vybaveni mapou, tipy na restaurace a přehledem vlakových spojů putovali krajinou individuálním tempem. Naše cesta vedla malebným údolím, po levé straně protékala říčka Pšovka, po pravé straně jsme obdivovali řadu skalních útvarů. Po zhruba pěti kilometrech jsme dorazili do obce Harasov známé svým přírodním koupalištěm a zchátralým hotelem, jenž ještě před sametovou revolucí patřil mezi nejluxusnější rekreační zařízení. Podél Pšovky jsme pokračovali další tři kilometry k restauraci U Grobiána, kde si někteří objednali něco na zub. Tento hostinec je filmovým fanouškům jistě znám, neboť ho bylo možné spatřit v muzikálu Rebelové. A možná právě proto někteří účastníci podlehli rebelii a druhou část trasy si přizpůsobili svým potřebám. Někteří si tak výlet výrazně zkrátili a od Grobiána se do Mšena vydali tou nejpřímější cestou. Ti zdatnější se vydali na hrad Kokořín, kde se následně vytvořily další dvě skupinky - jedni se do Mšena vrátili přes skalní útvar Pokličky, druzí se pak do Mšena došli po zelené turistické značce. "Rychlejší družstvo" o devíti turistech nastoupilo do vlaku už ve 14.30 hod., druhá část výpravy pak odjížděla ze Mšena o dvě hodiny později, tedy v 16.30 hod. Přestože jsme ušli relativně dlouhou trasu, všichni účastníci si nedělní výlet bezpochyby užili. Jirka Janda

Fotogalerii naleznete zde: Kokořínsko


Výsadba dubu u Přestavlckého rybníku
19. 10. 2019

18 fotek · Updated před 2 měsíciPamatujete na naše loňské sázení dubů u Přestavlckého rybníku? Na jeho hrázi jsme v rámci výboru našeho odboru a vydatné pomoci našich členů vysadili dva duby. Ačkoliv se na jaře oba krásně zazelenaly, horké léto pro ně bylo vyčerpávající a při kontrole na konci prázdnin jsme zjistili, že nejspíš uschly. Rozhodli jsme se tedy po dohodě s městem, kterému pozemek náleží, doplnit výsadbu o další stromek, protože se po několika týdnech nakonec zjistilo, že jeden z "uschlých" dubů obrazil na kmeni a není tudíž definitivně mrtvý. Kdo ví, třeba si s námi takto hraje i ten druhý - rozhodne tedy jaro. V sobotu 19. října jsme se tedy v rámci výboru KČT společně vydali k Přestavlckému rybníku znovu a za občasné asistence našich dětí jsme úspěšně zasadili další stromek. Důkladně jsme ho prolili a do budoucna jsme si i rozdělili zalévací služby, abychom bojovali proti jeho zaschnutí. Odměnou nám pak bylo jednak sluníčko, které se kolem poledního probojovalo z mraků, jednak opékání buřtů, jež nám po završeném sázení všem po zásluze chutnaly.

Fotogalerii naleznete zde: Výsadba dubu u Přestavlckého rybníka


Rohanským panstvím od hrobky k zámku
13. 10. 2019

V neděli 13. října jsme se sešli na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti a s příslibem krásného počasí vyrazili v jedenácti do zastávky Březina, kde byl počet výletníků doplněn o dva na symbolickou třináctku a odkud jsme vyrazili po zelené turistické značce směrem do Loukova. Cestou do Loukova jsme se pokochali starobylým kostelíkem v Březině a "zhodnotili" provedení opravy šindelové střechy. Okolo Jizery jsme přišli ke kostelu a hrobce rodu Rohanů v Loukově. Zde také probíhají opravy, proto nebylo možné památku navštívit i uvnitř. I tak na nás zapůsobilo tajemné místo s krásnou architekturou. V Loukově jsme podél starých roubených statků vystoupali na horní okraj obce a kolem velkého pozlaceného kříže, kde jsme opustili značenou trasu a sešli do údolí Pěnčínského potoka. Pěnčínský potok je v současném počasí potokem jen podle jména, jelikož vodu jsme v korytě nenašli. Polní cestou údolím jsme dorazili do Svijanského Újezdu. Po odpočinku na návsi, kterou zdobí kaple sv. Cyrila a Metoděje, nás čekal nejstrmější výstup na silničku kolem sadů do Soběslavic. Cestou se nám naskytly netradiční pohledy na Český ráj a Ještěd. V Soběslavicích po zhlédnutí dvou místních kaplí a upravených stavení jsme silničkou mezi poli a malým lesem pokračovali do osady Klůčky a vesnicí Sedlíšťka dorazili, již po modré turistické značce, do obce Vlastibořice. Zde jsme byli přivítáni paní starostkou Janou Hartlovou a panem Janem Ledabylem, který poutavě odvyprávěl historii obce a místní dřevěné zvonice ze sedmnáctého století a původně románského kostela sv. Kateřiny. Ochotou paní starostky nám bylo umožněno zvonici a kostel prohlédnou i z vnitřku, čehož všichni přítomní turisté rádi využili. Zaznamenali jsme však poněkud opotřebování časem, a je proto dobře, že současné vedení obce uvažuje o podpoře oprav zmíněných památek. Po rozloučení s vesnicí Vlastibořice jsme se stále po modré značce vydali k zámku Sychrov. Ještě než jsme však došli k cíli naší cesty, odbočili jsme do vesničky Kamení k domu, kde se 27. září 1865 narodil český technik, podnikatel a průmyslník Václav Laurin, který společně s Václavem Klementem založil firmu Laurin & Klement, která vyráběla jízdní kola, motocykly a automobily. Na domě je umístěna pěkná pamětní deska. Posledním stoupáním se nám otevřely výhledy na Suché skály, Frýdštejn a v pozadí Jizerské hory. Panorama kazila jen nová výstavba, kde jistě mají hezké bydlení s výhledem, ale ostatní... Rychlé focení skupiny u kašny zámku Sychrov a pak už jen zbývalo sejít po červené turistické značce k vlaku a přes Turnov dojet do Mnichova Hradiště. Petr Hladík 

Fotogalerii naleznete zde: Rohanským panstvím


Zřícenina hradu Zbirohy
8. 10. 2019

Zatažená obloha v úterý 8.října nevěstila nic dobrého, a proto není divu, že se na tento výlet sešli jen 4 turisté na vlakovém nádraží v Mnichově Hradišti. Z Malé Skály pěšky po zelené trase putovala už jen trojice žen (pan Luděk s kolem si výlet na poslední chvíli rozmyslel). Podzimní zatažené nebe nám při stoupání k Tůňce usnadňovalo cestu, jinak bychom se pořádně zapotily. Potkávaly jsme jen pár studentů, kteří zde zřejmě absolvovali orientační závod. Vystoupaly jsme až nad obec Zbirohy a uvítal nás pohled na nedaleké Trosky. Kolem nás se tyčily mohutné skalní stěny a nad nimi čněly zbytky hradu Zbirohy ve výšce 453 m n. m. Prolezly jsme rozsáhlé sklepení, kde jsme i posvačily. Do této chvíle nám počasí přálo. Pak jsme již za mírného mrholení sestupovaly kolem krásných chaloupek k přírodní rezervaci Bučiny u Rakous až k Betlémskému mlýnu. Odtud pohodlnou asfaltovou cestou k Zrcadlové koze, kde již vodácká a turistická sezóna utichla. Podél Jizery jsme za stálého mžení doputovaly do Turnova a v cukrárně U Janatů jsme ještě stihly rychlou kávu. Autobusem ve 14 hodin jsme se vracely do Mnichova Hradiště a měly jsme v nohách avizovaných 9,5 km. 

Fotogalerii naleznete zde: Zřícenina hradu Zbirohy


Přechod Jizerských hor
5.-6. 10. 2019

Jizerskohorský podzim nám během prvního říjnového víkendu ukázal obě své tváře. Sychravý den, kdy se z nebe snášelo mrholení či déšť a vrcholky byly zahaleny v mračnech, vystřídal den slunečný, kdy se mlhy válely jen v údolích a z blankytné oblohy svítilo sluníčko, jehož paprsky barvily kapky rosy do všech odstínů duhy, a přestože ve stínu teplota nevyšplhala moc nad nulu, měly ještě dost sil prohřát okolní vzduch. Na nádraží se nás sešlo 13, ale do postelí nás v Bílém potoce uléhalo již o 4 méně. Drobný déšť padal již v Desné, kde jsme naše putování začínali, a až do večera neustával, naopak jeho intenzita s podvečerem ještě nabírala na síle. Vydali jsme se na sever, po turisticky ne tak známén Desenském hřebeni jsme došli k Protržené přehradě, kde jsme se s povděkem ohřáli v otevřeném kiosku a posilnili se na další cestu. I nadále jsme postupovali na sever, kol Milířů, jehož vrcholové skály se koupaly v mlze, jsme se těšili na další zahřátí na Knaipě, kde však toho dne bylo zavřeno, a tak v stále sílícím dešti, již značně prochladlí, pokračovali jsme po úpatí Jizery na Smědavu. Odtud po svých pochodovali již jen Ondra s Vláďou, ostatní využili možnosti zbytek cesty absolvovat autobusem, kterým dál pokračovali Jirka s Pájou a také Vendy s Míšou. Prořídlý peloton pak vystoupil v Bílem Potoce a vydal se do chatek, kde jsme měli strávit noc. Ještě předtím jsme poseděli v hospůdce a počkali na oba promoklé dobrodruhy, kteří celý první den skutečně ušli. Ráno okolí chatek halila mlha, která jak se záhy ukázalo, zůstavala jen dole v údolí, a tak hned po chvilce na nás již svítilo sluníčko, stoupajíce k chatě Hubertka a dál na Tišinu a pod Nebeský žebřík. Zde jsme opět opustili turistickou značku a vydali se hledat český pramen Jizery. To se podařilo, a tak jsme si lokli naší řeky a stoupali po hranicích na nejvyšší horu - Smrk. Z rozhledny na jejím vrcholu se nám pak naskytl krásný výhled na celé Jizerky, nedaleké Krkonoše i na Polsko a Německo, chcete-li do Slezka i Lužice. Opojeni nádhernou krajinou a nasyceni vším, co ještě zbylo v batozích k snědku, jali jsme se sestupovat do Nového Města pod Smrkem. Ještě před ním jsme ochutnali místní kyselku a pak se již, příjemně unaveni, pousazovali na nádražním perónu čekajíce příjezdu vlaku, jenž nás měl odvézt zpět k domovu. Cestou jsme poseděli ještě v liberecké nádražce a pak už kolem páté odpolední nastal čas loučení, dorazíce na nádraží v Mnichově Hradišti. 

Díky všem za krásně prožitý víkend! Lukáš Umáčený

Fotogalerii naleznete zde: Přechod Jizerských hor


Na Maják a Štěpánku
24.9.2019

Slunečné zářijové ráno (24. 9. 2019) vylákalo na tento výlet 14 seniorů, kteří se cítili na to zdolat velké stoupání. Vlakem v 8:59 h z Mnichova Hradiště jsme přijeli do Železného Brodu a odtud výlukovým autobusem do Tanvaldu. Nikomu to nevadilo, naopak - poznali jsme i jinou krajinu, než jakou bychom viděli z vlaku. Na tanvaldském nádraží jsme pořídili společné foto, protože bylo jasné, že se při stoupání do Příchovic rozdělíme na více skupin. A to se také stalo - hned první metry zeleně značené trasy vedly do příkrého kopce až nad Tanvald, odkud byl krásný rozhled na městečko i na Černou Studnici. U památného dubu nad Šumburkem jsme krátce zastavili, a přestože jsme zdolali jen 200metrové převýšení, supěli jsme všichni jako lokomotivy. První svačina a odpočinek ve stínu nás čekaly u přístřešku Světlá (700 m n. m). Stoupali jsme dál kolem sochy sv. Jiří a u kaple pod Příchovicemi jsme obdivovali staré chalupy a roubenky. Cestou jsme minuli další pomník - sochu Jana Nepomuckého a na kopci před námi už se rýsoval konec lesa a navázali jsme na Tanvaldský okruh. V dálce vykukoval vrch Hvězda, my však uhnuli vpravo a procházeli jsme Pohádkovou cestou v lesoparku na Sluneční. Přes Cimrmanovu rolnickou expozici jsme došli k rozhledně Maják a v suterénu pod ní nás čekalo Muzeum Cimrmanovy doby. O kousek dál - v restauraci U Čápa - nás čekal výborný oběd a poté někteří z nás pokračovali přes Příchovice kolem horské chaty Hvězda k rozhledně Štěpánka (959 m n. m). Rozhledna patří k nejstarším a také nejkrásnějším v Čechách Krásné rozhledy na Kořenov, Tesařovskou kapli, vodní nádrž Souš a v pozadí i horu Jizeru nás uchvátily a také patřičně zdržely. Vnímali jsme i magické místo pod rozhlednou, kde jsou na velkém prostoru umístěny kamenné menhiry, které údajně připomínají vesnice, ze kterých pocházeli padlí vojáci z 1. světové války. Mnohem dříve toto místo vyhledali i Keltové. Místu dominuje majestátní maltézský kříž (největší v ČR), který symbolizuje pietní místo padlých německých vojáků z roku 1944. Po válce však místní obyvatelé kříž poničili a byl obnoven až v roce 2011. Cestou zpět příchovickou alejí se nám naskytl pohled na kostelík sv. Víta a celé Příchovice. Pro sestup volíme žlutě značenou trasu kolem kaple sv. Gotharda a přes Jírův kopec příkře klesáme kolem Svárova přes řeku Kamenici až k vlakovému nádraží ve Velkých Hamrech, kde nás v 17:50 h opět naložil výlukový autobus. Výlet byl náročný na výstup i sestup (celkem 12,5 km) a je nutné ocenit všechny zúčastněné a zejména nejstarší seniorku, která brzy oslaví 80 let!

Fotogalerii naleznete zde: Na Maják a Štěpánku


Ze Zvířetic na Babu
15. 9. 2019

V neděli 15. září jsme se za slunečného počasí vydali na další výlet. Tentokrát nás čekalo putování do nedalekého Bakova nad Jizerou, v jehož blízkosti jsme měli navštívit zříceninu hradu Zvířetice a přírodní rezervaci Baba. Naše cesta začala jako obvykle na mnichovohradišťském nádraží. Přestože jsou Zvířetice i Baba většině Mnichovohradišťáků známé, na nádraží se nás sešlo třináct turistů. Krátce před devátou hodinou jsme nasedli do vlaku a uháněli směrem k Bakovu. V Bakově se k nám připojily další dvě turistky, celkem se tak výletu zúčastnilo 13 dospělých a dvě děti. Jelikož Jirka Janda, průvodce výletu, je bakovským rodákem, cestou k hradu Zvířetice jsem se zastavili u hřbitovní brány a morového sloupu, dvou nejvýznamnějších dochovaných památek nacházejících se na území města. Zde nám Jirka pověděl něco málo o jejich historii, jakož i o Jiřím Ignáci Linkovi, významném hudebním skladateli 18. století. Po krátkém povídání jsme z bakovského náměstí pokračovali kolem základní školy a přes železniční mosty do obce Podhradí. Zde je od roku 2015 vybudované "Turistické informační centrum Zvířetice", v jehož projekční místnosti jsme zhlédli cca 15minutový dokument "Zvířetice v zrcadle staletí". Dokument nám představil fascinující památku v dobách její vrcholné éry. Samozřejmě nechyběla ani návštěva samotného hradu. Odtud jsme se kochali pohledem do bližší i vzdálenější krajiny. Po prohlídce areálu hradu jsme zamířili do dalšího cíle našeho výletu - do přírodní rezervace Baba. K cestě na Babu jsme využili neznačených cest. Z Podhradí jsme nejprve putovali do obce Chudoplesy. K tomu nám posloužila nedaleká lávka přes řeku Jizeru. Po jejím překročení jsme pokračovali po proudu řeky a zhruba po půl kilometru zahnuli doleva, abychom dále směřovali do již zmíněné obce Chudoplesy. Odtud už zbývaly necelé tři kilometry k lesnatým čedičovým vrcholům Baba a Dědek, otevřeným torzům někdejšího sopečného kráteru. Vzrostlé stromy nám rozhled z Baby zcela znemožnily, ovšem alespoň z Dědka jsme se mohli rozhlédnout do severozápadní části Českého ráje. Náš výlet se pomalu blížil ke konci. Z kráterů Baba a Dědek jsme se vydali po modré turistické značce, prošli kolem obydlí v osadě Brejlov a po chvilce došli do Bakova nad Jizerou, kde většina výletníků v půl třetí nastoupila do autobusu a vrátila se zpět do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde:  Ze Zvířetic na Babu


Sousedská slavnost Zažít Hradiště jinak  
14. 9. 2019

V sobotu 14. září se na mnichovohradišťském náměstí opět konala Sousedská slavnost. Letošního ročníku se poprvé účastnil i náš Klub českých turistů, odbor Mnichovo Hradiště. A co jste se mohli u nás na stánku dozvědět? S návštěvníky jsme si povídali o již uplynulých či plánovaných výletech. K nahlédnutí jsme měli připravené naše kroniky, do nichž si výlety pečlivě zaznamenáváme. Těšil nás zájem procházejících lidí, kteří se v hojném počtu na našem stánku zastavovali. Mnoho Hradišťáků, i přes naši snahu o propagaci, o našem klubu ani nevědělo. Byli překvapeni, kolik jsme toho za cca 1,5 roku naší existence už stihli. Se všemi jsme si povídali o výletech a měli jsme radost i z toho, pokud nám někdo poskytl svůj tip na výlet. Aspoň máme další inspiraci. Nezůstalo ale jen u povídání. Mohli jste si s námi ověřit své znalosti při poznávání turistických cílů Českého ráje. Měli jsme také připravenou poznávačku z Mnichova Hradiště. Na základě výřezů budov a různých detailů se mělo určit konkrétní místo. To byste nevěřili, kolik lidí projde různými místy našeho města a ani si vlastně nevšímá míst po cestě, která míjí. Hodně lidí se nad tím pousmálo, jak jsou nevšímaví. Ale bylo vidět jejich zapálení a jak je poznávačka baví. Pro zajímavost jsme také měli ještě k dispozici poznávačku pohádek, které se točily v Českém ráji. Ti odvážní mohli i tipovat místa natáčení. Nezapomněli jsme ani na školáky a ty nejmenší děti. S nimi jsme si povídali o přírodě, poznávali zvířátka, jejich stopy, luštili jsme kvízy a společně si omalovávali obrázky. Závěrem chceme poděkovat všem, kteří náš stánek navštívili, a doufáme, že přijmete pozvání na naše výlety. 

Fotogalerii naleznete zde:  Sousedská slavnost Zažít Hradiště jinak


Za lesní vílou - dětský výlet
8. 9. 2019

Počasí, které ještě před víkendem slibovalo déšť, se v neděli naštěstí umoudřilo a dopřálo nám příjemné teploty bez deště, i slunce na nás vykouklo zpoza mraků. Druhý pokus v neděli 8. září, jako náhrada za stejný červnový výlet zrušený kvůli propršenému dopoledni, naštěstí vyšel. Sešlo se nás 11 dospělých a 12 dětí, tak akorát parta na příjemnou procházku pod Příhrazskými skalami až k prameni U lesní víly. Velkou atrakcí podél cesty byly všudypřítomné skalky, které děti s oblibou zdolávaly (když jedno, tak všechny:-)). Nechyběly ani borůvky, na kterých jsme si smlsli. Po dosažení cíle naší cesty mohly děti obdivovat kouzelné figurky či mlýnky, jejich nadšení neznalo mezí, když objevovaly nové a nové stavbičky schované v pařezu stromu, u vody či v její těsné blízkosti. Některé z nich také přidaly své figurky pro lesní skřítky, jiné se zase jaly opravovat některé z pozastavených mlýnků. Dětský ráj! Cesta domů nám rychle utekla, stihli jsme vlak po půl druhé, takže nám to vyšlo i na pozdní oběd v klidu domova.

Fotogalerii naleznete zde:  Za lesní vílou  


Stopovaná pro malé i velké
23. 6. 2019

V neděli 23. 6. 2019 jste se mohli zúčastnit posledního výletu našeho mnichovohradišťského Klubu českých turistů před prázdninami. Připravili jsme si pro účastníky výlet netradiční, a to formou stopované. Někteří ji znáte pod názvem šipkovaná. Cílem bylo vymyslet ho tak, aby se mohly zúčastnit všechny věkové kategorie. A tak se v rozmezí času od 13:30 do 15:00 h na trasu vydalo 41 soutěžících, kterými byly malé děti, rodiče a dokonce i několik prarodičů, z čehož jsme měli velkou radost. Trasa dlouhá cca 3,5 km vedla od infocentra z náměstí přes park u Biosu, "indiánskou stezkou" do skateparku, přes zámeckou zahradu směrem k fotbalovému stadionu. Někteří asi juchali: "Hurá, už jsme skoro u Jizery, už jsme v cíli." A ejhle, trasa je zavedla ještě lesoparkem kolem židovského hřbitova až k Jizeře. Po cestě bylo schováno 9 úkolů, které bylo potřeba splnit. Soutěžící si tak mohli procvičit skládání básničky, matematické úlohy, morseovu abecedu, česká přísloví, poznávání potravin podle čichu a předmětů po hmatu. Několik úkolů nás také zavedlo do světa pohádek, na jednom stanovišti se dokonce stavěly malé domečky pro lesní skřítky. Všichni postupně zdárně došli do cíle, kde na ně čekal velmi zvědavý mnich Poutníček, který všem předal diplom a samolepku. Poté, kdo chtěl, si mohl ještě na ohni opéct buřta. Pro soutěživé povahy byl u Jizery ještě nachystán jeden speciální (dobrovolný) úkol. Blíží se prázdniny a určitě bude někdo vyrážet pod stan. S námi jste si mohli vyzkoušet jeho postavení, a to dokonce na čas. Co kdybyste přijeli do kempu a najednou se blížila bouřka? Závěr pozdního odpoledne si ještě několik dětí užilo vodní radovánky, kdy se polévaly vodou z lahví, a běhání po pláži Na Kamínkách. Možná si říkáte, kdo je to ten Poutníček. Mnich Poutníček je náš nový maskot dětských akcí. A proč zrovna postava mnicha? No protože mniši cisterciáci naše město založili. Kdo se akce nezúčastnil a Poutníčka neviděl, nezoufejte, on se určitě na nějakém dalším výletě objeví. Uvidíte-li na pozvánce na výlet obrázek mnicha Poutníčka, jedná se o výlet vhodný pro děti. Na závěr děkujeme všem příznivcům Klubu českých turistů Mnichovo Hradiště za jejich účast na našich výletech v prvním pololetí, zároveň děkujeme všem pomocníkům na stopované a také panu Luboši Dvořáčkovi a jeho týmu za dříví. Těšíme se na viděnou na dalších výletech, které budou následovat po prázdninách. Včas vás budeme informovat na našich webových stránkách, zde na FB a také v Kamelotu. Už teď vám ale můžeme prozradit, že se potkáme i na Sousedské slavnosti 14. 9. 2019, kde se s námi může seznámit i ten, kdo náš KČT MH ještě nezná.

Fotogalerii naleznete zde: Stopovaná


Výlet na Českodubsko spojený s Poutí mezi dvěma Jány
22. 6. 2019

V sobotu 22. 6. ráno se na zastávce před půl osmou ranní u polikliniky sešlo 6 výletníků (3 dospělí a 3 děti) - 3x více než v loňském roce, kdy jsme se na pouť do Letařovic vydali poprvé. S přestupem v Hodkovicích jsme autobusem o hodinu později dorazili do Českého Dubu. Vzhledem k bohatému programu pouti jsme se rozhodli oželet návštěvu Johanitské komendy, bývalého opevněného "kláštera" rytířů maltézského řádu, a vyrazili rovnou po modré do 4 km vzdálených Letařovic. Výstup na Ovčí vrch nám zpříjemnilo sbírání borůvek a lesních jahod a hned po prvním průchodu vysokou trávou nám bylo jasné, že si musíme dávat pozor na klíšťata. Po krátkých zastávkách u sloupu sv. Jana a krmelce s výhledem na Český ráj jsme dorazili do Letařovic. Právě včas, abychom si odpočinuli, popř. se přidali k probíhající mši, a chvilku nato se připojili k pouťovému procesí, důležité a velmi fotogenické části celé pouti (doporučuji prohlédnout oficiální fotky pořadatelů ze spolku Dubáci zde). Procesí se tentokrát vydalo k obnovenému smírčímu kříži nad vískou Hradčany, který byl knězem Miroslavem Maňáskem vysvěcen. Zbývající program pouti sestával z odborných přednášek, dětského divadélka nebo výborného vystoupení folklórního souboru Horačky. Nechybělo ani občerstvení, malé trhy nebo zábava pro děti. Kdo v Letařovicích na pouti již byl, ví, že se nesou v poněkud jiném duchu, než jsme ze současných poutí zvyklí. Vzhledem k tomu, že jsme vydrželi až do konce programu a Letařovice opustili až před pátou odpolední, musela naše výprava s menšími dětmi zapojit všechny síly i mnohé povzbuzující prostředky, abychom stihli poslední "rozumný" vlak. Po modré jsme pokračovali dalších 8 km přes Trávníček, Sedlíšťka, Vlastibořice a Radimovice až k vlakové zastávce Sychrov. Při výstupu do prudšího kopce nad Trávníčkem nás povzbudila vtipná motivační hesla z nedávného běžeckého závodu, cestu mezi Sedlíšťky a Radimovicemi zase osladily všudypřítomné zralé třešně, kterých jsme si natrhali plné hrsti. Vlak jsme v pohodě stihli a chvíli před osmou večerní jsme byli zpátky doma v Mnichově Hradišti.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet na Českodubsko  


Tajný seniorský výlet
20. 6. 2019

Na tajný výlet, který se uskutečnil ve čtvrtek 20. června, se na místo srazu před informačním centrem v Mnichově Hradišti dostavilo 13 zvědavých turistů. Zaznívaly různé tipy na směr a cíl výletu. Vše bylo odtajněno v 9:15 h, kdy jsme zakoupili jízdenky do stanice Ptýrov-Maníkovice. Po červené trase zvané Svatojakubská cesta a zároveň i Zlatá stezka Českého ráje jsme se za velmi teplého počasí vydali směrem ke Klokočce. Stín starých stromů nám cestu velmi usnadnil. Prošli jsme kolem odpočívadla "u 6 dubů", vzápětí jsme obdivovali krásně upravený zámeček Maníkovice a minuli jsme poslední stavení této obce - hájovnu. Červená trasa uhýbala ze silnice vlevo na lesní cestu a Bučinovou roklí jsme z mírného kopce sestupovali opět k silnici a po pravé straně u Rokytky vykukovala budova bývalých lázní. Ledové osvěžení na nás čekalo u barokní kaple sv. Stapina na Klokočce, kde jsme posvačili, nabrali chutnou a údajně léčivou vodu z pramene a pořídili společné foto. Brzy jsme pokračovali NS Klokočským lesem, která je zajímavá hlavně pro děti množstvím dřevěných pohádkových bytostí. Pár odvážlivců přešlo po lávce k vodníku Bakovcovi a pošeptalo mu do ucha své přání. Přiblížili jsme se k NPP Rečkov (lužní les s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů) a došli jsme až k Úpravně vody Velký Rečkov. Zde bylo pro účastníky připraveno překvapení v podobě exkurze do úpravny vody. Téměř všichni zde byli poprvé. Líbil se nám jak výklad p. Halbicha, tak i čisté a upravené prostředí, které by mohlo konkurovat jakékoliv nemocnici! Exkurzi jsme zakončili na nádvoří objektu u jezírka s funkčním vodním mlýnem. Zaujalo nás zjištění, že voda se zde upravuje pouze filtrací pískem, žádné chlorování! Naše cesta pokračovala pohodlnou, ale sluncem rozpálenou rovinatou cestou, takže jsme zrychlili tempo a brzy jsme dorazili do Nové Vsi, kde byl plánovaný oběd v restauraci Na Veselce. Sice to byl krátký výlet, ušli jsme jen 6 km, ale zážitků bylo mnoho. Ve 14 h jsme pokračovali do Bakova a odtud někteří pěšky a jiní autobusem zpět do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný výlet


Podél Máchova jezera
15. 6. 2019

V sobotu 15. června 2019 atakovaly teploty téměř 40 stupňů, proto nebylo divu, že kdo mohl, zůstal zavřený v temnu domova či v blízkosti bazénu. Hrozba přívalových dešťů od 14. hodiny odpolední také k výletu příliš nelákala. Přes to všechno jsme v počtu čtyř osob (ženského rodu) vyrazily v ranních hodinách z mnichovohradišťského nádraží přes Mladou Boleslav do Starých Splavů, kde byl začátek našeho krátkého výletu podél Máchova jezera. Zahájily jsme prohlídkou Jarmiliny skály - bohužel jsme zjistily, že se skála nachází v oploceném areálu Aquaparku Staré Splavy, ale paní pokladní nás na naši prosbu a příslib, že se brzy vrátíme, ke skále pustila. Kouzelné to místo, i když odsud ukončila svůj život skokem do jezera Jarmila, hrdinka Máchova Máje. Příjemně zastíněnou cestou do Doks kolem Máchova jezera nás provázely dozrávající borůvky, jež byly vítaným zpestřením naší cesty. Posvačily jsme na lavičkách u hotelu Port zastíněny vrbami a s příjemným výhledem na Máchovo jezero, tvrz Myšlín, Aquapark Staré Splavy i na hlavní pláž v Doksech. Výhled nám zpestřovaly ukotvené loďky, plavci a výletní parník. Vzhledem ke stoupajícím teplotám jsme zavrhly návštěvu Doks, kde byla možnost prohlédnout si např. Zoopark Berousek, Muzeum Čtyřlístek, zámek atd., ale vydaly jsme se přímo na pláž, která byla zaplavena milovníky přírodního koupání. Teplota vody 23 °C přímo vybízela k ozkoušení, což jsme také učinily a příjemně se zchladily v horkém dni. Přívalové deště nikde, ani známka po změně horkého počasí. Na malebném nádražíčku v Doksech jsme ještě poprosily o zpřístupnění hraběcí čekárny, která kdysi sloužila rodině Valdštejnů. V příjemně chladné místnosti byly k vidění dva obrovské obrazy pražského malíře Hugo Ullika z 60. let 19. století s vyobrazením Máchova jezera a zámku v Doksech. Leč bylo třeba odevzdat klíče od čekárny a vydat se na cestu vlakem zpět do Mnichova Hradiště. V nohách jsme měly pouhé čtyři kilometry, ale kvůli úmornému vedru jsme se cítily alespoň na dvacet:-) Ani přívalové deště se nekonaly, pláštěnky v batozích zůstaly nedotčené.

Fotogalerii naleznete zde: Podél Máchova jezera


Bozkovské jeskyně
11. 6. 2019

Na výlet do Bozkovských jeskyní 11. června 2019 jsme si přivstali a z mnichovohradišťského nádraží naše skupinka 6 lidí odjížděla v 6:57 hod. V 8 hodin jsme vystoupili v Semilech a přes centrum města a kolem sousoší A. Staška a I. Olbrachta jsme se dostali na Bítouchovskou silnici. Z té vedla odbočka na modře značenou stezku. Náhodný kolemjdoucí nám pořídil společné foto a od této chvíle už jsme jen stoupali. Kvůli zvyšující se teplotě vzduchu jsme si cestu značně zkrátili přes osadu Výstrčka, kde jsme mohli stoupat ve stínu stromů. Po 3 km jsme došli až k rozcestí Na Cimbále, kde kdysi bývalo pohostinství a prostor na venkovní tanečky. Nyní se zde nacházely již jen zbytky laviček, na nich jsme posvačili a pokračovali na rozcestí u Sejkorské kapličky v Podbozkově. Žluté turisické značení nás vedlo z kopce i do kopce až do Bozkova a měli jsme v nohách 6 km. Protože panovalo opravdu velké teplo, zlákal nás studený pramen před kaplí "U Matičky" a příjemně jsme se osvěžili a ochladili. Stoupání jsme završili u kostela Navštívení Panny Marie na náměstí v Bozkově. Než jsme obešli celý kostel i s upraveným návrším a sochami a vypůjčili si klíče na vyhlídkovou věž, zmizela nám jedna účastnice a posléze volala, že už je u jeskyní a pojede dřívějším vlakem. My jsme vyšlapali pěkných pár schodů na vyhlídkovou věž s ochozem a měli jsme krásný výhled na Kozákov, Ještědský hřeben i Krkonoše. Nezapomněli jsme ani na vnitřní nádhernou výzdobu kostela. Nedaleko kostela nás upoutala krásná roubená chalupa - Dřevěnka - kulturní památka z roku 1751, nyní rodinný penzion s restaurací. Po výborném obědě jsme prošli Bozkovem, zdrželi jsme se u keramické dílny s prodejní výstavou výrobků a na rozcestí u lípy jsme potkali naše další 4 turisty, kteří si zvolili opačnou trasu a měli již za sebou prohlídku jeskyní a pokračovali do Semil. Pohodlná cesta z kopce nás dovedla až k pokladně u Bozkovských jeskyní. Čekali jsme 15 minut na prohlídku, která pak trvala 45 minut. Procházeli jsme příjemně chladnými a vlhkými podzemními chodbami s krápníkovou výzdobou a jezírky. V Jezerním dómu jsme obdivovali největší podzemní jezero v Čechách. Mnozí z nás zde byli poprvé v životě. Po výstupu na povrch nás opět ovanul horký vzduch a my se vydali na poslední úsek našeho výletu - po modré jsme sestupovali lesem až k jezu na Kamenici, kde jsme se v chladné vodě osvěžili a přes most došli až k vlakové zastávce Jesenný-Bohuňovsko. Vlak měl zpoždění, takže s námi pak uháněl jak o závod k Turnovu, aby neodjely další spoje. V 17 hodin jsme vystoupili v Mnichově Hradišti a měli za sebou přes 9 km a celkem se zúčastnilo 10 turistů.

Fotogalerii naleznete zde: Bozkovské jeskyně


Hrad Grabštejn
30. 5. 2019

Náš výlet za historií začal již tradičně na mnichovohradišťském nádraží, odkud naše 18členná skupina již v 6:59 h odjížděla do Liberce. Přestoupili jsme do krásného vlaku soukromé dopravní společnosti a svezli se do stanice Bílý Kostel. Na této vlak. zastávce nemají žádné turistické rozcestníky, ale naši žlutou trasu jsme po chvíli našli. Vesnička se pyšní krásným kostelem a upravenou návsí. Po lávce přes Lužickou Nisu jsme se dostali do stínu lesa a pohodlnou cestou zvanou Svatojakubská jsme došli k rozcestníku "80 dubů" na Borečku. Posvačili jsme a pokračovali dál ke Grabštejnu. Vyšli jsme z lesa a již se nad námi tyčil náš cíl. Sice nás čekalo prudké stoupání ke hradu, ale po chvilce jsme se již ukryli do stínu vstupní brány. Zakoupili jsme hromadnou vstupenku pro členy KČT, batohy jsme odložili v pokladně a hned nás čekala prohlídka hradu. Hrad byl založen ve 13. st. a z té doby se dochovala okrouhlá věž, na kterou jsme vystoupali po 60 schodech. Z ochozu byl krásný výhled na všechny strany, do dalekého okolí i do podhradí, kde je v současnosti stále ještě vojenské výcvikové středisko psů. Prohlídka nazvaná "Procházka historií proti proudu času" nás seznámila s nejvýznamnějšími etapami dějin hradu. Putovali jsme hradními místnostmi zařízenými dobovým nábytkem. Měli jsme možnost vidět ložnici hraběnky Josefíny Clam-Gallasové, rokokový společenský salón, hodovní síň, kuchyň, loveckou síň s trofejemi a zbraněmi a kancelář i pokoj panského nadlesního. Vrcholem návštěvy hradu však byla kaple sv. Barbory s renesanční výzdobou, malovanými stěnami i stropem. Po více než hodinové prohlídce jsme využili hradní krčmy a dobře se najedli. Následovala procházka po bylinkové zahradě již bez průvodce. My ale měli štěstí, protože se mezi námi našla turistka, která znala české i latinské názvy všech bylin, jež zde rostly. Prošli jsme tedy bylinkovou zahradu ještě jednou, abychom si názvy zapamatovali. Část naší výpravy odjela dřívějším vlakem. Většina z nás si však ještě podrobně prohlédla okolí hradu i podhradí a po zelené trase jsme se přesunuli do Chotyně a náš výlet jsme zakončili jak jinak než v cukrárně. Káva, dortíky, poháry - co si vybrat? Samozřejmě jsme si objednali všechno a vychutnávali si pohodu slunečného dne na zahradě u cukrárny.

Fotogalerii naleznete zde: Grabštejn


Splouvání Jizery z Tur. do Mn. Hradiště 26. 5. 2019

Na naše třetí splouvání jsme vyrazili v neděli 26. května dopoledne vlakem z mnichovohradišťského nádraží. Na startu plavby, v Turnově, už nás čekali Honza Hluchý z půjčovny KH sport a Lukáš Umáčený, náš neformální vodácký vůdce. Po proudu se spustilo celkem 12 posádek s 19 dospělými a 9 dětmi a mládežníky. Po cestě do Březiny jsme překonali 3 jezy. Cestu nám zpříjemnilo občerstvení U Jezu v Přepepřích, kde jsme si dali oběd, domácí rakytníkový likér od Šosvaldů nebo koláč od Jedličků. Příjemné počasí i rychlé splouvání nás v Březině přesvědčilo, že ještě nemáme dost a všech 12 posádek se nakonec rozhodlo pokračovat. Čekal nás asi nejhezčí úsek středního toku Jizery od Březiny po Hubálovský jez s proslulými skalními sruby. Pár lodí svou cestu zakončilo u mostu v Mohelnici a nechali si ujít zbývající "volej" do Mnichova Hradiště. Zbytek výpravy ale v pozdním odpoledni doplul až do Hradiště. Splouvání jsme oficiálně zakončili společnou fotkou na pláži Na Kamínkách. Urazili jsme 23 km, mnoho z nás asi večer usínalo nejen z bolavýma rukama, ale i připálenými čely. A už jsme začali přemýšlet, kam se s loděmi spustíme příště? Začneme v Debři, kam jsme dopluli na podzim? Dáme si oblíbený úsek z Malé Skály do Turnova? Nebo snad vyrazíme na Ploučnici? Uvidíme. 

Fotogalerii naleznete zde: Splouvání Jizery


Riegrova a Kamenického stezka
21. 5. 2019

Kdo by neznal Riegrovu stezku? A přesto se mezi 18 účastníky tohoto výletu našli jedinci, kteří tuto trasu absolvovali 21. května 2019 s mnichovohradišťským KČT poprvé. Vlakem jsme dojeli do přestupní stanice Železný Brod, kde byl čas pořídit první společné foto. Dál už jsme se svezli pouze jednu stanici do Semil. Modré turistické značení nás vedlo mimo centrum města k rozcestí u Jizery. V Bítouchově jsme se napojili na červenou a tou již začínala Riegrova stezka, která je od roku 2008 vyhlášena jako naučná stezka a pomocí informačních panelů seznamuje návštěvníky s historií a přírodními i geologickými zajímavostmi celého území. Dozvídáme se, že tuto stezku otevřel již v roce 1909 nově vzniklý KČT Semily. U hospůdky U Kynčlů nastal čas na první svačinku a nechyběly ani palačinky a oříškové řezy. Za slunečného počasí jsme se rádi vnořili do chladivého stínu žulových skal. Ve skalní soutěsce nás čekala 77 m dlouhá visutá dřevěná lávka, tzv. galerie - nejhezčí úsek celé trasy. Proto nijak nespěcháme a fotíme - peřeje a balvany v Jizeře pod námi i protější skálu, kde je Via ferrata Vodní brána. Přicházíme k jímacímu jezu, který vede vodu z Jizery štolou až k elektrárně v Podspálově. Je to technická památka z roku 1921. Kolem zvrásněných skal přicházíme k Böhmově vyhlídce s odpočívadlem "Pěšorest", odkud je krásný výhled na protější Krkavčí skálu a pod ní vedoucí železniční trať. Klesáme po balvanité cestě až k tunelu pro pěší - ten musel být při budování stezky proražen dynamitem. Míjíme pramen vytékající ze skály, který nese jméno po spisovateli Antalu Staškovi. Cesta se mění na pohodlnou lesní pěšinu vedoucí nad zděným odtokovým kanálem. Vycházíme z lesa a před námi je dosud funkční vodní elektrárna Podspálov. U železniční zastávky Spálov Riegrova stezka končí a my svačíme ze svých zásob, neboť Hotel pod Spálovem je v týdnu zavřený. Ve 13 hod. odjíždí 7 členů naší výpravy vlakem do Mn. Hradiště a my skalní turisté pokračujeme od rozcestí Spálov u soutoku řeky Kamenice s Jizerou po Kamenického stezce. Modré značení nás vede vzhůru do obce Spálov. Při výstupu se pořádně zapotíme, ale odměnou jsou nám pěkné pohledy na Železnobrodsko i vzdálený Ještěd. Míjíme spálovskou kapličku a klesáme k památné 200 let staré lípě. Strmou lesní cestou vystoupáme k Myší skále, jejíž vyhlídka je opatřena řetězy pro snadnější výstup. A opět nás čeká stoupání, a to na vrch Medenec (544 m). Odtud se dostáváme k rozcestí Morava a po žlutě značené trase nás čekají už jen pohodové odbočky na 4 skalní vyhlídky - U Bakala, Moravská Jiřička, U Peršinky, Jiřička - odkud vidíme protější Sokolí a Krkavčí skálu. Na odpočívadle na louce Kopáňka posedíme a shlížíme na údolí Jizery a na Semily. Poslední vyhlídka - Peretka - skýtá pohled na jímací jez na Jizeře, kudy vedla první část našeho výletu. Sestupujeme do Semil a podél Jizery se po žluté dostáváme na Ostrov a kolem sousoší Antala Staška a Ivana Olbrachta (dalších významných občanů města) dojdeme přes centrum k našemu cíli - domku, kde se narodil F. L. Rieger. Nyní je zde Roka Bar s výbornou kuchyní, kterou s radostí využíváme. Po občerstvení zakončujeme náš výlet na vlakovém nádraží a odjíždíme v 18 hodin směrem k domovu a v nohách cítíme dnešních 12 km.

Fotogalerii naleznete zde: Riegrova a Kamenického stezka  


Poznejme kostely v okolí Mn. Hradiště
11. 5. 2019

Sobota 11. května 2019 byla na počasí příznivá, probudili jsme se do slunečného dne a v počtu 35 výletníků jsme se potkali v osm hodin ráno na mnichovohradišťském nádraží. V Březině padla úvodní slova organizačního rázu a pod vedením pana faráře Pavla Macha, který se ujal "průvodcování" tohoto výletu, jsme zamířili ke kostelu sv. Vavřince, kde jsme usazení v kostelních lavicích naslouchali zajímavému výkladu o historii i vybavení této sakrální stavby původem z poloviny 14. století. Mohli jsme vystoupat i do kostelní věže a vyzkoušet zvučnost tamního zvonu, který je momentálně rozbitý. Sv. Vavřinec čeká na svou opravu a my doufáme, že se vydaří a kostelík se brzy zaskví ve své obnovené kráse. Příjemnou cestou podél Jizery jsme doputovali ke kostelu Nejsvětější Trojice v Loukově, který také čeká na svou opravu. Interiér kostela má bohatou sochařskou výzdobu v podobě soch sv. Petra a Pavla na hlavním oltáři či soch sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa a sv. Ludmily v hlavní chrámové lodi z dílny bratří Jelínků z Kosmonos. Loukovský kostel coby "matka rohanských kostelů" v sobě ukrývá i hrobku francouzského šlechtického rodu Rohanů, kteří se usídlili na nedalekém Sychrově. I tuto část kostela jsme měli možnost zhlédnout. Příjemnou procházkou mezi poli, kolem sochy sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého, jsme dorazili až do Loukovce, kde se o kostel Povýšení sv. Kříže, datující do 20. let 18. století, stará obec. Loukovecký kostel je velmi podobný tomu mnichovohradišťskému (pak ještě i boseňskému), neboť všechny tři pocházejí z dílny stejného architekta, a sice Mikuláše Raimondiho. I zde byla možnost vystoupat do kostelní věže, což se nevyplatilo dvěma našim účastníkům, neboť zůstali ve věži zapomenuti a zamčeni - vysvobození se po telefonickém volání o pomoc dočkali až zhruba po 15 minutách. Přišli tak o výklad ve zrenovované korytské kapli Sedmi bratří Makabejských, jejíž oltář je z dílny bratří Bušků ze Sychrova. V Mohelnici nad Jizerou, kam jsme dorazili zhruba kolem jedné hodiny, nás již dohnal déšť, který nás pak s drobnými přestávkami doprovodil až do Mnichova Hradiště. Nicméně i přes tento rozmar počasí jsme zvládli poslouchat slova pana faráře o prvcích románské architektury 12. století, v jejímž duchu je mohelnický kostel Nanebevzetí Panny Marie vystavěn. I zde jsme se v interiéru setkali s prací řezbářů Dominika a Petra Buškových či s mockerovskou rekonstrukcí z druhé poloviny 19. století (s architektem Josefem Mockerem a jeho romanizujícími rekonstrukcemi jsme se seznámili již ve sv. Vavřinci). Část naší výpravy se z Mohelnice vydala do Mnichova Hradiště po vlastní ose, někdo pěšky nejrychlejší cestou po silnici (jako např. náš skvělý průvodce Pavel Mach), někdo motorizovaně. Nicméně i tak nás zbylo dost, kdo jsme se i přes déšť vydali částečně neznačenou cestou přes Údolí snů. Nebyl téměř nikdo, kdo by zůstal v závěru suchý, ale věříme, že tento drobný problém nikomu z účastníků neznehodnotil jinak perfektní a informacemi nabitý výlet, za který vděčíme zejména Pavlu Machovi - jsme rádi, že si ve svém bohatém programu našel čas na KČT a podělil se s námi o své rozsáhlé znalosti místních sakrálních památek. Jsme rádi, že jsme díky němu měli možnost poznat alespoň část z bohatého kulturního dědictví našeho regionu.

Video sestřih z výletu naleznete zde: Kostely MH

Fotogalerii naleznete zde: Poznejme kostely


Ze Zahrádek do Starých Splavů
8. 5. 2019

Protože vzpomínka na Den osvobození Československa letos připadla na středu, KČT MH tohoto volného dne využil a připravil pro své členy a příznivce výlet na Českolipsko, konkrétně trasu ze Zahrádek do Starých Splavů. Ačkoliv okolí České Lípy nabízí mnoho turisticky zajímavých míst, s naším klubem jsme se do tohoto regionu vypravili poprvé. Podobně jako většina našich výletů začal i tento na mnichovohradišťském nádraží, na němž jsme se sešli chvilku před devátou hodinou. Zpočátku jsem se orosil, když jsem spatřil, jak velké davy se v nádražní hale shromažďují. Takové množství turistů jsem rozhodně neočekával. Ovšem jak jsem posléze zjistil, většina přítomných nakonec směřovala po jiné ose, z Hradiště do Zahrádek nás tak nakonec vyrazilo "pouze" 16 a pes jménem Čiko. Naše cestování bylo spojeno s dvěma přestupy. První z nich měl být v Mladé Béleslavi (vlak totiž na bakovském hlavním nádraží nestavěl, nýbrž pokračoval až do Mladé Boleslavi). Jako správní turisté jsme proto vystoupili už v "centru" Bakova a zhruba 1500 metrů se pěšky přemístili na bakovské hlavní nádraží, kam za cca půl hodiny přijel vlak, na který bychom bývali v Mladé Boleslavi přestoupili. Rozhodnutí se projít nikdo nelitoval, počasí nám přálo, nebylo tak lépe stráveného času než na čerstvém vzduchu. Když jsme dorazili na bakovské hlavní nádraží, setkali jsme se tam s dalšími pěti účastníky výletu. Celkově nás tak do Zahrádek putovalo 21 osob a jeden pes. Netrvalo dlouho, přijel vlak od Mladé Boleslavi, nastoupili jsme do něj a vstříc novým turistickým zážitkům uháněli na Českou Lípu, kde jsme podruhé přestoupili a poté už jen jednu zastávku jeli do výchozího bodu našeho výletu. Naše putování začalo oficiálně na vlakové zastávce v Zahrádkách. Vedoucí výletu Jirka Janda rozdal všem přítomným mapy a propozice k výletu a povyprávěl o zajímavostech na trase. Zanedlouho jsme putovali po modré trase do osady Karba, která je součástí známého údolí Peklo. Ve zmíněné osadě jsme odbočili na červeně značenou cestu a vydali se k zahrádeckému zámku. Na trase jsme prošli pod železničním viaduktem a viděli pastvinu s ovcemi. U zahrádeckého zámku se parta rozdělila, 14 turistů pokračovalo rychleji a dvě rodiny zvolily pomalejší tempo. Větší skupinu vedl Jirka Janda, menší skupinu pak Ondřej Šindelář, který tempo přizpůsoboval svým dvěma malým dětem. Cesta probíhala bez jakýchkoliv problémů. Co nás však překvapilo, bylo velké množství hasičských aut, která se sjížděla k lesu zrovna ve chvíli, když jsme z něho vystupovali. Že hasičské vozy nepřijely k lesu náhodou, jsme viděli z vyhlídky zříceniny hradu Jestřebí. Les doutnal a vítr kouř rozháněl do okolí. Dušovali jsme se, že nikdo z nás les nezapálil, ale kdo ví?  Kromě zříceniny hradu jsme v Jestřebí navštívili i tamní restauraci. Po naplnění bříšek a nabrání nových sil jsme se po červené trase vydali ke Starým Splavům. Cesta ubíhala nezvykle rychle, zbývajících osm kilometrů jsme zvládli ujít za přibližně jednu a půl hodinu. Druhá skupinka dorazila do Starých Splavů o zhruba dvě hodiny později (a rovněž i o dvě hodiny později ze Starých Splavů odjela). Rychlejší družstvo nastoupilo do vlaku v 16.40 h, a protože se nám na bakovském hlavním nádraží nechtělo čekat 40 minut na přestupní vlak, vydali jsme se pěšky na vlakovou zastávku do Bakova, díky čemuž nám ujitá vzdálenost dosáhla hodnoty 20 kilometrů. Přestože jsme ušli relativně dlouhou trasu, všichni účastníci si sváteční den skvěle užili. 

Fotogalerii naleznete zde: Ze Zahrádek do Starých Splavů


Pojďme na Rotštejn
28. 4. 2019

V neděli 28. dubna se konal další výlet do krajiny východně od Turnova. Tomáš Trkola připravil procházku ze Sedmihorek přes rozhlednu Dubecko do Klokočských skal a zpět do Turnova. Tuto nabídku se nenechalo ujít pět turistů a pes. V tomto složení jsme se tedy sešli na nádraží a s přestupem v Turnově jsme dorazili do Sedmihorek. Hned po chvíli chůze jsme se ocitli před krásně opraveným kostelem sv. Jiří v Přáslavicích, na jehož renovaci se nemalou měrou podílel turnovský mecenáš Bohuslav Jan Horáček, rodák z nedalekých Karlovic, který po revoluci, navrátiv se z emigrace, finančně podporoval řadu projektů ve svém rodném kraji. A tím jsme se ubírali i my, vstříc vrchu Dubecko, na kterém v roce 2002 vyrostla telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou, dosažitelnou po točitém kovovém schodišti. Samotný vrchol leží v nadmořské výšce 399 m n. m. a vyhlídková plošina pak ještě o 33 metrů výše. Z ní byl krásný výhled do krajiny Českého ráje, jakožto i na hrady Bezděz či Ralsko. Na severu se pak tyčil mohutný Kozákovský hřbet. Díky čerstvému větru byla sice pěkná dohlednost, leč po chvíli dala se do nás zima, a tak jsme pokračovali v cestě směrem k Rotštejnu. Zřícenina hradu leží již v Klokočských skalách, které jsme si po prohlídce hradu a jeho okolí také prošli. Posilnili jsme se v nedaleké hospůdce a pak sestoupali k Postojně, největší jeskyni v Českém ráji. Zelené údolí dovedlo nás již zpět do civilizace, v Bělé jsme narazili na Stebenku a podél jejího toku jsme se nechali unášet do centra Turnova. Na nádraží jsme dorazili právě akorát, abychom stihli osobák, jenž nás dopravil do Mnichova Hradiště. Atmosféra výletu byla opět pohodová a já sám jsem byl velmi rd, že jsem vyrazil a prohlédl si opět místa, kde jsem se již dlouho neprocházel. Takže, Tome,děkujeme. Sepsal: Lukáš Umáčený 

Fotogalerii naleznete zde: Rotštejn


Bludiště Besedických skal
27. 4. 2019

Besedické skály patří mezi nejpůvabnější místa Českého ráje, proto se i mnichovohradišťský Klub českých turistů chystal do této oblasti dlouhou dobu vypravit. Bohužel nám však dosud nebylo přáno. Poprvé se výlet neuskutečnil kvůli špatnému počasí, po druhé jsme z důvodu hodinového zpoždění autobusu nestihli navazující spoj do Besedic. Ačkoliv se říká "do třetice všeho dobrého", v našem případě to zcela neplatilo. Jednak několik hodin před výletem onemocněla organizátorka výletu, jednak z pátku na sobotu pršelo, což jistě mnoho případných zájemců od putování skalními bludišti odradilo. Ale protože nemocnou vedoucí výletu nahradil její kolega Jirka Janda a protože dle slov našeho kamaráda Tomáše Trkoly "není špatného počasí, jen špatně oblečeného turisty", rozhodli jsme se výlet nerušit. V sobotu 27. 4. 2019 jsem chvilku po půl deváté vyhlížel na mnichovohradišťském nádraží první turisty. Zprvu jsem se obával, abych se výletu neúčastnil sám, po několika minutách se však u mě hlásila turistka Vendy a její dvě děti. Ačkoliv pouze ve čtyřech, nastoupili jsme do vlaku a uháněli na Malou Skálu. Naše putování nám hned v obci Malá Skála nedaleko Boučkova statku zpestřila ochočená kachna, která se dožadovala našich svačin. Podělili jsme se s ní o kousek suchého rohlíku a poté jsme po červené trase stoupali jeden kilometr do kopce, abychom se následně ve skalním městě Chléviště mohli pokochat nádhernými pískovcovými útvary a pohledy z řady vyhlídek. Přestože oblohu zakrývaly mraky, bez problémů jsme dohlédli na zříceniny hradů Vranov a Frýdštejn, jakož i na mnoho dalších významných geografických bodů. Po zhruba jednom kilometru jsme vstoupili do druhého skalního města, nazývaného Kalich, kde jsme opět obdivovali nádherné pískovcové výklenky a zřícené bloky. Stejně jako všechny výlety i ten náš musel skončit, a tak jsme se po opuštění skalního města Kalich vydali po zelené trase do Malé Skály, odkud jsme se vlakem vrátili zpátky do Mnichova Hradiště. 

Fotogalerii naleznete zde: Besedické skály 


Podtrosecká údolí
25. 4. 2019 

Výlet do Podtroseckých údolí ve čtvrtek 25. dubna přilákal 16 turistů. Z Borku pod Troskami jsme se vydali plánovanou trasou k Rokytnickému rybníku. Slunečné počasí nám připravilo krásný výhled na Trosky, na žluté pampeliškové louky a z pozorovatelny ptáků jsme zahlédli labutě, lysky, potápky a kachny. Vedlejší rybník Hrudka se stejnojmennou studánkou měl kolem sebe roztroušené blatouchy a petrklíče. Podél mokřadu a rašeliniště jsme došli k rybníku Vidlák, kde sezóna ještě nezačala. Kolem chat a skal a další studánky jsme došli k rybníku Krčák. Na rozcestí ve Věžickém údolí se část turistek oddělila a šla přímo na Hrubou Skálu, ale pevné jádro naší skupiny pokračovalo k hlavnímu cíli cesty. U krásně upravené studánky Jordánka jsme doplnili zásoby vody. Kolem nás se tyčily pískovcové skály a na jedné z nich byla důmyslně ukrytá chata a ve skále vytesána skautská lilie. Pečlivě upravené místo mělo zvláštní atmosféru. Pokračovali jsme k Věžickému rybníku kolem chatky Infocentra - ve všední den zavřeno. Obešli jsme Věžák až na hráz a vyšplhali na skálu proslavenou filmem "Jak dostat tatínka do polepšovny". Neuvěřitelný klid a pohled na hladinu nás na tomto místě donutil posedět a nafotit pár snímků. Stejnou cestou jsme se vraceli k rozcestí ve Věžickém údolí a po červené jsme stoupali ke Hrubé Skále a těšili se na oběd. Na nádvoří zámku jsme potkali část naší výpravy. Po vydatném obědu jsme sestoupili Myší dírou k bývalému pivovaru a kolem Řezníčkovy vily v Doubravici došli až k železniční stanici Hrubá Skála. Nachodili jsme 14 km, uzavřeli nová přátelství a za krásného a teplého počasí jsme se vrátili příjemně unaveni do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Podtrosecká údolí


Žitavské hory - okolí Kurort Oybin
13. 4. 2019 

Kvůli mohutné tlakové výši nad Skandinávií k nám proudil během soboty 13. dubna 2019 chladný vzduch se severovýchodu. A snad i tento fakt způsobil, že i přes avizovaný enormní zájem o tento výlet se nás sešlo na nádraží jednadvacet. A tak jsme vyrazili postupně směrem Turnov - Liberec - Žitava. Zde jsme se přemístili na blízké nádraží úzkorozchodné dráhy, kam byla během chvilky přistavena parní mašinka, která nás dopravila do Žitavských hor. I přes již zmíněný chlad někteří prožili cestu v otevřeném voze, který skýtá vpravdě parádní zážitek z jízdy. Po necelých 45 minutách jsme vystoupili na zastávce Teufelsmühle, odkud nás čekalo hned stoupání na skalní vyhlídku Töpfer. Vidět naštěstí trochu bylo - rozprostírala se pod námi Žitava a její okolí jako na dlani. Mezi pískovcovými skalami jsme následně došli k další výrazné vyhlídce, skalní jehle zvané Scharfenstein. Z jejího vrcholu se naskýtá krásný a daleký rozhled do krajiny Lužických hor stejně jako na nedaleký skalní hrad Oybin, ležící na monumentální stolové hoře. A právě ruiny hradu s císařským palácem a klášterem byly naším dalším cílem. Největší stavební rozmach je spojen se jménem Karla IV., který si tu nechává postavit císařský palác a rovněž zde zakládá klášter celestýnům. Působivou prohlídků si většina výletníků nenechala ujít, některým se zdála hodina a půl málo, jiní tam již byli, a tak jsme se před branami rozdělili, abychom se plni nových zážitků setkali před odjezdem parní mašinky na oybinském nádraží. I cestu zpět jsme si užili a pak už nás čekal jen návrat domů opět třemi vlaky, tentokrát jedoucími po kolejích s klasickým rozchodem. Nakonec těch vlaků, cestou tam i zpět, bylo víc než nachozených kilometrů. Ale to tentokrát nebylo hlavním cílem, a tak snad většina turistů byla s výletem spokojena. Myslíme, že jsme v této oblasti nebyli naposledy...

Fotogalerii naleznete zde: Žitavské hory

Na vrchol Sokol v Besedických skalách
9. 4. 2019 

V úterý 9. dubna jsme prožili slunečný den na prvním letošním seniorském výletu "Na vrchol Sokol". Přestože bylo avizováno prudké stoupání z Malé Skály k Suchým skalám, zúčastnilo se tohoto výletu 16 turistů. Odpočinek u bývalé restaurace "Na Šumavě" nad vesnicí Prosíčka nám zpříjemnil její nový majitel. Pozval nás na obhlídku interiéru a seznámil nás s historií i budoucími plány tohoto stavení. Naše další kroky vedly přes Besedice k vrcholu Sokol /562 m/, kde jsme se z Masarykovy vyhlídky kochali výhledem na celý masív Suchých skal. Sestup ze skalisek do Besedických skal měl být zakončením výletu, avšak síly nám ještě stačily na prohlídku skalních věží v Chlévišti a na Kalichu. Pak už jen sestup na Malou Skálu a hurá zpět do Mnichova Hradiště. Další seniorský výlet je naplánován na čtvrtek 25. dubna do Podtroseckých údolí - krásné prostředí, nenáročná turistika, těšíme se na Vás!

Fotogalerii naleznete zde: Na vrchol Sokol


Zásadně na Zásadku -  2. ročník
6. 4. 2019 

Neděle 7. dubna 2019 byla díky slunečnému počasí jako malovaná. Možná i to přispělo tomu, že se nás na průběžném startu 2. ročníku výletu Zásadně na Zásadku vystřídalo mezi devátou a desátou hodinou ranní téměř 90, zúčastnily se i děti v kočárku, děti odrostlejší, pejsci a našli se i cyklisté, kteří vyjeli na námi nově nabídnuté cyklotrasy. Převážná většina výletníků se však vydala přímou cestou od zámku přes bažantnici a Káčov na zříceninu Zásadka, což je trasa měřící 3,5 km. Našli se i tací, kteří vyrazili po neznačené trase na Hněvousice a Sychrov (jen o málo delší, cca 4 km) či přes Údolí snů (cca 7 km), ale ti byli v menšině. Důležité je, že jsme se po jedenácté hodině dopolední na Zásadce všichni sešli, naši výletníci obdrželi pamětní list, který jim navždy bude připomínat tento příjemný den, děti za plnění úkolů cestou navíc dostaly drobnou odměnu. Kdo chtěl, opekl si buřty, všichni pak měli možnost zaposlouchat se do příjemných písní sychrovského harmonikáře Jindry Kelíška, který dorazivším turistům zpříjemňoval čekání na slova stylově oblečeného hradního pána (Jiřího Plačka) o historii Zásadky a zajímavostech s tím spojených. Promluvil i Petr Krejčí, jenž stál donedávna v čele sychrovského osadního výboru, a přiblížil nám do detailů minulost sychrovské kapličky i studánky Paroubka. Pro nedělní výletníky byla sychrovská kaplička otevřená, což bylo pro mnohé jistě vítanou příležitostí do ní nahlédnout. Opomenout nesmíme ani na téměř divadelní, v každém případě velmi procítěný přednes Jindry Kelíška básně Oldřicha Sedláčka "Pod Káčovem víska Sychrov nazvaná". Řada zúčastnivších se pak využila možnosti osvěžit se v Klubu Sychrovák, jehož osluněná zahrada k posilnění před zpáteční cestou přímo vybízela. Ještě jednou velmi děkujeme panu Plačkovi (hradní pán ze Zásadky), panu Krejčímu (Klub Sychrovák) a panu Kelíškovi (harmonikář) za jejich zapojení se do akce! Všichni jste pak zváni na 3. ročník výletu, který se uskuteční v neděli 5. dubna 2020. 

Fotogalerii naleznete zde: Zásadka - 2. ročník


Ukliďme Mn. Hradiště
6. 4. 2019 

Úklidu Dolců s KČT v rámci akce Ukliďme Česko se zúčastnilo 28 dobrovolníků, z toho 10 dětí. Ačkoliv zpočátku to vypadalo, že nebude téměř co uklízet, konečným výsledkem bylo zhruba 16 pytlů, navíc jedna uhynulá srna a jeden zbytek zajíce, i v letošním roce jsme po prohlédnutí "feťáckého doupěte" v Dolcích volali městskou policii k nálezu injekčních stříkaček. Bezkonkurenčně nejvíc odpadu jsme zaznamenali od místních zemědělců: podél toku Nedbalky jsme nacházeli velké množství různě velkých zbytků pytlů, nejspíš z hnojiv, která se používají na polích. Je opravdu nutné, aby někdo, kdo obhospodařuje zdejší půdu, produkoval tolik odpadu? Věříme, že jsme v průběhu včerejšího dopoledne přírodě v Dolcích notně odlehčili, zejména od zbytečných plastů. A chtěli bychom do budoucna doufat v to, že akce podobného typu budou zbytečné! V každém případě děkujeme všem zúčastněným pod hlavičkou KČT. 

Fotogalerii naleznete zde: Ukliďme MH


 Jarní procházkou do Turnova
24. 3. 2019 

Turistickou sezónu zahájil mnichovohradišťský KČT v neděli 24. března 2019 výletem nazvaným Jarní procházkou do Turnova. V neděli nás směrem z Příšovic přes Všeň, Vústru, Kozlov, Raisovu vyhlídku, Kacanovy, Kopicův statek, Valdštejn, Kalvárii až do Turnova vyrazilo celkem 19 - z toho jedno mimčo v kočárku a jeden čtyřnohý výletník Lucky:-) Počasí nám hrálo do karet a vydrželo s námi spolupracovat po celou dobu, lehce krápat začalo až po našem příchodu na turnovské nádraží kolem půl třetí. Pravda, výhledy se nekonaly téměř žádné, většina obvyklých dominant kraje (Ještěd, Kozákov atd.) byla zahalena do mlžného oparu, ale věříme, že pohoda a dobrá nálada, které po celou dobu panovaly, se staly náplastí na téměř nulové výhledy. A co je nejdůležitější - máme tu jaro a s ním i řadu dubnových výletů, na nichž se s vámi, doufáme, potkáme!

Fotogalerii naleznete zde: Jarní procházkou do Turnova


Předsilvestrovský výšlap na Mužský
30.12.2018 

"Není špatného počasí, je jen špatně oblečeného turisty!" V duchu tohoto úsloví jsme se včera dopoledne vydali na náš poslední letošní výlet, který byl určený členům výboru mnichovohradišťského odboru a jejich nejbližším (omlouváme se tedy, že nedošlo na žádné veřejné sdílení této akce, pojali jsme ji jako svou interní "odměnu" za předchozí výletní aktivity tohoto roku). V dešti a větru směřovaly naše kroky k Přestavlckému rybníku zkontrolovat naše dva v listopadu zasazené duby, odtud pak dále na Dneboh, vesnici Mužský a samotný vrchol Mužský, kde jsme si nemohli odpustit symbolický přípitek na zdar našich výletů letošních i budoucích. Restaurace na Krásné vyhlídce pak potěšila naše chuťové buňky a navíc obohatila náš počet o motorizované členy našeho výboru, tudíž jsme se sešli v téměř kompletní sestavě (chyběl pouze náš hospodář, kterému tímto posíláme pozdrav). V již zredukovanějším složení jsme zamířili na překrásnou Lanzovu vyhlídku, cestou pod skalami jsme se posléze napojili na žlutou turistickou značku, jež nás dovedla až do Olšiny, cíle naší cesty. Během celého dne padaly tipy na aktivity pro příští rok, těšíme se tedy, až Vám je v lednu představíme! Užijte si poslední hodiny roku 2018! Věříme, že se v následujícím roce potkáme na některém z našich výletů. Děkujeme vám za přízeň a důvěru, kterou jste do nás vložili! 

Fotogalerii naleznete zde:


Členská výroční schůze
28.11.2018 

Čas plyne poměrně rychle, a tak i našemu Klubu českých turistů - odbor Mnichovo Hradiště utekl první rok fungování stejně rychle. Dne 28. 11. 2018 jsme měli svou první výroční schůzi, která se konala ve Volnočasovém centru. Na schůzi se dostavilo 20 členů našeho odboru. Těší nás zájem i z řad nečlenů. Těch se na schůzi sešlo 5. K našemu překvapení se rozhodly do našeho odboru dvě turistky přímo na schůzi vstoupit. A co by to bylo za schůzi, na níž bychom nemuseli probrat několik zásadních bodů.

Náš první rok KČT MH vedl výbor ve složení Markéta Tomášová - předsedkyně, Tereza Šímová - 1. místopředsedkyně, Tomáš Trkola - 2. místopředseda, Ondřej Šindelář - kontrolor, hospodář a Helena Pöllová. Tento výbor byl zvolen na další dva roky. Mezi členy výboru byl nově jmenován Jiří Janda, který je pro náš odbor velkým přínosem. Funkci hospodáře a kontrola bylo nutné rozdělit na dvě samostatné pozice. Ondřej Šindelář si ponechal funkci hospodáře a na pozici kontrolora byla zvolena paní Alena Ortová. Zvolili jsme také delegáty na oblastní konferenci Klubu českých turistů, která se koná vždy v únoru. Také jsme odsouhlasili členské příspěvky, o jejichž platbě budou členové informováni emailem. Nechybělo samozřejmě shrnutí naší činnosti a hospodaření za uplynulý rok a také naše plány na sezónu další. Jsme rádi, že máme za první rok našeho fungování tolik příznivců. 

V závěru naši první výroční schůze jsme si prohlédli rozsáhlou fotogalerii z našich akcí, při níž jsme probírali tipy na další výlety. Velkému zájmu se těšila i naše kronika, která je mimochodem za jeden rok plná ze tří čtvrtin. Je vidět, že se našemu "výletování" daří. Při shrnutí návštěvnosti výletů jsme zjistili úsměvnou věc. Nejmladšímu účastníkovi jednoho z našich výletů bylo teprve cca 5 měsíců. A budete se divit, splouval s námi Jizeru. Plyne z toho následující. Naše výlety jsou vhodné opravdu pro všechny věkové kategorie 😊. 

Pevně věříme, že se naše řady rozšíří a budeme se společně setkávat i na dalších výletech. Sladkou odměnou pro všechny zúčastněné pak byly perníčky od Heleny Kaluhové, naší příznivkyně, jež je upekla speciálně pro účastníky naší schůze. Velké poděkování patří také Lukáši Umáčenému, který i když není naším členem, náš odbor velmi podporuje a pod jehož vedením se uskutečnily dva letošní výlety.

Fotogalerii naleznete zde: 


Výsadba stromů k výročí republiky a výročí vzniku KČT 10.11.2018

Sobotní odpoledne se vydařilo! Děkujeme všem, kteří se zúčastnili námi naplánované výsadby - sešlo se nás kolem třiceti, díky čemuž šlo zatím o jednu z našich nejhojněji navštívených akcí! Z Masarykova náměstí vedly naše kroky Turnovskou a Přestavlckou ulicí až k rybníku, kde ne nás již čekaly naše dva "duby republiky" v předem připravených jámách (podívejte se do našeho alba zachycujícího kopání obou jam na konci října). Pravda, u rybníka bylo velmi "frišno", ale zahřáli jsme se prací a zúčastněné děti pro změnu svými divokými hrami a následně též sem tam drobnou pomocí. Dlužno říci, že jsme velmi ocenili zahradnické umění zejména starších dam, které se s vervou vrhly do díla a přispěly i cennými radami. Ve dvě jsme odcházeli z náměstí, před třetí jsme byli u rybníka, kolem čtvrté dospěla výsadba obou stromků ke svému konci. Obě rostliny jsme řádně zalili, dub blíže u cesty byl opatřen i naší informační cedulkou, většina z nás se zvěčnila svým podpisem pro budoucí generace v naší kronice a na zpečetění celého aktu jsme si připili na zdárný průběh výsadby i na snad letitý život obou "dubů republiky". Doufáme, že se dožijí alespoň sta let! Rádi bychom vyjádřili své díky též městu Mnichovo Hradiště, které zafinancovalo oba stromy, mnichovohradišťský KČT pak přispěl jednak svou prací, jednak uhradil veškeré ostatní "nezbytnosti" s výsadbou spojené (substrát, kůly, ochranu proti okusu), k čemuž přispěli svým darem i někteří ze zúčastněných. Ať žije republika, ať žije KČT!

Fotogalerii naleznete zde:

I KČT Mnichovo Hradiště se přidává k celorepublikové "mánii", a sice k výsadbě stromu republiky. Jen jsme se v touze po alespoň nějaké odlišnosti nerozhodli pro lípu, ale sázet budeme jiný druh - zatím neprozradíme:-) Poznáte, kde proběhly výkopové práce?!


Proti proudu Zábrdky
- od ústí k pramenům 4.11.2018

I první listopadová neděle nám nachystala příjemné venkovní teploty na výlet, dokonce jsme se dočkali i slunečních paprsků. V sedm hodin ráno se na mnichovohradišťském Masarykově náměstí sešlo jedenáct nadšenců turistiky (jinak se totiž nedají nazvat - kdo jiný by dobrovolně vstával v neděli před sedmou s vidinou toho, že za den nachodí téměř třicet kilometrů), aby se pod taktovkou Lukáše Umáčeného, který si výlet pro KČT připravil, vydali z Mnichova Hradiště přes Klášter podél Zábrdky až do Osečné. Cesta rychle ubíhala, najednou jsme byli v Borovici, pak v Mukařově, kde jsme si prohlédli vyvěrající pramen, u bývalého Pytlíkovského mlýna naše řady pak doplnil ještě Dominik Rubáš plus doprovod - Dominik, který zná tento kraj jako své boty, nám cestu obohatil o četné zajímavosti. Minuli jsme Růtův mlýn, pozůstatky mlýnu Zourov, ve skalách obdivovali ďáblům reliéf, na Těšnově jsme se potěšili koňmi, poseděli jsme pod památnými lipami a před Náhlovem jsme se dočkali i slunečních paprsků. Velkým překvapením (ovšem ze strany Lukáše Umáčeného plánovaným) na naší cestě pak bylo Muzeum vystěhovalectví do Brazílie (https://www.emigrationmuseum.cz/), které bylo v neděli otevřené a kde jsme se mohli občerstvit, mj. i výbornou brazilskou kávou. Petr Polakovič, zakladatel muzea, se naštěstí nenechal dlouho pobízet a v kostce nám představil historii vystěhovalectví i svého muzea. Leč čas se nachýlil, bylo třeba stihnout autobus ve čtyři hodiny z Osečné. Vše bylo skvěle načasováno, autobus nás dovezl až do Mnichova Hradiště a my jsme během hodinové jízdy mohli rekapitulovat všech 28,5 km, které jsme ušli, a díky téměř "vyhlídkové" jízdě zhlédnout zajímavá místa na trase a "snovat" plány na další cesty. Děkujeme Lukáši Umáčenému za skvělý výlet a všem zúčastněným za to, že se nezalekli brzkého startu!

Fotogalerii naleznete zde:


Přes podzimní Kozákov
21.10.2018

Naplánovaný výlet na Kozákov v neděli 21. října se nesl v duchu lehkých obav, zda ještě vydrží nádherné podzimní počasí, které nás provázelo po celý říjen. I když předpovědi "strašily" ochlazením i deštěm, nic z toho se naštěstí nevyplnilo a nás od samého rána provázelo slunce a příjemné teploty, které nás při výšlapu ze Semil na Kozákov nutily i k sundání bund. Pravda, 20kilometrová délka pochodu přilákala jen skalní turisty, o to příjemnější bylo naše malé 6hlavé společenství, jehož nejmladším členem byl osmiletý chlapec, který kupodivu prošel celou trasu bez sebemenších problémů - klobouk dolů před jeho vytrvalostí! Cesta ze Semil stoupala mezi rodinnými domy, posléze mezi pastvinami až k elektrické rozvodně Na Rovném - nutno podotknout, že nás doprovázely impozantní výhledy na Semily samotné i na vzdálenější okolí. V Palučinském údolí jsme se potěšili domácími zvířaty a opět jsme se jali stoupat za vydatného šustění spadaného listí nejprve do Komárova, posléze až na samotný vrchol Kozákova, kde jsme se odměnili teplou polévkou a nabrali síly před naším sestupem, který byl paradoxně o dost náročnější než samotný výšlap. Nicméně odměnou nám byly Klokočské skály, do nichž jsme z Klokočí vstoupili Klokočskými průchody. I na nich došlo k malé občerstvovací zastávce, abychom se posilnili před pokračováním naší cesty. V Dolánkách jsme zavzpomínali na naše předchozí výlety, zámek Hrubý Rohozec se nám opravdu kouzelně "čněl" nad hlavami, jak bylo slibováno v pozvánce a na turnovském nádraží jsme si pak mohli zaslouženě oddechnout před naším nasednutím do vlaku. Zdolali jsme přes dvacet kilometrů, nastoupali i sestoupali jsme požehnaně metrů a domů jsme se všichni příjemně unavení, leč plni dojmů z překrásného dne, dostali kolem šesté hodiny večerní.

Fotogalerii naleznete zde:


Cinibulkova stezka u Mšena
7.10.2018

První říjnová neděle nám přichystala nádherné počasí, proto jsme se mohli vydat do zatím nejvzdálenějšího místa od Mnichova Hradiště - do Mšena a jeho okolí. Naše putování začalo, jako většina našich výletů, na mnichovohradišťském vlakovém nádraží, kde jsme se od půl desáté začali pomalinku scházet. Před příjezdem vlaku jsme se na peronu dopočítali patnácti účastníků, z toho dvou dětí. Na výlet nás doprovázel i pejsek jménem Marfy. V Mladé Boleslavi se k nám přidali další čtyři turisté, nakonec nás tak cestovalo devatenáct. Cesta do Mladé Boleslavi probíhala standardně, ovšem v Mladé Boleslavi jsme z důvodu výluky museli přestoupit na náhradní autobusovou dopravu. To však znamenalo jednu výhodu - pan řidič nám ve Mšeně zastavil přímo na náměstí, kde Cinibulkova stezka začínala. Po úvodním slovu vedoucího výletu, rozdání propozic a map jsme vyrazili za krásami Kokořínska. Hned po několika stovkách metrů jsme se zastavili u městského koupaliště z roku 1932, které si až do dneška dokázalo zachovat prvorepublikový ráz. Z koupaliště jsme zamířili na severozápad od Mšena, abychom polní cestou stoupali k Františkově aleji. Z tohoto místa se nám naskytl krásný pohled na celé Mšeno. Po několika dalších stovkách metrů jsme vstoupili do lesa, kde jsme se u skalního útvaru Faraon rozdělili na dvě skupinky. Zhruba polovina účastníků pokračovala dále po Cinibulkově stezce, zbývající turisté odbočili na zelenou trasu směřující na Mšenské Pokličky - jedinečný skalní útvar, který má ve znaku i CHKO Kokořínsko. Na Poličky nás čekala nenáročná cesta roubená malebnou krajinou. Jen posledních cca 300 metrů jsme museli vystoupat nepočítaně schodů. Odměnou nám však byl výhled na jedno z nejnavštěvovanějších míst Kokořínska a také několikaminutová pauza, v níž jsme si odpočinuli, nasvačili a nabrali tak sílu na další putování. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dále po modré trase, abychom se po třech kilometrech u skalních útvarů Obří hlava a Žába napojili opět na Cinibulkovu stezku. Odtud nás čekala relativně klidná cesta, ale jen do chvíle, než jsme vstoupili do tzv. Bludiště. Zde jsme museli sešplhat několik metrů za pomocí řetězu po příkrých vytesaných schodech. V souvislosti se skalním městem Bludiště bude většina z nás dlouho vzpomínat nejen na adrenalinový zážitek při zmíněném sestupu, ale také na nespočet průlezů a soutěsek, kterými jsme procházeli. Na trase bylo k vidění takové množství přírodních scenérií, že je zde nelze všechny vypsat. S přibývajícími kilometry v nohou jsme se stále více těšili do Mšena, do tamní cukrárny, kde si někteří z nás dopřáli kávu a sladkou odměnu. V půl páté jsme na mšenském náměstí opět nastoupili do autobusu a vyrazili ke svým domovům. Výlet se vydařil na jedničku. Už nyní se těšíme další!

Fotogalerii naleznete zde:


Hruboskalsko 4.10.2018

Poslední letošní výlet pro seniory se opět konal za překrásného počasí (ve čtvrtek 4. října). Pěšky z turnovského nádraží kolem sportovního areálu Maškovka do Mašova a odtud po červené turistické značce k duchovní bráně Českého ráje, která tvoří pomyslnou spojnici mezi nebem a zemí, mezi přírodou a lidmi. Původně zde byl les, dnes jsou tu dřevěné sochy a místo pro setkávání, zamyšlení či meditace. Stoupali jsme výš, až nás cesta dovedla k rozhledně na Hlavatici. Potěšili jsme se výhledem na celý Turnov a zámek Hrubý Rohozec, na Ještědsko-kozákovský hřeben a směrem na západ do údolí Jizery a dále na Bezděz a Ralsko. Pohodlnější cesta nás přivedla k hradu Valdštejn. Mohli jsme obdivovat kamenný most s barokními sochami a výhled na kostel sv. J.ana Nepomuckého. Po krátkém odpočinku naše cesta směřovala dále po červené, kde nás uvítaly skály roztodivných tvarů. Z vyhlídky U Lvíčka jsme měli možnost vidět jednotlivé skalní útvary v plné kráse - Čertova ruka, Lvíček, Mužíček, Jeřáb, Sfinga, Lavice... Pokračovali jsme dál k Arboretu Bukovina a vstoupili jsme do stínu vzrostlých stromů. Následovala další vyhlídka, jedna z nejkrásnějších z celého Hruboskalska - vyhlídka na Kapelu v popředí s Kapelníkem. Pokračovali jsme cestou k Hrubé Skále, kde jsme si dopřáli kávu, prohlédli si nádvoří zámku s vyhlídkou na Trosky a dále jsme volili klesající cestu mezi skalami do Zámecké rokle, kam jsme museli projít Myší dírou. Opět se kolem nás tyčily nádherné skalní útvary, kterými jsme prošli až k Adamovu loži. Zde opouštíme modrou značku a dáme se po žluté k Zámecké vyhlídce, odkud je pěkně vidět zámek Hrubá Skála. O kus dál je ještě hezčí Mariánská vyhlídka, ze které vpravo vidíme Trosky a před námi Dračí skály. Směrem k Turnovu vyniká pěkná skalní věž zvaná Lebka. Pokračujeme dál lesní cestou a čeká nás sestup po delším schodišti až k Symbolickému hřbitovu horolezců. Je to pietní místo k uctění našich horolezců, kteří zahynuli nejen v českých skalních městech, ale i během expedic po velehorách celého světa. Klesáme ještě níž, kde je písčité údolí zvané Sahara, kde ční dvojvěž Únorová a Duranga. Odtud již musíme naše kroky zrychlit a kolem sedmihorských pramenů již spěcháme na vlakovou zastávku Karlovice. Lázně Sedmihorky si necháme na nějaký příští výlet.

Fotogalerii naleznete zde:


Bludišti Besedických skal 28.9.2018

V neděli 23. září jsme se chtěli vydat do Besedických skal. Kvůli nepříznivé předpovědi počasí jsme výlet zrušili a nový termín jsme stanovili na pátek 28. září. To už bylo počasí o poznání příznivější, od rána se na nás usmívalo slunko a i teplota kolem dvaceti stupňů byla příjemná. Leč ani tentokrát tomu osud nechtěl, abychom navštívili Besedice. Autobus přijel do Mnichova Hradiště s téměř hodinovým zpožděním a to už bylo jasné, že náš druhý spoj z Železného Brodu do Besedic je nenávratně pryč. Došlo tedy k operativní změně programu, v narvaném zpožděném autobuse jsme na stojáka dojeli do Malé Skály, odkud jsme se nejprve po modré, následně po červené vydali na Drábovnu. Výletu se zúčastnilo 8 dospělých a 6 dětí - a nikdo z nás dosud na Drábovně, bývalém skalním hrádku, ani ve stejnojmenném skalním městě nebyl. Z Drábovny pokračovaly naše kroky stále po červené, po Zlaté stezce Českého ráje, až do Záborčí, následně na Bukovinu se sochou sv. Jana, odkud byl nádherný výhled nejen na Turnov, ale i na Valdštejn či na vzdálenější Trosky. Cílem naší cesty se staly Dolánky u Turnova (v nohách jsme nakonec měli 5,5 km), kde jsme měli to štěstí, že jsme mohli nahlédnout do závěru loutkářského festivalu - stihli jsme hudební vystoupení a děti si užily i posledního loutkového divadýlka. V Dolánkách se naše cesty rozdělily - část výpravy "zachránila" od čekání na vlak Jana Kuntošová, která se svými Vesnickými dobrotami obohacovala řady prodejců na loutkářském festivalu, jeden z turistů se vydal pěšky až do Turnova, my s dětmi jsme vydrželi až do konce programu na Dlaskově statku, který jsme si zvládli i prohlédnout. Vlak nás pak dovezl do Turnova a následně další do Mnichova Hradiště. Bylo to dlouhé odpoledne plné improvizace, nicméně zavedlo nás zcela nečekaně na dosud neznámá místa, což bylo alespoň pro některé snad příjemným bonusem.

Fotogalerii naleznete zde:


Do Besedických skal 18.9.2018

Pěší výlet z Malé Skály na Besedické skály se uskutečnil 18. 9. za krásného počasí. Na tento výlet se vypravili i dva turisté z KČT Poděbrady, celkem nás bylo 16. Vystoupali jsme po zelené turistcké cestě na rozcestí U tůňky, kde jsme odbočili na modře značenou cestu a ta nás dovedla ke Sluji českých bratří a do skalního bludiště Kalich. Zde byla již třetí odpočinková zastávka, neboť výstup do kopce byl značný. Kolem Besedické vyhlídky s pohledem na Kozákov jsme došli až na začátek obce Besedice k přírodnímu amfiteátru. Restaurace zde však bylo mimo provoz, takže jsme se občerstvili z vlastních zásob a pokračovali po červené k rozcestí Kalich-Na Rovně a odtud do skalního bludiště Chléviště již po žluté trase. Čekaly nás nádherné vyhlídky, jeskyně, zvětralé skály, skalní převisy a vysoké skalní věže. Opravdu nevšední zážitek, ticho a krásné výhledy na Frýdštejn, Kopaninu, Ještěd, Drábovnu a do údolí Jizery. Pro návrat jsme vybrali červeně značenou cestu, která prudce sestupovala až do Malé Skály na zasloužený oběd v Boučkově statku. Výbornou kávu v Infoshopu Vejměnek jsme nemohli vynechat.

Fotogalerii naleznete zde:


Vodácký výlet II:
Mnichovo Hradiště - Debř 8.9.2018

V sobotu 8. září jsme splouvali Jizeru - nástup byl na pláži Na Kamínkách, plánovaný dojezd sice na Krásnou Louku, ale nakonec jsme se shodli, že i Debř je pro vylodění víc než vhodná:-) Počasí vpravdě letní, co víc jsme si mohli přát. Cestou jsme potkali tři jezy, přes něž jsme lodě přenášeli, v Malé Bělé jsme si pak našli čas i na to, odskočit si do blízkých restaurací na něco teplého do žaludku. Někteří si však vystačili z vlastních zásob, jiní pojali svůj oběd po "trampsku":-) Snad ta pohoda, která po celý den na vodě panovala, dýchne z fotografií i na vás.

Markéta Tomášová

Fotogalerii naleznete zde:


Hrad Frýdštejn
6.9.2018

První poprázdninový výlet na Frýdštejn se vydařil hojnou účastí 16 turistů i neskutečně krásným počasím. Výlet směřoval pěšky z Malé Skály přes Vranovský hřeben na zříceninu hradu Frýdštejn. Cestou jsme zastavovali u mnoha památníků, někteří odbočili na vyhlídku Zahrádka u Pantheonu, posvačili jsme na odpočívadle u chalupy Maternovsko a po 2 hodinách poctivého stoupání jsme již zahlédli náš cíl. Na hradě Frýdštejn jsme vystoupali na 15m vysokou hradní věž, odkud byly krásné výhledy na Suché a Besedické skály, Malou Skálu, Kozákov, Trosky i na Bezděz. Téměř hodinu jsme prolézali množství světniček a ze spodního nádvoří byl celý hrad vidět v celé své kráse. Zpáteční cestu jsme volili zpočátku po silnici a dále úvozovou cestou, až jsme sestoupili k Malé Skále a výlet zakončili obědem v hospodě na Boučkově statku. Připomeňte si díky fotogalerii tento jedinečný den!

Helena Póllová

Fotogalerii naleznete zde:


Za obrem Drábem
26.8.2018

Předposlední prázdninovou neděli jsme věnovali našemu prvnímu a zároveň i poslednímu prázdninovému výletu Za obrem Drábem:-) Na autobusové zastávce v Mnichově Hradišti se nás v deset hodin sešlo celkem 15 výletníků - 8 dospělých a 7 dětí. Vřelé díky všem, kteří se k nám přidali! Autobus nás dovezl do boseňské Zásadky, kde jsme se nejprve zvěčnili v téměř kompletní sestavě a odkud pak vedly naše kroky po červené turistické značce, jež nás doprovázela po většinu výletu. Děti byly "vyzbrojeny" úkoly doprovázejícími Dětskou naučnou stezku Příhrazskými skalami, jež poctivě plnily. Cestou jsme minuli zříceninu hradu Valečov i valečovské skalní světničky. Dostali jsme se i k ruinám Píčova statku, kde některé z dam zavzpomínaly zejména na "perníkovou chaloupku", jež v těchto místech stávala. Velké pozdvižení pak vzbudil tamní sklep, kde jsme strávili drahně času a který jeden z malých výletníků přejmenoval na "Sklep radosti":-) Neskutečně nádherné pak byly výhledy, jež nás oslnily na hradišti Hrada a které nás pak doprovázely po zbytek cesty. Počasí bylo na výlet opravdu jako dělané! U Drábských světniček jsme posvačili, ve Studeném průchodu jsme se ochladili, žlutou turistickou značku do Olšiny jsme seběhli a v již značně zmenšeném počtu jsme se pak setkali na vlakové zastávce v Březině, kde byly děti odměněny pamětními listy a samolepkami s obrem Drábem, které jim budou připomínat dnešních 7,5 km v nohách!

Markéta Tomášová

Fotogalerii naleznete zde:


Questing v Hradišti odzkoušen!

Nikdo se neztratil. Všichni poklad našli :-)


Skalní sruby Jizery
26.6.2018

V úterý proběhl poslední předprázdninový výlet mnichovohradišťského KČT - tentokrát ke skalním srubům Jizery pod vedením Heleny Pöllové. Zhruba sedmikilometrová trasa vedla zpočátku po Mnichově Hradišti, přes Salabku, kolem reliéfního památníku ve skalní stěně u silničky k Haškovskému jezu, přes Ptýrovec až k Jizeře, kde došlo k posilnění se před dosažením cíle, a sice skalních srubů Jizery. Jindy v sezóně obtížně přístupná cesta se změnila na pohodlnou díky včasnému zásahu rodiny Heleny Pöllové, která před samotným včerejším výletem absolvovala na dané místo dvě návštěvy - nejprve došlo k odstranění větví z cestičky podél Jizery a nepořádku přímo u skalního srubu (výsledkem byl velký pytel odpadu), během druhé návštěvy s křovinořezem se pak "vyloupla" i cesta až k nejvyššímu skalnímu srubu, který byl pro všechny odměnou a hlavně překvapením, do jaké výšky v minulosti Jizera dosahovala a jak byla mocná. Je škoda, že takto významná přírodní památka je během sezóny kvůli bujné vegetaci téměř nedostupná - pokusíme se tuto situaci změnit!

Helena Póllová

Fotogalerii naleznete zde:


Vodácký výlet I.
Příšovice - Mn. Hradiště 23.6.2018

I přes chladné počasí dorazilo na mnichovohradišťské nádraží v čase sobotního oběda 14 posádek. Ze společné fotky jsme napočítali, že nás bylo 26 dospělých a 24 dětí (pokud je vy nemůžete dopočítat, vězte, že 3 dospělí a 3 děti na fotce chybí). Na louce Pyšatce, kam jsme se vlakem a po svých dopravili, jsme od půjčovny KH sport nafasovali vodáckou výbavu. Lukáš Umáčený nás proškolil ve vodáckých základech a pak už jsme vyrazili po proudu Jizery. Dopolední sluníčko rychle vystřídaly mraky. Sešlo tak ze zastávky na akci Otevřená loděnice 2018. Po přenesení březinského jezu nás překvapila neobvykle nízká hladina vody. Jindy krásné průjezdy pod tzv. skalními sruby jsme si museli nechat ujít. Důvod na nás čekal v Hubálově: Havárii v místní malé vodní elektrárně vyřešili správci povodí proražením jezu. Na druhou stranu se odvážným kapitánům otevřela možnost vskutku netradičního průjezdu improvizovanou šlajsnou. Cesta hezkou zalesněnou krajinou přes Mohelnici k Vostrovu uběhla rychle a těsně před posledním jezem nás zastihl déšť, který nás doprovodil až do našeho cíle, na pláž Na kamínkách. Zakončením výletu byl táborák a stanování, byť již v prořídlé sestavě. Díky Luboši Dvořáčkovi jsme měli dřevo, díky dvěma z nás i kytary. Z vlastních zásob jsme vybalili buřty a pití. A vzhledem k umoudřenému počasí, tak ke spokojenému vodáckému večeru nic nechybělo. foto Helena Pöllová

Fotogalerii naleznete zde:


Drhleny
7.6.2018

ZMĚNA JE ŽIVOT - do Plakánku půjdeme na podzim. Vzhledem k omezené dopravní obslužnosti ve všední dny jsme museli ráno v den plánovaného výletu změnit cíl. Sešlo se nás 12 a nikdo nechtěl jít zpět domů. Odhlasovali jsme si výlet do Drhlen. Autobusem v 8:15 h do Kněžmostu a odtud po svých cyklostezkou kolem rybníku do Suhrovic a dál kolem Suhrovických rybníků, kde jsme obdivovali jejich vkusně upravené okolí. Zažili jsme i krmení kaprů a poslali jsme část svých svačin na ostrůvek, kde tráví svůj důchod vysloužilí králíci. Slunce pálilo, ale občas jsme šli ve stínu stromů až ke hrázi rybníka v Drhlenách a po žlutě značené cestě kolem chatiček jsme pokračovali až k rozcestí u skály a můstku. Žlutá pokračovala do Nové Vsi, ale my se stočili doprava a po druhé straně rybníka jsme došli k táboru a chatkám v Drhlenách. Červená trasa nás dovedla k rozhledně Čížovka, která byla postaven v roce 2013, otevřena ale byla až v roce 2017. Dřevěná jehlanová věž s ocelový točitým schodištěm nabízí výhledy na Bezděz, Ralsko, Ještěd, Český ráj. Výška 39 metrů a stoupáme po 154 schodech na vyhlídkovou plošinu. Vracíme se kousek zpět po silnici a odbočíme vlevo na modrou trasu a kolem krásných chat dojdeme k rekreačnímu areálu Na Výsluní, kde posvačíme a doplníme tekutiny. Po modré sestupujeme do Drhlen a stejnou cestou kolem Suhrovických rybníků zpět až na autobusovou zastávku Kněžmost. Ve 13 hodin nasedáme do autobusu a vracíme se do Mnichova Hradiště. Na závěr jsem se všem účastníkům opět omluvila, že se Plakánek zrušil, ale nikdo si nestěžoval - naopak, všem se čtvrteční výlet líbil a domluvili jsme se, že do Plakánku se vydáme v září. Přidali se k nám i dva noví účastníci - možná i budoucí členové KČT. Nachodili jsme cca 11 km, spálili 450 cal a příjemně jsme se pobavili.

Helena Pöllová

Fotogalerii naleznete zde:


Obora Židlov
3.6.2018

Včerejší výlet do obory Židlov se vydařil ke spokojenosti všech. Bylo nás 14 v čele s Lukášem Umáčeným, nutno uvést že ačkoliv je obora na dosah Mnichovu Hradišti, místa, kterými jsme projížděli či procházeli, navštívila většina z nás poprvé v životě. Po celou dobu se improvizovalo, za souhlasu všech, měnila se trasa pěší i cyklistická, nicméně tak, abychom vše slíbené opravdu navštívili - dostali jsme se na v lesích ukrytou Rokytskou horku, nejvyšší bod Jizerské tabule, k tajuplnému hradu Šlapka i ke stejnojmenné hájovně v jeho těsném sousedství a ke kdysi velkolepému Krupskému dvoru s 350 let starou majestátní lípou. Samozřejmě jsme se pohybovali po oboře Židlov, mimochodem druhé největší oboře v České republice. Jeleny, kterých v ní žije údajně na 700 kusů, jsme sice nezahlédli, zato lišky nám přišli popřát "dobrý den"😀 Skvělá zpráva pro houbaře - rostou!!! Však to byl také nečekaný, leč příjemný bonus našeho výletu. Je ovšem pravda, že les nevydá své plody zcela zadarmo - vše je střeženo armádou klíšťat, kterých nachytali někteří jedinci i na dvacet kusů🤨 Dlužno ještě dodat, že kromě klíšťat a lišek jsme v oboře nepotkali ani živáčka!

Fotogalerii naleznete zde:


Letařovice
2.6.2018

Víkend s KČT Mnichovo Hradiště začal první červnovou sobotu  - 2. června srazem v osm hodin na autobusové zastávce u zdravotního střediska. Kvůli dětským nemocem jsme přišli minimálně o tři účastníky. Brzy se ukázalo, že složení výletu bude vskutku komorní, protože jsem dorazil jen já se synem Vilémem. Autobusem jsme dojeli do Hodkovic nad Mohelkou a odsud do Českého Dubu, kde jsme na náměstí vystoupili po půl desáté.

Vzhledem k tomu, že pouť v Letařovicích (náš hlavní cíl dne) měla brzký start, okamžitě jsme vyrazili na první, čtyři kilometry dlouhý, úsek trasy. Ranní rosou, pozorně našlapujíce mezi všudypřítomnými šneky jsme vystoupali k Ovčímu vrchu. Cestou jsme se pokochali výhledem na Ještěd a Český Dub pod ním. Na Ovčím vrchu jsme si pod lipami u sloupu sv. Jana udělali první zastávku. Jakmile jsme se občerstvili, vyrazili jsme pohodovou cestou přes pole a lesy přímo do Letařovic. Špička kostela sv. Jakuba nás už zdálky upozornila, že jdeme správně.

Na Pouť mezi dvěma Jány, organizovanou etnology a folkloristy ze spolku Dubáci, jsme dorazili před jedenáctou a právě včas, protože začínala mše. Z kouzleného kostela se stropem zdobeným malovanými dřevěnými kazetami s církevními výjevy zněly úryvky modliteb i krásné zpěvy. My jsme se kvůli dětské půlce osazenstva zaposlouchali jen chvilku a potom jsme se jali prozkoumat zdejší stánky i dětské soutěže. Po mši se vydalo božítělové procesí s krojovanými účastníky i hradišťskými turisty na zhruba dvoukilometrový okruh se zastávkami na modlitby.

Po návratu do Letařovic na nás už mávala druhá polovina rodiny a výpravy - Martina s nemocí oslabenou Luisou. Zbytek odpoledne jsme strávili na střídačku pod stromy a v kostele, kde se odehrávaly přednášky, folklórní tance a zpěvy i divadelní představení. Protože kolem půl čtvrté bylo už zbylých osm kilometrů výletu nad naše síly, využili jsme trochu "neturisticky" pomoc auta a odvezli se do Vlastibořic. Odsud vyrazila obměněná pěší sekce (Martina s Vilémem) do cíle na vlakovou zastávku Sychrov.

Nejprve ve Vlastibořicích prozkoumali kapli a dřevěnou zvonici a pak teprve vyrazili na tři kilometry dlouhou cestu. Zastávky na další hezké výhledy na Ještědský masiv a trhání třešní málem způsobily, že jim ujel vlak do Turnova. Naštěstí měl trochu zpoždění, a tak po přestupu v Turnově zdárně dorazili před šestou hodinou zpět do Mnichova Hradiště, kde už jsme na ně čekali i my s Luisou.

Ondřej Šindelář

Fotogalerii naleznete zde:


Příhrazské skály
20.5.2018

Včerejší procházka srdcem Příhrazských skal se povedla na výbornou - počasí nám přálo, trasa byla skvěle naplánovaná, sešli se fajn pochodníci (bylo nás 11), kilometry rychle ubíhaly, občerstvovací zastávky byly po cestě rozumně rozptýleny, louky kvetly, cvrčci cvrkali... Český ráj to napohled :-)

Fotogalerii naleznete zde:


Zrcadlová koza
15.5.2018

V 8:40 h sraz na nádraží v Mnichově Hradišti předpoklad 6-10 účastníků předčil očekávání - do vlaku nastoupilo 20! účastníků a další překvapení nastalo v Turnově při přestupu, kde se k nám přidala Josefa Mašínová (místopředsedkyně mladoboleslavského KČT a místopředsedkyně Středočeské oblasti KČT) s kolegyní z KČT Mladá Boleslav. Konečný počet 22.

Po příjezdu do Dolánek jsme se vydali po červené kolem Dlaskova statku k Jizeře. Zastávka u "Hřbitova odpadků", kde nás udivila dlouhá doba rozpadu různých materiálů: PET lahve až 500 let, sklo a polystyren NIKDY. Po můstku přes Jizeru vlevo po modré kolem travnaté pláže, dětského hřiště a stojánku s veřejnou knihovnou jsme procházeli příjemnou cestou pod korunami stromů podél náhonu až k cíli. V jídelně jsme si přečetli vtipně vyobrazenou historii vzniku názvu areálu a také jsme našli vyobrazenou marnivou zrcadlovou kozu. V minizoo se předváděla dvojice pávů, několik koz a čuník. Krásně upravené dětské hřiště s mnoha herními prvky nebylo využito, nebyly s námi žádné děti, výlet byl organizován pro seniory.

Při obědě s námi poseděla Josefa Mašínová a chválila, jakou máme hojnou účast na akcích a jak se náš nově založený odbor KČT rychle rozběhl. Prý se pokusí připojit častěji k našim výletům.

Po občerstvení a prohlídce celého areálu včetně přístaviště vodáků a písčité pláže se část účastníků postupně vydávala na cestu zpět. V Turnově jsme se zastavili v cukrárně U Janatů v Hluboké ul., kde byla zasloužená odměna - zmrzlinový pohár.

Objednané pěkné počasí vydrželo po celou dobu výletu. Celkem jsme nachodili i s různými odbočkami cca 8 km.

Helena Pöllová

Fotogalerii naleznete zde:


Prvomájový výlet na hrad Valdštejn 1.5.2018

Výlet rozkvetlou májovou přírodou na Valdštejn stál zato - počasí nám hrálo do karet, sešla se skvělá parta, děti šlapaly jako o život. Děkujeme všem, kteří se našeho výletu zúčastnili, a doufáme, že se opět přidají příště a přizvou i své známé

Díky 14letému Danu Razákovi, studentu místního osmiletého gymnázia, si můžete výlet připomenout v krátkém videu doprovozeném hudbou. Dan je fandou fotografování, filmování, hudby a železnice, nejspíš proto vzniklo toto nádherné video. My děkujeme a přejeme Danovi další skvělé fotografické úlovky. A budeme rádi, pokud alespoň některé vzniknou na nějakém výletu s mnichovohradišťským KČT.

Fotogalerii naleznete zde:


Zřícenina hradu Zásadka
8.4.2018

Na včerejší výlet na Zásadku se vydalo přes 90 pochodníků z řad dospělých i dětí, možná i díky slunečnému počasí, které nás přivítalo do nedělního dne. Připraveny jsme měli tři trasy - krátkou trasu přímou cestou přes Káčov, tu využily zejména rodiny s dětmi. Trasu pro "odvážné" - neb se částečně jednalo o neznačenou, leč nádhernou a divokou cestu nad řekou Jizerou přes Údolí snů do Mohelnice a na Zásadku v délce zhruba šesti kilometrů. Nejdelší trasa přes Klášter, Pachouň a Mohelnici pak vyšla na 10 km. Na Zásadce jsme se sešli všichni, ač počasí už zdaleka nebylo tak lákavé jako v úvodu dne. Díky Jiřímu Plačkovi, "hradnímu pánovi" ze Zásadky, si mohli přítomní opéct buřty - bylo na čem a bylo i kde posedět. Stejně tak se pan Plaček postaral i o pár zajímavých slov z historie Zásadky - stručné, výstižné, věříme, že pro mnohé obohacující. Ještě jednou mu tedy děkujeme za vstřícnost a ochotu, se kterou pro naše pochodníky vše nachystal tak, aby se na jeho "panství" cítili dobře. Doufáme, že si všichni vyzvedli pamětní list, který jsme měli připravený na památku našeho prvního výletu znovuobnoveného mnichovohradišťského odboru KČT. Někteří z výletníků pak zamířili ze Zásadky do Klubu Sychrovák, který pro nás byl výjimečně otevřen, abychom měli možnost osvěžit se lahodným mokem a vzhledem k tomu, že počasí nám nastavilo svou nepříznivou tvář, sem tam kapka a ochladilo se, možná i ohřát něčím říznějším. Zde je namístě poděkovat panu Petru Krejčímu, předsedovi sychrovského osadního výboru, který nás v klubu pohostil, ukázal nám jejich historickou oponu s vyobrazením Zásadky a přidal ještě spoustu zajímavostí ze Sychrova a jeho okolí. Naše cesty se zhruba kolem půl druhé rozešly,

Markéta Tomášová

Fotogalerii naleznete zde:


Ukliďme Česko - Mnichovo Hradiště 7.5.2018

Dnešní Ukliďme Mnichovo Hradiště s KČT se vydařilo. Na začátku Dolců se nás sešlo 26 - 17 dospělých a 9 dětí, hojná to účast, možná i díky nádhernému počasí. Ač se zpočátku zdálo, že se budeme "prát" o každý kousek odpadu, situace se záhy změnila a jako opravdu velmi zanařáděná se projevila Nedbalka a její břehy. Výsledkem bylo 15 naplněných pytlů, v nichž nechyběl např. lustr, plastový kanystr, vidlička či kousek plotového sloupku. Největší objev nás pak čekal u mostku přes Nedbalku v místech, kde se cesta již stáčí k silnici na Hoškovice a dále na Turnov. Ze skládky plné petlahví, které vévodil dětský stan s medvídkem Pú se po nálezu několika injekčních stříkaček záhy stalo feťácké doupě, které jsme rozhodně nehodlali likvidovat z obav o vlastní zdraví. Přivolaní příslušníci policie následně posbírali na tomto místě 19 kusů injekčních stříkaček, možná největší nález tohoto "nebezpečného odpadu" v jejich historii! Cesty "sběračů odpadků" se zde rozdělily, část se vydala podél hlavní silnice do Mnichova Hradiště, ovšem dámy nakažené sbíráním si v rukách odnášely pytle, kdyby prý náhodou...🙂 Zhruba polovina z nás pak pokračovala podél Nedbalky do Hoškovic - další dva pytle! A v plánu jsme měli projít si nově budovanou cestu pro pěší mezi poli z Hoškovic do Mnichova Hradiště: tu jsme také zdolali, výhledy z ní na Jizerské hory či zasněžené Krkonoše, na Bezděz či kapli sv. Anny byly nádherné - další dva pytle! Všeho všudy nás 26 sběračů ulevilo Dolcům a přilehlému okolí o 19 pytlů odpadu. Skvělá bilance. Děkujeme všem zúčastněným a apelujeme na všechny ty, kteří se budou v daných místech pohybovat: co si s sebou na procházku do přírody nesete, zase si z ní, prosíme, odneste!!!

Markéta Tomášová

Fotogalerii naleznete zde: