Českosaským Švýcarskem

V sobotu brzy zrána, tedy možná na sklonku noci, jsme se sešli na vlakovém nádraží, abychom po bezmála čtyřech hodinách vystoupili na nádraží Krippen nedaleko Bad Schandau, jen několik kilometrů od nejnižšího přirozeného bodu ČR, kterým je hladina Labe v místech, kde nadobro opouští naší kotlinu. Právě Labe bylo naší první překážkou, ale přívoz naštěstí nezklamal, a tak jsme se po vláčcích ještě svezli lodí, než jsme začali skutečně polykat kilometry v Labských pískovcích. Ty první vedly pochopitelně do kopce, bylo potřeba nastoupat do skal, za což jsme však byli zanedlouho odměněni úchvatnými výhledy. Za rozeklanými skalami vystupovaly nedaleké stolové hory Lilienstein a Königstein i námi před pár lety navštívený Zschirschstein. V hlubokém údolí Labe pod námi se ještě povalovaly cáry mraků, tu a tam protkané nesmělými paprsky. Po vršcích náhorní plošiny jsme se pak ubírali podzimním lesem a ještě několikrát mohly naše oči spočinout na dalekých výhledech, ať už na horizont českých hraničních hor, tak i na monumentální bloky pískovcových skal. Na oběd jsme dorazili ke skalní bráně Kuhstahl a po lehkém občerstvení jsme sestoupili do údolí Křinice, které s Bad Schandau spojuje tramvajová linka. Po prohlídce Lichtenheinského vodopádu jsme opět stoupali do stejnojmenné obce a pak širými pastvinami do zastávky Ulbersdorf, odkud jsme se svezli vlakem zpět do Čech, konkrétně do Brtníků, kde jsme měli zajištěno lože i krmě přímo U Krkovičky. Vynikající gulášek, chladné pivko a teplo krbových kamen opět dokázaly vykouzlit úsměvy na našich tvářích a za doprovodu stolních her jsme dokráčeli ke konci náročného a dlouhého prvního dne. Nedělní ráno bylo takřka mrazivé, ale z blankytně modrého nebe se čím dál razantněji prosazovalo říjnové sluníčko. Po snídani jsme se tedy brzy vydali na cestu a po chvíli se díky již skutečně teplým paprskům začaly naše svršky hromadit v batozích. Pustá krajina pohraničí zalitá ranní zlatavou barvou co chvíli odkryla některou ze svých mnoha krás, a tak jsme mohli obdivovat sytě rudé muchomůrky či nádherné obrovské pavučiny, až jsme se pomalu ponořili do hvozdu, který tu a tam nabídl vyhlídku na okolní kopce či do nitra skalních roklí. V zimě bývají v této oblasti k vidění proslulé brtnické ledopády, ale i podzimní krajina měla své kouzlo a po návštěvě Brtnického hrádku, ukrytého uprostřed rozlehlých borů, jsme sestoupili opět ke Křinici, proti jejímuž toku jsme se vydali Kyjovským údolím k jihovýchodu. Nad údolí jsme se zase dostali na Kyjovském hrádku a pak nás již krajina luk a lesů unášela směrem ke Krásné Lípě, kde naše putování končilo. Všichni jsme se sešli v pivovaru Falkenštejn, někteří si ještě nenechali ujít cukrárnu a už nastal čas odebrat se definitivně na nádraží, kam po chvilce dorazila Bardotka s historickými vozy, no, popravdě, ještě před pár dekádami běžně používanými, které nám však přinesly dnes již netradiční zážitek, jenž vygradoval zjištěním, že v jednom z vozů je i výčep. V Bakově jsme se však museli s naší soupravou rozloučit a zanedlouho jsme už stáli na nádraží v Mnichově Hradišti. Pevně doufám, že si všichni celý víkend užili a odnesli si do všedních dní řadu krásných vzpomínek.

Fotogalerii naleznete zde: Českosaským Švýcarskem

Lukáš Umáčený