Výlety 2024
Odkaz na mapu výletů najdete zde
Vlastivědný výlet 2024 s Muzeem města Mnichovo Hradiště a KČT Mnichovo Hradiště
2. 6. 2024
Vlastivědný výlet 2024 s Muzeem města Mnichovo Hradiště a KČT Mnichovo Hradiště je již minulostí! Váš hojný zájem o pestrou regionální historii zdejšího kraje nás velmi mile překvapil! Naším cílem v letošním roce byly obce Loukov a Loukovec s Hubálovem. Itinerář trasy připravil a komentovaně jí provázel Karel Hubač.
Část účastníků v neděli 2. června z vlakového nádraží v Mnichově Hradišti přejela v 8:08 do Březiny. Zde a následně v průběhu dopoledne se postupně přidávali další zájemci o připravený program na trase. Pěšky jsme se prvně vydali rozsáhlými loukami při toku řeky Jizery do Loukova. Vzpomněli jsme na slovanskou osadu Lúka, jejíž jméno současné pojmenování zdejších obcí připomíná. V Loukově na nás čekal pan Petr Hanzl, pocházející rodově ze statku Šonských čp. 27, výjimečně dochované zdejší památky lidové architektury, jež nám ochotně otevřel v jádru goticko-renesanční kostel Nejsvětější Trojice. Zde jsme se zaměřili na prohlédnutí si dochované křtitelnice z roku 1582, a také interiéru Rohanské hrobky, vybudované v novogotickém slohu před 200 lety v místech původního pohřebiště rodu Šliků. Na přilehlém hřbitově jsme vzpomněli na zdejší rodačku Miladu Paulovou (2. listopadu 1891 Loukov – 17. ledna 1970 Praha), jež se jako první žena v českých zemích stala v roce 1925 docentkou, o deset let později mimořádnou profesorkou a v roce 1939 byla jmenována řádnou profesorkou dějin slovanských národů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jejím otcem byl ředitel cukrovaru v přilehlých Dařenicích, které byly naším tématem v minulém roce.
Starou úvozovou tzv. Zelenou cestou, jež je historickou hranicí mezi obcemi, jsme pokračovali k soše sv. Josefa s vyhlídkou do širého okolí, s pohledy na Český ráj, hřebeny Krkonoš, Ještědsko-kozákovský hřbet a samozřejmě masiv hory Mužský 463 m. Přející počasí, po zcela propršené sobotě, byl malý zázrak. Na místě jsme vzpomněli na zdejší stále živou tradici u sochy, téměř každoroční společné fotografování se Josefů, občanů z obce Loukovec. V Loukovci, po připomenutí si historie obce na návsi, u památníku legionářům bojujícím na ruské a francouzské frontě, postaveném v letech 1921-1922, následně v roce 1940 nuceně odstraněném. V roce 2018 v Březině jeho vrchní část objevili manželé Eva a Karel Urbanovi, do obce jej následně fyzicky navrátil t. č. starosta Tomáš Patočka, který samotný návrat inicioval. Naším zdejším cílem byl interiér barokního kostela Povýšení sv. Kříže. Kostel právě prochází náročnou rekonstrukcí, je v majetku Obce Loukovec, jež nám jej i přesto ochotně zpřístupnila. U valdštejnského erbu nad vstupním portálem vyvstala badatelská otázka, který sňatek připomíná blíže neurčený přidružený erb, dle historika J. V. Šimáka patří rodu Fürstenberků... Stejně tak jsme se setkali s ochotou u zdejšího ZD Loukovec, jež nám dovolili vstoupit do areálu zdejšího zemědělského družstva. Tedy do míst původního panského poplužního dvoru, resp. v jádru renesančního, dochovaného raně barokního loukoveckého zámku. Jeho historii jsme si připomněli pod restaurovaným erbem rodu Rohanů, umístěným nad vstupním portálem v průčelí zámku. Na východním křídle zámku nás zaujal prázdný bohatě štukově zdobený rám, dříve dle historiků vyplněný nedochovaným obrazem.
Následoval sestup do údolí řeky Jizery, do Hubálova, místní části Loukovce. Vzpomněli jsme na historii zdejšího vodního mlýnu, s doloženými mlynáři od roku 1651. Ale také na zdejší továrny, jednak mechanickou tkalcovnu Josefa Johna, z počátku 20. století, jednak na výrobu skla, započatou zde Antonínem Hopem již v roce 1925. V neposlední řadě pak jsme zavzpomínali na osobnost Ing. Břetislava Hyblera, majitele továrenského komplexu od roku 1935, který částečně pronajímal dalším firmám. Jednak J. Seidlovi pro výrobu štump a klobouků, jednak Václavu Sedlbauerovi, jež zde pokračoval ve výrobě skla. Sám Ing. Břetislav Hybler zde vedl elektrotechnický závod, ve kterém byl mj. vyvinut patentovaný výrobek, dynamo, které svítilo i při chůzi, kdy se kolo pouze vedlo. Po znárodnění v roce 1948 byl Ing. Břetislav Hybler poslán do pracovního tábora v Jáchymově, jeho život tak byl zločineckým komunistickým režimem tragicky ukončen… V bývalém továrním komplexu dodnes prosperuje dnes již Střední odborné učiliště Hubálov. Rodina Hyblerových se po skončení totalitního režimu do Hubálova vrátila. Ve zdejším ''Crystal Valley'' nás vřele přijali manželé Eva a Karel Urbanovi. A to ve své rodinné sklářské dílně, kde již 33 let úspěšně ručně tvoří skleněné figurky a další výrobky ze skla pod značkou Urbanglass figurky. Karel Urban poutavě přiblížil zdejší sklářskou historii a různé techniky výroby, své mistrovství předvedla u hořícího kahanu Eva Urbanová, při názorné ukázce kompletní výroby skleněné figurky, anděla. Pozdravit nás přijel místní rodák a 82letý pamětník Josef Vocásek.
Velmi si vážíme unikátní možnosti prohlídky rodinné hydroelektrárny Hyblerových, nejstarší malé vodní elektrárny na řece Jizeře, s dodnes funkčními Francisovými turbínami z roku 1904 a 1939. Aktuální rekonstrukce a provoz je v gesci Ing. Petra Hyblera. Z tzv. špičky, na ostrově naproti opraveného jezu a skalních srubů, v místech historického přívozu a brodu, nás čekal přechod přes řečiště řeky Jizery. Dohledaným převozníkem byl dle pamětníků například zdejší hostinský Knébl, jedním z posledních pak cestář pan Dlask z Kruhů. Z protější skály bylo nataženo ocelové lano po kterém se, stojíce v lodičce, doslova ručkovalo. Všechny uváděné historické reálie v průběhu trasy dokládaly dochované autentické fotografie, nejen z muzejní sbírky.
Po překonání dravého vodního toku jsme se původním úvozem, v úpatí raně středověkého hradiště Hradec, vydali na zpáteční cestu. Vedla polní cestou, historickou zemskou stezkou, k soše sv. Vojtěcha u Podolí, nově instalované v roce 2018. Autorem kopie dle fotografií zničeného originálu jest Martin Kulhánek. Podstavec je původní datovaný do roku 1783. Následně u rybníku v Podolí jsme si připomněli zdejší panský valdštejnský dvůr Arnoštice. Přesně 10 km dlouhou nenáročnou trasu jsme symbolicky zakončili u sousoší sv. Anny v Mnichově Hradišti. Pomocí tzv. chronogramů, které jsou součástí celého podstavce, jsme se dopočítali letopočtu 1714, tedy roku, kdy bylo sousoší připisované Josefu Jiřímu Jelínkovi, jednomu z následovníků Matyáše Bernarda Brauna, zhotoveno. Od tohoto roku započala zdejší tradice svatoanenských poutí, jejichž 310. výročí na stále stejném místě, si v letošním roce v Mnichovo Hradiště připomínáme.
Těšíme se na opětovná setkání!
Fotogalerii naleznete zde: Výlet s Muzeem 2024
Karel Hubač
ČESKÝ RÁJ – hrad TROSKY
29. 5. 2024
Jak už se stalo u mých výletů zvykem, jsou svolány podle počasí, a to znamená v podstatě téměř na poslední chvíli. Výlet na hrad Trosky byl uskutečněn ve středu 29. května 2024. Sešli jsme se na nádraží v Mnichově Hradišti a odjeli jsme rychlíkem do Turnova, kde na nás již čekaly 3 další turistky z východních Čech.
Z Turnova jsme pokračovali osobním vláčkem do Borku pod Troskami.
Po první společné fotografii a sečtení (bylo nás 20) jsme se vydali po modré turistické značce směrem na hrad Trosky. První část cesty vede po úzké asfaltové silnici. První zkrácení cesty, a bylo značeno, vedlo přímo do prudkého kopce přes louku s elektrickým ohradníkem, ale bez zvířat. Část našich turistů se vydalo po této zkratce, my ostatní jsme pokračovali po silnici, kde na nás po projití zatáčky již čekala skupina, která šla loukou. Na další odbočce ze silnice jsme již všichni stoupali chvíli prudší, chvíli mírnější lesní cestou po modré. Došli jsme až k překážce v podobě spadlého stromu přes cestu. Tento strom musel spadnout nedávno, protože nebyla ještě vyšlapaná cesta, kterou bychom ho mohli obejít z jedné nebo z druhé strany. Tak jako ti před námi, a moc jich asi nebylo, museli jsme zvolit variantu podlézt, což nebylo zrovna nejpříjemnější, protože přesně pod stromem byla ještě kaluž. Znamenalo to sundat batoh a sklonit se co nejvíce a podlézt. Někteří i po kolenou překonali spadlý strom přes cestu. Toto zpestření (v podobě překážky) jsme všichni zdolali a nyní už nás čekala příjemná cesta sice do kopce, ale po luční cestě. Při odpočinku jsme se otáčeli a kochali se výhledem na protilehlé kopce, v dálce jsme viděli i Ještěd.
Touto značenou modrou cestou jsme došli rovnou k "Turistické chatě", která nyní funguje jako Bistro pod Troskami. Někteří z nás se zde na krátkou chvíli zastavili, ale většina pokračovala k pokladně hradu. Po zakoupení vstupenek jsme se rozešli na prohlídku hradu individuálně s tím, že až si vše prohlédneme, sejdeme se na prvním nádvoří před kioskem.
Zřícenina hradu Trosky je díky své unikátní poloze symbolem CHKO Český ráj a zároveň také Geoparku Český ráj. Od roku 2002 je zařazen mezi národní kulturní památky.
Trosky jsou nejmalebnější a zároveň nejpozoruhodnější zřícenina hradu v Čechách. A já je mám velice ráda, protože jsem zde prožila v mládí téměř všechny prázdniny. Vrch je s nadmořskou výškou 511 metrů (kužel Panna) nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny. Nadmořská výška kuželu Baba dosahuje 502 metrů. Hrad byl postaven ve druhé polovině 14. století Čeňkem z Vartenberka. Na dvou sopečných čedičových vrcholech byly postaveny věže a hřeben mezi nimi byl zastavěn obytnými budovami. Hrad byl viditelný ze širokého okolí. Nedobytelnost hradu se potvrdila za husitských válek. Od druhé poloviny 15. století přestal hrad Trosky sloužit jako vrchnostenské sídlo, které patřilo k panství hradu Kost a později k Hrubé Skále. V poslední třetině třicetileté války byl hrad střídavě obsazen a dobyt švédskými a císařskými oddíly. Po válce už nebyl udržován a postupně se proměnil ve zříceninu. Roku 1925 přechází hrad do vlastnictví Československého státu, v jehož majetku zůstává až do dnešních dnů. První větší opravy v té době provádí Klub českých turistů (30. léta). Od roku 2002 se o hrad stará Státní památkový ústav Pardubice. Pod jeho správou se začíná hrad opravovat. Opravy hradu spočívají hlavně ve statickém zabezpečení skalního masívu, vlastních hradeb a zbytků hradních paláců. Součástí těchto prací je samozřejmě i archeologický průzkum odhalující nám neustále nové poznatky z minulosti místa. V roce 2004 bylo vybudováno schodiště na vrchol věže Baba a vyhlídkové místo pod věží Panna. Od poloviny dubna 2024 byl turistům nepřístupný vnitřní vyhlídkový okruh na věži Baba. O tom, že by měla být otevřená vyhlídka na Babu již od 1. června, jsem bohužel nevěděla, posunula bych termín výletu. Při letošní opravě byla provedena výměna dřevěného ochozu za ocelové, za více než dva miliony korun.
I když jsme se nedostali až na vrchol vyhlídky na Babě, přesto se nám naskytl překrásný výhled do okolí. Viděli jsme keltské opidum v Semíně, postavené roku 2018, které má svým vzhledem připomínat historické osídlení zdejší oblasti. Prostory budovy slouží jako galerie velkoplošných fotoobrazů Českého ráje. Nachází se zde také výstava achátů a polodrahokamů, staré keramiky a skla. Toto místo stojí za návštěvu. I ze sníženého vyhlídkového místa jsme viděli hotel a zámek Hrubá Skála, v dáli hrad Valdštejn, na druhé straně Střeleč –pískovcový lom, Újezd pod Troskami. Byla krásně vidět i přírodní rezervace Apolena, pískovcové skalní město, které je pro turisty nepřístupné. Hnízdí zde několik druhů skalních ptáků (poštolka obecná, výr velký a kavka obecná). Toto místo jsem jako malá holka často navštěvovala, a je skutečně škoda, že již není veřejnosti přístupné. Z vyhlídkové plošiny na Panně jsme viděli Rovensko pod Troskami a nejbližší vesnici pod hradem – Ktová, kde byl na nádraží cíl naší cesty.
V kiosku uvnitř hradu jsme si dali kávičku a posvačili z vlastních zásob. Jako zákusek jsme všichni obdrželi od paní Pilcové doma pečené výborné oříškové koláčky. Móóóc dobré sušenky.
Takto posilněni jsme se vydali po zelené turistické značce do Ktové. Cesta nás vedla po louce a lesem. Pořád jsme klesali, někde mírně a někde opravu prudce. Museli jsme sestoupit z 443m n. m. do 285 m n. m., což je 158 metrů na 1,5 km. Když jsme všichni absolvovali toto náročné klesání po skalách a přes kořeny stromů, tak jsem už byla v klidu, to nejhorší máme za sebou. Nyní nás už čekala jen cesta kolem říčky Libuňky, která napájí podtrosecké rybníky Vidlák, Krčák a Věžák. Pěšina v neposekané vysoké trávě nás dovedla téměř k nádraží, kde jsme si pořídili foto – všichni společně v cíli našeho putování Českým Rájem. Takto hromadně až na konec cesty, to tady už dlouho nebylo.
Na nádraží ve Ktové, ve 14:00 hodin, jsme zjistili, že je skutečně ještě brzy na návrat domů z pěkného výletu, a tak jsme se rozdělili na tři skupiny. První skupina, 2 kamarádky z Jaroměře odjely vlakem směr Hradec Králové. Druhá skupina odjela rovnou z Turnova hlavního nádraží do Mnichova Hradiště a třetí skupina vystoupila ve stanici Turnov–město a vydala se směrem k restauraci Emoi. Po dobrém pozdějším obědě jsme prošli Turnov směrem na nádraží.
Tento výlet na Trosky se všem líbil, byla velmi dobrá viditelnost, takže jsme si užili mnoho krásných výhledů, náročné stoupání i klesání, a ušli jsme asi 7 km do Ktové. Ti, co zašli ještě na oběd, našlapali 12km.
Fotogalerii naleznete zde: Hrad Trosky
Jitka Thorovská
Sjíždění Ploučnice
24.-26. 5. 2024
Poslední květnový víkend jsme vyrazili na Ploučnici, kterou část z nás pod hlavičkou KČT absolvovala už v roce 2020 v rámci jednodenní plavby. Základnu jsme měli v příjemném tábořišti v Borečku. Měli jsme tentokrát štěstí na lepší počasí, řeka byla pomalejší a vstřícnější k našim chybám. Přesto někteří méně zkušení vodáci či úplní nováčci mezi námi dost bojovali s typickým meandrujícím a vrbičkami zarostlým tokem Ploučnice. V sobotu jsme v počtu devíti posádek splouvali úsek od Průrvy do Borečku. Od Průrvy do Mimoně to byla příjemná zahřívačka, za Mimoní nás už pohltily vrbičky v přírodní památce Meandry Ploučnice. Rychlejší z nás stihli v tábořišti hokejové semifinále se Švédskem. Pozdně odpolední bouřku už jsme přečkali pod střechou pergoly v tábořišti všichni. V neděli nás v prořídlé sestavě 7 lodí čekaly pohodové nezarostlé meandry, kde jsme se často navzájem z lodi na loď neviděli, ale zato slyšeli. Slunit jsme se mohli během plavby i na hezkých plážičkách. Závěrečný "vrbičkový" úsek jsme už zvládli zkušeně a odměnou nám byl jez v cíli, u Brennského mlýna. Pršet začalo, jen jsme vyložili a vyčistili lodi a nasedli do aut. Ještě jsme si stihli říct: Ahoj, zase příště na nějaké vodácky zajímavé řece!
Fotogalerii naleznete zde: Sjíždění Ploučnice
Ondřej Šindelář
Rozhledna Hamštejn
18. 5. 2024
Toho sobotního rána, již dosti promočeného, se nás pod heslem "není špatného počasí, jen špatně oblečeného turisty" na nádraží v Mnichově Hradišti moc nesešlo. Přiznejme si, počasí a nepříznivá vyhlídka zlepšení toho byla příčinou. Přesto se výlet uskutečnil, ačkoli jsme na to byli jen dva.
Chvíli po vystoupení z vlaku v Železném Brodě, kde výlet začínal, nás zkrápěly další kapky deště toho rána. Krátký, ale prudký výstup ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého nám dopřál řádného tělního prokrvení a připravil nás tak na další 4 km stoupání. U zmíněného kostelíku právě probíhala příprava dobově ošacených stánkařů se svými rukodělnými produkty k 28. ročníku Svatojánské pouti. A z kostelíku samotného se mohutně linul ohromující sborový zpěv a živá hudba.
Pokračujícím stoupáním ukrajujeme další kus cesty, která nás přivádí do obce Dlouhý, odkud je krásný pohled na Podkrkonoší. V našem případě toho však moc vidět nebylo. I tak byla v dáli vidět např. obec Zásada pod Černostudničním hřebenem, kterou většina z nás míjí při cestách do Krkonoš. Na návsi v obci Dlouhá nás pak překvapil do půl těla oblečený běžec ve vysokém závodním tempu, což nás v tak chladném a vlhkém počasí dosti ohromilo! Po chvíli jsme za obcí potkali další běžce a běžkyně, již řádně běžecky oblečené, abychom poznali, že se jedná o štafetový závod 250 km Českým rájem, který ještě několikrát zkřížil naši plánovanou trasu.
Těsně před posledním stoupáním na Hamštejnský vrch se proti nám přes hřeben překulila ocelově chladná, šedo-černá a deštěm nasáklá mračna, která jasně dávala najevo, že se musí co nejdříve spustit. A také se tak stalo! Jako by mračna čekala na nás, až přijdeme blíže, abychom neměli šanci se ukrýt, a pak nás překvapila a chytila do pasti svou průtrží. V tu chvíli se i nepromokavá bunda stala promokavou a vítr deštník obracel vzhůru. Než jsme došli na rozcestí na hřeben, kde se účinek nečasu násobil, nemělo již cenu se před něčím schovávat a už vůbec ne před deštěm. K rozhledně Hamštejn to již bylo kousek, a s vědomím skromného přístřešku u ní, kde bychom si na chvíli odpočinuli, jsme pokračovali dále po hřebeni. A překvapivě jsme tam nebyli sami. Přístřešek již okupovali dva pravověrní "čundráci", kteří si zpříjemňovali čekání na chvíli bez deště čerstvou tureckou kávou a kouskem tabáčku. Ačkoli kvůli mrakům nebylo téměř nic vidět, jediná účastnice výletu přesto vystoupala na rozhlednu, odkud přinesla informaci o možnosti vtisknutí razítka do turistického deníku.
Cesta po louce dolů od rozhledny, která nevede po turisticky značené stezce, za "normálního" počasí skýtá také zajímavé výhledy do okolí, které jsem se snažil účastnici popsat, kde by co bylo vidět. Ale za krátkou chvíli jsem toho nechal, protože mi to velmi připomnělo úsměvnou scénu ze slavné filmové komedie, kdy Gustav Anděl vyjel lanovkou na Lomnický štít do husté mlhy a místní horal mu popisoval, kde je jaký vrchol.
Zkratkou, po bývalé červeně značené turistické stezce, jsem došli na náves v Koberovech, kde byla umístěna předávka zmíněného štafetového závodu. Měli jsme tak nebývalou možnost povzbudit a podpořit blížící se běžce v jejich výkonu, aby ze sebe vymáčkli poslední zbytky energie a dali do finiše maximum. Víc jsme se však nezdržovali a pokračovali silnicí do Besedic, kde byl, zřejmě kvůli nepřízni sobotního počasí, kiosek u parkoviště i restaurace zavřený. My jsme však již v tu chvíli měli plán stihnout rychlík z Malé Skály, neboť nemělo moc smysl zůstávat v promočených šatech déle, než bylo nutné. A to se povedlo. Po kvapném sestupu kolem Besedických skal jsme na nádraží přišli doslova pár minut před příjezdem rychlíku, který nás dovezl zpět domů v čase pozdního sobotního oběda.
Pokud vás inspiroval tento výlet, čeká na vás něco málo přes 10 km mírně náročného stoupání a spousta krásných výhledů, pokud zvolíte lepší počasí, než jsme měli my. Přeji šťastnou cestu!
Fotogalerii naleznete zde: Rozhledna Hamštejn
Tomáš Trkola
Dymník a Krásná Lípa
11. 5. 2024
Výlet do Rumburku, na Dymník a do Krásné Lípy
V sobotu 11. května 2024 jsme už v sedm ráno vyrazili vlakem do Rumburku. Přesedali jsme v Mladé Boleslavi, ale pak jsme až do cílové stanice jeli pohodlně krásným novým vlakem německých drah. Prvním cílem našeho výletu byla návštěva loretánské kaple Panny Marie v Rumburku, zvaná též Rumburská Loreta, která patří k architektonickým skvostům severních Čech a svou reliéfní a sochařskou výzdobou patří mezi nejhodnotnější loretánské kaple v České republice. Uvnitř lorety se nachází socha Černé Matky Boží loretánské, pocházející z roku 1694, zhotovená v Římě a požehnaná papežem Inocencem XII.
Měli jsme štěstí, že nám vše ukázala průvodkyně a seznámila nás se spoustou detailů o loretě, přilehlém kostele i ambitu a jeho freskách.
Dalším naším cílem byla rozhledna Dymník, ke které vedla z Rumburku pohodlná cesta většinou kolem rozkvetlých luk. Už během mírného stoupání byl krásný výhled do okolí a z patnáct metrů vysoké cihlové a kamenné rozhledny se 79 schody jsme přehlédli celé Lužické hory, Ještědský hřbet a dohlédli jsme i do Jizerských hor. Rozhledna byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1896, kdy ji nechal na vlastní náklady postavit místní německý podnikatel.
Z rozhledny jsme šli lesní cestou směrem ke Krásné Lípě, kde jsme si dali rozchod na občerstvení. Někteří navštívili Café Nostalgie, které se nachází v podstávkovém domě ze 17. století.
Naše další cesta vedla do Dittrichova parku, který byl založen místním továrníkem v letech 1888-1889. Je proslulý svými desítkami druhů rododendronů, které zrovna krásně kvetly.
Dalším cílem byla osada Kamenná Horka s malebnými typickými severočeskými domky a Luční samoobslužný bar, kde jsme se zastavili na další občerstvení. Závěrem výletu jsme prošli méně hezkou část Krásné Lípy, ve které byly dříve prosperující podniky jako Elite, vyrábějící silonové punčochy, nebo Bytex, vyrábějící koberce, dnes už jsou všechny zavřené a chátrají.
Po chvilce čekání na nádraží nás čekalo překvapení: přijel starý kupátkový vlak s červenými koženkovými sedadly, na které jsme byli zvyklí v 80. letech 20. století. Trocha nepohodlí vyvážila zážitek třeba z toho, že jsme se mohli vyklánět ze staženého okénka. Naše retro jízda skončila po 18. hodině opět v Mnichově Hradišti.
Celý den bylo krásné počasí a i to bylo důvodem, proč jsme si výlet užili naplno.
Fotogalerii naleznete zde: Dymník a Krásná Lípa
Jana Jedličková
Výlet očima seniorů
Po zveřejnění květnových nabídek na výlety mě ihned zaujal sobotní výlet Jany Jedličkové z Rumburku přes rozhledu Dymník do Krásné Lípy. Prohlédla jsem si trasu na mapě a zjistila jsem, že ji můžeme zkrátit (z uvedených 20 km asi na 10–12 km) a také snížit tempo. Po konzultaci s Janou jsem výlet upravila pro seniorskou skupinu.
V sobotu 11. května 2024 se sešlo na nádraží v Mnichově Hradišti 13 seniorů + 5 dalších turistů. Odjeli jsme do Mladé Boleslavi, kde jsme přestoupili na rychlík do Rumburku.
Ve vlaku se k naší seniorské skupině připojil předseda SBD Mladá Boleslav, také člen KČT.
Po společném fotu před nádražím v Rumburku jsme došli k loretánské kapli, kterou jsme si prohlédli.
Loreta Rumburk je barokní klenot, spojený se jménem vynikajícího architekta Johanna Lucase Hildebrandta a sochaře Franze Bienera. Stavbou Lorety si splnil přání Anton Florian kníže z Liechtensteinu, a sice přenést poutní místo z Itálie na sever Čech. Loreta je věrná kopie italského originálu a patří k vyhledávaným mariánským poutním místům v severních Čechách. Kaple Panny Marie je obestavěná ambity s křížovou cestou a v sobě skrývá sošku Černé Madony s dítětem z roku 1694. Věrná kopie Lorety se nachází také v Kosmonosech. Po komentované prohlídce Lorety jsme se již rozdělili a dále pokračovali v naplánovaných trasách.
Město Rumburk neznám, ale na mapě jsme zjistila, že se zde nachází rezervace podstávkových domů. I když s mapou v mobilu, tak jsme šli trochu jinou cestou, než jsem původně zamýšlela jít, ale to nevadilo. Došli jsme až na Lužické náměstí, které jsme si prohlédli a navštívili infocentrum. Uprostřed náměstí stojí sloup Nejsvětější Trojice se souborem soch. Sloup je památkově chráněné barokní dílo zhotovené jako připomínka morové epidemie, která české země postihla na přelomu 70. a 80. let 17. století. Samotný sloup zakončený božími muky byl postaven v roce 1681, v polovině 18. století pak doplněn sochou Panny Marie a postavami sedmi světců.
Naše kroky dále směřovaly do vesnické památkové rezervace. Podstávkové domy se v Čechách vyskytují od 15. století. Většina dnes stojících domů na pomezí severních Čech, Horní Lužice a Dolního Slezska pochází z 18. a 19. století. Pro tento typ lidové architektury je charakteristická podstávka. Jedná se o dřevěnou sloupovou konstrukci, která stojí před roubenými stěnami přízemí. Podpůrná konstrukce nese zatížení střechy a u dvoupodlažních domů také patro. V Rumburku se nachází ulice s 18 podstávkovými domy tkalců a řemeslníků z let 1786–1805. Lidově se ulici říká Zvědavá ulička, dnes je pojmenovaná dle spisovatele Aloise Vojtěcha Šmilovského. Roubené domy se štíty zdobenými břidlicí dodnes slouží k bydlení.
Po prohlídce udržovaných historických domů jsme pokračovali kolem kempu a koupaliště, až jsme došli na křižovatku s Naučnou stezku Dymník a lesní cestou jsme došli až k výletní restauraci Dymník.
Na louce pod kopcem Dymník se nachází Strom života. Tvoří ho 22 štíhlých žulových kamenů, které jsou uspořádané do tvaru hvězdy. Pouze jeden, kterému se říká Poutník, stojí kousek opodál. Kameny jsou vysoké 5–6 metrů a váží přibližně 4 tuny. Vztyčeny byly postupně během roků 2003 a 2004. Obvodové kameny symbolizují dvanáct znamení zvěrokruhu. Všichni jsme si našli svůj kámen, ale nebyl čas na to, abychom prošli podle návodu svou cestou života a v klidu rozjímali. (Pokud vás toto místo zaujalo, podívejte se do archivu ČT –Toulavé kamery ze dne 1. 12. 2019, kde vám toto místo přiblíží.)
Odtud jsme vystoupali naučnou stezkou na zalesněný vrch Dymník (515 m n. m.), kde od roku 1896 stojí patnáctimetrová válcová věž – rozhledna z cihel, kterou nechal na vlastní náklady postavit rumburský radní August Wenschuch k 60. výročí svých narozenin. Po zdolání 82 schodů jsme stanuli na prosklené terase, kde jsme si prohlédli krajinu Šluknovského výběžku podle informačních tabulek. Celoroční provoz rozhledny zajišťuje KČT Krásná Lípa. Od roku 2010 vede kolem rozhledny Naučná stezka Dymník, vybudovaná Lesy ČR. Rozhledna Dymník nebo také Augustova věž byl nejvyšší vrchol naší dnešní procházky. Po žluté a úozději modré turistické značce jsme už jenom pomalu sestupovali do Krásné Lípy. Procházeli jsme nejprve lesem a později okolo rodinných domů, které ve svých zahradách zdobily rododendrony různých barev. Došli jsme až na náměstí, kde stojí Dům Českého Švýcarska, což je muzeum, ve kterém je mimo jiné také atrakce stoupající balon, ale tem byl mimo provoz, takže jsme šli raději na kávu do cukrárny.
Město Krásná Lípa je opravdu krásné. Křinické náměstí získalo svou současnou moderní tvář po nákladné rekonstrukci v roce 2010. Je rámováno pestrou směsicí domů, které zůstávají připomínkou různých historických zvratů, jimiž město prošlo. Najdeme zde i jeden z nejstarších podstávkových domů Krásnolipska (nyní pekárna), zdobné domy měšťanské, ale i hodnotné objekty moderní architektury. Říčku Křinici, která pramení v lesích nad městem a protéká náměstím, symbolicky připomíná v ploše náměstí kamenné koryto, vyskládané jako mozaika v dlažbě, přes které se klene mostek střežený čtyřmi živly. Pískovcové sochy Země, Vzduchu, Vody a Slunce vytvořil akademický malíř Herbert Kizsa z Kadaně. Moderní kašna, vkusný mobiliář a pečlivé parkové úpravy lákají ke klidnému posezení.
Ještě před muzeem jsme se rozdělili na dvě skupiny. První skupina se připojila k Janě a odjela z Krásné Lípy o hodinu dříve než ta druhá. Druhá parta si prohlédla celé náměstí, zašla se podívat do historické cukrárny – Café Nostalgie – a došla až do parku ke škole, který nás přilákal rozkvetlými různobarevnými rododendrony.
Protože se blížil čas odjezdu našeho vlaku, pomalu jsme vystoupali na hlavní nádraží, které je nyní v lešení, celé se opravuje. Až sem pojedeme příště, bude již jistě opravené. Tuto trochu vzdálenější oblast ještě neznáme, ale určitě se sem podíváme a navštívíme Dům Českého Švýcarska a jeho atrakci – vznášející se balon.
Při dnešním sobotním výletě jsme si prohlédli Loretu, vyšplhali na rozhlednu a prošli se po pěkných místech. Ušli jsme 13 km.
Fotogalerii naleznete zde: Dymník a Krásná Lípa seniorů
Jitka Thorovská
Tajný seniorský výlet podruhé
9. 6. 2024
Druhý pokus o tajný výlet dne 9. května nám vyšel perfektně. Od rána bylo krásné počasí, odjížděli jsme již v 7:55 h autobusem z Mnichova Hradiště do Turnova, kde bylo pár minut na přestup na další autobus. Vystupovali jsme v Lestkově na zastávce U Kříže. Naše tajné putování začalo po modré trase kolem zahradnictví u Vovsů, před námi se tyčila rozhledna na Kozákově, a když jsme se ohlédli, viděli jsme panorama Hruboskalska. Pořídili jsme první společné foto a konečně byla možnost spočítat všechny účastníky - bylo nás 19.
Míjeli jsme krásné domky a chaloupky v části zvané Pustina a téměř většina účastníků tipovala, že jdeme na Kozákov, který se nám víc a víc přibližoval. Za posledními domky už byly jen pastviny, jejichž oplocení nám trochu zkomplikovalo cestu. Nedalo se nic dělat, museli jsme se prodrat křovím, přeskočit nebo podlézt ohrazení, až jsme opět vyšli na značenou cestu. Modrá nás dovedla k rozcestí Pod Radostnou studánkou na místo zvané "Lebedárna". Tady jsem v krátkosti přiblížila historii tohoto místa a stavení, ze kterého zbyly jen ruiny - v podstatě jen jedna stěna s oknem.
Název Lebedárna je podle tehdejšího majitele, Antonína Lebedy - majitele několika domů v Turnově. Výletní restauraci nebo také sluneční lázně postavil na místě bývalého mlýna, k honosně vypadající budově přistavěl také dva betonové bazény na koupání, jeden větší a druhý menší, oba byly napájeny vodou z rybníčku nad nimi. Kdysi se na Kozákově konaly slavné poutě, poté se přemístily právě k Lebedárně. Kolem Radostné studánky proudily davy poutníků a zde byla možnost odpočinku a občerstvení. Poslední pouť se tu údajně konala v roce 1956. Antonín Lebeda musel v 60. letech živnost zrušit a stavení chátralo až do dnešní podoby.
My jsme se opodál také občerstvili, ale jen z vlastních zásob. Stále po modré a zároveň po NS Kozákov jsme pohodovou cestou lesem pokračovali až ke Kozákovskému zlomu, kde je vidět horotvorná činnost, v bodě zlomu se nacházejí na jedné straně rozdrcené čedičové úlomky a na druhé straně pískovcové kameny. Liduprázdnou cestou jsme došli k rozcestí Pod Drábovnou a mírným stoupáním došli až k přístřešku na místě zvaném "Vzdychánek".
Tudy vedla stará obchodní cesta z Turnova do Železného Brodu a ženy, co nosily tvaroh a vejce na trhy do Brodu, prý na tomto místě často vzdychaly, protože musely zdolat velké stoupání až k sedlu na Hamštejnském hřbetu.
My jsme také trochu vzdychali, ale odměnou nám byl překrásný výhled na téměř celé Krkonoše, a to hlavně díky slunečnému počasí a bezvadné viditelnosti. Dokonce jsme zahlédli i vrchol Sněžky. Na opačné straně jsme měli výhled na Bezděz a Klokočské skály. Když jsme se dostatečně pokochali nádhernými výhledy, směřovaly naše kroky nyní již po červené nad Prackovem přes louku k lesíku na Hamštejnském hřbetu a stále ještě nebyl odtajněn cíl našeho výletu. Mezi stromy jsme v údolí Jizery zahlédli část Železného Brodu a najednou se před námi tyčila rozhledna Hamštejn. V této chvíli již všichni tušili, že jsme u cíle.
Někteří se ihned odhodlali vystoupat po 121 schodech až na vyhlídkovou plošinu, jiní si nejdříve dopřáli zasloužený oddech a svačinu a teprve poté se také vydali do výše 22 metrů, aby mohli obdivovat okolní krajinu z výšky.
Rozhledna se stavěla 7 měsíců a byla slavnostně otevřena 11. 11. 2023, svým tvarem připomíná raketu. Je tvořena ocelovým tubusem, kolem kterého se obtáčí schodiště s dřevěnými sloupy. Z vyhlídkové plošiny jsme dohlédli na část Jizerských hor s Ještědem, na Krkonoše s vrcholem Smrk, na České středohoří a hlavně na nedaleký Český ráj.
Když jsme se všichni na rozhledně vystřídali, sestupovali jsme prudce točitou cestou z Hamštejnu do Koberov, odkud nám odjížděl ve 13:10 h autobus do Turnova. Teprve zde jsme se rozdělili, část turistů spěchala domů a část si ještě vychutnala kávu v Albionu u nádraží a v 15 hodin jsme vystupovali na náměstí v Mnichově Hradišti. Dnes jsme si užili výšlapy nahoru i cesty dolů a celkem jsme nachodili přes 8 km.
Fotogalerii naleznete zde: Tajný seniorský výlet podruhé
Helena Pöllová
Ralsko - Hradčany
8. 5. 2024
8. května na Den osvobození jsme zavítali do bývalého vojenského prostoru Ralsko připomenout si, že svoboda není samozřejmost. Jelikož této oblasti se vlakové spoje vyhýbají, museli jsme využít naše čtyřkolé miláčky. Nakonec se nás v Ralsku-Hradčanech sešlo deset a mohli jsme vyrazit za "utajenými" krásami tohoto kraje. Po cestě jsme dostali velmi poučný výklad o včelaření, díky Pavle, takže labyrint jeskyní Psí kostel se před námi vyloupl, ani nevíme jak. Po jeho důkladném prolezení, svačince a drobném horolezeckém výkonu jsme přešli na 100 m vzdálenou skalní bránu. Odtud Všivou a Kraví roklí doputovala naše věkově různorodá smečka k Hradčanské vyhlídce. Jelikož jsme si objednali počasí, vysvitlo sluníčko přesně po vystoupání nahoru, takže výhledy na Spící pannu, Ralsko, Ještěd a hradčanské letiště byly úchvatné. Velkým překvapením pro nás byla následná návštěva hospody U Lesa, která nás ohromila velmi chutnou a zdobnou krmí. Odpoledne již bylo ve znamení klidné poobědové procházky. Zastavili jsme se v budově informačního centra a odtud vyrazili na krátký okruh kolem letiště Hradčany. Děkujeme Geoparku Ralsko za výborně připravený quest v podobě několika zastavení u rozpadajících se budov, které nám tu zbyly po okupační sovětské armádě. Zde jsme si pustili vyprávění Michaela Kocába o odsunu těchto vojsk v letech 1990 až 1991. Vyluštili jsme pár úkolů a příjemný den zakončili na ploše letiště, které je nyní využíváno především ke sportovním účelům. Máme tu poblíž místa, která nám musí zůstat připomínkou toho, že bylo hůř. Těším se s vámi zase někdy na viděnou.
Fotogalerii naleznete zde: Ralsko-Hradčany
Jan Nohýnek ml.
"Tajný" seniorský výlet poprvé
7. 5. 2024
Na úterý 7. května byl naplánován tajný výlet, avšak vzhledem k deštivé a bouřkové předpovědi jsem výlet narychlo zrušila a přesunula na čtvrtek 9. května. Přesto jsem se vydala na stanovený sraz k autobusu v 7:55 h, abych informovala případné zájemce, kteří se o zrušení výletu nedozvěděli. Sešlo se nás šest žen a žádná se nechtěla vrátit domů. Nasedly jsme do autobusu, dojely jsme do Turnova a po vzájemné dohodě jsme se vydaly z autobusového nádraží kolem Měšťanského pivovaru a dále proti proudu Malé Jizery. U jezu jsme pokračovaly stoupáním po nově upravených schodech Novým parkem až k červené trase, která nás dovedla ke Kopalově vyhlídce. Odtud jsme měly krásný výhled na Dlaskův statek s nově opraveným plotem, na Jizeru i celé údolí. Naše cesta vedla k nedalekému pramenu Boží voda, který nás lákal k ochutnání. Červená trasa pokračovala po silnici pod Károvskem, kde jsme u jedné zahrady s podivem zíraly na nepomrzlé rozkvetlé azalky a rododendrony. Ze silnice jsme uhnuly doleva a rozhodly se sestoupit ke Šlejférenským pramenům, na které nás upozornil panel naučné stezky "Pojďme za vodou". Prošlapaná cestička přes rozkvetlou louku nás ujistila, že jdeme správně. Voda však není dostupná, pramen vyvěrá za kovovými dveřmi a odtéká pod zemí. Cestička nás dovedla nad Zrcadlovou kozu, kde se již konaly přípravy na sezónu. Čistily se a větraly chatky, pod nimi nová houpací křesílka (která jsme samozřejmě musely vyzkoušet) a z kuchyně to již příjemně vonělo. Sice jsme přišly ještě před otevírací hodinou, ale personál nás přivítal a ochotně obsloužil. S pocitem blaha v žaludku jsme se vracely k Turnovu podél Jizery, míjely jsme Dolánecký vodopád a přes Metelkovy sady se dostaly k venkovní posilovně, kterou jsme každá vyzkoušely. Sestoupily jsme úzkou pěšinou až k Malé Jizeře a ocitly se v části Turnova nazývané Konělupy, kde má na jednom z domů pamětní desku Jan Skála, zakladatel sirotčince. Protože ještě bylo brzo vracet se domů, rozhodly jsme se navštívit Židovskou synagogu v Krajířově ulici. Velmi milý průvodce nás v krátkosti seznámil s historií synagogy, se židovskými zvyky a názvy, mohly jsme si prohlédnout vystavené exponáty i Golema na bočním dvorku. Synagoga je tvořena předsíní, modlitebnou a ženskou galerií. Po prohlídce jsme se přemístily na schody u nábřeží Jizery, kde jsme pár minut poseděly, než nás autobus odvezl zpět do Mnichova Hradiště. Mé obavy z deště se nenaplnily, prožily jsme krásný den a nachodily přes 9 km.
Fotogalerii naleznete zde: "Tajný" seniorský výlet poprvé
Helena Pöllová
Na 1. máje na Valečov
1. 5. 2024
Stalo se již tradicí, že na den l. května svolává Helena Pöllová procházku na hrad Valečov. Za krásného slunečního, ale trochu větrného počasí se v 9 hodin u bývalé továrny Severka sešlo 25 zájemců o prvomájový výlet, tentokrát ale bez Heleny, která místo výletu ležela v posteli s chřipkou. Výlet byl naplánován přes novou, ještě nezkolaudovanou lávkou přes dálnici.
Lávku zhruba za 36 milionů korun budovala společnost Brex, většinu nákladů město uhradilo z dotace od Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Součástí prací je i úprava terénu a vybudování příjezdové cesty.
Oblouková lávka s ocelovou konstrukcí o délce přes 50 metrů navazuje na osu historické lipové Husovy aleje a spojuje město s místními částmi Dobrá Voda a Lhotice. Původní trasu turistické stezky tam přeťala v 80. letech dálnice D10, za kterou začíná turisticky atraktivní Český ráj. U příležitosti symbolického opětovného propojení míst plánuje město umístit na Horce automat na poezii, takzvaný poesiomat. Znít by z něj mohly například básně místního rodáka, básníka Josefa Brože.
Viděli jsme, jak silničáři pilně pracují na úpravě cyklotrasy, přivezli zrovna asfalt. Kolaudace a slavnostní otevření lávky by se mělo konat 13. 5. 2024.
My jsme na lávku šli krásnou cestou lipovou alejí, kde jsme pořídili společné foto. Opatrně jsme přešli přes silnici, došli k lávce a dále jsme stoupali nejdříve panelovou, později lesní cestou až k vrcholu Horky. Vzpomněli jsme na dobu covidovou, kdy KČT vyhlásil akci "Skryté vrcholky", kdy jednotliví účastníci podle slepé mapy na blízkých vrcholech našli malovaný kámen s písmeny, a pokud prošli všechny vrcholy a našli všechny kameny získali nápis " KČT MH".
Když jsme vyšli z lesa na kopci, měli jsme krásný výhled na Mladou Boleslav, Lhotice, Boseň a Drábské světničky. Prošli jsme kolem nově vysázené (podzim 2023) třešňové aleje ŠKODA STROMKY až k houpačce u Lhotic. Naše malé slečny-účastnice pochodu a také Markéta se zhouply a my jsme pokračovali do Dobré Vody a přes silnici už jen stoupání do kopce, kde jsme se každou chvíli zastavili a otáčeli se, abychom si nejen odpočinuli, ale hlavně se kochali pohledy. Protože byla skutečně dobrá viditelnost, viděli jsme Bezděz, Káčov, Mnichovo Hradiště, Jivinu, Svijany, Příšovice a Ještěd. Cestou na hrad jsme procházeli třešňovou alejí a hledali jsme ještě kvetoucí třešně, ale ty už byly všechny odkvetlé, takže líbání pod rozkvetlou třešní se letos nekonalo. Došli jsme až na parkoviště u hradu Valečov, kde bylo otevřeno občerstvení. Po občerstvení (tentokrát bez langoše) a odpočinku jsme se rozdělili a někteří již dále nepokračovali a vrátili se do Mnichova Hradiště. My ostatní jsme vystoupali do přírodního areálu pod hrad, kde jsme získali informace o hudebních vystoupeních celé sezóny "Valečovské léto 2024". Prošli jsme nádvořím hradu Valečov, nahlédli do některých světniček a po červené turistické značce sešli pohodovou pěšinou pod hrad a dále jsme pokračovali směrem na Zásadku a úvozem příjemnou lesní cestou a po louce jsme došli až k přestavlckým rybníkům (stále po červené). Kdyby někdo chtěl jít naší trasou – doporučuji na hrad jít úvozem, tedy od Dobré vody až dolů z kopce k rybníku, kde je značená červená trasa a po louce vystoupat na Zásadku a hrad Valečov a potom do Mnichova Hradiště jít neznačenou, ale vyšlapanou pěšinou, prudším kopcem dolů a kochat se krásnými výhledy. Takto byla také naše trasa naplánovaná, ale protože skladba všech dnešních výletníků byla různorodá, lišila se také rychlost chůze, a protože jsem musela jít s těmi pomalejšími, ti ve předu zvolili trasu vyšlapanou pěšinou přímo k hradu.
Další naše zastávka byla na hrázi u prvního a největšího Přestavlckého rybníka, kde v roce 2018 KČT Mnichovo Hradiště vysadil 3 duby. Členové výboru se pravidelně střídají v zalévání těchto stromů. Dnešní prohlídkou všech tří stromů jsme konstatovali, že sice jeden dub pomrzl, a možná se nevzpamatuje, ale dáme mu šanci a budeme ho jako všechny ještě tento rok zalévat.
Na křižovatce pod Přestavlky jsme se rozloučili a naši krásnou prvomájovou 11km procházku ukončili.
Fotogalerii naleznete zde: Na 1. máje na Valečov
Jitka Thorovská
Místo Kokořínska do Bakova nad Jizerou a jeho okolí
20. 4. 2024
V sobotu 20. dubna jsme se probudili do typicky aprílového rána. To byl zřejmě důvod, proč jsme na vlakové nádraží dorazili pouze ve dvou. I když v tomto počtu, výlet jsme nakonec podnikli, ovšem nikoliv do zamýšleného Kokořínska, nýbrž jen do sousedního Bakova nad Jizerou. A vůbec to nebylo špatné rozhodnutí! Od bakovského vlakového nádraží jsme se vydali na zříceninu hradu Zvířetice, na níž jsme vystoupali zrovna ve chvíli, kdy začalo svítit sluníčko. Odtud jsme zamířili ke zvířetickému Hrnčířskému dvoru (který však byl v době našeho příchodu ještě zavřený). Od Hrnčířského dvora jsme za občasného mrholení a větru směřovali na Malou Bělou, Velký Rečkov a ke kapli sv. Stapina. Klokočská kaple nám naštěstí poskytla úkryt před deštěm. Už po několika minutách přestal z nebe padat déšť, a proto nám nebránilo nic v tom, abychom se přes Maníkovice a Klášter Hradiště vrátili zpátky do Mnichova Hradiště. Domů jsme dorazili příjemně unavení a vyfoukaní. A že jsme nejeli zrovna na Kokořínsko? Nevadí, vypravíme se tam příště, za jistě hezčího počasí.
Fotogalerii naleznete zde: Bakov a okolí
Jirka Janda
Sedmihorky - Turnov
16. 4. 2024
V úterý 16. dubna 202 4 se na pěší trasu ze Sedmihorek do Turnova sešlo na nádraží v Mnichově Hradišti 13 turistů. Podařilo se nám zakoupit přestupovou (vlak + autobus) jízdenku IDOL za 21,50 Kč (platba kartou), nebo 27 Kč (platba v hotovosti). V Turnově na nádraží se k nám přidala i paní Jiřina, takže nás bylo 14.
Autobusem jsme dojeli do stanice Sedmihorky-Karlovice, řádně se oblékli, někteří i čepice a rukavice, a vydali jsme se směr lázně Sedmihorky. Protože začalo hodně pršet a nad námi byl obrovský černý mrak, zastavili jsme u prvního přístřešku, kde se uskutečnila porada. Pojedeme zpátky do Turnova a domů, nebo budeme pokračovat v cestě, kde není možnost se schovat? Ještě že máme chytré telefony, podle nich za 10 minut přejde mrak a pak už bude jen krásně a bez deště. A skutečně, než jsme došli k lázeňským budovám, přestalo pršet a za chvíli se objevilo sluníčko.
Prohlédli jsme si opuštěné lázně, na náměstíčku u informační tabule "Geoparku Český ráj" jsme zjistili, kde všude jsme již byli a kam bychom se ještě mohli a měli podívat.
Vodoléčebné lázně Sedmihorky založil turnovský lékař Antonín Vincenc Šlechta v letech 1839-1841. Název získaly podle minerálního pramene "Sedmihorka" a k léčbě byla využívána metoda jesenického léčitele Vincence Priesnitze. Po 2. světové válce byly Lázně Sedmihorky znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH, v současné době jsou bohužel trvale uzavřeny.
Pokračovali jsme modrou "Angrovou stezkou" až na křižovatku a po modré a žluté turistické trase jsme se vydali okolo pramenů. (Touto cestou jsme již 23. 9. 2021 šli s Helenou – možnost podívat se na stránky KČT Mnichovo Hradiště.)
Barbořin pramen byl upraven v roce 1852 a má stejný pramenný zdroj jako Antonínův pramen. Skutečný pramen je o několik metrů výše po proudu a do Barbořina pramene přitéká potůčkem, na kterém je zřízen měřící bod pozorovací sítě ČHMÚ. Své jméno má po manželce zakladatele lázní, doktora Antonína Šlechty.
Antonínův pramen nese jméno po zakladateli lázní Sedmihorky doktoru Antonínu Šlechtovi. V roce 1839 se u tohoto pramene doktor Šlechta dohodl s majitelem panství na založení lázní. Pramen má stejný pramenný zdroj jako sousední Barbořin pramen.
Josefův pramen patřící do souboru hydrogeologicky významných pramenů v okolí Sedmihorek. Pramen byl zatrubněn a ozdoben pískovcem s reliéfem sv. Josefa v 19. století. Později byla k prameni umístěna dřevěná socha.
Mariin pramen Třetí pramen na Angrově "pramenné" stezce, tento pramen je podchycen pro vodovod a lázně Sedmihorky, ale přepad je volně přístupný, upravený do kaskády.
Studánka
Tento neupravený vývěr vody se nachází na cestě, která začíná u Sedmihorek, prochází kolem několika pramenů a napojuje se na cestu k hradu Valdštejn. Pramen je situován těsně vedle Felixova pramene, který má špatnou polohu a ve skutečnosti se také nachází na této "pramenné cestě". Pramen byl středně vydatný.
Pokračovali jsme lesními schody a potom po neznačené cestě kolem Zdeňkova pramene a opět jsme se vrátili na žlutou, která nás dovedla až na Valdštejn. Cesta byla příjemná, i když zase začalo pršet, takže jsme se nemohli až tak v klidu kochat okolními skalami. Při cestě jsme viděli vysoko na skále, jak nějaký dravec krmí své mládě, ale co to bylo za dravce, bohužel nevíme, nikdo neměl dalekohled.
Pěší žlutá turistická cesta se spojila se silnicí, a to už jsme viděli třetí nádvoří hradu Valdštejn.
Na okraji pískovcového skalního města, na třech skalních blocích, vznikl kolem roku 1260 hrad, jehož tři části spojily dřevěné mosty. Stavitelé využili jako materiálu i samotnou skálu, do které vyhloubili několik místností. Hrad byl trvale obydlen do poloviny 16. století, kdy vyhořel. Později jej získal do vlastnictví Albrecht z Valdštejna. V 18. století byl přistavěn barokní kostelík a dva kamenné mosty, jeden z nich zdobí sochy světců. V 19. století změnily tvář hradu částečné novogotické úpravy. V současnosti si můžete prohlédnout interiéry klasicistního i romantického paláce s bohatým dobovým vybavením nebo kapli sv. Jana Nepomuckého. V prostorách středověkého sklepení pak naleznete expozici věnovanou pískovcům. Z hradeb je také pěkný výhled do okolí.
Hrad byl zavřený, protože v dubnu bývá otevřen pouze o víkendu, a i občerstvení bylo zavřené a tak jsme se před další cestou posilnili z vlastních zásob. Ještě jsme se ani nenasvačili a začalo opět silně pršet, ale měli jsme štěstí, prudký déšť jsme přečkali pod deštníky u občerstvení a to byla již skutečně poslední dešťová přeháňka.
Od hradu Valdštejn jsme po červené značce (Zlaté stezce Českého ráje) došli až na rozhlednu Hlavatice, na kterou jsme všichni vystoupali. Pod rozhlednou v kopci po louce se nacházejí dřevěné sochy, které představují vstupní bránu do Českého ráje.
Skalní vyhlídka Hlavatice
Osamocená pískovcová skála na konci hruboskalského hřebene se nachází nedaleko Turnova. Vyhlídka s dřevěným schodištěm je tu vybudována od roku 1894. V roce 1908 byly dřevěné schody nahrazeny ocelovým točitým schodištěm. Skála Hlavatice má výšku přesahující 12 metrů a plocha skály upravená pro potřeby výstupu betonem a dvěma tesanými schody leží v nadmořské výšce 380 metrů nad mořem. Z vyhlídky se nám naskytne nádherný výhled do kraje na celé město Turnov, na Jizeru, v dáli Ještěd a ještědský hřeben, na západě třeba Bezděz a Ralsko či na severovýchodě kozákovský hřbet. Vyhlídka je opatřena měděnou orientační tabulí s názvy objektů, které vidíte před sebou.
Duchovní Brána do Českého ráje vznikla v roce 2008 pod vedením výtvarnice Ivety Sadecké. Vstup do prostoru tvoří dvě velké dřevěné sochy od turnovského řezbáře Karla Hajna, za nimi následuje labyrint, přes který se návštěvník dostane do magického kruhu sedmi soch. Každá je z jiného stromu a má vyzařovat svou energii. V jabloňovém sadu poznání nad nimi je potom madona s děťátkem a archanděl Gabriel, ochránce tuláků.
Naše společné putování skončilo u železniční zastávky Turnov město. Tam jsme se rozdělili do dvou skupin.
Jedna skupina (6 turistek) pokračovala po červené značce na hlavní nádraží Turnov a odjela domů. Druhá skupina se rozhodla, že procházku lesem a mezi skalami zakončí návštěvou restaurace EMOI a po dobrém pozdějším obědě také došla na nádraží a odjela domů.
Za celou dobu, co připravuji výlety (a pár jich už bylo), nám nikdy nepršelo, ale vždy je jednou poprvé. I když jsme 2x oblékali pláštěnky a jednou se měli možnost schovat a počkat, až přestane pršet, výlet se vydařil a všem se líbil. Obě skupiny, i když každá jinou cestou, ušly 11 km.
Fotogalerii naleznete zde: Sedmihorky - Turnov
Jitka Thorovská
Porta Bohemica
7. 4. 2024
První dubnovou neděli (7. dubna) jsme se za téměř letního počasí vydali na Litoměřicko v počtu deseti dospělých a jednoho juniora. Výlet začal svižně výstupem na vrch Hradiště, z něhož jsme shlédli na krásně rozkvetlé Polabí a známé vrcholy Středohoří.
Čekal nás sestup do Hlinné a výstup na další kopec Plešivec. Výstup nám ztěžovali lesní mravenci a sestup zase kamenné moře. Všichni zdrávi jsme se po prohlídce zříceniny hradu Kamýk občerstvili na návsi u vesnického obchůdku, který jsme trochu vykoupili.
Poslední cíl cesty byl před námi, a to vyhlídka Tři kříže. Zde jsme se rozhlédli po Bráně Čech a užili si opravdu horké odpoledne. Pak už jen sestup do Libochovan na vlak a domů. Ušli jsme více než patnáct kilometrů za pět hodin.
Fotogalerii naleznete zde: Porta Bohemica
Petr Hladík
Okolo Hradiště
5. 4. 2024
V pátek 5. dubna 2024 se sešlo 12 zájemkyň o odpolední asi 8km procházku okolo Mnichova Hradišti. Sešly jsme se, tentokrát jen samé ženy a jeden pes , u kostela sv. Jakuba a došly jsme kolem zámecké zdi k zámecké kašně. Terén okolo kašny je pěkně upravený, a až bude celý kopec obrostlý trávou a vysázenou zelení, bude zde i pěkné posezení na lavičkách s výhledem do ulice Arnoldovy a Klášterské. Sháněla jsem nějaké informace o původu této kašny na zámku i v muzeu. Info z muzea: Snažili jsme se najít informace ke kašně pod zámeckou zdí již kvůli projektu města, v jehož správě je, bohužel bez úspěchu. Jediné, co jsem zjistil (pan Karel Hubač) od pamětníků, místu se říká Na Palmovce. Zřejmě souvislost se zámeckou zahradou, francouzskou částí, kde byly vždy přes léto palmy a banánovníky v květináčích.
Naše kroky dále směřovaly okolo zámku k zadní bráně, které se říká Orlí. Vyjádření kastelánky zámku Mnichovo Hradiště: O kašně pod zámeckou zdí nemají žádné informace. O Orlí bráně bohužel máme minimum informací. Vznikla u příležitosti schůzky panovníků Svaté aliance roku 1833. Na počest habsburského císaře Františka I. je na ní císařská orlice.
Škoda že se nedochovalo více historických informací o těchto památkách.
Na zámku a v zámeckém parku byl (v roce 1979) za 90 dnů natočen pohádkový příběh Františka Hrubína zpracovaný jako horor "Panna a netvor" společně s pohádkou "Deváté srdce" , kde jsme mohli zahlédnout krásnou "Orlí bránu". V obou pohádkách se použily stejné kostýmy a kulisy.
Naproti zámku uprostřed zámeckého areálu se nachází rokokový pavilon, jemuž se říká "salla terrena". Vnitřní stěny jsou bohatě pokryty nejen malbami, ale třeba také oblázky.
Pěšina okolo salla terreny rozděluje francouzskou zahradou a anglický park. Anglickému parku dominují vzrostlé stromy, často exotického původu, a udržovaný trávník. Francouzská zahrada je složená z geometrických záhonů, v nichž se střídají záhony růží s pečlivě střiženými keři. V této části zahrady rostla černá borovice, která byla značně nakloněná. Spousta lidí, hlavně dětí, se u této borovice fotila a pomyslně tuto borovici podepírala. Mohutný strom s obvodem kmene 4 metry byl dlouhé roky nakloněn a 15. února 2023 borovice padla na zem.
Odhadované stáří borovice je 250 let. Její torzo je ponecháno na trávníku, a bude zde umístěna informační cedule s údaji o stromu. Dnešní skupina turistek se vyfotila přesně na místě, kde borovice stála.
Naše další kroky směřovaly do třešňové aleje (vstupní info tabule nám říká ŠKODA STROMKY), která vede od zámku do Hoškovic. Cestou jsme obdivovaly již rozkvetlé třešně, a konstatovaly jsme, že na 1. máje při naší již tradiční cestě na Valečov budou všechny stromy odkvetlé.
Došly jsme téměř do Hoškovic, ale protože jsme nechtěly jít po chodníku okolo silnice, přešly jsme po mezi okolo rozkvetlých trnek až k Nedbalce. Hned pod Hoškovicemi jsme prošly kolem prvního pomníčku prusko-rakouské války. Pomník připomíná, že v bitvě dne 28. 6. 1866 zde padlo 20 vojáků, 18 pruských a 2 rakouští. Kolem pomníčku a Nedbalky kvetly spousty sasanek. Některé výletnice tudy šly poprvé. Krásným údolím jarní zelení jsme došly ke druhému pomníku, který připomíná dva padlé pruské vojáky, a dále jsme pokračovaly až k ústí říčky Nedbalky do betonové roury. Naše společná 9km procházka jarní přírodou se líbila, a dohodly jsme se, že se tady zase sejdeme hned zítra - v sobotu na celostátně vyhlášenou brigádu Ukliďme Česko 2024.
Fotogalerii naleznete zde: Okolo Hradiště
Jitka Thorovská
Zvířetice
30. 3. 2024
V sobotu 30. března 2024 jsem pozvala své kamarádky z východních Čech na velikonoční výstavu do "Hrnčířského dvora" ve Zvířeticích. O naší plánované asi 8km procházce jsem informovala všechny v naší seniorské skupině tak, jak jsme zvyklí.
Na nádraží v Mnichově Hradišti jsme se sešli tři a přistoupili jsme do vlaku, kterým přijely Jiřina s Hanou. Protože ještě nebyly na zřícenině zámku Zvířetice, došli jsme až do infocentra v Podhradí, kde jsme po zaplacení vstupného zhlédli film ve virtuální 3D projekci "Zvířetice v zrcadle staletí". Mimo jiného jsme se dověděli, že Zvířetice jsou největší zříceninou v Česku. Po zhlédnutí filmu a prohlídce starých fotografií a ukázek řemesel Bakovska v patře infocentra jsme vystoupali na zříceninu, vyšlápli jsme až do nejvyššího patra věže a prohlédli jsme si blízké i vzdálenější okolí. Měli jsme docela smůlu, protože nebyl jasný výhled. Podle předpovědi počasí se měl v Česku vyskytovat saharský písek.
Pohodovou chůzí jsme došli do Hrnčířského dvora, prohlédli jsme si výstavu nádherných kraslic s možností nákupu. Uprostřed výstavní místnosti byla možnost si namalovat voskovou technikou vajíčko, mohli jsme si přečíst vše zajímavé o Velikonocích. Musím zde ale konstatovat, že po změně majitelů dvora výstava nebyla tak velkolepá jako v minulosti. Výstava se od předchozích lišila tím, že po celém areálu bylo možno vidět a také si třeba uplést pomlázku, vyrobit nebo koupit hotové pírko z husího peří, namalovat vajíčko, byla jiná, ale stejně zajímavá, jen chyběla krásná květinová výzdoba jarních květin, kterou jsme znali z minulých výstav.
Po občerstvení u stánku s grilovanými specialitami jsme zašli do cukrárny, na kávu a dortík. Pak už nás čekala jen cesta k vlaku, došli jsme do Bakova nad Jizerou a počkali na osobní vlak do Turnova přes Mnichovo Hradiště. Společně jsme příjemně strávili téměř celou sobotu a ušli jsme slibovaných 8 km.
Fotogalerii naleznete zde: Zvířetice
Jitka Thorovská
Již potřetí: cesta Mukařov – Borovice – Mnichovo Hradiště
27. 3. 2024
Na přání turistů, kteří se nemohli zúčastnit pěšího výletu z Mukařova-Borovice do Mnichova Hradiště, jsem tento výlet ještě jednou zopakovala. Odjeli jsme 27. března autobusem č. 738 z terminálu v Mnichově Hradišti. Začínali jsme v menším počtu, ale na každé další autobusové zastávce přistoupili další zájemci o 8kilometrovou procházku jarní přírodou. V cíli naší cesty v Borovicích nás tedy vystoupilo 21 turistů + 1 pes.
Šli jsme dle plánu, nejdříve po zelené turistické značce po silnici, vystoupali jsme k lesu a dále po hřebeni kopce "Borek" příjemnou lesní cestou pokračovali až nad koupaliště Horní Bukovina. Našeho výletu se zúčastnili i ti, kteří již šli o měsíc dříve (28. února), a tak jsme mohli sledovat, jak se pomalu probouzí jarní les a celá krajina. Při naší první procházce ještě nebylo olistěné borůvčí – nyní se již zelenalo, rozrytá louka od divokých prasat byla upravená, cesta byla již krásně vyschlá. (Pokud vás zajímá povídání a zajímavosti o výletě ze dne 28. 2. 2024 a 27. 4. 2023, vše najdete ho na stránkách KČT MH.)
V bývalém rekreačním středisku jsme si prohlédli zatím nepřipravené dřevěné chatky pro rekreanty a uvidíme, zda v sezóně ožijí. Při sestupování do údolí jsme si prohlédli soukromé, naopak upravé chaty a obdivovali jsme jejich zahrádky a již kvetoucí krokusy, petrklíče, tulipány a narcisky.
Pokračovali jsme vesnickou cestou mezi domy okolo Zábrdky, která se také od února trochu změnila – "vyjarnila se". Cestou jsme viděli velké množství sasanek a překvapila nás také louka s velkým množstvím kvetoucího podbělu. U zvoničky na Klášteře Hradišti nad Jizerou, která byla postavená při řezbářských slavnostech kolem roku 2000, kde jsme si jen na malou chvilku sedli a pořídili foto. Protože s námi šly Klášteračky, jež nám sdělily, že by mohlo být otevřené občerstvení na hřišti, tak jsme všichni dostali chuť na kávičku. Venku na terase jsme se občerstvili, každý podle své chuti. Paní Nováková na tento výlet upekla téměř pro všechny palačinky a ještě je ozdobila šlehačkou. Po sladké tečce jsme pokračovali cestou okolo pošty a školy směrem dolů z kopce na novou lávku přes Jizeru.
Nad hlavou jsme pozorovali krásně vybarvené ptáky – dravce. Tyto jsem již viděla v Mnichově Hradišti, a tak jsem je hledala v atlasu ptáků. Již dva roky je možno u nás vidět luňáka červeného (je to středně velký dravec z čeledi jestřábovitých).
Všichni účastníci byli spokojeni s 8km procházkou jarní přírodou.
Fotogalerii naleznete zde: Mukařov – Borovice – Mnichovo Hradiště
Jitka Thorovská
Výlet za bledulemi
20. 3. 2024
Letošní výlet za bledulemi jsem musela uspěchat, protože teplé počasí vše v přírodě popohnalo. Rozhodla jsem se pro jinou lokalitu než v minulých letech. Vydali jsme se na výlet ve spolupráci s KČT Mladá Boleslav. Pozvánka byla rozeslána narychlo, přesto se nás u autobusu sešlo 20. března 11 výletníků. V 8:10 h jsme odjížděli do Mladé Boleslavi a na autobusovém nádraží jsme kvapem přestoupili na autobus 723 do Libáně, který již byl plný mladoboleslavských turistů. Celá skupina se přesunula na náměstí Svobody a zde jsme se seznámili s vedoucí mladoboleslavských turistů - paní Zimovou, která nás v krátkosti obeznámila s trasou a průběhem výletu. Pod jejím vedením jsme prošli malebným městečkem Libáň z náměstí kolem sochy Jana Husa a parčíkem se sochou K. Havlíčka Borovského, míjeli jsme kostel sv. Ducha a barokní faru a ulicí Komenského jsme se dostali za město. Stoupání jsme si zkrátili odbočkou mezi křoviny, prošli jsme kolem zachovalé sochy sv. Jana Nepomuckého a šipky nás dovedly k mohutné Libáňské borovici - významný strom s výškou 10 metrů. Zde se již obě skupiny turistů promísily a vzájemně jsme si sdělovali zkušenosti z výletů.
Pokračovali jsme neznačenou cestou mezi poli k dalšímu velikánu - Libáňské lípě, od které byl nádherný výhled na vrch Veliš, Zebín a Jičínsko. Odtud již po silnici do Bystřice a u malého zahradnictví jsme odbočili vlevo kolem domků až k lesíku nad Bystřickým potokem, kde nás čekaly mokřiny, rozježděné lesní cesty a všude kolem množství kvetoucích lesních sasanek, petrklíčů a mezi nimi ještě i pár kvetoucích bledulí. Jinak keříků s bledulemi zde bylo mnoho, příští rok si cestu zopakujeme, ale mnohem dříve.
Prošli jsme lesem až k Sedlišti, za chůze jsme svačili, zastavili se u jezírka, popovídali si s pánem, který pečuje o jeho okolí, a naše kroky dále směřovaly po silnici ke Starým Hradům. Naše skupina se stále držela pohromadě, ostatní byli roztroušeni před námi i za námi. Po červené jsme došli zpět do Libáně, tentokrát z druhé strany. Na náměstí jsme dle doporučení paní Zimové navštívili restauraci Na Knížecí, kde jsme si pochutnali na dobrém obědě. Mladoboleslavská skupina odjela a my si ještě dopřáli dobroty v cukrárně Karolinka s překrásnou výzdobou.
V pohodě jsme stihli autobus ve 14:28 h z Libáně do Dolního Bousova a odtud dále do Mnichova Hradiště.
Krásnou jarní přírodou a pro nás téměř neznámou krajinou a za nádherného jarního počasí jsme ušli 8,5 km.
Fotogalerii naleznete zde: Výlet za bledulemi
Helena Pöllová
Rychlovýlet: Z Mnichova Hradiště do Bakova
13. 3. 2024
Na středu 13. března 2024 jsem pozvala příznivce pochodů na 8kilometrovou procházku z Mnichova Hradiště do Bakova nad Jizerou přes Veselou.
Po prvním společném fotu jsme se vydali kolem říčky Veselka směrem do Veselé. Přešli jsme lhotickou silnici a dále pokračovali podle železniční trati až ke hřišti a mateřské škole. Někteří šli touto cestou poprvé. Cestou jsme viděli, jak se vše začíná zelenat, kvetou kočičky a kvetou již fialky. Bylo vidět, že už se jaro hlásí. Došli jsme na náves k rybníčku, který se nachází téměř uprostřed vesnice. Zastavili jsme se u krásně opravené zvonice.
Zvonice pochází již z roku 1830, kaple k ní byla přistavěna v roce 1898. Zvonice je postavena z pískovcových kvádrů, kaple z cihel. Uvnitř kaple je umístěn oltář s obrazem sv. Petra a Pavla. Ve zvonici se nachází oltářní obraz archanděla Gabriela a Rafaela. Od roku 1919 je ve zvonici opět bronzový zvon. Pro veřejnost je kaple přístupná příležitostně, např. o pouti na Petra a Pavla.
Kolem hasičské zbrojnice jsme došli až k tabuli, která upozorňuje na naučnou stezku "Živá paměť Veselská" po obci Veselá a je plná příběhů pojících se se zajímavými a důležitými místy v historii. Stezka není značená a představuje ji 6 informačních tabulí, 2 lavičky a 2 výstavy. Z jedné tabule jsme se dověděli, že do roku 1948 se v obci nacházelo 16 řemeslníků. Všechna řemesla se dochovala dodnes, ale řemeslo "pracečkář" už nezná ani Wikipedie.cz.
Zpevněnou cestou jsme došli kolem hřbitovů (Veselá, Bakov n. J.), a Volnočasového areálu do Bakova nad Jizerou.
Měli jsme velké štěstí, autobus do Mnichova Hradiště měl 4 minuty zpoždění, takže jsme nemuseli čekat na další autobusový spoj nebo vlak. Dle dohody všech zúčastněných – kávičku si dáme doma. Za necelé dvě hodiny ušlo 13 turistů 8,3 km.
Fotogalerii naleznete zde: Rychlovýlet: Z Mnichova Hradiště do Bakova
Jitka Thorovská
Na Mužský
5. 3. 2024
Březnové suché počasí přímo lákalo na výlet, rozhodla jsem se narychlo svolat zdatnější turisty na náročnější výlet na nedaleký vrchol Mužský (úterý 5. března). K odjezdu autobusu v 11:17 h se dostavilo 14 turistů, vyjeli jsme do vesnice Mužský. Prošli jsme upravenou návsí obklopenou dvěma letitými lípami a 31 jírovci, kolem dřevěné zvoničky a obdivovali jsme zachovalé roubené domy z 18. a 19. století. Celkem osm usedlostí bylo zahrnuto do vesnické památkové rezervace vyhlášené roku 1995.
Po silničce jsme se přiblížili pod čedičový vrchol Mužský, nešli jsme však rovnou nahoru, ale vrchol jsme obešli, mým záměrem bylo ukázat vytěženou stranu čedičového suku. Mužský se řadí mezi nejstarší sopky Českého ráje (přibližně 19 milionů let).
Ještě nedávno byly stráně pod Mužským zarostlé jabloňovými sady, nyní je větší část vykácena a jsou zde pastviny. Mohli jsme tedy vyšplhat až na vrchol (463 m) - ke kamenné mohyle, která připomíná bitvu prusko-rakouské války roku 1866. Odtud je krásný kruhový výhled do okolní krajiny. Po opravených schodech jsme sestoupili pod vrchol a prozkoumali tři jeskyně ukryté v houští.
Pokračovali jsme po silničce až ke Krásné vyhlídce, kde bylo k našemu překvapení otevřeno. Využili jsme venkovní posezení k malému občerstvení i k výhledům na rybník Žabakor, kostelík ve Všeni i na vzdálené vrcholky Krkonoš.
Dalším bodem programu byla propast, která se nachází pár kroků od restaurace, najdeme ji v remízku uprostřed pastvin, je hluboká přes 22 m. Trhlinová propast je nejhlubší propastí v Příhrazských skalách, její dno prozkoumal v roce 1962 také známý cestovatel a majitel Hnojového domu na Jizerce Gustav Ginzel. Dále jsme pokračovali neznačenou cestou po okrajích skalních masívů až ke značené modré trase, která nás dovedla na křižovatku turistických cest u Drábských světniček. Během putování jsme zdolávali náročnější výstupy i sestupy, z vyhlídek jsme mohli vidět Ještěd, Ralsko, Máchův kraj, zámek ve Svijanech i vesnice pod námi. Prošli jsme i majestátním skalním kaňonem zvaným Studený průchod.
Zbývalo zdolat poslední náročnou část a tou byly schody - pískovcové, železné i dřevěné a po nich jsme se dostali na místo, kde se v roce 1927 po přívalových deštích sesunula část pískovcových skal a zavalila obec Kavčinu, po které zůstalo na parkovišti ve Dnebohu pouze torzo sklepa vytesaného do pískovce. Dalším pozůstatkem katastrofy je tzv. "opilý nebo tančící les" šavlovitě prohnutých borovic ve svahu pod skalami.
Výlet se vydařil, náročné úseky byly zdolány bez úrazu, počasí nám přálo a stihli jsme i autobus s odjezdem v 16 h ze Dnebohu. Nahoru i dolů jsme nachodili přes 7,5 km.
Fotogalerii naleznete zde: Na Mužský
Helena Pöllová
Z Borovic do Mnichova Hradiště - novou lávkou přes Jizeru
28. 2. 2024
Na středu 28. února 2024 jsem naplánovala pohodovou, asi 8km procházku lesem a polní cestou z Mukařova-Borovice do Mnichova Hradiště: po hřebeni, tudíž jsem předpokládala celkem suchou cestu. Touto cestou jsme již šli loni (27. 4. 2023), ale protože nebyla dokončená lávka přes Jizeru, naše cesta končila na autobusové zastávce Klášter nad Jizerou.
Letos jsme si tuto procházku zopakovali. Autobus z Mnichova Hradiště odvezl všech 9 turistů k rybníku v Mukařově. Po zelené turistické značce jsme vystoupali na kopec Borek. Okolí cesty bylo značně rozryté od prasat a cesta k lesu byla velice rozježděná těžkou technikou, kterou asi sváželi dřevo. V lese bylo docela dost polámaných stromů, a celkově les působil spíše jako prales než les. Spadlé dříví musí někdo uklidit, nebo shnije tak, jak leží. Prošli jsme kolem pomníčku, který připomíná neštěstí dívky jedoucí na koni bez helmy.
Po hřebeni vrcholu jsme pokračovali krásnou lesní cestou až k chatkám nad Bukovinou, které dříve patřily k rekreačnímu středisku Elektro-Praga-Praha. Pod těmito zchátralými chatkami se nachází bývalé rekreační středisko Naveta Liberec a nyní penzion Naveta, který nabízí letní ubytování.
Cestou jsme pozorovali pomalu se probouzející krajinu po zimě. V zahrádkách a i volně okolo říčky Zábrdky již kvetly sněženky, žluté talovíny a čemeřice, byly už také vidět první lístky tulipánů a narcisek.
Pohodovou cestou v údolí okolo Zábrdky jsme došli až na Klášter Hradiště nad Jizerou. U základní školy jsme obdivovali na stromech zajímavě řešené a i pro ptáčky zdravé krmítko z jablka a slunečnicových semínek. Od školy už přímý směr Jizera a nová lávka a dále přes Salabku na mnichovohradišťské náměstí.
Uprostřed týdne jsme ušli 8 km už skoro jarní přírodou.
Fotogalerii naleznete zde: Z Borovic do Mnichova Hradiště - novou lávkou přes Jizeru
Jitka Thorovská
Praha: ledové sochy a televizní věž
21. 2. 2024
Ve středu 21. února 2024 odjelo z Mnichova Hradiště 15 turistů-seniorů rychlíkem v devět hodin do hlavního města Prahy. Cílem našeho výletu byla výstava ledových soch, poprvé instalovaná v Praze, v Riegrových sadech, a podle počasí také návštěva Žižkovské věže a prohlídka Prahy z výšky.
Cesta vlakem nám docela rychle utekla. Za okny se míhala skoro jarní příroda, která byla po únorových deštích ještě plná velkých kaluží na polích i zahradách. Kolem Neratovic začalo vydatně pršet, a tak jsem přemýšlela o náhradním programu místo vyhlídkové věže, protože náš návrat domů byl jasně daný v 15:23 h, měli jsme totiž zakoupené jízdenky + místenky přes internet.
Těsně před Prahou se na nás usmálo sluníčko, roztrhaly se mraky, a tak nám bylo jasné, že musíme využít momentálního slunečného počasí a nejdříve shlédnout Prahu z televizní Žižkovské věže. Sochy si prohlédneme později.
V roce 2021 bylo otevřeno propojení severního podchodu pražského hlavního nádraží s náměstím Winstona Churchilla, a právě tímto poměrně novým průchodem jsme vyšli z nádraží (někteří poprvé) k již zmíněnému náměstí. Naše kroky směřovaly žižkovskými ulicemi k televiznímu vysílači. Cestou po Žižkově jsme obdivovali opravené činžovní domy, které bývaly zanedbané, šedivé a měly oprýskané fasády, ale to je už historie. Nyní jsou nově a barevně omítnuté a upravené je na ně skutečně krásný pohled.
Po zakoupení vstupenek na věž jsme vyjeli rychlovýtahem za 39 vteřin do výšky 93 m na vyhlídkovou plošinu, kde jsme se kochali pohledy na naše hlavní město. Na podlaze jsou schematické obrázky s popisem a názvem nejdůležitějších staveb, jež jsou z věže viditelné. Byl nádherný výhled, slunce svítilo, když se náhodou schovalo nebo jsme byli na opačné straně (ne proti slunci), byl výhled ještě lepší, protože se neodráželo sluníčko ve dvojitém skle. Z věže je vidět celá Praha a okolí. Vyhlídková plošina je postavená tak, aby pokryla výhled celých 360o kolem dokola. Při dobré viditelnosti je prý možno vidět až 100 km daleko, takže jsme se snažili najít Káčov nebo Mužský, ale marně. Téměř v těsné blízkosti jsme obdivovali žlutou budovu se zajímavou střechou, zakončenou dvěma šestihrannými věžemi. Až později jsme zjistili, že se jedná o sídlo Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, postavené v letech 1922–1926.
Plni nových dojmů z výhledů jsme pokračovali v naší naplánované cestě přes kulaté náměstí, které je pojmenováno po českém hudebním skladateli Františku Škroupovi. Mj. se nachází na tzv. "horním" Žižkově a je také známé tím, že zde byla první oficiálně povolená manifestace opozičních seskupení v období normalizace.
Dalším naším cílem bylo náměstí Jiřího z Poděbrad, kde byl na počátku 30. let 20. století vybudován kostel Nejsvěcenějšího Srdce Páně, který se pyšní prosklenými kulatými hodinkami s průměrem 7,5 m (největší v Čechách). Z náměstí jsme doputovali až do Riegrových sadů, kde jsme už mohli obdivovat jarní zeleň a kde byla umístěna výstava ledových soch. Před naší výpravou do Prahy jsem telefonicky vyjednala snížené vstupné pro seniorskou skupinu KČT Mnichovo Hradiště. Při vstupu na výstavu nás osobně přivítal manažer výstavy a sdělil nám zajímavosti o jejím vzniku. Poprvé byl použitý barevný led k tesání soch v 15 odstínech barevnosti a bylo zpracováno 180 t ledu.
Výstava ledových soch ICE MAGIC byla zahájena v prosinci 2023 a instalována ve dvouplášťovém stanu o rozloze 300 m2. Uvnitř stanu byla udržovaná teplota až –5o C a odstraňovaná vlhkost vzduchu. Řezbáři z Německa, Polska, Slovenska či domácí tvůrci pod vedením Adama Bakoše a Jana Paďoura (z Jaroměře) zpracovali více než sto osmdesát tun ledu a vytvořili tak sedmdesát ledových soch pohádkových postav, jako jsou včelka Mája, Krteček či čtyřmetrová socha mamuta Mannyho z filmu Doba ledová (vytesaná z 15 t barevného ledu), skupinu Mimoňů a rodina Adamsova. U klouzačky jsou vidět pražské věže a dvě dívky z čirého ledu. Jednotlivé části jsou od sebe odděleny ledovou stěnou ozdobenou různými květy a vyřezanými vločkami. U některých soch jsou také z ledu vytesané lavice přikryté kožešinovými podsedáky, aby si zde mohli návštěvníci pořídit vzpomínku na tuto výstavu. Nechybělo tu ani Valentýnské křeslo pro zamilované.
Výstava v číslech: 70 ledových soch, 9 pohádkových témat, 180 tun ledu, 23 uměleckých řezbářů, 3000 hodin tvorby, 300 metrů čtverečních plochy výstavy. Led pochází z Polska, z největší fabriky, která se zaměřuje na výrobu tohoto typu ledu. Led byl přivezen v blocích, jeden blok vážil 120 kg. Barevný led je vlastně také čirý, ale přidává se do něj barevný pigment, je to potravinářská barva, která se už při výrobě smíchává s vodou.
Asi po 30minutové prohlídce jsme se sešli před stanem a vydali se po asfaltových cestičkách parkem až k vyhlídce na Pražský hrad. Sešli jsme z kopce do Italské ulice a ta nás dovedla k zadnímu vchodu do nádraží. Tam jsme se v restauraci Rychlík ještě občerstvili před návratem do Mnichova Hradiště. Všem se výlet líbil, nikoho jsme neztratili a zdárně jsme dojeli domů. Po Praze, na věži a na výstavě jsme nachodili celkem 9 km.
Fotogalerii naleznete zde: Praha: ledové sochy a televizní věž
Jitka Thorovská
Rychlovýlet z Březiny do Mnichova Hradiště
17. 2. 2024
V sobotu 17. února 2024 ve dvě hodiny po obědě se nás na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo 10 turistů, kteří přijali mé pozvání na 7kilometrovou procházku, i když bylo pod mrakem. Vzhledem k tomu, že jsou turistické cesty (při deštivém únoru) téměř všechny velice podmáčené, a tedy blátivé, slíbila jsem cestu po zpevněných asfaltových silnicích.
Vlakem jsme dojeli do Březiny, a než jsme došli z Březiny na Olšinu, začalo svítit sluníčko a hned se nám šlo veseleji. V pohodě jsme došli až na parkoviště ve Dnebohu, kde bylo otevřeno "Občerstvení pod Drábkama". Zde jsme si zakoupili pití - svařáček a kávičku. Při konzumaci jsme si všímali kolemjdoucích turistů jdoucích dolů z lesa a zjistili jsme, že nemají moc zablácené boty, tak i my jsme opustili asfaltovou cestu a stoupali lesní cestou nejdříve po žluté a dále po neznačené cestě až ke kříži V Peklech. (Mělká skalní kaplička s reliéfem kříže byla vytesána roku 1820 a renovována 1926.) Tady jsme se napojili na červenou turistickou cestu a došli až k prameni Nedbalky. Na pramen upozorňuje jenom dřevěná cedule, ale sám pramen není moc vidět, protože je značně zarostlý. V těchto místech byla cesta používaná pro svoz dřeva, takže slibovaná pohodová cesta se změnila v blátivé hluboké koleje plné bláta a vody. Když jme vyšli z lesa, blátivá cesta pokračovala směrem na Mužský. My jsme však šli přes louku, která byla mokrá, ale ne až tak moc podmáčená, takže jsme si zablácené boty krásně umyli bez ruční pomoci. Dále naše kroky směřovaly k nadjezdu směr Hoškovice a po poradě jsme zvolili cestu přes Přestavlky. Zjistili jsme, že na místě odcizených ovocných stromů jsou zasazeny stromky nové.
Areál AGRO Přestavlky byl otevřený, takže jsme měli možnost si ho prohlédnout a zjistit, jak funguje mlékomat – tzv. plechová kráva. Mléko sem vozí zemědělské družstvo Březina nad Jizerou každé úterý (20 Kč za 1 litr).
Na křižovatce u závor jsme se rozdělili na dvě skupiny a dále jsme pokračovali každý tou nejkratší cestou domů.
Původně naplánovaných 7 km se změnilo na 9 km a také ze zamračeného počasí se na nás smálo i sluníčko.
Fotogalerii naleznete zde: Rychlovýlet z Březiny do Mnichova Hradiště
Jitka Thorovská
Valentýnská vycházka
13. 2. 2024
Během letošního únorového počasí bylo náročné vymyslet cíl Valentýnské procházky, abychom se nebrodili blátem či loužemi. Volba padla na procházku po Turnově s návštěvou Galerie českého granátu.
V úterý 13. února jsme odjížděli v 8:55 h autobusem do Turnova, celkový počet účastníků se vyšplhal na 27.
Z autobusového nádraží jsme po můstku přes Malou Jizeru přešli do ulice Trávnice a z ní odbočili do Jiráskovy ulice, která nás mírným stoupáním dovedla ke kostelu sv. Mikuláše a následně až na náměstí Českého ráje. Zde jsme se zastavili a prohlédli si dominantu náměstí - novorenesanční budovu České spořitelny z roku 1906, kde původně stával hostinec U Zlatého orla. Naproti přes náměstí stojí renesanční budova radnice z roku 1527 a do dnešní novorenesanční podoby byla přestavěna roku 1894.
Nedaleko sídlí Galerie a prodejna družstva Granát, kde jsme měli objednanou komentovanou prohlídku o historii těžby českého granátu a výrobě šperků. Ve vstupní chodbě jsme si prohlédli aktuální výstavu obrazů Aleny Vitákové s tématem Egypt. Během prohlídky jsme se dozvěděli, kde a jak se české granáty těží, jakou technikou se z vytěženého materiálu získávají granáty, jak se poté opracovávají. Byla nám předvedena výroba šperků - titěrná práce broušení malých kamínků, jejich usazování do připravených forem a následné spojování, obroušení a čištění. Ani jsme netušili, jakou trpělivostí musí být tvůrce šperku obdařen.
Při krátké videoprodukci jsme zhlédli dnešní těžbu v nalezištích u Podsedic a v Dolní Olešnici, kde má družstvo Granát jako jediné právo na těžbu. Odborný název českého granátu zní pyrop. Je to minerál s příměsí chromu, který mu dodává ohnivě červenou barvu.
Granát, družstvo umělecké výroby, je největším výrobcem granátových šperků. Družstvo vzniklo sloučením menších zlatnických firem v roce 1953. Šperk s českými granáty je vnímán jako symbol České republiky a je často věnován významným osobnostem a státníkům - královně Alžbětě II., princi Charlesovi, Michelle Obamové nebo papeži Janu Pavlovi II. Každý šperk je opuncován výrobní značkou - písmenem G.
Během zajímavé přednášky jsme si prohlíželi vystavené šperky i starodávné nádoby a výrobky, které byly nalezeny při vykopávkách na místě těžby. Poté si někteří z nás zakoupili šperky nebo skleněné výrobky se zasazenými malými granátky.
Následovala krátká cesta z náměstí Markovou ulicí až k budově Střelnice - původní budova byla zbourána a v letech 2000-2008 bylo na jejím místě postaveno dnešní Kulturní centrum s kinem, divadlem a kavárnou. Před budovou se nachází malé náměstí s vodní kaskádou. Náměstí nese jméno Bohuslava Jana Horáčka - rodáka z nedalekých Radvánovic, který po svém návratu z emigrace věnoval Turnovu přes 400 milionů korun, mimo jiné právě na opravu Střelnice.
Odtud jsme prošli nenápadnou ulicí Pod Stránkou podél Stebénky - potok pramenící pod Hamštejnským vrchem u Kozákova. Naše putování končilo u krásné historické budovy s názvem Vila Magic, kde nově funguje vietnamská restaurace Emoi (možno přeložit jako "zvu tě"). Měli jsme zde rezervaci pro skupinu 15 osob, ale bez problémů jsme se usadili všichni a pochutnali si na vietnamských specialitách. Naše procházka pokračovala ulicí Koňský trh kolem Jizery a malé vodní elektrárny Shořalý mlýn a do cukrárny. Autobusem ve 14:35 h jsme společně odjížděli domů.
Po Turnově jsme nachodili 4 km.
Fotogalerii naleznete zde: Valentýnská vycházka
Helena Pöllová