Výlety 2023

Odkaz na mapu výletů najdete zde

Výlet na památné místo Vyskeř

28. 12. 2023

Protože toto místo CHKO Český ráj je mi moc milé, rozhodla jsem se pozvat zájemce na seniorský výlet právě sem, a to o vánočních svátcích roku 2023.

Ve čtvrtek 28. prosince 2023 jsme se sešly v počtu 12 turistek, dychtivých i za deště (dost už přes hodinu pršelo) vydat se na výlet vlakem z Mnichova Hradiště směr Turnov. Za padesát minut jsme nastoupily do autobusu směrem na Vyskeř. Autobus nás dovezl na náves. Tady na nás čekala ještě jedna turistka a celkový počet se zvýšil na 13 osob.

Vrch Vyskeř je nejvyšší bod severozápadní části Českého ráje. Obec Vyskeř se nachází na jeho úpatí v nadmořské výšce 372 m a je to malebná vesnička uprostřed Českého ráje. V minulém století zde žilo přes 1000 obyvatel, dnes jich zde žije asi 400. Vesnička měla a má štěstí na zastupitele obce, kteří se o ni vzorně starají. Naše kroky směřovaly ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Tato mohutná novorománská stavba z roku 1914-1915 byla postavená na místě gotického kostelíku ze 13. století, podle projektu turnovského architekta Karla Salače, a je majetkem římsko-katolické církve.

Hned naproti stojí nádherná osmiboká dřevěná zvonice, v současné době s dvěma funkčními zvony. Je chráněnou kulturní památkou ČR, tak jako kostel. První zmínka je z roku 1504, ale tato byla nahrazena novou zvonicí z roku 1750 a byla mnohokrát rekonstruována, naposledy v roce 2021 byly vyměněny poškozené základové trámy.

Přešly jsme hezky upravený hřbitov a zadním východem jsme došly přímo ke křížové cestě z roku 1825 se 14 zastaveními. Tato křížová cesta byla zrekonstruována v roce 1999 akademickým sochařem J. Markem z Turnova. Před dvěma lety byly vykáceny náletové stromy a keře a některé lípy podél cesty. Místním obyvatelům a nejen jim se otevřel celý kopec tak, jak vypadal kdysi, a ukázala se v plné kráse dominantní empírová kaple svaté Anny. Dnešní podoba empírové kapličky pochází z roku 1830 a byla postavená nad Božím hrobem. Představuje krajinotvorný prvek regionu. Na vrcholu se tyčí do výšky tři kříže. Nyní po terénních úpravách je již zdaleka viditelná ze všech stran, zejména z Kozákova.

Cesta ke kapličce byla v roce 2023 nově upravená. Je pohodlná, vysypaná malým štěrkem s úžasnými výhledy do kraje. I když bylo pošmourno a po dešti, otevíraly se nám výhledy na vesničku Vyskeř, Trosky, Humprecht, Kozákov, Ještěd, Hrubou Skálu, Mužský, Bezděz i Ralsko. Když jsme všichni za poměrně krátký čas dosáhly vrcholu (výška 465 m), vykoukly na nás zasněžené Krkonoše.

Některé turistky se vydaly s velkou vervou směrem vzhůru a my, co jsme fotily, jsme je těžko doháněly. Výstup jsme zdolaly těsně před 12. hodinou. Přesně v poledne nám zazvonily zvony ze Zvonice. Zvony zvoní třikrát denně a je to za mne impozantní zvonění. Bylo to překvapení, co jsem slíbila.

Po krátkém odpočinku a svačince jsme se šly podívat k Božímu hrobu, cesta k němu však byla blátivá a tak nás tam šlo jen několik. Boží hrob je umělá jeskyně, která je zasazena do čedičové skály kopce.

Všechny jsme se sešly u hřbitova a po krátké procházce nad vesničku, jsme již spěchaly na autobus směr Turnov město, kde jsme vystoupily a šly se podívat na hezké turnovské vánočně vyzdobené náměstí.

Po občerstvení v restauraci Korunním Princi, jsme se vydaly směrem k vlakovému nádraží a odjely do Mnichova Hradiště, kde jsme byly v 15 hod.

Rozloučily jsme se s novoročním přáním.

Dnešní zprvu uplakaný výlet se líbil, většina na tomto krásném místě byla poprvé.

Dnešního výletu se zúčastnilo 13 turistek a ušly jsme 4,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet na památné místo Vyskeř

Jára Trávníková

Po stopách "kamínkování"

Na začátku prosince oznámila Markéta Tomášová akci konanou již po několikáté v měsíci prosinec KČT Mnichovo Hradiště - "KAMÍNKOVÁNÍ". Každou sobotu je pro zájemce připravená trasa kolem Mnichova Hradiště a je na ní ukryto 30 kusů malovaných kamínků s různými motivy.

Elektronicky jsem pozvala zájemce na 1. kamínkovou procházku konanou dne 2. prosince 2023 na trasu směrem na Přestavlky, Dneboh, Hoškovice a Turnovskou zpět do MH - kamínky s motivy andělů. Na parkovišti u Družby se sešly tři ženy. Prošly jsme cestu, mimo odbočku k rybníku v Přestavlkách, jak bylo předesláno v informačním plakátu. Při příjemném povídání a procházkou krásně zasněženou krajinou jsme došly do Hoškovic a následně zpět do Mnichova Hradiště. Cestou jsme také hledaly a našly spousty kamínků s andělským motivem. Každá jsme si jeden kamínek nechala na památku na dnešní vycházku. Jak vidíte na přiložených fotkách, všechny víly byly přikryté krásnou bílou sněhovou peřinou. Při první kamínkové sobotě jsme 3 ženy ušly 6 km a do Mnichova Hradiště jsme se vracely již za šera.

Druhá kamínková procházka se uskutečnila v neděli odpoledne dne 17. prosince 2023 a u vánočního stromu na náměstí v MH jsme se sešli 4 turisté. Vydali jsme se po naplánované kamínkové cestě - Dolce, Turnovskou do Hoškovic a třešňovkou zpět do MH – tentokrát hledat kamínky s motivy zvířat. Bylo krásné "jarní" počasí, sluníčko nám svítilo na cestu. Prošli jsme Hoškovicemi, prohlédli jsme si různě upravené vesnické domy a chalupy. Cestou jsme potkali několik lidí, kteří si také užívali krásného slunečného počasí. Naši cestu jsme si ještě prodloužili o procházku mezi novými domy nad přírodním kinem a prohlédli si vánočně vyzdobené zahrady. Kamínek jsme žádný sice nenašli, ale strávili jsme příjemné odpoledne za krásného počasí a ušli jsme 6,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Po stopách kamínkování

Jitka Thorovská

Adventní Zvířetice a Hrnčířský dvůr

8. 12. 2023

Návštěva Hrnčířského dvora ve Zvířeticích se již pomalu stává tradicí. Obzvlášť v předvánočním období láká toto místo k návštěvě svou kouzelnou atmosférou.

V pátek 8. prosince 2023 se na vlakové nádraží v Mnichově Hradišti dostavilo 17 účastníků tohoto krátkého výletu. Vlakem v 9:45 h jsme popojeli na zastávku do Bakova nad Jizerou a odtud pokračovali známou cestou ke zřícenině hradu Zvířetice.

Počasí nám přálo, pod nohama křupal sníh, a dokonce i slunce vysvitlo. Vystoupali jsme až ke hradu, pokochali se zasněženým nádvořím, na mostě jsme pořídili společné foto a dále naše kroky směřovaly zasněženou alejí k obci Zvířetice. Cestou jsme se zahřívali různými nápoji během krátkých zastávek. Před půl dvanáctou jsme došli až do Hrnčířského dvora, kde se k nám přidalo dalších 6 turistů, takže konečný počet činil 23.

Nejprve jsme si prohlédli vánoční výstavu v obou patrech, která nás každoročně okouzlí novými instalacemi, výrobky a ozdobami. Největší úspěch mají pokaždé betlémy, ať už papírové, dřevěné, perníkové, keramické či ze slámy.

Každoročně jsou tu také k vidění různě nazdobené vánoční stromky nebo vystavené staré pokojíčky pro panenky.

Měli jsme možnost dívat se pod šikovné ruce Ivety Kédové, která zde předváděla výrobu ozdob ze skleněných perliček. V místní prodejně někteří z nás ještě dokoupili drobné vánoční dárky z keramiky.

Nenechali jsme si ujít ani návštěvu místní kavárny, která nabízela netradiční cukrářské výrobky. Při kávě jsme poseděli v místním sklípku, jinam bychom se ani v takovém počtu nevešli. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že celý objekt již změnil majitele, ale snad bude jeho původní účel zachován.

Venku nás pak ještě zlákalo občerstvení v podobě grilovaných klobás a návštěvu jsme zakončili zakoupením horkého svařáku, aby se nám v teplotě bod bodem mrazu dobře šlapalo.

I zpáteční cestu jsme zvolili jako vždy kolem Famozclubu a dále po silničce vedoucí k železničnímu mostu přes Jizeru až do Bakova k autobusové zastávce a před 15. hodinou jsme již vystupovali v Mnichově Hradišti.

Tímto výletem jsme si navodili příjemnou předvánoční atmosféru a v dobré náladě ušli 8 km.

Fotogalerii naleznete zde: Adventní Zvířetice a Hrnčířský dvůr

Helena Pöllová

Okolo Mnichova Hradiště

25. 11. 2023

Úvodem použiji část prvního odstavce ze zprávy na FB naší předsedkyně KČT - Markéty Tomášové.

V sobotu 25. listopadu 2023 se Mnichovo Hradiště stalo centrem středočeské turistiky, a to díky Podzimnímu setkání turistů Středočeské oblasti KČT. Na akci dorazilo kolem neuvěřitelných 300 výletníků!!!

I naše seniorská skupina (16 turistů) se připojila k výzvě v podobě turistické vycházky. Sešli jsme se na nádraží v Mnichově Hradišti a společně jsme se vydali (Nákladní ulicí, kolem Veselky) budoucí (plánovanou) turistickou stezkou, která povede novou lávkou přes dálnici směrem na Horku. Prošli jsme lipovou alejí až na lávku, kde jsme si pořídili fotografii. Prohlédli jsme si, jak pokračují práce na staronové turistické (červené) páteřní trase Českého ráje, než ji rozdělila dálnice. Tato lávka by měla být podle slov místostarosty dokončena a také otevřena ještě letos, v polovině prosince.

Naše kroky dále směřovaly Hrnčířskou ulicí na Přestavlky a dále rovnou přes bývalé letní kino na zámek. Po zakoupení vstupenek na III. zámecký okruh jsme se přesunuli zámeckou zahradou do kaple sv. Anny, kapidária, kostela sv. Tří králů až k hrobce Albrechta z Valdštejna. Toto místo všichni Hradišťáci jistě dobře znají, a pokud ne, tak tady je nápad na krásný výlet.

Protože už byl čas oběda, společně jsme se vydali do školní jídelny, kde hrála příjemná živá hudba a kde jsme obdrželi mimo jiných upomínkových předmětů také " ÚČASTNICKÝ LIST" za zdolání 9 km na Podzimním setkání turistů Středočeské oblasti KČT.

V jídelně bylo připraveno občerstvení: káva, čaj, pivo, nealko pití. K obědu byla pro všechny příchozí a zájemce, polévka + guláš (knedlík, chleba) nebo sekaná s bramborem (vše za přijatelné ceny). Po obědě jsme si dali kávičku a pohovořili jsme společně se všemi spolustolovníky z jiných měst: kudy vedly jejich trasy, co si v Mnichově Hradišti prohlédli a co ještě stihnou, než pojedou domů.

Můj dojem, a nejen můj, ale i všech kolem: skutečně povedená a dobře zorganizovaná turistická akce!

Těšíme na další turistické pochody pod hlavičkou KČT Mnichovo Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Okolo MH

Jitka Thorovská

Riegrova stezka

7. 11. 2023

V úterý 7. listopadu se sešlo 19 turistů, kteří přijali pozvání na podzimní vycházku krásnou krajinou údolím Jizery ze Semil do Spálova - Riegrovu stezku. Tentokrát jsme vyjeli autobusem trochu dříve, abychom se zpět do Mnichova Hradiště vrátili ještě za světla.

Po příjezdu vlakem do Semil v 9 hodin jsme si prohlédli krásně zrenovovanou nádražní budovu a nástupiště k vlakům. Prošli jsme také nově opraveným tunýlkem pod kolejemi na autobusové nádraží, kde jsme si pořídili první společné foto.

Naše kroky směřovaly po modré turistické značce k Jizeře a podle řeky dále po červené kolem Státního okresního archivu až k lávce v Podmoklici. Došli jsme na křižovatku dvou velice známých stezek (žlutá - Kamenická stezka a červená - Riegrova), přičemž po červené jsme pokračovali do Bítouchova. Restaurace U Kynčlů byla dle očekávání zavřená, ale má pěkné venkovní posezení. To bylo místo na naši první zastávku. Při svačině byl čas na pár slov o historii stezky.

Protože jsme šli naučnou stezkou, na které jsou umístěny informační panely, a bylo dost času, mohli jsme v klidu vše, co nás zajímá, přečíst. Několik dní před naší vycházkou hodně pršelo, a barevné listí již téměř opadalo, bylo tedy potřeba jít s velkou opatrností.

Semilský okrašlovací spolek už v roce 1901 navrhl propojit obec Bítouchov s Podspálovem turistickou stezkou údolím Jizery. V roce 1908 bylo v Semilech rozhodnuto o stavbě této stezky. Za podpory okresního hejtmana Antonína Böhma byl založen v roce 1909 KČT Semily, jenž začal stavět v červnu po pravém břehu Jizery turistickou stezku, která je přírodní rezervací "Údolí Jizery u Semil a Bítouchova" a byla pojmenovaná na památku semilského rodáka, politika a publicisty Dr. Františka Ladislava Riegra (10. 12. 1818 – 3. 3. 1903). Riegrova turistická stezka byla dlouhá 5,1 km, z toho nová část 3,8 km. Stavba nové části trvala 3 měsíce, bylo na ní vystříleno 304 kg dynamitu při 2053 ranách. Slavnostní otevření bylo 10. října 1909. Za první rok jí navštívilo 80 tisíc návštěvníků.

Zajímavosti a technické památky na Riegrově stezce:

Visutá galerie na Riegrově stezce se nachází ve skalnatém kaňonu řeky Jizery. Původně byla tato soutěska široká pouze 1 metr. Vzhledem k častým záplavám, které ohrožovaly přádelnu továrníka Schmitta v Bítouchově, nechal roku 1870 továrník rozšířit soutěsku na dnešních 15 až 20 metrů. Stavba samotné lávky (visuté galerie) započala roku 1908. Skála, ve které je galerie ukotvená, je z albitické žuly, která je velmi tvrdá. Ukotvení 77 metrů dlouhé ocelové lávky, která je ve výšce 5,5 metrů nad původní hladinou řeky, bylo z tohoto důvodu velmi složité.

Na druhém břehu od visuté galerie je krásná skála, která je rájem pro lezce. Pěkná ferrata v údolí Jizery je kompletně zajištěná, ale bez jakéhokoliv umělého stupu, někteří začátečníci by mohli být proto trochu vyjukaní. V roce 2019 přibyla třetí náročnější cesta, která uspokojí i náročnější lezce. Ferrata je přístupná celoročně, pohyb povolen pouze po určených trasách. Platí zde zákaz lezení bez ferratové výstroje včetně přilby a přísný zákaz lezení za bouřky.

Měli jsme štěstí a viděli jsme docela rychle lezoucího muže.

Nově opravený pramen Antala Staška - původní stavba kašny v roce 1925 byla jakousi dílčí satisfakcí Zemského správního výboru místnímu odboru KČT v Semilech za škody způsobené na Riegrově stezce při stavbě spálovské hydrocentrály. Podchycený lesní pramen dodnes dodává vodu všem domům v Podspálově.

Na stezce je také několik vyhlídek, z nichž nejkrásnější je Böhmova vyhlídka, k níž je ze stezky třeba odbočit. Název vyhlídka získala po prvním předsedovi KČT Semily, Antonínu Böhmovi. Z vyhlídky s lavičkou se nabízí pohled do údolí řeky Jizery, kde se klikatí jedinečný úsek železnice Pardubice-Liberec se 4 tunely na necelých 3 km, a na protější svah s Krkavčí skálou.

V roce 1973 byl na stezce vybudován turistický přístřešek s lavičkami, místo pro příjemný odpočinek "PĚŠOREST" a stojí dodnes.

Další technickou a turistickou památkou je 12 m dlouhý tunýlek, který byl vystřílen v roce 1909. Při jeho šestitýdenním ražení se vystřílelo 1086 patron dynamitu.

U soutoku Jizery a Kamenice byla vybudována Malá vodní elektrárna Spálov, 1922-1926. Od jímacího jezu vzdáleného asi 1,75 km od Bítouchova je k elektrárně veden náhon raženou štolou dlouhou 1323 m ve velmi tvrdém kameni (diabasu) a dále zděným kanálem dlouhým 437 m. (Když si prohlédnete podrobně turistickou mapu tohoto místa, vidíte modře tečkovanou raženou štolu – tok odkloněné Jizery.) Dokonale promyšlené a zhotovené dílo sloužilo bez přestávek celých 72 let. V roce 1998 byla elektrárna odstavena z provozu a došlo k modernizaci. Hlavním cílem rekonstrukce bylo ponechat elektrárně její jedinečnost, autentičnost a krásu. Původně byla osazena dvěma Francisovými turbínami. V rámci celkové modernizace byla elektrárna plně automatizovaná. Francisovy turbíny (jsou vystaveny před elektrárnou) byly nahrazeny Kaplanovými vertikálními turbínami. Při modernizaci byly vyměněny také generátory, čímž stoupl celkový výkon. Vodní elektrárnu ve Spálově je možné si prohlédnout. Prohlídky se konají od května do září. Vodní elektrárna je součástí Riegrovy stezky, která patří mezi nejkrásnější stezky v ČR.

Poblíž elektrárny a železniční stanice Spálov byla v roce 1929 vybudována Crhova turistická chata, dnes hotel Pod Spálovem, který je otevřen pouze v hlavní turistické sezoně.

Když jsme došli na konec naší plánované cesty, do Spálova, tak jsme zjistili, že nám asi před čtvrt hodinou ujel vlak do Železného Brodu a další pojede za hodinu. Po krátké poradě jsme již pochodovali po méně frekventované silnici do Železného Brodu. Došli jsme až k lávce přes Jizeru a tam jsme se rozdělili. Jedna, menší skupina šla rovnou na nádraží a odjela rychlíkem bez přestupování přímo do MH. Druhá skupina využila odjezd vlaku o hodinu později. Zašli jsme do restaurace U Zvonice na pozdější oběd a kávičku. Při tomto výletu jsme ušli 14 km s obědem a 12 km bez oběda. I druhá parta se vrátila do Mnichova Hradiště ještě za světla.

Pokud bude zájem, můžeme příští rok projít dalšími stezkami kolem Jizery.

Souběžně s Riegrovou stezkou vede o úroveň výše, na horní hraně údolí a rezervace, Kamenického stezka. Také na ní je řada vyhlídek na údolí Jizery. Železniční trať mezi Železným Brodem a Semily vede po opačném, levém břehu řeky, souběžně s ní však nevede po téže straně údolí žádná pěší stezka, pouze odbočka na vyhlídku na Krkavčí skále. Ve Spálově navazuje na Riegrovu i Kamenického stezku Palackého stezka, která vede po levém břehu Kamenice až do Tanvaldu.

Fotogalerii naleznete zde: Riegrova stezka

Jitka Thorovská

Podzimní víkendový přechod v oblasti Krušných hor

3.-5. 11. 2023

Letošní, v pořadí již čtvrtý, podzimní víkendový přechod se uskutečnil první listopadový víkend a zavedl nás do východní části Krušných hor. Tentokrát jsme vyrazili již v pátek, a tak se nás 14 turistů sešlo za deset tři na vlakovém nádraží, abychom o 4 hodiny později vystoupili do chladné noci pod Komáří hůrkou a ubytovali se na nedaleké Komáří vížce. Pod námi vykřikovaly do tmy tisícovky světýlek jak z nedalekých Teplic, tak i vzdálenějších měst a vesnic a my se těšili na ranní výhledy. Předtím jsme však ještě společně pojedli a popili, zahráli si a zasmáli se a pak zmoženi únavou spíše duševní než fyzickou ulehli ve svých dvoulůžkových kajutách a nechali se unášet vstříc následujícímu dni.

Venku se po ránu povalovala mlha stejně jako my ve vyhřátých pelíšcích, a zatímco my se museli zvednout a dorazit k snídani, mlha se hodlala zvednout až o pár hodin později, a jsme tak na svou celodenní túru vstupovali za viditelnosti jen několik pár desítek metrů. Naše kroky se vydaly sledovat červenou značku směrem k Cínovci a mlhou zahalený, převážně bukový les, oděný do všech možných barev od žluté po oranžovou, hnědou, okrovou až do tónů červené liščí a cihlové, tu a tam protkán zlatavými modříny, měl úžasnou podzimní atmosféru. Když jsme dorazili k bývalému Přednímu Cínovci, vítr stále dychtivěji svlékal pestrobarevný šat stromů a rozháněl mlhu tak, že se již tu a tam objevovalo blankytně modré nebe a pod ním se rýsovaly vzdálené horizonty, místy již prosvícené sluncem, které mělo co nevidět zasvítit i do našich tváří. Ještě předtím jsme však procházeli kolem chladných vod Dlouhého rybníka, které však nenechaly chladnými tři otužilce, a tak se Ondra, Martina i Markéta, v tomto pořadí, ponořili do listopadové lázně. Snad i oni tak s povděkem poseděli u teplé polévky v malebném cínoveckém bistru, odkud naše kroky zamířily do sousedního Saska. 14 lidí a 13 osobních dokladů se šinulo Zinnwaldem, minulo v uličce zastrčené policejní auto a jalo se stoupat na kótu 899 m n. m. Z kamenného vrcholu Grosser Lugsteinu byl již nádherný výhled, mlha se definitivně rozpustila a vládu na obloze nesměle přebíraly sluneční paprsky. Jihovýchodnímu obzoru dominovala Milešovka, obklopena dalšími vrchy Českého středohoří, na jihozápad se pak táhl hřeben Krušných hor. Sever pak zabírala náhorní plošina, jejíž okraj byl naším dalším cílem. 905 m n. m. vysoký Kahlberg byl nejvyšším bodem sobotního dne a z jeho vyhlídky jsme mohli přehlédnout nemalou část saského území až ke spolkové metropoli, stejně jako vrcholky Lužických hor, Ještěd, Ralsko i Bezděz. Opájeli bychom se tu možná i déle, avšak dala se do nás zima, a tak jsme vyrazili opět na cestu. Nedozírnými pohraničními hvozdy jsme se po úzké pěšince vrátili do Čech a kolem čtvrté dorazili na chatu Mikuláška pod Pramenáčem. Svérázný, leč milý číšník se nám po celý večer věnoval, servíroval krmě a plnil číše, my se bavili a hráli, až bylo třeba jít na kutě.

Druhý den na nás čekala cesta do Litvínova. Nebe nad námi bylo tentokrát po ránu vidět stejně jako obrovský Bílinský lom pod námi, nedaleký Bouřňák, na který jsme měli zanedlouho dorazit, zářil opět všemi barvami, stejně jako celé okolní lesy. Za drobného deště jsme skutečně zanedlouho stanuli na Bouřňáku, pohlédli do okolní krajiny, která se místy schovávala do mraků, a pokračovali jsme kolem obrovských větrných elektráren k rozcestí U Tří pánů a dál do obce Dlouhá Louka, nad níž se tyčí rozhledna na Vlčí hoře. Ta nám již poskytla skutečně nádherné a daleké rozhledy, stejně jako vrcholová skála na vrchu Loučná, který byl s 956 m n. m. nejvyšším bodem celého našeho putování. Mimo značené cesty jsme sestupovali opět okouzlujícím listnatým lesem k Meziboří, kde nám cestu trochu zkřížil hon, ale naštěstí jsme se bez újmy dostali k prvním domům a pak již v klidu po listím zahalené cestě do Litvínova, odkud nám již jel vlak směrem k domovu. Ještě předtím jsme nasáli atmosféru severočeské hospůdky a pak jsme se již skutečně oddali monotónní písni pražců.

Domů jsme dorazili po osmé, unaveni i spokojeni zároveň a mně nezbývá než se těšit na příští rok.

Fotogalerii naleznete zde: Přechod oblasti krušných hor

Lukáš Umáčený 

Jizerskohorské bučiny - Vodopád Velký Štolpich

15. 10. 2023

Od vlakové zastávky v Oldřichově jsme se v neděli 15. října 2023 vydali kolem Hausmanky do Jizerských hor. Stoupali jsme po zelené značce přes Staříkovy kameny na horu Poledník. Dala nám pocítit svých 864 metrů výšky. Z vrcholu není daleký rozhled, ale okolní bukové lesy získavající podzimní krásu nám vše vynahradily. Následná svačina v Bílé kuchyni a káva na Hřebínku nás posilnily a mohli jsme vyrazit dál. Čekal nás kouzelný výhled z Krásné Máří, padající voda ve vodopádu Velký Štolpich a nakonec Ořešník. Ten je jen pro silné povahy, ale výhled z něj stojí za trochu strachu. Nakonec strmý sestup do Hejnic, zákusek v kavárně a vlakem k domovu. Počasí bylo chladivé, ale déšť nám bušil jen do oken vlaku. Unaveni po 18 km jsme se rozcházeli před 18. hodinou.

Fotogalerii naleznete zde: Jizerskohorské bučiny

Petr Hladík

Den otevřených dveří v družstvu Granát Turnov

14. 10. 2023

Známý výrobce šperků z českého granátu slavil 70. výročí svého založení. Při této příležitosti družstvo poprvé ve své historii otevřelo svou výrobu veřejnosti. Otevření se uskutečnilo během celostátní akce "Víkend Křišťálového údolí".

Do Turnova to máme blízko a výroba šperků je jistě zajímavá. Nabídla jsem zájemcům možnost jet společně na tento den otevřených dveří v sobotu 14. října 2023. Na nádraží se nás sešlo 17 osob a v Turnově přibyli ještě dva, takže nás bylo 19.

Protože jsme turisté, tak jsme zvolili z nádraží tu nejdelší, ale zajímavou cestu nejdříve po žluté a potom po červené okolo Juty (tam jsme měli možnost si prohlédnout několikadenní spáleniště této továrny) směrem na hrad Valdštejn. Cestou jsme procházeli pod mosty, které jsou ozdobeny malbou – graffiti. Některé obrázky jsou velice pěkné, a pokud jsou na takovémto místě, tak jistě nikomu nevadí. Dále jsme pokračovali okolo tenisových kurtů po železném mostě přes Jizeru a došli jsme až na nádraží Turnov-město (zastávka). Odtud jsme se vydali okolo židovského hřbitova směrem na Výšinku, kde má sídlo Granát, družstvo umělecké výroby - Turnov. Když jsme vystoupali na kopec, překvapila nás spousta aut a lidí, kteří se shromáždili před budovou a chtěli se podívat na výrobu šperků jako my. Zašla jsem do stanu, kde se vydávaly časové vstupenky do areálu. Drze jsem předběhla všechny čekající lidičky a získala vstupenky pro celou skupinu, ale až na 13:20 hodin. Všem jsem vstupenky rozdala a vyhlásila volný program s tím, že se sejdeme na místě ve 13:00 hodin. Kroky většiny z nás směřovaly do centra města, kde jsme si prohlédli zajímavé budovy na náměstí v Turnově (např. kamenný Kostel Narození Pany Marie, kostel sv. Františka z Assisi, radnici, Muzeum českého granátu a krásnou budovu české spořitelny na náměstí). Při hledání možnosti oběda jsme prošli Hlubokou ulicí na křižovatku, kde kdysi byl obchodní dům s obuví Baťa. Dnes tady již boty neprodávají, ale je zde otevřený denní bar. Moje skupina hledala přestěhovanou restauraci z náměstí. Na konci Sobotecké ulice jsme našly to, co jsme hledaly – novou vietnamskou restauraci EMOI, kde jsme si pochutnaly na křupavé upečené kachně s rýží a zeleninou. V restauraci pracuje mladý vietnamský personál, který mluví velice dobře česky. Shodly jsme se na tom, že to jsou jistě Vietnamci, kteří se narodili již v Česku a navštěvovali české školy. Tuto restauraci doporučujeme navštívit a pochutnat si na pravé vietnamské kuchyni.

Družstvo Granát Turnov vzniklo v roce 1953, kdy 127 šperkařů z Turnova začalo společně pracovat v jedné šperkařské dílně s cílem navázat na tradiční výrobu granátových šperků v regionu pod jednou značkou. Dnes má družstvo Granát 169 zaměstnanců.

Český granát je průhledný, průsvitný drahokam krvavě rudé barvy o velikosti kolem čtyř až pěti milimetrů. Je výjimečně barevně stálý a odolný proti žáru i kyselinám. Šperkaři s ním pracovali už v raném středověku. Velké obliby se těšil v první polovině 18. století, kdy Marie Terezie dokonce zakázala vývoz surových granátů ze země. Z dochovaných záznamů víme, že se granáty nejprve sbíraly na polích a rýžovaly z nánosů potoků. Později se začalo těžit ze svahových štěrků. Materiál vytěžený z kruhových šachet se po žebřících vynášel až z 10 m hloubky a dále proséval, plavil a rýžoval. Turnovský Granát je unikátní tím, že provádí vše od těžby českého granátu až po finální prodej. Pro výrobu šperků ročně vytěží asi 500 až 600 kilogramů granátů.

V roce 1996 si družstvo Granát – Turnov pronajímá a posléze odkupuje povrchový důl Podsedice na Litoměřicku a otevírá těžbu granátové suroviny. Těžební prostory byly v roce 2019 rozšířeny o lokalitu v Dolní Olešnici v Podkrkonoší. Zde se pomocí sítových třídičů a bubnové pračky čistí a třídí. Na konci celého procesu zůstane tzv. koncentrát – štěrk s vysokým podílem českých granátů. Vytěžená surovina českých granátů se zpracovává pouze pro produkci šperků družstva Granát – Turnov.

V celém areálu výrobního družstva byl zákaz fotografování, a tak jsou fotky z dílen výroby šperků stažené z internetu.

První zastavení na prohlídce byla dílna, kde seděly ženy u podsvícené části stolu a ručně vybíraly granáty ze štěrku (za směnu přebere každá asi 10–15 kg písku). Přebraný štěrk se vrací zpět do lomu. V dalších dílnách jsme viděli titěrnou, ruční a časově náročnou práci, převážně žen, které opracovávají český granát. Zkušení brusiči či zkušené brusičky dají granátům tvar a vdechnou jiskru. Zlatníci je zasadí do zlata a stříbra. K výrobě šperků využívá Granát tradiční postupy i moderní technologie. Každý výrobek – šperk s českými granáty dostane certifikát, který garantuje originalitu a pravost šperků vyrobených právě v družstvu umělecké výroby Granát Turnov.

Velice zajímavá byla kancelář zlatníka, který na počítači vyrobí šperk (my jsme viděli prsten) a na 3D tiskárně ho vytiskne z vosku, který slouží jako odlitek, a následně se z určitého kovu odlije šperk, který se vyleští a zasadí se do něj předem upravené granáty.

Českými granáty jsou zdobené například ceny Zlatý slavík (vidíte na přiložené fotografii – třetí od konce) a spousty krásných ozdob nejen pro ženy, ale i pro muže a děti. Vše si můžete prohlédnout a objednat na stránkách družstva Granát –Turnov.

K výročí vyrobili zdejší šperkaři unikátní soupravu tvořenou náhrdelníkem, náramkem, prstenem a dvěma sadami náušnic. "Soupravu tvoří 70 českých granátů raritní velikosti 6,8 krát 4,8 milimetru a jsou doplněny 1492 granáty o velikosti 1,1 až 1,5 milimetru, to vše zasazeno do 14karátového zlata." Zatím bude sloužit tato krásná souprava k reprezentativním účelům, vyloučen není ani budoucí prodej. To si ale budete muset připravit víc než milion korun… (poslední dva obrázky).Kdo nestihl tuto jedinečnou možnost navštívit a prohlédnout si výrobu šperků v družstvu umělecké výroby Granát Turnov, může navštívit Muzeum českého granátu v Turnově na náměstí, kde se také dozvíte, jak se vyrábějí šperky. Je zde také prodejna, kde si můžete nechat své šperky odborně vyčistit, ošetřit, opravit a nechat zhotovit vše na zakázku.

Podle předpovědi počasí mělo celý den pršet, ale opět jsme měli štěstí. Pršelo a to vydatně, když jsme byli na prohlídce výroby. Po Turnově jsme při sobotním výletu ušli asi 10 km.

Jitka Thorovská

Kuks

5. 10. 2023

Na čtvrtek 5. října 2023 jsem naplánovala cestu ze Žirče přes Braunův betlém a křížovou cestou 21. století do Stanovic a podél Labe do hospitálu Kuks. 

Na Masarykově náměstí nás v 7:55 hodin do autobusu č. 717 směr Turnov nastoupilo 16 příznivců pěší turistiky. Cestou do Turnova se náš počet zvětšil o 2 osoby. Z Turnova jsme nasedli na rychlík do Jaroměře, ve Dvoře Králové přistoupila Jiřina a to už jsme byli v plném počtu 19 osob. V Jaroměři jsme přestoupili na osobní vlak do stanice Žireč, odkud jsme již museli hezky po svých.

Po žluté turistické značce nejdříve po silnici a potom lesní cestou do prudkého kopce jsme došli až k místu, kde je Braunův Betlém. Prohlédli jsme si Jákobovu studnu a dále pokračovali po pěkné cestě. Když jsme ušli asi půl kilometru, tak jsem postrádala odbočku na neznačenou cestu směrem ke křížové cestě 21. století. I když jsme tuto trasu prošly na jaře s kamarádkou, podařilo se nám trochu sejít z plánované cesty a museli jsme se vrátit. Ale protože jsme turisté, tak nám tato celkem asi kilometrová zacházka nevadila. Neznačenou pěšinou jsme došli ke křížové cestě 21. století a odtud do Stanovic a dále podle Labe se zastávkou v lomu svatého Klimenta do hospitálu Kuks.

A nyní něco z historie: Podle pověstí se na místě zvaném Kuks kdysi těžilo zlato. Nad labským úbočím navíc vyvěraly prameny, o nichž se v okolí říkalo, že mají léčivou moc. Přirozené kouzlo údolí přímo volalo po výtvarné úpravě, o kterou se postaral hrabě Antonín František Špork, když v roce 1684 zdědil panství Hradiště. Hned začal realizovat velkorysou přestavbu kukského údolí na svůj letní dvůr, nechal zde postavit zámek a hostinská zařízení, která se stala lázeňským a společenským střediskem spřátelené šlechty. Sochaře Matyáše Bernarda Brauna požádal o vytvoření sochařské výzdoby, která bez nadsázky představuje špičku evropského barokního sochařství v krajině. Unikátní sochařská rezervace, zvaná podle svého autora Braunův Betlém, byla naší první zastávkou. Braunův Betlém je monumentální sochařské umělecké dílo z období baroka z 18. století. Jedná se o skupinu soch a reliéfů vytvořených proslulým barokním umělcem Matyášem Bernardem Braunem, které byly vytvořeny a ponechány ve volné přírodě v lese mezi Dvorem Králové a obcí Kuks. Počátek historie Braunova Betlému se datuje dnem 26. února 1717, kdy František Antonín hrabě Špork koupil za 2900 zlatých od Dvora Králové les, který sousedil s jeho panstvím. Důvodem koupě tohoto lesa byly skály, které se tu tyčily, a území dostalo název Nový les. Hrabě Špork zde současně založil dvě poustevny. Poustevnu sv. Antonína a poustevnu sv. Pavla. Roku 1720 byla dokončena výstavba pousteven a začala zde průběžně pracovat s určitými přestávkami Braunova sochařská dílna. Pracovala zde až do roku 1732. Záměrem hraběte Šporka bylo vytvořit zde jakési meditační a výletní místo pro lázeňské hosty z Kuksu. Za stovky let bohužel ovlivnily vzhled tohoto uměleckého díla nejen matka příroda a okolní stromy a rostliny, déšť, sníh a vítr, ale také vandalismus. K nejhoršímu poškození pískovcového betlému přispělo lámaní kamene pro stavbu blízké císařské pevnosti Josefov kolem roku 1780 a přechod válečných bojů v prusko-rakouských válkách v letech 1778–1779 a 1866. Další naše zastávka byla u Jákobovy studny, která byla plná vody. Při čištění a konzervaci Betlému (provedeno roku 2020 uměleckou školou Pardubice) musel být obnoven i pramen, protože léta v této kašně nebyla voda.

Naučnou stezkou "Půjdem spolu do Betléma" jsme došli na křižovatku a neznačenou prudkou cestou jsme sešli na louku, kde už jsme viděli sochy. V roce 2008 vznikla mezi Kuksem a Braunovým Betlémem "Křížová cesta 21. století". Již před 300 lety se hrabě F. A. Špork zabýval myšlenkou vybudovat křížovou cestu od hospitálu k Braunovu Betlému. Tato myšlenka zaujala východočeského sochaře Vladimíra Preclíka, který roku 2004 založil občanské sdružení Křížová cesta. Členy tohoto sdružení se kromě zakladatele stalo 14 dalších významných českých sochařů tří generací, kteří přijali závazek vytvořit zdarma z hořického pískovce dílo s duchovním námětem. V roce 2008 bylo na louce pod lesem instalováno 15 pískovcových plastik. Tyto plastiky tvoří křížovou cestu 21. století a znázorňují tzv. "Cestu naděje a utrpení člověka". Prohlédli jsme si velice zajímavé sochy (Pojmenované: Katedrála prosby, Zvěstování, Vykoupení, Rouška Veroniky, Slza, Zázrak Nanebevstoupení, Hledač, Trnová koruna, Krajina kříže, Lásky bolest, Svatá rodina, Brána naděje, Světlo v temnotách, Obelisk a Pieta. Podél plastik vede žlutá turistická značka a jsou vidět z vlaku, který jezdí v těsné blízkosti.)Naučná stezka nás dovedla do Stanovic a dále jsme pokračovali podle Labe, kolem kaple Nejsvětější Trojice, také z dílny Matyáše Brauna. Odbočkou z naučné stezky jsme došli do pískovcového lomu sv. Klimenta. Kdysi se zde těžil kámen na stavbu lázní v Kuksu. Dnes je z lomu přírodní galerie soch a konají se zde sochařská sympozia. V roce 2010 lom vysvětil kardinál Dominik Duka. Před vstupem do lomu nás zaujala lavička s barevným oblečením, které bylo také vytesáno do pískovce. Na prohlídce hospitálu jsme se dověděli, že původně byly sochy barevné.

Cestou podle Labe jsme došli až do Kuksu k mostu. Od mostu jsme stoupali směrem ke kostelu Nejsvětější Trojice. Od roku 1707 byl budován kostel, na který záhy navázala průčelní křídla, rozšířená později okolo nádvoří, které roku 1748 uzavřela jižní křídla s nemocnicí a stájemi. Na terase před kostelem jsou umístěny kopie soch Ctností a Neřestí od Matyáše Bernarda Brauna - originály jsou přístupné v místním lapidáriu. (Sochy zobrazující ctnosti: Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost, Střídmost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Víra, Naděje, Láska, Trpělivost. Sochy zobrazující neřesti: Hněv, Lenost, Pýcha, Lstivost, Závist, Obžerství, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva, Lakomství, Smilstvo, Podvod - Braunova socha se nedochovala.)Hospitál Kuks je bývalý zaopatřovací ústav pro vojenské veterány provozovaný v letech 1744–1938 řádem milosrdných bratří. Vznikl z podnětu hraběte F. A. Šporka, až po jeho smrti, naproti jeho letní rezidenci s lázněmi a byl určen pro vysloužilce především z panství Choustníkovo Hradiště. Jednalo se o nejvelkorysejší institut svého druhu v pozdně barokních Čechách. Od samého počátku měl ústav k dispozici doktora medicíny, chirurga (ranhojiče), lékárníka a jeho asistenta. Byla zde založena bylinková zahrada, která funguje až do dnešní doby. K nemocnici byla k dispozici lékárna. Barokní lékárna pochází z roku 1711 a můžeme zde vidět původní vybavení. Je to skutečný unikát.

Při rozsáhlé obnově památky v letech 2013 až 2015 byly v hlavní chodbě hospitálu odkryty a restaurovány nástěnné malby s motivem monumentálního cyklu Tanec smrti. V expozici je umístěn model kukského údolí, dokumentující historii a topografii tohoto unikátního barokního areálu včetně neexistujících staveb, jako byl Dům filozofů, zámek s lázněmi či závodiště na pravém břehu Labe. Viděli jsme také jednu ze 42 soch trpaslíků, tak jak byly všechny barevné, a stály ve dvou řadách na břehu Labe.

Hospitál Kuks je oficiálním sídlem Šporkova loveckého Řádu svatého Huberta, který zde každoročně pořádá největší mysliveckou slavnost v ČR – Svatohubertské slavnosti. Zajímavé je tady i vinobraní, které bude 14. září 2024, a nebude porušena tradice, stejně jako za dob hraběte Šporka, poteče během Vinobraní víno v kaskádových korytech vedle schodiště. Každý si tak může okusit, jaké to je, když víno teče po schodišti zdobeném sochami tritonů přímo do skleniček.

V současné době je špitál ve vlastnictví státu (jeho správu vykonává NPÚ) a je zpřístupněný veřejnosti. Expozice představují zakladatele Kuksu, zdejší barokní umění a historii lékárenství. Od roku 1995 je areál chráněn jako Národní kulturní památka České republiky. Po obědě v jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina neměla zájem o prohlídku hospice, a proto spěchala na vlak a odjela domů. Druhá skupina čekání na prohlídku strávila v bylinkové zahradě a obdivovala vše vypěstované. Na této zahradě bychom mohli strávit třeba celý den a pořád bylo na co koukat. Po asi hodinové prohlídce i druhá skupina v klidu došla na nádraží a odjela přes Jaroměř do Mnichova Hradiště. Z vlaku jsme vystupovali už za tmy, neboť bylo 19:45 hodin. Celkem jsme ušli asi 13 km. Z Hradce Králové do Kuksu je cyklostezka, která vede převážně kolem Labe v délce 30 km a je hojně využívaná.

Na poslední fotografii je vidět, jak Braunův Betlém vypadal v době vzniku: tato fotka je vytvořena moderní technologií.

Myslím, že se výlet vydařil, a pokud bude zájem, můžeme toto krásné místo ještě navštívit.

Fotogalerii naleznete zde: Kuks

Jitka Thorovská

Za miniaturami do Polska

19. 9. 2023 

V úterý 19. září 2023 v 7:45 h se nás na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo všech přihlášených 50 osob, které čekaly na autobus na naši první zahraniční cestu do Polska za miniaturami… zkrátka na autobusový výlet.

I když bylo zataženo a předpověď počasí byla nic moc (mělo totiž pršet, všichni jsme tedy byli vybaveni deštníky a pláštěnkami, jimiž jsme chtěli déšť rozehnat), všichni jsme se těšili na jistě zajímavý výlet. Od nádraží jsme najeli na dálnici směr Turnov a dále na Tanvald a Harrachov. To už se začalo klubat sluníčko a po překročení hranic nám už svítilo na cestu, která vedla přes Sklářskou Porebu do městečka Kowary. Těsně před cílem, před vjezdem do areálu, nás přivítala veliká mozaika perského koberce na ploše vysokého domu.

Park miniatur v Kowarech založil polský cestovatel pan Marian Piasecký v roce 2003 na pozemku bývalé továrny na výrobu koberců. V době založení bylo vyrobeno jen pár miniatur, nyní je zde v parku vystaveno více než 60 miniaturních památek Dolního Slezska. Každý rok přibývají do expozice nové miniatury. Za posledních pět let vzniklo 13 modelů. Viděli jsme i naše české památky: zámky ve Vrchlabí a v Jilemnici. U vchodu a tedy i u východu z parku jsme nepřehlédli zámek Frýdlant v Čechách.

Po zakoupení vstupenek jsme vešli do parku, kde se nás ujala průvodkyně s česky namluveným komentářem k jednotlivým modelům. Po projití parku s průvodkyní bylo dost času na individuální prohlídku, a tak jsme se kochali a prohlíželi si vystavené miniatury.Všechny modely hradů, paláců, klášterů, radnic a chalup i lidiček jsou vyrobeny v měřítku 1:25, jenom pohoří Krkonoš a Sněžka jsou vyrobeny v měřítku 1:50, protože by se do parku nevešly. Miniatury jsou vyrobeny nejnovějšími modelářskými technikami, které odolávají nepříznivým povětrnostním vlivům. Každá památka má ceduli (v jazyce polském, českém, německém a anglickém), která návštěvníky informuje o historii památky a z níž je možno se dočíst, kolik modelářů a jak dlouho model tvořili. Všechny modely jsou vypracovány do nejmenšího detailu, vidíme zde jednotlivé sochy, cihly, kameny, detaily oken a zábradlí i postav třeba sedících na lavičce. Mezi modely je udržovaná upravená zeleň, včetně květin a zákoutí s lavičkami,kde je možnost si odpočinout za zvuku klidné hudby. Uprostřed parku je malé jezírko s lekníny.V areálu se nachází také kavárna a prodejna se suvenýry nej penolskými, ale i českými. Maskotem parku je jezevčík "Lumpík", kterého našel zakladatel parku opuštěného na benzínové pumpě. Když se točila reklama na tento park, pes "Lumpík" běhal mezi modely jako obr.

Po dvouhodinové prohlídce parku jsme přejeli do smažírny ryb do městečka Ściegny, kde nás již očekávali, protože jsem oběd v podobě rybích specialit pro tak velké množství lidí objednala přibližně na poledne. Tato smažírna ryb je dobře připravená na to obsloužit v krátké době větší počet lidí. Již při příchodu jsme si jídlo objednali (většinou upraveného pstruha s oblohou) a obdrželi číslo objednávky. Během krátké chvíle začala obsluha roznášet první upravené ryby. Po obědě při východu ze smažírny jsme zase podle objednávek zaplatili platební kartou nebo českými korunami v hotovosti. Já s kamarádkou Jiřinou máme rády ryby a všude, kde je možnost si dát pstruha, si ho dáme. Nyní jsme obě konstatovaly, že pstruh, kterého jsme právě snědly, byl opravdu nejlepší - nejvíce nám chutnal. Před nástupem do autobusu jsme pořídili společné foto i s autobusem.

Do Karpacze jsme dojeli asi ve 14:30 hodin. Po zaparkování autobusu byl vyhlášen rozchod do 17. hodiny, kdy byl odjezd domů. Téměř každá dvojce obdržela mapu Karpacze v českém jazyce, na koho se mapa nedostala, došel si do nfocentra. Na spodní části mapy byly popsány turistické zajímavosti horského městečka. Karpacz je polské lázeňské město a lyžařské středisko. Nalézá se na severním úbočí Krkonoš v Dolnoslezském vojvodství v okrese Krkonoše. Správní území města zasahuje až na vrchol Sněžky, kde lze přejít do Česka. Nejvýznamnější památkou je kostel Wang, dřevěný protestantský svatostánek, který, původně stál v norské vesnici Vang, podle níž dostal jméno. Na severní úbočí Krkonoš byl přestěhován v polovině 19. století. K tomuto kostelu z naší početné skupiny však nikdo nedošel, protože bylo málo času. Někteří zdatnější turisté došli až k přehradě na řece Lomnica, která byla postavena v letech 1910-1915 v rámci protipovodňových opatření. Nádrž je poměrně malá, slouží také jako odpočinkové místo s cukrárnou a kavárnou. Cestou na přehradu se nadal přehlédnout park zvířátek( divoké prase, vlk, medvěd, jelen a duch hor). Na budovu Krkonošská tajemství upozorní krásná socha pro nás nezvykle vypodobněného Krakonoše tak, jak ho lidé vnímali v minulosti.

Před odjezdem domů jsme téměř všichni navštívili některou z mnoha restaurací, kaváren nebo cukráren, kde jsme si dali kávu. A protože se blížil čas odjezdu, naše kroky směřovaly k parkovišti autobusu u stadionu.

V 16:45 hodin jsme již byli u autobusu všichni, všechny sedačky byly obsazené, a proto jsme nemuseli čekat na 17. hodinu a mohli se plni zážitků vrátit domů. Cestou domů se nám ještě ukázala Sněžka v plné kráse a celé Krkonoše tak, jak je neznáme – z polské strany.

Na nádraží do Mnichova Hradiště jsme přijeli tak, jak bylo naplánováno, v 19 hodin.

Podle reakce všech účastníků zájezdu se všem takto strávený den líbil, možná získali inspiraci k další návštěvě příhraničních polských měst, např. Sklářské Poreby, která je dostupná i vlakem ČD.

Fotogalerii naleznete zde: Za miniaturami do Polska

Jitka Thorovská

Český ráj a rybníky na Klenici

26. 9. 2023 

Seniorská turistika v Českém ráji byla naplánovaná na druhou polovinu měsíce září. Tentokrát, ač se již ke slovu přihlásil podzim, se nás na autobusovém stanovišti sešlo opravdu požehnaně. Především k tomu přispěla předpověď počasí, bylo překrásné slunečné "babí léto". V počtu 33 seniorturistů jsme obsadili celý autobus, pan řidič nás svými vtípky pobavil, a tak se nás dobrá nálada držela celý den. Cílovou stanicí byl Dolní Bousov-V lipkách. Odtud jsme se pak vydali romantickou stezkou podél Červenského rybníka, ve středověku byl znám jako Prostředek. Rozlohou je největším rybníkem na Klenici, slouží k rybolovu a je hnízdištěm ptactva. Budova mlýna, dnes majetek Likérky Bousov, je v rekonstrukci, kdysi bývalo na Klenici čtrnáct mlýnů a Červenský byl sedmým v pořadí. Na rybníku Šlejferna býval též mlýn, ten byl však v sedmdesátých letech minulého století zbořen. Po jeho břehu, dnes asfaltové cestě, jsme pomalu došli k Buškovskému rybníku s krásně opraveným mlýnem. V současnosti je využíván jako volnočasové místo, ale prý se v něm peče i chléb. Cesta nám příjemně ubíhala, malinkatý pejsek (už i náš kamarád) nás opět báječně doplňoval. Ještě než jsme došli k rybníku Komorník, uvítali jsme možnost občerstvení s posezením "U Zvoničky". Obec Střehom, v jehož středu se rybník nachází, má od roku 1995 status vesnické památkové zóny. Poté jsme se zašli podívat na mlýn Střehomský, dnes více známý jako mlýn Máchalův, a to díky tomu, že se zde točila pohádka S čerty nejsou žerty. Tím skončilo naše putování kolem rybníků na Klenici. Přes obec Osek jsme se vydali neznačenou luční pěšinou, ale s krásným výhledem na dominantu Českého ráje, lovecký zámeček Humprecht, k cíli naší cesty do Šrámkovy Sobotky. Prošli jsme přes Anenské náměstí se zachovalými dřevěnými domy až do středu města. Zde naše turistika skončila, našlapáno jsme měli více než osm kilometrů, byl čas pozdního oběda a též odpočinku. Většina z nás pak odjela nejbližším busem zpět, část pak zašla ke skulptuře Dům pod půlměsícem. Myslím, že se den povedl a chuť k dalším akcím turistů byla evidentní.

Fotogalerii naleznete zde: Český ráj a rybníky na Klenici

Vladimíra Hančlová

Císařský kámen

12. 9. 2023

Výlet na Císařský kámen jsem měla v plánu ještě před covidem, jeho realizace se uskutečnila až letos. V úterý 12. září se na mnichovohradišťském nádraží sešlo 8 odvážlivců, kteří se nebáli avizovaného náročného výstupu k rozhledně. Vlakem v 10:08 h jsme odjeli do Jeřmanic u Liberce a několik desítek metrů od nádraží jsme neznačenou cestou vstoupili do lesíka, na jehož okraji byl rybníček Fibich, u kterého jsme pořídili první foto. Pak již nastalo stoupání širokou, ale kamenitou cestou s výmoly a kořeny. Hned u cesty kdosi spatřil pravého hříbka a pak jsme nacházeli další a další, až jich byla plná taška. Takovým krásným kouskům nešlo odolat. Asi v polovině stoupání se od nás 2 turisté oddělili a trmáceli se k rozhledně částečně vykáceným úsekem, na jehož konci se museli prodírat hustým křovím. My ostatní jsme si v klidu prohlédli kamenný pomník "Sláva vratislavským běžcům". A to nás již čekal nejnáročnější úsek cesty, kde jsme přeskakovali kameny, hledali, kam šlápnout mezi kořeny, někde se muselo dokonce lézt i po čtyřech. Ale zdolali jsme vše bez úrazu a v průseku mezi stromy se nám ukázala rozhledna. Došplhali jsme k ní před 13. hodinou a na lavičkách si vychutnali oběd z vlastních zásob.

637 metrů vysoký vrch byl dříve nazýván Špičák nebo také Uhlířský vrch, jeho název byl na Císařský kámen změněn na památku návštěvy císaře Josefa II. v roce 1779, který se zde zastavil při inspekční cestě během války o dědictví bavorské, o čemž svědčí nápis na žulovém bloku těsně pod rozhlednou.

My jsme po malém odpočinku a občerstvení vystoupali po 112 schodech na vyhlídkovou plošinu, odkud je z výšky 21 metrů kruhový rozhled na Jizerské hory, Ještěd, Český ráj, na okolí Liberce a Jablonce a v dálce jsme mohli zahlédnout i vrchol Sněžky. Snadnější orientaci umožňují tabulky s popisy vrcholů a dominant. Původní dřevěná rozhledna z roku 2009 byla v důsledku havarijního stavu rozebrána a nahrazena ocelovou konstrukcí a dřevěné opláštění plní jen dekorativní funkci. Zpřístupněna byla v září roku 2018.

Po detailním prozkoumání výhledů po okolí jsme sestoupili z rozhledny a na odpočívadle si ještě vychutnali doutníčky (pozn. doutníčky byly čokoládové). Za slunečního žáru jsme klesali k obci Milíře, kde jsme míjeli kamenný kruh u hřbitova a kapli Panny Marie Bolestné a hned za ní jsme vstoupili do stínu lesa a mířili opět kamenitou cestou k silnici Jeřmanice - Proseč. Po silnici jsme došli zpět k vlakové stanici Jeřmanice, odkud nás ve 14:42 h odvezl vlak do našeho města. Náročný výlet jsme zakončili doplněním tekutin. Můj obdiv patří všem účastníkům, kteří tento 6,5kilometrový výlet zvládli, navíc za velkého vedra.

Fotogalerii naleznete zde: Císařský kámen

Helena Pöllová

Nedělní seniorský výlet na Jizerku

10. 9. 2023 

Neděle na Jizerce. Tuto zprávu o chystaném výletě jsem rozeslala všem příznivcům seniorských výletů, na které mám kontakt, v pátek večer a v neděli dopoledne 9. září 2023 se nás na nádraží sešlo dvanáct.

Využili jsme cyklobus, který jezdí o prázdninách a v září pouze o víkendu a ve svátek. Na nádraží v pokladně jsme zjistili, že od 1. 9. 2023 spadá Mnichovo Hradiště do jízdního tarifu IDOL, takže jízdné do Tanvaldu nás stálo 31 Kč (platba kartou) či 39 Kč (platba v hotovosti). Na nádraží v Tanvaldu na nás již čekala moje kamarádka Jířa a chvíli jsme počkali na autobus, který nás vyvezl do stanice Kořenov-Jizerka. Již cestou jsme se mohli kochat krásnou horskou přírodou, krásnými chalupami a upravenými zahradami a zahrádkami kolem silnice.

Na Jizerce jsem nebyla asi 15 let. Poprvé, co plánuji výlety pro turisty, jsem tento plánovala jen podle mapy, aniž jsem si trasu předem prošla. Po vystoupení z autobusu jsme se ocitli v krásně sluncem zalité horské krajině a všichni jsme si tuto nádheru uvědomili. Bylo příjemné teplo: 22° C a bezvětří. Směrem do údolí jsme se kochali krásnými horskými většími či menšími chalupami rozprostřenými po loukách.

První naše zastavení bylo u pomníku, na památku významného rodáka MUDr. Wilhelma Langeho (1813-1891), který jsme však nemohli najít, protože byl zarostlý neposekanou travou. Pomník jsme objevili až při zpáteční cestě. Nyní jsme se napojili na zeleně značenou naučnou stezku "Tři iseriny", a prošli kolem hotelu Pyramida, restaurace Panský dům (památkově chráněná usedlost postavená při původní staré huti ve 30. letech 19. století.), kolem technické památky Bývalá Nová Huť (sklárna) až k Hnojovému domu. (*Hnojový dům je dřevěná horská chalupa v osadě Jizerka v Jizerských horách. Původní chalupa byla postavena na přelomu 17. a 18. století. Po kolektivizaci zemědělství sloužila pro ustájení krav a jako skladiště hnoje. V roce 1964 ji za 345 Kčs zakoupil cestovatel a dobrodruh Gustav Ginzel a pomocí dvou horských potůčků, které sem svedl, ji vyčistil.) Naše kroky dále směřovaly po krásně upravené cyklocestě - Jizerská silnice až k mostu přes Jizerku. Tady nás všechny zlákala krásná čistá říčka, a dále jsme nepokračovali. Zrovna zde končila skupina studentů svůj odpočinek, a tak jsme je na tomto místě vystřídali my. Po krátké svačině a procházce říčkou jsme pokračovali úzkou pěšinou kolem říčky a obdivovali jsme čistou průzračnou vodu, krásnou přírodu, květenu a stádo krav kolem nás. Pomalu jsme směřovali k autobusové zastávce, cestou jsme se ještě naobědvali v restauraci Panský dům.

A nyní už jen cesta domů: ale ta už nebyla jen s jedním přestupem v Tanvaldu jako ráno. Autobus a všechny vlaky na sebe navazovaly a my jsme jen přesedali z vlaku do vlaku celkem 5x. V Mnichově Hradišti na nádraží jsme se všichni shodli na tom, že jsme prožili krásnou, slunečnou a pohodovou neděli, ušli jsme 6 km, jen jsme nedošli až k rašeliništi Jizerky, což je velká škoda. Takže příště ještě jednou a až k jezírkům na k rašeliništi Jizery.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet na Jizerku

Jitka Thorovská

Středním Pojizeřím

13. 9. 2023

Podzimní seniorské putování bylo naplánováno na středu 6. září 2023. V opravdu krásném slunečném dopoledni se nás na vlakovém nádraží sešlo 15 turistů a jeden malinkatý pejsek. Po vystoupení z vlaku v Mladé Boleslavi a nezbytném fotografování skupiny jsme se vydali neznačenou pěšinou, ale zato s parádním výhledem na mladoboleslavský hrad k řece Jizeře. Po již rozšířené cestě jsme mohli obdivovat nejen její tok, ale i stromy a květenu na jejích březích. Minuli jsme vývojový areál VW, upoutala nás nově instalovaná lávka přes řeku. Občas nás doprovázel zvuk projíždějích vlaků. Nebe bylo bez jediného mráčku a my byli vděčni za cestu skrytou v zeleni stromů. Pomalu jsme se přiblížili k prvním domkům obce Podlázky, Jizera se nám na chvíli vzdálila, ale my jsme věděli, že se s ní opět sejdeme. Naším cílem byl nyní hrad Michalovická Putna vybudovaná Markvartici, pozdějšími Pány z Michalovic. Na hradu nás několik vystoupalo až na nejvyšší vyhlídkovou věž a kochali se nádherným výhledem nejen na údolí Jizery a Mladou Boleslav, ale do celého širokého okolí. Tento výhled učaroval i Karlu Hynku Máchovi, který rovněž hrad navštívil. Ostatní posvačili na lavičkách, dokonce i "hradní pán" vařil kávu. Po odpočinku jsme opět krásnou stinnou cestou podél Jizery doputovali do obce Debř nad Jizerou. Uvítali jsme možnost občerstvení na terase místní restaurace, popovídali si a obohaceni o nové zážitky z pohodové turistiky jsme odjeli vlakem do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Středním Pojizeřím

Vladimíra Hančlová 

Vodojem Ohrazenice

21. 8. 2023

Narychlo svolaný výlet na pondělí 21. srpna přilákal 8 turistů, kteří i v horkém letním dnu nechtěli přijít o nevšední výhled z věžového vodojemu v Ohrazenicích. V 10:08 h jsme se vypravili vlakem do Turnova a následně autobusem do Ohrazenic. Z návsi to pak byl jen kousek pěšky k vodojemu. Zblízka vypadal mohutněji, než jsme si dovedli představit.

V 11 hodin se otvíral vstup a přivítal nás jeden z technických pracovníků. V chladném suterénu jsme si vyslechli odborný výklad o výstavbě, funkci a chodu vodojemu.

Věžový vodojem byl dostavěn v roce 2020 a vyhlášen vodohospodářskou stavbou roku. Náklady na jeho výstavbu se vyšplhaly na 75 milionů korun. Tyčí se do výšky 27 metrů a na ochoz vede 96 schodů po ocelovém schodišti. Odtud je kruhový výhled do širokého okolí. Když jsme se vystřídali na vyhlídkové plošině, sestoupili jsme do přízemí, kde byly vystavené fotografie zachycující postup výstavby vodojemu. Celý vodojem je nasvětlen zemními LED reflektory, což musí být nádherný pohled v nočních hodinách. My jsme si v úpatí vodojemu připadali jako trpaslíci.

Naše kroky dále směřovaly k pivovaru Malý Rohozec, kde byl plánován oběd. Po občerstvení jsme pokračovali přes Rohozec do Vazoveckého údolí a Pekařovou stezkou jsme došli do Dolánek, odkud jsme se dopravili vlakem a v 15 hodin již vystupovali v Mnichově Hradišti.

Dnešních 6,5 km bylo nachozeno ve velkém vedru, ale navštívili jsme unikát mezi nově postavenými vodojemy.

Fotogalerii naleznete zde: Vodojem Ohrazenice

Helena Pöllová 

Z Turnova do Dolánek

2. 8. 2023

Prázdniny se již překulily do druhé poloviny a skoro všechny babičky a dědové již splnili svou povinnost-nepovinnost hlídat vnoučata o prázdninách, a protože naše seniorská skupina na WhatsApp reagovala na zprávu v časopise Vlasta: Staré kavkazské přísloví praví, že "zdraví si udrží pouze ten, kdo si pro něj pěšky dojde". Lékaři potvrzují, že tato moudrost platí dodnes. O tom, že je chůze tím nejpřirozenějším a zároveň nejspolehlivějším lékem nejen pro tělo, ale i duši vypovídají příběhy lidí, kteří chození zasvětili život.

Jak možná všichni víte, mám kamarádky i z východních Čech, a Turnov je asi na poloviční cestě: naplánovala jsem setkání s Jířou na středu 2. srpna. O naší cestě jsem informovala a pozvala naši seniorskou skupinu, na kterou mám kontakt. Takže se jednalo o rychlovýlet.

V pondělí a v noci na úterý pršelo, proto byla vycházka naplánovaná pouze do Dolánek a zpět pod zámkem Hrubý Rohozec v délce asi 6 km. V Turnově na autobusovém nádraží, kde jsme pořídili první společné foto, nás bylo 17 seniorek a 1 muž.

Dlouho jsme nikde nebyli, a tak nám při příjemném povídání cesta kolem náhonu rychle utekla a u jezu Jizery v Dolánkách jsme se dohodli, že si zajdeme na kávu, popř. oběd na Zrcadlovou Kozu. Po občerstvení jsme se všichni šli podívat na opravený ruční přívoz přes Jizeru. Když jsme viděli, jak dvě děvčata vlezla na plošinu a převážela se na druhou stranu, bylo vše jasné. Takový zážitek si nemůžeme nechat ujít. Jen Hana s Maruškou šly pěšky zpět do Dolánek. Ostatní jsme nastoupili na plošinu. Pokud by se všichni přidržovali zábradlí, natekla by voda na plošinu, a tak jsme museli udržovat rovnováhu, abychom si nenabrali do bot. Všem se zpestření pochodu v podobě přívozu líbilo. Došli jsme k Dlaskovu statku. Na křižovatce v Dolánkách jsme se po krátké poradě rozdělili na dvě party. 10 lidí se rozhodlo pro výstup po schodech na zámek Hrubý Rohozec, a proto šli rovnou po červené značce a vystoupali po 100 schodech. Čekání na prohlídku zámku si zpestřili v zámecké cukrárně. Po prohlídce zámku se vydali na autobus, který jim ale ujel, a tak došli až na nádraží, takže ušli celkem 11 km.

Druhá parta 8 lidí (samé ženy) se v Dolánkách zastavila v restauraci "Ábelův mlýn". Sice měli ještě zavřeno, ale kávu nám ochotně uvařili a donesli i zákusek. Po příjemném posezení jsme se vydaly tak jako první parta po červené turistické značce Zlatá stezka Českého ráje, která vede pod zámkem. Na schody jsme se jen podívaly a pokračovaly jsme podle Jizery k mostu a na nádraží. Tato parta děvčat ušla 10 km a stihla osobní vlak do Příšovic a do Mnichova Hradiště.

Protože na odjezd rychlíku do Dvora Králové zbýval čas (čekala jsem s Jířou), šly jsme se podívat do parku naproti nádraží, kde se nám velice líbil vodotrysk.

Myslím, že se výlet povedl, po dlouhé době jsme se společně hezky prošli a již teď se těšíme na další turistickou procházku.

Fotogalerii naleznete zde: Z Turnova do Dolánek

Jitka Thorovská

Tajný výlet

27. 6. 2023

Sraz účastníků letošního tajného výletu byl na Masarykově náměstí v Mnichově Hradišti, odkud jsme odjížděli v 7:55 h autobusem do Příšovic, kde se k nám připojily další dvě turistky a zvýšily tím konečný počet na 10. Sluníčko se občas schovávalo za mraky a nám se příjemně šlapalo kolem příšovických písečáků a polní cestou až do Všeně. U zdejšího kostela byl odtajněn cíl našeho výletu - zřícenina hradu Kozlov.

Zeleně značenou a zároveň cyklistickou stezkou jsme stoupali do táhlého kopce k vesničce Pohoří a k první svačině jsme využili posezení u netradiční Stromové kaple sloužící k odpočinku a rozjímání pod sluncem. Po chvilce již vcházíme za plného slunce do Pohoří. Zde nás zaujala vkusně opravená roubená stavení a u místní kapličky odbočujeme vlevo na cestu ke Chlumu. Stinným úvozem klesáme ke skalní vyhlídce na Ještěd a kolem sochy sv. Jana Nepomuckého se dostáváme do osady Podpohoří. U jedné ze zahrad přesahují přes plot zajímavé květy mohutného stromu liliovníku tulipánokvětého (jak nás poučila jedna z našich turistek) a opodál vidíme dozrávající plody exotického mangostanu.

Na rozcestí odbočíme na žlutě značenou cestu a vstupujeme do lesa, kde nás nalákaly na další svačinku velké a chutné borůvky. A brzy se dostáváme ke krásné vyhlídce na Turnov a Český ráj. Vyhlídka na Chlumu je pojmenovaná podle K. V. Raise, který sem rád chodil, když pobýval v Kacanovech. Je tu i pěkný dřevěný altán. A již se dostáváme k avizované náročnější části našeho výletu - sestupujeme po úzkých a strmých cestičkách plných kamenů a kořenů, postupujeme pomalu jeden po druhém a nakonec je vše zdoláno bez úrazu. Po 11. hodině jsme u cíle - u zříceniny hradu Kozlov (někdy nazývaný také Chlum). Ten byl vybudován kolem roku 1330 a byl v držení Valdštejnů. Byl vystavěn na nepřístupné skále a pod ním se rozkládalo předhradí, které s hradem spojovaly schody tesané do průrvy ve skále. Hrad byl převážně dřevěný, proto se dochovaly jen vytesané světničky ve skále a zbytky obranných příkopů. Hrad musel být rozsáhlý, obešli jsme zásobárnu na vodu, prozkoumali několik světniček a okolní skalní masívy a po žluté jsme sestupovali stále mezi skalami k chráněné Přírodní památce Vústra. Nachází se zde rybník s okolními mokřady, kde se vyskytují chráněné druhy živočichů, rostlin a travin. Odtud již pohodlnou cestou klesáme zpět k obci Všeň a z vyhlídkového místa pod hřbitovem vidíme na Ještědský hřbet, Ralsko, Bezděz.

Zastavujeme se u kostela sv. Filipa a Vojtěcha, který je považován za orientační bod v Českém ráji. Jedná se o gotickou stavbu ze 13. století stojící na rozhraní tří okresů. Na vstupním schodišti jsou umístěny sochy z dílny Jelínků z Kosmonos. Měli jsme štěstí, že byl kostel otevřen a mohli jsme tak nahlédnout dovnitř. Naše cesta pokračovala přes Ploukonice a poslední zastavení bylo u rychlého občerstvení v kempu u příšovických písečáků. Zde jsme si vychutnali studené pití a výborné langoše a příjemně unaveni po našlapaných 13,5 kilometrech jsme z Příšovic odjížděli k domovu opět autobusem. Pro mě bylo potěšující, že většina účastníků cíl tajného výletu navštívila úplně poprvé.

Fotogalerii naleznete zde: Tajný výlet

Helena Pöllová

Turistické léto 2023: Mnichovo Hradiště - Boseň

22. 7. 2023

Těší nás, že se mnichovohradišťský odbor dostává do širšího povědomí i třeba díky Českému rozhlasu Region, se kterým jsme 22. července společně uspořádali jejich první výlet v rámci akce Turistické léto 2023. Náš odbor dodal tipy na trasu i na následnou možnost posedět za poslechu příjemné hudby, Dana Špicarová z rozhlasu vše doladila, obvolala a připravila, takže se v sobotu mohlo vyrazit v počtu 25 výletníků od mnichovohradišťského nádraží. Nutno podotknout, že většinu přítomných tvořili právě členové mnichovohradišťského KČT. Po úvodní registraci, získání programu i mapky trasy a kartičky akce jsme se v půl desáté společně vydali přes Přestavlky, novou alejí do Dnebohu, následně jsme po modré turistické trase vystoupali ke Drábským světničkám, kde jsme se posilnili před dalším výstupem na Hrada a dále pak k Píčovu statku a na Klamornu. Počasí nám přálo, panovaly přívětivé letní teploty a cesta skýtala dalekosáhlé výhledy. Následoval sestup, cesta k Valečovu, kde se naše cesty rozdělily – my, místní, jsme již pospíchali na slíbené občerstvení do boseňské Hospůdky Ve Škole, přespolní využili možnosti bezplatně navštívit zříceninu skalního hradu Valečov. Nicméně i tato druhá skupina posléze doputovala do restaurace, kde jsme se posilnili po ušlých 10,5 kilometrech výborným guláškem, pivem či limonádou, a to vše za poslechu kapely Dioptrio, která byla při této příležitosti rozhlasem domluvena. Po třetí hodině pak výletníci nastoupili do autobusu, který je zavezl do cíle u mnichovohradišťského nádraží. Všichni byli spokojení díky zvládnutelné příjemné trase, prima počasí i skvělému složení výletníků, ve kterém se prolínali členové KČT, rozhlasáci i přespolní turisté. Máme radost, že jsme mohli pomoci Českému rozhlasu Region zahájit jejich Turistické léto 2023.

Fotogalerii naleznete zde: Turistické léto 2023

Markéta Tomášová

Rozloučení se školou (trdelníková akce)

30. 6. 2023 

Prázdniny se přehouply do své druhé poloviny, před dětmi je ještě měsíc volna a my si při této příležitosti připomínáme naši poslední červnovou akci, která se uskutečnila v pátek 30. června 2023 odpoledne. Děti již měly svá vysvědčení v kapse, rodiče už vstřebali výsledky svých dítek a my jsme se sešli u Jizery, abychom si opékáním trdelníků připomněli dětský přechod ze Sychrova do Trávníčku a druhý den do Českého Dubu, který jsme organizovali v polovině června. Martina Kulíková se opět ujala role kuchařky a ve svém "staročeském" ohozu vydatně zadělávala těsto, namotávala na klacky i kontrolovala kvalitu výsledného opečeného produktu. Děkujeme jí za její kuchařské nasazení, všem přítomným za účast i za dobrou náladu, která byla předzvěstí prázdninových radovánek, jež měly přijít.

Fotogalerii naleznete zde: trdelníková akce

Markéta Tomášová  

Posezení u Jizery

28. 6. 2023

Ve středu 28. června jsme se sešli na pláži Na Kamínkách u Jizery v Mnichově Hradišti u již tradičního pikniku spojeného s vyhlášením výsledků výzvy 100 jarních kilometrů. Za příjemného (slunečného, ale chladnějšího) počasí jsme ochutnali dobroty připravené účastníky, popovídali si, předali odznáčky úspěšným sběračům kilometrů a rozloučili se s jarní částí sezóny. Na letní prázdniny máme naplánovanou přestávku, ale od září už zase pojedeme v rychlém tempu.

A jaké byly výsledky výzvy 100 jarních kilometrů v Mnichově Hradišti?

15 aktivních sběračů nastřádalo dohromady více než 4000 kilometrů, nejvíce 1167 km. Nejstaršímu účastníkovi bylo 83 let, nejmladší účastnici 8. Víme ale o mnoha dalších turistech, kteří se výzvy nezúčastnili, ale podmínky by hravě splnili.

Fotogalerii naleznete zde: Posezení u Jizery

Ondřej Šindelář 

Dětský víkendový čundr

17.-18. 6. 2023 

Když jsme přemýšleli o letošní dětské výpravě, napadlo nás, že bychom se mohli vydat na skutečnou pouť. A protože se o víkendu 17. a 18. června v Letařovicích u Českého Dubu konala Pouť od Jána k Jánu, bylo o cíli výletu jasno.

V sobotu dopoledne jsme popojeli vlakem z Hradiště do Sychrova a již pěšky vyrazili po modré značce. Putovalo nás celkem 14 dětí ve věku 8 až 12 let a čtyři dospělí. Prvním sobotním vrcholem bylo koupaliště ve Vlastibořicích s báječným Vlastistánek Občerstvení, kde nám připravili skvělý oběd. Ukryli jsme se tu i před prvním pořádným slejvákem, kterých nás čekalo ten den několik. Když se přehnal, přišlo na řadu koupání a fotbal. Ani se nám nechtělo tohle místo opouštět.

Krásnou krajinou Českodubska jsme putovali dál, déšť se nás střídavě držel a pouštěl a před čtvrtou hodinou jsme dorazili do Letařovic, právě včas na pouťové divadlo. Po představení jsme si prohlédli kostel svatého Jakuba a také nově opravenou kostnici, což byl pro některé silný zážitek. Program uzavřelo představení souboru Horačky v krásných krojích.

Z Letařovic to pak bylo už co by kamenem dohodil do Trávníčku, kde jsme si rozbili táborové ležení, opékali jsme, sušili se po deštivém dni a do spacáků jsme zalezli, až když už se opravdu setmělo. Za možnost táboření na zahradě patří velký dík Míše Havelková a její rodině!

Nedělní ráno nás přivítalo sluncem a "staročeské" trdelníky pečené na klaccích na ohni nám dodaly sílu vyrazit opět po modré značce na cestu do Českého Dubu. Klidné putování se kvůli špatnému timingu v závěru změnilo v úprk, protože bylo potřeba stihnout autobus domů. Všichni zatnuli zuby a zabojovali, takže se to podařilo a po poledni jsme tak už byli zase zpět u nás v Hradišti. Během dvou dnů jsme po této trase ušli 16 kilometrů a výlet doporučujeme i vám. Je tam prostě krásně.

Na závěr jedna poznámka - pouť v Letařovicích organizuje Spolek Dubáci, který pečuje o místní památky a připomíná tradice. Pokud byste někdy přemýšleli o tom, koho finančně podpořit, tak Spolek Dubáci bude určitě tou správnou volbou. Oprava unikátní kostnice nebyla levná a každá koruna se tedy hodí.

Fotogalerii naleznete zde: Dětský víkendový čundr

Martina Kulíková

Mělník - věnné město českých královen

14. 6. 2023

Ve středu 14. června 2023 jsme se probudili do krásného, sluncem prozářeného dne. Byl to příslib, že plánovaný výlet do historického věnného města českých královen Mělníka se vydaří. Na vlakovém nádraží se sešlo 24 seniorturistů (výraz vypůjčen od pana Honzy Nohýnka), tentokrát nám radost udělal i doprovod pěti mužů.

Co říci na úvod – Mělník je centrem vinařství v Čechách, místo známé soutokem dvou největších českých řek Labe a Vltavy. A především místo spojené s postavou sv. Ludmily. Z mělnického nádraží jsme mírně stoupali ke středu města, nejprve naše zraky upoutala Vodárenská věž, kde byl ve středověku umístěn vodojem. Pražským předměstím jsme se posunuli ke kostelu sv. Ludmily se samostatně stojící dřevěnou zvonicí. Zde jsme si popovídali nejen o historii kostela, ale i o postavě sv. Ludmily. Do samého centra města jsme vešli Pražskou bránou, výraznou dominantou Mělníka. Dnes jsou prostory věže využity jako galerie a z nejvyššího patra věže je nádherný výhled na město i široké okolí. Bohužel z důvodu výměny expozice nám bylo odepřeno zážitkové občerstvení ve věži. Svatováclavskou ulicí jsme se přiblížili k lobkovickému zámku, na nádvoří nás upoutaly zbytky gotického zdiva, ale především nás zaujaly renesanční arkády a komíny. Asi jsme byli "ve správný čas na správném místě", a tak se nám zadařilo foto s majitelem zámku Jiřím Janem Lobkowiczem, velice vstřícným, přívětivým mužem. Procházkou kolem chrámu sv. Petra a Pavla jsme se posunuli ke Staré škole, zastavili se u sochy pšovského rodáka Viktora Dyka a ocitli se na nejnavštěvovanějším místě Mělníka, na vyhlídce. Odtud je malebný výhled na bájnou horu Říp a vrcholky Českého středohoří. Před námi se skvěl Vraňansko-hořínský kanál se zdymadlem. Kochali jsme se krásou české krajiny, focení nebralo konce. Mírným klesáním jsme došli na Vrázovu vyhlídku a konečně jsme mohli obdivovat soutok Labe s Vltavou. Procházkou pod vinicí sv. Ludmily jsme opět vystoupali do centra města. Stihli jsme si prohlédnout zachovalé středověké domy s podloubím, se zastavením u kostela Čtrnácti svatých pomocníků s kapucínským klášterem. Tím jsme ukončili naše putování, byl čas oběda a odpoledne si každý užil dle svého. Někteří zašli na prohlídku interiérů zámku, dokonce se i několika z nás podařilo zhlédnout vnitřek chrámu sv. Petra a Pavla.

Po posezení v lobkovické cukrárně jsme došli na nádraží a myslím, že spokojeni, odjeli domů.

Fotogalerii naleznete zde: Mělník

Vladimíra Hančlová

Z Mělníka do Mnichova Hradiště

2. 6. 2023

Na start 3. ročníku nočního pochodu do Mnichova Hradiště, v pátek 2. června v podvečer, nás dorazilo osm statečných. Pochod jsme zahájili svižně, protože jsme nechtěli propásnout zavíračku Hostince na Jestřebici, našeho prvního dílčího cíle. Postupně jsme z předměstí Mělníka začali pronikat do pohledné krajiny Kokořínska. Užívali jsme si krásné výhledy do krajiny Polabí a Českého Středohoří i průchody často malebnými vesničkami. Osvěžili jsme se také jedněmi z prvních letošních třešní. Za přicházejícího soumraku jsme vstoupili do Šemanovického dolu. Cesta mezi skálami a rozesetými chalupami za soumraku byla zvláštně tajemná a přízračná. Také vesnice Jestřebice, kam jsme po 18 kilometrech večer dorazili, si nás získala svým geniem loci – jedinečnou venkovskou architekturou, víkendovou chalupářskou pohodou a především bezvadnou hospůdkou. Obklopeni artefakty i atmosférou Járy Cimrmana jsme se posilnili dobrým jídlem a pitím a vyrazili na noční část pochodu.

Za vycházejícího měsíce jsme pokračovali krajinou Kokořínska – mezi skalami dolů, podél potoka Pšovky, mezi skalami nahoru a přes další malebné a často památkově chráněné vesničky směrem k Bezdězu, který se nám vyloupl na obzoru. Po opuštění kokořínských lesů jsme za svitu měsíce (již téměř ve fázi úplňku) mohli zhasnout naše čelovky, vnímat okolní noční přírodu, probíhající i spící zvěř, přicházející noční chlad i vlastní únavu. Z nočního rozjímání nás vytrhla až velká "středověká sešlost" kdesi za Žďárem. Větší občerstvovací stanici jsme si pak udělali po vystoupání do obce Bezděz.

Vesnici, vrch i hrad Bezděz jsme nechali za sebou a za přicházejícího denního světla jsme se přesunuli do Vrchbělé. Zde jsme se pokochali výhledem z místní rozhledny – zpět do krajiny Kokořínska, na Bezděz, Ralsko, Ještěd, ale i na Jizerské hory a Český ráj. Ve Vrchbělé jsme se také po 40 kilometrech rozloučili s dvěma účastníky, kteří zde využili svého přistaveného auta. Ráno bylo jasné ale proklatě chladné, a tak nám i cesta monotónními bělskými lesy až na Klokočku pod nohama rychle ubíhala. Asi abychom zahřáli naše prochladlá a únavu kupící těla. Krátké posilnění z vlastních zásob a "léčivého" pramene nám dodalo sílu do závěrečné fáze pochodu. Vystoupali jsme do Maníkovic a s Mnichovým Hradištěm na dohled jsme pelášili již důvěrně známou krajinou přes Ptýrov a řeku Jizeru domů. Na náměstí jsme dorazili okolo deváté ranní s 62 kilometry v nohách. Našli jsme zde dva rychlonohé členy výpravy, které jsme před Klokočkou ztratili z dohledu. Proběhlo cílové foto zbylé šestice před vinotékou a pak už jsme se každý odebrali načerpat ztracené síly do svých domovů, unavení, ale s již klíčícími plány pro příští rok. 

Fotogalerii naleznete zde: Z Mělníka do Mnichova Hradiště

Ondřej Šindelář

Labské pískovce

30. 5. - 2. 6. 2023

Již delší dobu jsem měla v plánu navštívit Labské pískovce, a protože je tato oblast od Mnichova Hradiště vzdálena přes 80 km, rozhodla jsem se oslovit několik turisticky zdatných jedinců, zda by měli zájem strávit v kolektivu stejně naladěných turistů pár dnů. Všechny přípravy se odehrávaly od února tohoto roku. Bylo nutné rezervovat vhodný objekt a vytipovat v jeho okolí turisticky zajímavá a méně navštěvovaná místa. K samotnému pobytu došlo na přelomu května a června a zamluvený penzion v obci Růžová obsadilo 8 turistů.

Doprava byla zajištěna třemi osobními auty, první zastavení bylo v Novém Boru, kde jsme v místní vyhlášené pekárně zakoupili pečivo na celou dobu pobytu. A již jsme se těšili na první neznámé místo u obce Líska. Čekal nás výstup na Zlatý vrch (657 m n. m.), kde jsme mohli obdivovat čedičové třetihorní útvary v podobě kamenných sloupů - až 30 metrů dlouhé varhanové píšťaly. Měli jsme dojem, že zdejší "varhany" jsou mnohem hezčí a větší než ty všeobecně známé u Panské skály. Oběd jsme si vychutnali v Doubici v restauraci Stará hospoda, kolem které je na velké ploše k vidění více než 350 dřevěných soch, jež ztvárňují pohádkové i mytické postavy. V roce 2012 byl areál dřevěných soch zapsán do České knihy rekordů, jejich počet se každoročně navyšuje díky řezbářskému sympoziu.

Cílem naší cesty byl penzion Nový svět v obci Růžová, kde nás v 16 hodin očekávali majitelé - manželé Rozkošovi.

Rychle jsme se ubytovali a využili krásného počasí k menší túře na nedaleký Pastevní vrch (402 m) s 6metrovou vyhlídkovou věží Růženka, která zde byla postavena v roce 2018. Byl zde krásný rozhled na okolní vrchy.

Vraceli jsme se kolem barokního kostela sv. Petra a Pavla a nedaleké bylinkové volně přístupné zahrady v Růžové. Večer jsme zakončili ještě procházkou k biotopu v chatové osadě Nový Svět. Během dnešního dne jsme viděli mnoho a v nohách měli pouze 7,5 km. Druhý den ráno nás vítalo opět pěkné počasí a přesně v 9 hodin jsme vyrazili na pěší celodenní výlet přes Růžovou na Kamenickou stráň - vesnická památková zóna lužické lidové architektury s roubenými, podstávkovými a hrázděnými stavbami, vyhlášená v roce 1995. Odtud lesní cestou ke Kamenické vyhlídce. Nemohli jsme se nabažit toho úchvatného pohledu do soutěsky, kde šuměla říčka Kamenice a kolem se tyčil skalní masiv Mlýnské kolo a na protější straně Mlýnská a Bivaková věž. Nastal čas na malé občerstvení a již jsme sestupovali Mlýnským dolem ke zřícenině Dolského mlýna, kde se natáčela Pyšná princezna. Po prohlídce mlýna ti odvážnější prozkoumali stezku nad meandry Kamenice a sešli se s ostatními na rozcestí u Královského smrku. Nastal čas k návratu - čekalo nás stoupání Naučnou stezkou Růžová přes kameny a kořeny, kolem ležely uschlé pokácené smrky napadené kůrovcem. Další část cesty již byla pohodová po pevném povrchu až do Růžové, kde jsme si dali výborný pozdní oběd. A ještě jsme stihli navštívit zdejší mýdlárnu s výkladem a prohlídkou a neodolali a zakoupili voňavé výrobky. Večerní program byl jasný - opékali jsme buřty u penzionu. Celkem jsme si dnes našlapali pěkných 15 km.

Na další den dopoledne jsme měli rezervovanou prohlídku podzemní továrny v Rabštejně v obci Janská. Expozice v jednom z podzemních systémů popisuje historii Rabštejnského údolí, kudy protéká řeka Kamenice. Původně zde stály přádelny. Po náletech na německé letecké továrny v roce 1942 byly části letecké výroby přemístěny tajně do Rabštejna. V pískovcových skalách byly vybudovány podzemní haly a pracovali zde lidé ze zajateckých a pracovních táborů - výhradně muži. Vyráběly se zde za úděsných podmínek díly pro letecké motory, kanony, pušky a části helikoptér.

Díky několika nadšencům bylo založeno občanské sdružení s cílem seznámit širokou veřejnost s historií Rabštejnského údolí. Labyrinty podzemních chodeb jsou dlouhé přes 4500 m a poutavě nás jimi přes 2 hodiny provázela členka občanského sdružení Dana Pešková. Na oběd jsme se přemístili do bistra v Arnolticích a odtud pěšky lesní žlutě značenou cestou podél nádherných pískovcových skal Stezkou Českem až do vesničky Labská stráň, odkud byl výhled na Pravčickou bránu. Červená značka nás dovedla k cíli dnešního odpoledne - vyhlídce Belvedér. Z nejstarší vyhlídkové plošiny v Českém Švýcarsku z roku 1711 je výhled na kaňon Labe, stolové hory Zirkelstein a Kaiserkrone na německé straně hranice. Pro cestu zpět do Arnoltic jsme zvolili Alejní naučnou stezku a kolem 17.hodiny jsme doputovali k našim autům. Ještě ten večer jsme navštívili opět osadu Nový Svět, kde probíhal country večer. Příjemně jsme se pobavili, zazpívali si při kytaře a vrátili se unavení do našeho penzionu a měli jsme za sebou 11 km.

Poslední den našeho pobytu jsme společně posnídali a měli jsme ještě v plánu navštívit rozhlednu Dymník nedaleko Krásné Lípy.

Tato válcová věž stojí ve výšce 515 m od roku 1896. Z její prosklené terasy je vidět krajina Šluknovského výběžku, Lužické hory, a dokonce Ještěd i Bezděz. Na louce pod rozhlednou stojí Strom života - 22 štíhlých žulových kamenů, které jsou uspořádány do tvaru hvězdy, pouze jeden stojící opodál nese jméno Poutník. Obvodové kameny symbolizují 12 znamení zvěrokruhu. Každý z nich váží kolem čtyř tun a nad povrchem terénu se vypínají do výšky pěti metrů. Kamenné dílo je vytvořeno podle přesných výpočtů. Dymník neboli Kouřová hora je tím pravým místem, abychom se na chvíli zastavili a nad sebou zamysleli. Návštěvou tohoto místa jsme zakončili náš čtyřdenní pobyt a plni dojmů a zážitků jsme se rozjeli do svých domovů.

Celkem jsme nachodili přes 37 km.

Fotogalerii naleznete zde: Labské pískovce

Hellena Pöllová

Výlet na Spící pannu

28. 5. 2023

Pokud si někdo myslel, že v počtu 13 osob se na výlet vypravovat nemá, byl určitě překvapen. Ač nám do trasy zasáhlo nařízení o zákazu vstupu do lesů vzhledem k moru divokých prasat, náhradní cesta se ukázala taktéž příjemnou (stánek s občerstvením bychom v hlubokých lesích marně hledali). O největší štěstí se nám postaralo počasí, které nám umožnilo poměrně klidný výstup na hlavní cíl výpravy, kopec Spící panna (Lysá skála) kousek nad Provodínem, kam jsme v neděli 28. května dorazili z nádraží v Srní po turistické značce. Obídek na vršku či pod ním nám pohladil i další smysl, a to zrakový. Nádherný výhled, který zahrnuje mj. Ralsko, Ještěd, Bezděz, Vrátenskou horu, Říp, Vlhošť, Bukovou horu, Ronov, Klíč a další kopce Lužických hor, umožňuje málokterý z vrcholků o výšce kolem 400 m n. m.

Poklidným tempem jsme se následně přesunuli směrem k Máchovu jezeru a vystoupali na kopec Šroubený s vyhlídkou Havraní skála. Dvě naše odvážné otužilé turistky následně vyzkoušely teplotu vody v jezeře a my ostatní na plážových lehátkách v pohodové letní atmosféře mohli přemýšlet o tom, jak se příště vyrovnat svižnému tempu našich seniorturistů.

P. S.: A na motýlí křídla (otakárci fenykloví) u Spící panny nakonec také došlo.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet na Spící pannu

Honza Nohýnek 

Na Zvířetice jinudy

25. 5. 2023

Na autobusovém terminálu v Mnichově Hradišti se na výlet "Na Zvířetice jinudy" dne 25. května 2023 v 10:00 hodin sešlo 11 turistů . V 10:09 hodin jsme odjeli autobusem 315 do Chudoples.

Neznačenou cestou nejdříve mezi domy a potom polní a později příjemnou lesní jsme došli z kopce až k Jizeře a dále pokračovali po červené značce (Zlatou stezkou Českého ráje, Svatojakubskou cestou – Žitavskou) až k lávce přes Jizeru. Po přechodu lávky jsme se ocitli na čerstvě posekané louce, kde nebyla vidět vyšlapaná cesta ,takže jsme se vydali tím nejkratším směrem k transformátoru v Podhradí, kde už byla cesta z louky na silnici.

V moderním Turistickém informačním centru Zvířetice jsme po zaplacení vstupného zhlédli asi desetiminutový dokument "Zvířetice v zrcadle staletí". Celý dokument je zpracován ve virtuální 3D projekci a hned jsme se ocitli na panském sídle zbudovaném ve 13. století pány z Lemberka. Jejich gotický hrad byl v 16. století přebudován v renesančním stylu na zámek. O jeho přestavbu na hospodářské a správní budovy se nejvíce zasloužila Marie Eleonora z Valdštejna, která zde pobývala v letech 1627–1670. Zámek několikrát vyhořel: po posledním velkém požáru roku 1720 už nebyl opravován a Valdštejnové se odstěhovali na zámek v Mnichově Hradišti.

V patře informačního centra je model tvrze-hradu a zámku Zvířetice v jeho největší slávě. Na stěnách jsou vystaveny historické obrazy zříceniny od místních umělců. Je zde také ukázka výrobků z orobince paní Dandové a keramika od paní Zdeny Baladránové. Ve vitríně a na vstupní chodbě v patře jsou vystaveny loutky od místního loutkáře.

A když na Zvířetice jinudy, tak i na zříceninu jsme vystoupali jinou, dosti prudkou cestou, podívali jsme se na most – vstup na zříceninu Zvířetice zespodu. Po krátké prohlídce zříceniny jsme pokračovali po modré turistické značce krásnou mladou javorovou alejí do Zvířetic. Zde jsme navštívili cukrárnu, a protože bychom nestihli naplánovaný odjezd vlakem, šli jsme rovnou do Bakova nad Jizerou na autobus po železničním mostě s lávkou přes Jizeru a údolí. K autobusové zastávce jsme došli zrovna v okamžiku, kdy přijížděl autobus, takže jsme trochu přidali do kroku, aby nám neujel.

Výlet se všem líbil, ušli jsme 8 km a do Mnichova Hradiště jsme přijeli v 16 hodin.

Fotogalerii naleznete zde: Na Zvířetice jinudy

Jitka Thorovská

Na Sychrov za voskovými figurínami

19. 5. 2023

V pátek ráno 19. května 2023 nás probudilo velice krásné slunné, i když trochu větrné počasí, jak už bývá letos zvykem. Na nádraží v Mnichově Hradišti se nás sešlo 21 účastníků, kteří se těšili na slibovanou putovní výstavu voskových figurín, nainstalovanou přes letošní léto v konírně zámku Sychrov.

V Turnově jsme přestoupili na osobní vlak do Liberce, kde jsme se sešli s našimi známými z Jaroměře a Jířou ze Dvora Králové.

Po společné fotografii na nádraží Sychrov jsme každý svým tempem došli po červené turistické značce na parkoviště před zámkem. Než jsme došli na zámek, tak jsme se vrátili kousek po silnici a pokochali se pohledem na Ještěd a na sychrovský železniční viadukt. Všichni jsme na sebe počkali a společně jsme se vydali na výstavu voskových figurín naší historie. Podařila se mi vyjednat pro všech 26 seniorů slevu na vstupném. Po zakoupení vstupenek se nás ujala sama majitelka figurín a velice zábavnou formou nás seznámila s českými dějinami od doby Sámovy říše až po dobu Karla IV. V první části výstavy byly vystaveny osobnosti, které ovlivnily české dějiny (kníže Sámo, věrozvěstové Cyril a Metoděj, Jan Žižka, Mistr Jan Hus a Karel IV.). Je zde vystavená replika "zlaté buly sicilské" a replika Karlova mostu včetně všech soch. Když jsem se procházela v Praze po Karlově mostě, nikdy jsem napřemýšlela o tom (a asi nikdo z přítomných), jak je vlastně skutečně dlouhý, jeho délka ná překvapila (515,76 m). Ve druhé části výstavy se na nás díval Napoleon Bonaparte, císař Rudolf II., Jan Ámos Komenský , Marie Terezie, Marie Antoinetta, František Josef I. Habsburský, František Ferdinand d´Este a náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Byl zde také vystaven obraz panovníků českých zemí od roku 623 do roku 2013.Všechny voskové figuríny byly vyrobeny v životní velikosti v Anglii ze speciálního vosku dovezeného z Kanady,

který má tu vlastnost, že je stálý při jakýchkoliv teplotách.

Po prohlídce figurín jsme měli rozchod a po skupinkách jsme zašli na oběd. Prohlédli jsme si zámecký park, ve kterém jsou krásně rozkvetlé rododendrony a azalky. Prošli jsme kolem Rudolfovy vyhlídky a japonské zahrady, ke staré krásné vodárenské věži až k Oranžerii. Zde jsme si pochutnali na kávě a zmrzlinovém poháru. Protože se pomalu blížil čas našeho odjezdu, obrátili jsme naše kroky k východu kolem fontány "Amor s volavkou", prohlédli jsme si stavbu zámecké kaple a nakonec jsme zašli také do zámeckého sklepení, kde je tak jako loni instalovaná výstava obrazů – "Ze života medvědího klanu".

Ale už byl skutečně čas jít na autobusovou zastávku, kde jsme zjistili, kdo již odjel domů dříve, nebo kdo šel delší cestou alejí Rohanka na autobus do Paceřic. V Turnově se sešly obě skupiny a společně jsme odjeli do Mnichova Hradiště. Tento výlet do historie Česka byl zajímavý, poučný a nebyl náročný na nachozené kilometry. Odhadem jsme mohli ujít tak 5–7 km po krásně udržovaném rozkvetlém parku.

Fotogalerii naleznete zde: Na Sychrov

Jitka Thorovská

Dobrovolnická brigáda na pláži

18. 5. 2023 

Včerejší tradiční dobrovolnická brigáda na pláži Na Kamínkách se již tradičně neobešla bez pracantů z řad KČT či našich příznivců. 23 dobrovolníků se u Jizery pustilo do broušení všech stolů i posezení, následně došlo i k natření těchto posezení a výměně některých latěk. Stejně tak došlo i na dřevěné molo na břehu Jizery – i to se dočkalo opravy a nového ochranného nátěru. Dovezené hromady písku byly rozhrabány a upraveny směrem ke vstupu do vody. Kolem laviček a stolů byly odstraněny odpadky, plevel, suché listí a tráva. Nakonec byly natřené plochy opatřeny výstražnou páskou, aby si případní návštěvníci neumazali oděv. Za 90 minut byly všechny úpravy dokončeny a mohli jsme zahájit opékání buřtů a doplnit tekutiny. Velký dík patří Janě Jedličkové, která pro všechny nachytala výbornou pomazánku a přidala i nakrájenou zeleninu! Měli jsme radost z odvedené práce, jen nám trochu chyběla morální podpora a účast zástupců města, jako tomu bývalo v minulých letech.

Fotogalerii naleznete zde: Brigáda na kamínkách 

Helena Pöllová

Ze Štětí do Mělníka

14. 5. 2023

V neděli 14. května jsme po dlouhé době zavítali do Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. Naposledy jsme tuto lokalitu navštívili 19. září 2021, abychom obdivovali vesnické památkové rezervace (v Nosálově a Žďáru), byli okouzleni výhledem z Vrátenské hory či na sebe nechali působit tajemnou energii hradu Houska. Tentokrát jsme však vyrazili na zcela opačnou stranu, a to na jihozápadní okraj zmíněné CHKO. Nedělní putování začalo tradičně na mnichovohradišťském vlakovém nádraží, na němž jsme se sešli chvilku před sedmou hodinou. Z Mnichova Hradiště jsme sice vyjeli pouze ve čtyřech, ovšem v Bakově nad Jizerou k nám přistoupili další čtyři výletníci. V Mladé Boleslavi pak naše řady rozšířily ještě dvě ženy. Nakonec jsme vyráželi v celkovém počtu deseti turistů. Protože cesta (i s krátkým přestupem ve Všetatech) trvala jednu a půl hodiny, mnozí ve vlaku v klidu posnídali, poklábosili či nasbírali síly na zdolání plánovaných 21 kilometrů.

Do Štětí, výchozího bodu našeho výletu, jsme dorazili chvilku po půl deváté. Odtud jsme se vydali po neznačené polní cestě do obce Stračí, kde jsme se následně napojili na žlutou turistickou trasu. Cesta se ubírala převážně lesem, který nám poskytoval ochranu před silnými jarními paprsky. Zhruba po pěti kilometrech našeho putování jsme narazili na první pozoruhodné skalní útvary. Za zmínku stojí jeskyně Mordloch obývaná v minulosti nebezpečnými loupežníky. Rozhodně nejvíce turistů míří do tamního lesa za reliéfními díly sochaře Václava Levého. Ten zde před více než 150 lety vytesal do skal reliéfy ještěra, hada, dívky s harfou či dvou čertových hlav. Zrovna posledně jmenovaný útvar se objevil i v řadě českých pohádek. Od obřích obludných tváří jsme sešli do Liběchova, kde se od naší party po 14 kilometrech odpojily tři turistky, neboť se kvůli neodkladným povinnostem musely vrátit včas domů. Zbylých sedm účastníků se vydalo proti proudu Labe, aby po sedmi kilometrech dorazilo do Mělníka. V něm jsme vystoupali na jeho náměstí a z Vrázovy vyhlídky shlédli na soutok Labe a Vltavy. Někteří se individuálně prošli po Mělníku, jiní volný čas využili k posezení u kávy. V půl čtvrté se všech sedm přeživších výletníků setkalo na mělnickém nádraží, koupilo si jízdenky a nasedlo na zpáteční vlak do Mnichova Hradiště.

Ačkoliv se na výlet vydalo pouze deset osob, jistě splnil očekávání všech zúčastněných. Uskutečněnému výletu dáváme sbohem a doufáme, že nás CHKO Kokořínsko – Máchův kraj v brzké době znovu přivítá.

Fotogalerii naleznete zde: Ze Štětí do Mělníka

Jirka Janda 

Přechod Krkonoš

6.-8. 5. 2023

V květnu tradičně pro členy a příznivce mnichovohradišťského KČT organizujeme pobytový víkend na některém turisticky atraktivním místě. Letos jsme se poprvé rozhodli udělat víkend putovní, a to konkrétně přechod Krkonoš. Postupně se nám nahlásilo 47 zájemců. A skutečně, na druhý prodloužený májový víkend v sobotu 6. května, do Harrachova vlakem z Mnichova Hradiště a autobusem z Prahy dorazily dvě skupiny čítající celkem 47 lidí. Z toho bylo 20 dětí a 1 seniorka, nejmladším účastníkům bylo 8 let. Vyráželi jsme převážně na lehko bez spacáků a větších zásob jídla, protože ubytování a stravu jsme měli dopředu zajištěné na horských chatách.Za mírného deště jsme se vydali kolem Mumlavského vodopádu, údolím Mumlavy jsme pokračovali ke Krakonošově snídani a odsud jsme začali příkřeji stoupat na hřebeny Krkonoš. Počasí se postupně umoudřilo a místy se objevily i hezké pohledy do krajiny. I se zastávkou na Vosecké boudě jsme poměrně brzy dorazili do našeho sobotního cíle, na vrch Szrenica, kde se nachází i stejnojmenná polská chata. V nohách jsme měli 10-14 km v závislosti na místu startu (vlaková zastávka nebo autobusové nádraží v Harrachově). Po zbytek odpoledne a večera byl čas na kratší vycházky, např. k prameni Labe, nebo na dětské hry, večeři, povídání a společné posezení.Neděle ráno nás přivítala zahalená do mlhy a tak to zůstalo až do večera. Po snídani nás čekal teoreticky nejméně náročný zhruba 12kilometrový přechod po hřebeni ke Špindlerovce. Bohužel hned ráno nás kromě dvou plánovaných členů výpravy museli opustit další dva kvůli nemoci a o jednu účastnici jsme přišli během cesty vinou zasněžené a kluzké cesty pod Vysokým kolem. Výsledkem byl natržený vaz v jejím koleni, výjezd horské služby a posléze i ošetření v trutnovské nemocnici. Část výpravy si cestu prodloužila o 2 km přes Martinovu a Brádlerovy boudy. Oběd většina z nás postupně absolvovala v Dvořákově boudě a opět v dobrém čase jsme dorazili do cíle nedělní etapy, polské chaty Odrodzenie jen pár set metrů od Špindlerovky. Nedělní odpoledne a večer se nesli ve stejném duchu jako předchozí den.Sluníčko, které na nás vykouklo v pondělí ráno, do nás nalilo optimismus, a proto jsme s chutí vyrazili na nejdelší, zhruba 15kilometrový úsek výpravy. Jen tři členové se plánovaně vydali na ranní spoj do Špindlerova Mlýnu. Postupným stoupáním po polské straně hřebene jsme došli ke Slezskému domu a odsud strmějším výstupem na Sněžku. Třetí den úsilí byl odměněn nádhernými výhledy na polskou a postupně i českou část Krkonoš. Některým z nás se poštěstilo zahlédnout i pád obrovské laviny do Obřího dolu. Na Sněžce bylo rušno, ale naštěstí ne přeplněno. Většina z nás se přes Růžovou horu a obědové občerstvení na Růžohorkách vydala do Pece pod Sněžkou. Někteří si cestu zkrátili lanovkou ze Sněžky. Naštěstí všichni jsme stihli náš odpolední spoj z Pece pod Sněžkou, a přestože pro hradišťskou partu byl přestup na vlak v Trutnově vzhledem ke zpoždění autobusu poněkud infarktový, zdárně jsme docestovali večer domů.Přechod Krkonoš byl pro většinu z nás výzvou. Obávali jsme se zimního počasí, náročné trasy i našich fyzických schopností. Zapotili jsme se i při plánování trasy, domlouvání chat a spojů. Pro děti i některé dospělé šlo o doposud nejnáročnější túru. Nakonec se ale většině z nás výlet vydařil a domů jsme se vrátili s pocitem, že jsme zvládli zase o něco posunout hranice našich turistických schopností. A podpořeny dobrým pocitem už pomalu začínají klíčit nápady na další túry.

Fotogalerii naleznete zde: Přechod Krkonoš

Ondřej Šindelář

Májová turistika podél Máchova jezera

3. 5. 2023 

Výlet do Máchova kraje "musel" být symbolicky uskutečněn v měsíci máji. Kdo z Čechů by neznal lyrickoepickou báseň Máj od Karla Hynka Máchy, jejíž děj básník umístil právě do okolí Máchova jezera. I když císař Karel IV. zakládá v roce 1364 tzv. Velký rybník, tak již koncem 19. století národní obrozenci tuto oblast nazývají Máchovým krajem. Název Máchovo jezero oficiálně existuje až od roku 1961. Celá tato romantická oblast je proslulým rekreačním a turistickým rájem. Ve středu 3. května 2023 se nás, seniorů, sešlo na vlakovém nádraží dvacet šest. Jako obvykle byly v převaze ženy, doprovázeli nás však i dva muži. Ze starosplavského nádraží jsme se vydali centrem obce k severozápadnímu cípu jezera, na návsi jsme poté viděli několik zachovaných dřevěných stavení. V parčíku u starosplavského mlýna, jehož existence je doložena již v druhé polovině 13. století, nás zaujal Lev Splavák s pohnutou historií, takže foto bylo nezbytné. Ale to už na nás vykoukl vrch Šroubený a na protější straně jezera vrch Borný. Legenda praví, že na jeho vrcholku seděl sám Napoleon Bonaparte a obhlížel zdejší terén před bitvou v roce 1813. Z hráze jsme sešli na pohodlnou ,,promenádní" cestu podél jezera. Na Lázeňském vrchu jsme obdivovali prvorepublikové rekreační vily. Tehdy se Starým Splavům přezdívalo Bohmischer Lido, dnes se jim říká Ibiza chudých. Máchovo jezero nás uvítalo klidnou hladinou, až to v nás evokovalo úryvek z básně Máj: ,,... po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje...". Pohled nás všech upoutaly nejen dva ostrůvky Myšlín a Kachní, ale i v dáli majestátní hrad Bezděz, nádherně osvícený májovým sluníčkem. Opravdu bylo co obdivovat a fotit. Důležitým aspektem výletu, na který jsme se všichni nesmírně těšili, se stala Jarmilina skála, odkud Jarmila skokem do rybníka ukončila svůj život. V době Máchova pobytu sahala voda až ke skále. Dnes je na stejném místě vybudován chodníček. Na vrcholu skály stávala básníkova socha, po pohnutém osudu našla své klidné místo na vršku Hůrka v Bělé pod Bezdězem. Jarmilinou stezkou jsme se posunuli blíže k městečku Doksy, opět vešli na "bílou", zatím liduprázdnou pláž, obsadili lavičky, odpočívali a svačili. Některé z nás zavzpomínaly na "zlatá šedesátá" s proslulými Benátskými nocemi a divokým tábořením v kempu Klůček. Kolem přístaviště se čtyřmi parníky s krásnými jmény (Máj, Racek, Hynek a Jarmila) jsme došli do Doks. Proběhla krátká zastávka u Hospitálku, původně barokního špitálu, který je dnes nejstarším dochovaným stavením města. Nachází se v něm památník K. H. Máchy. V tu dobu se již čas přehoupl přes dobu oběda, a tak si část z nás zašla na oběd do hospůdky a zůstala i na odpolední prodlouženou procházku. Druhá část po občerstvení v příjemné cukrárně došla na nádraží a po prohlídce Valdštejnské hraběcí čekárny odjela vlakem domů. Krásný slunečný den našeho putování v Máchově kraji se nám vydařil. Spokojeni, možná i trochu unaveni, se však těšíme na další společnou seniorskou akci.

Fotogalerii naleznete zde: Májová turistika podél Máchova jezera

Vladimíra Hančlová 

Na 1. máje na Valečov

1. 5. 2023 

V pondělí 1. května jsme vyrazili již na tradiční 5. ročník výletu na Valečov. Na obvyklé místo srazu u přestavlckého vlakového přejezdu dorazilo v 9:30 h celkem 25 účastníků (včetně dvou dětí, jednoho cyklisty a psa). Na předem avizovanou změnu obvyklé trasy se všichni těšili. Šli jsme sice do Přestavlk, ale hned u plotu zdejšího areálu jsme zabočili vlevo a cestou podél dálnice jsme došli k Hoškovicím na začátek nové ovocné aleje, na jejíž výsadbě se mnozí z nás na podzim podíleli. Stromy již krásně kvetly a měli jsme radost, že se všechny ujaly. Při krátkém zastavení u lavičky a lípy vysazené k výročí založení naší republiky v roce 2018 jsme se ohlédli zpět a v celé kráse viděli vrch Káčov a sluncem ozářené okolí. Ovocnou alejí jsme došli k prvním domkům ve Dnebohu, kolem sochy sv. Václava na návsi a u místní malé rozhledny jsme odbočili doprava. Poté, co jsme přešli silnici, se nám již pěkně šlapalo neznačenou cestou mírným stoupáním kolem vrchu Kavčina. Pro kočárek i cyklistu trochu náročnější úsek, ale vše bylo zdoláno. Po krátkém zastavení a doplnění tekutin jsme pokračovali lesní cestou až k červeně značené trase. Tady jsme narazili na označený pramen Nedbalky, momentálně zcela vyschlý. Teprve na této cestě jsme začali potkávat i jiné turisty směřující k Valečovu. Ještě nás čekalo jedno stoupání, a sice kolem Bunclavy. A to už se naše skupina přiblížila k valečovským světničkám a těšili jsme se na tu naši oblíbenou, kde obvykle svačíme a míváme přípitek.

Ani letos tomu nebylo jinak a v klidu jsme zde chvilku společně poseděli a připili si levandulovým likérem. Kolem skalních příbytků jsme pokračovali až k hradu Valečov a pod schody v areálu přírodního divadla došlo na tradiční líbání pod rozkvetlou třešní. A dobře jsme udělali, protože na louce pod hradem již nebyla ani jedna mohutná třešeň - všechny byly vykáceny a na jejich místě rostou nové stromky. Naše putování se neobešlo bez občerstvení u stánku na parkovišti, kde si mnozí objednali langoš, klobásu či pivo a kávu. Zde se od nás někteří oddělili a spěchali k domovu, my ostatní jsme v klidu vychutnali svou polední pauzu a poté cyklostezkou došli k rybníku v Přestavlkách a rozešli jsme se ve 14 hodin u přejezdu.

Počasí nás nezklamalo, byl krásný slunečný den a našlapali jsme 12,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Na 1. máje na Valečov

Helena Pöllová

Výlet s muzeem

29. 4. 2023

V sobotu 29. dubna jsme společně s KČT Mnichovo Hradiště uspořádali již druhý společný vlastivědný výlet.

Jelo se ráno v osm hodin vlakem z Mnichova Hradiště do Březiny a poté se šlo pěšky. Nejprve jsme se zastavili v Březině u kostela sv. Vavřince, poté u bývalé školy. Na cestě Pyšatkou podél Jizery, mezi rozkvetlými loukami, se k nám přidala paní Milena Roudná, díky které jsme se dozvěděli názvy mnoha rostlin. Došli jsme kolem sochy Panny Marie ke dvoru Dařenice, o jehož historii nám zde povídala paní Jitka Procházková. Naší další zastávkou byly památné duby letní v Loukově a odborný výklad Mileny Roudné, autorky knihy Památné stromy Mnichovohradišťska. Od dubů jsme šli podél tůní v místech bývalého rybníku, k novému mostu přes řeku Jizeru do Loukova. Zde jsme si řekli pár slov o rohanské hrobce při kostelu Nejsvětější Trojice, následně o vesnické památkové rezervaci i bývalé škole, s níž nás podrobněji seznámila Miroslava Rydvalová, která zde působila jako učitelka. A pak už jsme se blížili k dalšímu z cílů výletu, k Bažantnici u Loukova. Zde nám historii, současný stav a plány do budoucna představil pan Tomáš Tomsa. Záchranu bývalého loveckého zámečku Bažantnice může podpořit každý z nás příspěvkem na účet jím vedeného spolku Archeko, z.s: 2101367687/2010. K areálu patří také přírodní rezervace s naučnou stezkou.

Dalším bodem na programu byl oběd v nově zrekonstruované restauraci u pivovaru Svijany, po kterém jsme se vydali na prohlídku zahrady zámku Svijany a zámecké kaple sv. Jana a Pavla, ve které byla odkryta původní renesanční dekorativní výmalba.

Cesta zpět do Mnichova Hradiště byla naplánována vlakem z Příšovic, ale nakonec ještě větší část skupiny zamířila ze Svijan pěšky na vlak do Březiny.

Někteří se výletu zúčastnili od začátku do konce, jiní se přidali jen na některé části, a i to bylo fajn. Jsme rádi, že vyšlo počasí a že jsme se hezky prošli a dozvěděli plno zajímavostí.

Fotogalerii naleznete zde: Výlet s muzeem

Lucie Holečková, Karel Hubač

Podél říčky Zábrdky

27. 4. 2023 

Ve čtvrtek 27. dubna 2023 se nás ve 13 hodin na autobusovém terminálu sešlo 11 turistů. Autobusem jsme dojeli do vesnice Mukařov-Borovice. Podle naplánované cesty jsme vystoupali po úzké silničce na kopec nad Borovice a zamířili jsme po zelené turistické značce luční cestou k lesu. Než jsme došli do lesa, otevřel se nám krásný výhled na rybník v Borovicích a přes údolí na chalupy, které přímo zářily ve slunečním světle. Pokračovali jsme lesní cestou a zjistili jsme, že i les už je celý jarní. Okolo cesty jsme zaregistrovali, že začínají už kvést borůvky a roste tu spousta konvalinkového listí. Cesta vede po hřebeni a tak jsme po 2,5 km chůze mohli vidět shora koupaliště Dolní Bukovina. Pohodovou cestou jsme došli nad bývalé rekreační středisko "Naveta" a čekal nás nejhorší úsek – klesání po kamenité cestě směrem ke koupališti v Dolní Bukovině. Cestou jsem byla dotázána, zda nevím, kdy bylo koupaliště postaveno. Snažila jsem se datum vzniku zjistit – vygooglit již po cestě, ale to se mi nepovedlo, tak to uvádím nyní. Koupaliště bylo slavnostně otevřeno v červenci 1936, obec ho vystavěla z vlastních prostředků za finančního přispění místních občanů. V té době to bylo nejhezčí koupaliště v klidné lesnaté krajině na pokraji Českého ráje.

Po tomto sestupu nás čekala už jen klidná cesta okolo říčky Zábrdka ke koupališti v Klášteře nad Jizerou. Dnešní (5,5 km) procházka nevedla nikde kolem žádné možnosti občerstvení – cukrárny, takže jsme u zvoničky na lavičce udělali krátkou přestávku na napití a odpočinek. Tady nás pohostila Maruška, která pro nás všechny upekla výbornou buchtu s ořechy. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali na autobusovou zastávku, kde jsme počkali asi 10 minut na autobus, který nás zase odvezl do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Podél říčky Zábrdky

Jitka Thorovská

Rozhledny nedaleké Horní Lužice

22. 4. 2023 

Psala se sobota 22. dubna 2023, do svatého Jiří zbývaly dva dny. Po dlouhé a chladné zimě přišel snad nejteplejší den od prvního ledna a trošičku prohřál zkřehlou zem a oznámil všem hadům a štírům, že se blíží jejich čas. I naše těla se brzy koupala ve sluneční lázni, nebe bylo bez mráčku s lehkým oparem na obzoru. Přivítalo nás malebné městečko Wilthen, upravené ulice, domy a zahrádky nás doprovázely na úpatí prvního kopečku, na jehož vrcholu jsme vystoupali na první ze tří rozhleden a někteří zde i svlažili rty z orosených půllitrů. Pobyt na Mönchswalderbergu (447 m n. m.) se nesl v poklidné a přátelské atmosféře, leč bylo načase vydat se dál. Klesali jsme do údolí Sprévy, polední slunko spalovalo levé tváře a brzy jsme se ocitli na nejnižším místě celého výletu, kde jsme přešli přes klidný tok 375 kilometrů dlouhé řeky, jejíž vody se až v Berlíně spojí s Havolou. Malebným údolíčkem jsme se i nadále ubírali směrem na východ, nejprve pozvolna a pak stále prudčeji jsme stoupali na hřeben, jemuž vévodí hora Czorneboh (556 m n. m.). I zde jsme si dopřáli drobného občerstvení a i zde jsme se rozhlédli do kraje z krásné kamenné rozhledny. Nu ale což, čeká nás (jak jinak) zase sestup do údolí, krátce projdeme městečkem Cunewalde a pak poslední stoupání, cestou necestou až na poslední vrchol dnešního itineráře, Bieleboh (499 m n. m.). Dle mého nám nejkrásnější rozhled nabídla třetí z rozhleden, nedaleké panorama Lužických hor rozeklálo jižní obzor a směrem na západ a na sever jsme si mohli prohlédnout celou štreku, kterou měly naše nohy již za sebou. Poslední možnost dát si něco k snědku a pití, euroměšce se vyprazdňují a na nás už čeká jen svalit se do dalšího údolíčka na autobus. Možná trochu unaveni po 23 kilometrech stoupání i klesání, snad více spokojeni, vracelo se nás všech 16 z Ebersbachu již vláčkem zpátky do našeho Pojizeří.  

Fotogalerii naleznete zde: Rozhledny Horní Lužice

Lukáš Umáčený

Po louce do Bakova

21. 4. 2023

I když byl výlet svolán na páteční odpoledne, sešlo se nás na vlakovém nádraží 26 turistů.

K velkému počtu zájemců zřejmě přispělo také pěkné slunečné počasí. Tato cesta byla plánovaná již na zimu, ale čekala jsem, až bude umrzlo, abychom mohli mokrou část cesty přejít po ledu. Avšak k realizaci této krátké asi 7kilometrové procházky došlo až 21. dubna 2023. Cestu jsem opět předem prošla, a proto byla upravena tak, abychom se neutopili v blátě. Od nádraží jsme šli kolem bývalého Liazu k Veselé. Hned za prvními domy jsme odbočili z chodníku za humna domů - na travnatou cestu. Po louce jsme došli neznačenou cestou, kolem nedalekého slepého ramene Jizery. Do Bakova nad Jizerou jsme došli polní cestou, která byla v roce 2011 osázena stromy v akci ŠKODA AUTO "Za každé prodané auto vysazen jeden strom".

Prošli jsme kolem bakovského Volnočasového areálu a u parčíku Komenského sady jsme odbočili do ulice Zbába do nově upravené lokality, která byla v letech 2014–2015 revitalizovaná operačním programem Evropské unie "Pro vodu vzduch a přírodu – TŮNĚ POD ZBÁBOU". Tato cesta končí nebo začíná na náměstí v Bakově nad Jizerou, kde jsme navštívili i cukrárnu U Pavoučka.

Po sladké tečce za naším pěším výletem jsme došli k vlakové zastávce a odjeli do Mnichova Hradiště.

Fotogalerii naleznete zde: Po louce do Bakova

Jitka Thorovská

Zásadně na Zásadku

16. 4. 2023 

Radost nám udělalo na 60 turistů, kteří se přidali k našemu 6. ročníku tradičního jarního zahajovacího výletu Zásadně na Zásadku. V neděli 16. dubna 2023 panovalo přívětivé jarní sluneční počasí, které na start či do cíle naší akce přivedlo rodiny s dětmi, dospěláky i seniory, a to nejen z Mnichova Hradiště, ale třeba i ze spřízněného mladoboleslavského odboru KČT. Všichni se na zvolených trasách mohli těšit z konečně se probouzející jarní přírody, děti cestou navíc plnily úkoly jarní stezky, kterou vyluštily v cíli. Za odměnu si všichni na Zásadce opekli buřty a zaposlouchali se do kytarové produkce Zdeny Baladránové a Jiřího Vaška. Potěšili nás trempskými, skotskými a irskými melodiemi. Nechyběl ani tradiční pamětní list coby upomínka na tento výlet, děti si odnesly malé pozornosti a navíc se mohly i umělecky projevit, měli jsme pro ně totiž připravené malování na kamínky a šnečí ulity, jež je skvěle zabavilo. Zásadka byla ještě velikonočně vyzdobená, skvělá a pohodová nálada účastníků akce tak byla zaručena. Velké díky patří i správci Zásadky, který nám na místě poskytl skvělé zázemí. Zapomenout nesmím ani na to, že je akce podporována Klubem českých turistů z programu Rodinné turistiky. Krásné počasí udělalo své, nicméně věříme, že až vás za rok pozveme na již sedmý ročník výletu, zahájíte na něm turistickou sezónu spolu s námi.

Fotogalerii naleznete zde: Zásadně na Zásadku

Markéta Tomášová

Velikonoční Hrnčířský dvůr

12. 4. 2023 

Ve středu po Velikonocích se nás na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo 20 osob a po zakoupení jízdenek na vlak jsme všichni čekali před nádražím na autobusovou náhradní dopravu: výluka mezi stanicemi Mladá Boleslav – Turnov. Autobus nás dovezl na hlavní nádraží do Bakova nad Jizerou.

Protože bylo krásně slunečno a nikam jsme nepospíchali, prohlédli jsme si zříceninu zámku Zvířetice. Představovali jsme si, jak asi celá tvrz – hrad – a nakonec zámek vypadal, když byl ještě obydlený pány ze Zvířetic. Při příští návštěvě musíme jít přes infocentrum, kde je instalovaná ojedinělá 3D projekce, abychom spatřili panské sídlo ze 12. století v celé jeho kráse.

Po prohlídce zříceniny jsme se rozdělili do dvou skupin. Jedna skupina pokračovala kratší neznačenou cestou přímo k Hrnčířskému dvoru a druhá parta šla delší cestou po modré značce přes vesnici Zvířetice a došla také do Hrnčířského dvora, kde se konala poslední den "Výstava kraslic a velikonočních dekorací, porcelánu a keramiky". Zhlédli jsme velice zajímavou výstavu různě zdobených velikonočních kraslic od malých křepelčích až po velká pštrosí a jiné velikonoční dekorace doplněné jarními květy. Mohli jsme si přečíst zajímavosti o velikonočních svátcích a hlavně jsme se inspirovali, jak příští rok budeme zdobit velikonoční kraslice.

Na dvoře Hrnčířského dvora se nachází záchranná stanice pro hendikepované čápy. Ve Zvířeticích žijí čápi celoročně, mají pravidelný příjem potravy a vody. V zimě nocují ve zděném příbytku, zabezpečeném proti predátorům. Nejstarší samec Čenda je v Hrnčířském dvoře od května 2016. V září 2019 byl převezen ze záchranné stanice v Bulharsku další samec Renda. V roce 2021 byly převezeny do Hrnčířského dvora další dvě samice Vanda a Sofie. Po sladkém občerstvení v cukrárně jsme se vydali na vlakovou zastávku a výlukový autobus nás odvezl do Mnichova Hradiště. Za krásného slunečního a trochu větrného počasí jsme strávili část dne mezi kamarády-turisty a ušli jsme asi 7 km pohodovou klidnou procházkou.

Fotogalerii naleznete zde: Zvířetice

Jitka Thorovská

Za bledulemi do Českého ráje

4. 4. 2023

Výlet za bledulemi jsem dlouho odkládala kvůli deštivému počasí. Tentokrát jsem vybrala jinou lokalitu - údolí Žehrovky v Českém ráji.

Odjížděli jsme v úterý 4. dubna autobusem z mnichovohradišťského náměstí. Autobus přijel se zpožděním a to ještě narostlo o další minuty při kupování jízdenek, protože se řidiči zasekl terminál na výdej lístků. Ve Dnebohu a Olšině přistoupili další turisté a ve Žďáru náš počet při vystoupení z autobusu činil 27. Po chvíli jsem bohužel zjistila, že náš přípoj do Libošovic již odjel, protože zdržení našeho autobusu činilo více než 10 minut. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že to nevzdáme a trochu změníme trasu a výlet se tak o pár kilometrů prodlouží.

Ze Žďáru jsme to vzali přes podmočenou louku směrem na Žehrov, u jednoho z rybníků jsme pořídili společné foto a zde to sedm účastnic vzdalo a vydaly se k domovu cestou pod Příhrazskými skalami.

Na bledule se těšilo zbylých 20 turistů. Přálo nám krásné slunečné počasí a my se brzo dostali do Žehrova a odbočili do Skokov s malým zastavením u restaurace Blanka. Tam bylo sice zavřeno, ale venkovní posezení nám umožnilo chvíli si odpočinout a posvačit. A dokonce se některým podařilo přemluvit vykouknuvšího číšníka, aby uvařil kávu a natočil pivo.

Po občerstvení jsme se vydali na cestu po žlutě značené trase. Míjeli jsme Podvyskeřský mlýn a Přírodní rezervací Podtrosecká údolí jsme došli k rozcestí Vysoké kolo a odtud již proti proudu Žehrovky. Kolem penzionu Chlum jsme sešli k rozcestí u Pleskotského mlýna na silnici vedoucí od Libošovic k plánovanému rozcestí U Přibyla. Právě zde bylo možné spatřit trsy kvetoucích bledulí, i když některé již odkvétaly.

Vrátili jsme se k odbočce na červenou trasu, přešli po lávce přes Žehrovku a vešli jsme do lesa, kde jsem turisty záměrně odvedla z trasy, abych jim ukázala jednu z nejstarších trampských osad v Českém ráji - osadu El Torro. Kouzelné až tajemné místo s totemem, ohništěm, studánkou a chatkou většinu účastníků překvapilo. Atmosféru jsem doplnila přečtením básně Josefa Brože, který byl mým učitelem a toto místo miloval: El TorroPod křídlem skály trampská osada "El Torro" je v Českém ráji nejstarší.

Své tvůrce chválí, rozbuší srdce básníkovo, ve štítě lebkou býka nestraší.

Srub bez jediného hřebíku, nádvoří pod skalami se studánkou, na zemi stromů žíly a indiánský totem jako jinotaj nás vedou k slovům díků, ke vstupu lesní brankou k těm, kteří tady žili a milovali Český ráj, k těm, kteří žijí tu dosud, strážcům lesa, skal i vod, co plní poslání svých předků jak svůj osud.

Trampové věční ve vigvamu snění - to jsme my pod Vidlákem, Věžákem, pod Nebákem,

kde krajina se prostírá do dálek, hlubin, do šíra,

kde od východu k západu se jí i slunce kloní, než před vznešeností noci oněmí.

Co dříve byli oni, to dnes jsme my.

Opatrně jsme našlapovali kolem srubu po mechovém polštáři, obdivovali mohutný totem i studánku ve skále.

Po chvilce jsme pokračovali lesní červeně značenou cestou mezi skalami směrem na Libošovice. Nohy už nás citelně bolely, když jsme vystoupili z lesa a naskytl se nám pohled na nedalekou siluetu Trosek. Zbytek cesty jsme již absolvovali po silnici - museli jsme projít celé Libošovice až k železniční stanici, odkud nás vlak v 17:45 h odvezl do Mladé Boleslavi a dále jsme pokračovali autobusem. V Mnichově Hradišti jsme vystupovali v 19 hodin.

Neplánovaných 15,5 km ušla i naše nejstarší účastnice (86 let)!

Fotogalerii naleznete zde: Za bledulemi do Českého ráje

Helena Pöllová

Na Sedlo

2. 4. 2023

Výlet na Sedlo nacházející se na Litoměřicku zněl zajímavě – tuto lokalitu západně od Mnichova Hradiště jsme zvolili zatím jen jednou, a sice v říjnu loňského roku při našem dvoudenním putování kolem Úštěku. Počasí předchozích dní nic moc, přesto se v sobotu 2. dubna v brzkém čase na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo pět nadšených turistů, kteří věřili tomu, že žádné dešťové překvapení výlet nenaruší. Od nádraží v obci Liběšice jsme vyrazili ale již v šesti lidech (poslední nás totiž dostihl autem) vstříc neopakovatelným zážitkům, které dokáže přinést jen společný výlet s Klubem českých turistů.

Za prudce stoupajících metrů nadmořské výšky a velmi klesající teploty jsme vyšplhali na vrchol Sedla, kde nás čekala mrznoucí mlha a vítr a jen málokdo by uhodl, že nejsme v nějakých pohraničních horách. Z výhledu sice nebylo nic, ale okolní výstupky skal měly své nezaměnitelné kouzlo. A navíc ten pocit zadostiučení po náročném výšlapu!

Dalším cílem byl hrad Litýš. V patnáctém století jeden z nejlépe opevněných hradů by však v něm dnes viděl málokdo. Aspoň že výhled do kraje k západu na nedaleký hrad Kalich byl pěkný. Zde už mlha nebyla, jen teplota zůstávala nízko. Proto jsme se zde příliš dlouho nezdrželi a okolo zámku Ploskovice jsme po čtyřech hodinách došli k vlakové zastávce. Měli jsme v nohou 16 kilometrů a nastoupaných 500 výškových metrů.

Fotogalerii naleznete zde: Na Sedlo

Petr Hladík 

Bájemi opředený Vyšehrad

26. 3. 2023

Poslední březnové dny nepřinášely úplně nejlepší počasí, spíše deštivé, aprílové. Sobota propršela, proto byl avizovaný výlet na pražský Vyšehrad v ohrožení. Leč nakonec se předpověď umoudřila a v neděli 26. března jsme do matičky Prahy přece jen vyrazili. A to ve velmi hojném počtu – na mnichovohradišťském nádraží se nás sešlo dvacet, v Praze se naše počty ještě rozšířily na konečných 22. Po příjezdu vlakem na hlavní nádraží jsme se přesunuli metrem na stanici Vyšehrad, kde mohlo započít i naše putování. Padly úvodní informace o průběhu akce, z vyhlídky před Kongresovým centrem jsme si mohli prohlédnout Prahu jako na dlani, svítilo slunce a byla skvělá viditelnost. K dalšímu zastavení došlo před Táborskou bránou, vstupem do vnější vyšehradské pevnosti. Zájemci se stručně seznámili s historií Vyšehradu a během další cesty poznali například torzo gotické brány Špička, Popelčin domek, Jedličkův ústav, barokní Leopoldovu bránu či románskou rotundu sv. Martina. Kouzelná byla poté cesta po hradbách, jež nás nechala nahlédnout shora na pražské Nusle, zbytky novoměstského opevnění z doby Karla IV. či řadu nemocničních komplexů na Novém Městě. Vše pak v dálce korunoval majestátní Pražský hrad. Prošli jsme se i vyšehradským hřbitovem, vyhledali jsme hroby pár slavných osobností: připomněli jsme si například Waldemara Matušku, Vlastu Buriana, Karla Čapka a jeho manželku Olgu Scheinpflugovou, zašli jsme k symbolickému hrobu Josefa Čapka, zhlédli jsme monumentální hrob Bedřicha Smetany či méně okázalejší hroby Jana Nerudy nebo Boženy Němcové. Naší pozornosti pak neunikl ani vyšehradský Slavín. U Čertových sloupů jsme si připomněli zajímavou pověst, jež se k nim váže, i spekulace o jejich účelu, které nebyly dosud vyřešeny. Zaujala nás i monumentální Myslbekova sousoší a výhledy na Podolí a smíchovský břeh – i zde bylo na co koukat a co si připomínat. Například pověsti o Libuši či o Šemíkově skoku z vyšehradské pevnosti. Prahu jsme opravdu měli jako na dlani, Vltavu jakbysmet i se svými mosty. I bazilika sv. Petra a Pavla si zasloužila další zastavení. Poté již naše kroky směřovaly Cihelnou bránou na Výtoň, kde se naše kroky rozešly. Účastníci výletu se rozutekli směrem do centra Prahy, aby se zasytili pozdním obědem či si odpočinuli u šálku dobré kávy a něčeho sladkého na zub. Znovu jsme se sešli v pět hodin odpoledne na hlavním nádraží, naštěstí v plném počtu, takže odjezdu zpět do Mnichova Hradiště nic nebránilo. Avizovaný déšť nakonec přišel kolem čtvrté odpolední, což již ničemu nevadilo, protože náš pobyt v Praze se chýlil ke konci a všichni jsme měli individuální program. Chci věřit tomu, že si výletníci cestu do Prahy užili a dozvěděli se i spoustu zajímavostí o pražském Vyšehradu, kouzelném to a tajuplném místě.

Fotogalerii naleznete zde: Bájemi opředený Vyšehrad

Markéta Tomášová 

Ukliďme Česko

1. 4. 2023

Sedm statečných. To byl počet dobrovolníků, kteří se pod hlavičkou mnichovohradišťského Klubu českých turistů vydali první dubnové dopoledne uklidit Dolce a třešňovku. Počasí bylo vpravdě aprílové, chvíli déšť, chvíli slunce, ale to nás neodradilo. S potěšením musím konstatovat, že v Dolcích nebylo téměř co uklízet. V předchozích letech jsme již u pomníku zanechávali nejeden naplněný pytel plný odpadků, tentokrát jsme ten první nechali až v Turnovské ulici. Věřím tedy tomu, že se lidé již polepšili a svého okolí si váží a pytle předchozích let byly jen výsledkem toho, že šlo o lokalitu, která do té doby nezaznamenala žádný "uklízecí zásah". Co ovšem "nezklamalo", byly příkopy podél Turnovské ulice mezi Mnichovým Hradištěm a Hoškovicemi. Naše cesty se zde rozdělily, jedna z nás se vydala směrem k domovu, zbytek pak směrem na Hoškovice. A co tvořilo podstatnou část zde "ulovených" odpadků? Ve většině případů šlo o obaly od sušenek, PET lahve či jednorázové kelímky (a víčka) od kávy. Přemýšleli jsme o tom, kdo je strůjcem tohoto odpadu? Buď motoristé, kterým není stydno svůj odpad odhodit z okýnka automobilu, či cyklisté, kteří projíždějí po silnici a potřebují si ulevit od svých odpadků. Ale našli jsme třeba i popelník, obal od motorového oleje či 500eurové bankovky – bohužel jen dětské:-). A napravili jsme i jedno dopravní značení. Hoškovice jsme jen proběhli – pravda, i tam nás zarazilo dětské hřiště bez dětí, zato s množstvím rozházených hraček a zejména dětských kol v jeho nejbližším okolí. Působilo to na nás skoro jako hororová scéna! Třešňovka nás bohužel nepřekvapila – spousta zbytků pytlů ze zemědělské činnosti, to je už takový evergreen. A pobavila nás i jedna nalezená bota:-). Výsledkem našeho úklidu bylo celkem 6 naplněných pytlů odpadu, které odpoledne odvezla úklidová firma. Ještě jedno aprílové překvapení nás pak čekalo v závěru naší akce: a sice cedulka s prosbou o úklid soukromého majetku. Tímto se tedy paní Jiřině Ubrečené omlouváme, že k akci již nedošlo, žádost se k nám dostala až po skončení naší akce.

Fotogalerii naleznete zde: Ukliďme Česko

Markéta Tomášová

Běžkařský výlet pro děti (a rodiče)

19. 2. 2023 

V letošním roce jsem se rozhodli nabídnout dětem, které s mnichovohradišťským Klubem českých turistů vyrážejí na pěší výlety, vyžití i v zimě. Na neděli 19. února jsme proto naplánovali běžkařský výlet s ambiciózním cílem zdolat s dětmi 15 km.

Zima byla na sníh spíše skoupá a podmínky proměnlivé, proto jsme až do poslední chvíle nechávali otevřené, kam přesně pojedeme. Týden před akcí byl deštivý, teploty se vyšplhaly hodně nad nulu a my váhali, jestli to nevzdat. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do osady Jizerka v centru Jizerských hor, která je díky své nadmořské výšce 850 m n. m. takřka vždy zárukou sněhu. Zároveň se z ní dají dělat pěkné okružní výlety bez výraznějšího převýšení.

V počtu 8 dospělých a 9 dětí ve věku 8 až 12 let jsme se sešli na mnichovohradišťském náměstí a za nepřetržitého deště vyrazili směr sever. Déšť se změnil na sníh, až když už jsme byli skoro na Jizerce. Na parkovišti na Mořině jsme vystoupili do kaluží vody a přemýšleli, jestli to byl opravdu dobrý nápad a děti spíš od běžek neodradíme.

Jakmile jsme ale nastoupili do stopy, pochybnosti se rozplynuly. Sníh v lesích vydržel, průběžně padal a počasí se celkově umoudřilo. Náš okruh vedl po Promenádní cestě, u kiosku jsme se napojili na Jizerskou silnici a sjeli až na Smědavu. Pro zpáteční směr jsme si vybrali výšlap po Soušské silnici, Hraniční cestou jsme dojeli na Jizerskou silnici, která nás přivedla zpět do centra Jizerky. Tady jsme výlet zakončili pozdním obědem v restauraci Pyramida a pak nás čekal už jen mírný kopeček zpět na parkoviště.

Celkově jsme zvládli ujet plánovaných 15 km, část skupinky si vzhledem k aktuálnímu rozpoložení a silám výlet trochu zkrátila. Děti jely parádně, některé si tímto výletem udělaly i svůj osobák na běžkách, a všichni jsme si užili krásnou zimní romantiku, ve kterou jsme v deštivých nížinách ani nedoufali.

Fotogalerii naleznete zde: Běžkařský výlet pro děti a rodiče

Martina Kulíkova

Valentýnská procházka

14. 2. 2023

Na den sv. Valentýna byla připravena Valentýnská procházka po nedaleké Mladé Boleslavi. Odjížděli jsme autobusem v 10:23 hodin z mnichovohradišťského náměstí ve velkém počtu a vystoupili v Mladé Boleslavi u koupaliště. Zde se nám podařilo sečíst počet účastníků, kterých bylo neuvěřitelných 34!

Procházku pečlivě připravila členka KČT Miroslava Rydvalová za vydatné pomoci své kamarádky Vlasty Nešporové.

V úvodu jsme si vyslechli povídání o založení parku a po můstku přes říčku Klenici jsme podle ní procházeli parkem Štěpánka a částečně tak kopírovali i několik zastavení Metalové naučné cesty.

Lesopark Štěpánka byl založen roku 1881 a pojmenován na počest zásnub následníka rakousko-uherského trůnu a příslušníka mladoboleslavské vojenské posádky Rudolfa Habsburského s belgickou princeznou Stephanií jejím jménem. Lesopark slouží k oddechu a sportovnímu vyžití obyvatel města.

Zastavením u Kliniky Dr. Pírka a městského bazénu jsme si připomněli vzrušující historii tohoto místa, k níž odkazuje malá lebka vyobrazená na infopanelu Metalové cesty. V blízkosti se totiž nacházelo původní popraviště.

Další zastavení bylo u Hudebního altánku.

Přes říčku Klenici je postaveno 5 můstků, některé nás zavedou k památným stromům, někdy 120 až 160 let starým (např. dřezovec trojtrnný, jilm habrolistý, platan javorolistý).Před tenisovými kurty jsme lesopark opustili a vystoupali po schodech Rybničnou ulicí ke kostelu sv. Havla, u něhož se v parku nacházel hřbitov. Ten byl zrušen roku 1957, nyní jsou zde umístěné dochované renesanční a barokní náhrobky. Nejzajímavější je asi náhrobek Latinské babičky. Anežka Drobná zajišťovala v 19. století ubytování studentům piaristického gymnázia. Pomáhala jim s učivem a zkoušela je z latinských slovíček. Proto získala přezdívku Latinská babička. Další zajímavostí je deska na kostelní zdi připomínající zde pochovanou matku Bedřicha Smetany. Romantický park je nazýván Hejdova zahrada s krásnou vyhlídkou. Přes Staroměstské náměstí jsme došli k Jihočeské Hoštěnici, kde jsme měli rezervovaná místa a během hodinky jsme byli všichni obslouženi a nasyceni. Na 14. hodinu byla objednána prohlídka Muzea Mladoboleslavska v areálu hradu. Svůj čas nám věnoval Mgr. Pavel Sosnovec a ve zkratce nás seznámil s dějinami tohoto místa. Poté jsme si mohli samostatně prohlédnout expozice muzea, kde nechyběly dochované předměty domácností z minulých dob, původní vybavení roubených chalup, expozice pletení z orobince a novodobá výstava oděvů a klobouků návrhářky P. Sýkorové Michalíkové.

Ještě před návratem do Mnichova Hradiště jsme stihli zajít do cukrárny. Strávili jsme den naplněný novými informacemi, prošli jsme se nádherným lesoparkem - a to vše díky perfektní přípravě Mirky Rydvalové a její kamarádky Vlasty. Nachozených 6 km jsme v nohách ani nepocítili.

Fotogalerii naleznete zde: Valentýnská procházka

Helena Pöllová

Okolo Mnichova Hradiště nově vysazenými ovocnými alejemi

17. 1. 2023 

V úterý 17. ledna jsme se probudili do celkem pošmourného rána, na obloze byly černošedé mraky, ale během dopoledne (jak ukazovala předpověď počasí) se začalo klubat sluníčko.

Ve 13 hodin jsme se sešli u kostela sv. Jakuba, odtud jsme se vydali k bývalému letnímu kinu a dále jsme pokračovali směrem k zámku do třešňové aleje. Na začátku aleje se nás sešlo 25 žen a 1 muž, takže nás bylo 26.Proč se vysazovaly ovocné aleje? Již od 13. století byly okolo cest sázeny keře a stromy. Nejvíce alejí vzniklo za vlády Marie Terezie a Josefa II.: aleje měly chránit cestující před slunečním žárem a pochodující vojska před spatřením a zásobovat je ovocem. Měly v krajině také orientační charakter.

Po společné fotografii jsme pokračovali třešňovou alejí směrem do Hoškovic. Protože bylo skutečně pěkné slunečné, i když trochu větrné počasí, otvíraly se před námi krásné výhledy na Drábské světničky a Ještěd. Naše kroky dále směřovaly po silničním nadjezdu do Dneboha. Plánovanou cestu jsem procházela v neděli, a tak jsem zjistila, že horní část nově vysázené aleje je úplně rozmočená, stojí tam voda, takže bychom si boty obalili jílem, zvolila jsem proto cestu vysypanou štěrkem až k lípě vysazené v roce 2018. Odtud se nám zase otevřel krásný výhled směrem na Bezděz, Ralsko, Sychrov. Cestou nahoru i dolů jsme se kochali pohledem nejen do dálky, ale také na ovocné stromy, a již nyní se těšíme, že se půjdeme podívat, jestli už letos pokvetou.

Dále jsme pokračovali směrem k Přestavlkům. Cesta byla sice trochu blátivá, ale podařilo se nám jí projít bez většího ušpinění. Na rozcestí u železničního přejezdu jsme se rozloučili a rozdělili na dvě skupiny a dále jsme kráčeli tou svou nejkratší cestou domů. Všem se výlet líbil.

Celkem jsme ušli 7,5 km.

Fotogalerii naleznete zde: Okolo MH

Jitka Thorovská

Novoroční Hrnčířský dvůr ve Zvířeticích
2. 1. 2023 

Výlet na Zvířetice se pomalu stává tradicí: již několikrát jsme se na vánoční výstavu vypravili buď v předvánočním čase nebo těsně po svátcích - jako tomu bylo i letos.

Narychlo svolaný výlet se uskutečnil v pondělí 2. ledna. Vlakem v 11:45 h jsme popojeli do Bakova hl. nádraží a odtud jsme vystoupali značenou trasou směrem ke zřícenině hradu Zvířetice. Překrásné a téměř jarní počasí nás provázelo od hradu až ke zvířetickému Hrnčířskému dvoru. V počtu 13 jsme došli k bráně dvora, který se otvíral přesně ve 13:00 hodin. Naše skupinka se rozrostla o dalších 9 účastníků, kteří se dopravili auty, takže konečný počet byl 22.A hned jsme zaměstnali zdejší obsluhu, protože byl čas na malé občerstvení. Následovala prohlídka nádherně vánočně vyzdobených prostor nad krámkem. Vkusně nazdobené stromečky, staré pokojíčky, dávno zapomenuté ozdoby a hračky - jakoby pozdrav z dávných časů. Opravdu bylo co obdivovat. A další nádhera čekala o patro výš, kde byla výstava betlémů, jeden hezčí než druhý. Vyrobeny byly z keramiky, skla, šustí, slámy, vyřezané ze dřeva nebo vystříhané z papíru. Vystaveny byly i sbírky starých kořenek.

Také ve venkovních prostorách bylo co obdivovat - keramické hrnečky, konvičky, květináče, hlavy různých ptáků, keramické vývěsní tabulky, v kůlně soupravy modrého plechového nádobí. Dokonce na nás ze zahrady vykoukli tři hendikepovaní čápi.

Potěšeni celou tou nádherou jsme se vydali stejnou cestou zpět a došli až do Bakova-města na vlakovou zastávku, odkud nás vlak popovezl do Mnichova Hradiště. Měli jsme za sebou prvních 9 lednových kilometrů a určitě jsme zde nebyli naposledy.

Fotogalerii naleznete zde: Novoroční Hrnčířský dvůr ve Zvířeticích

Helena Pöllová