František Koliáš ve výzvě 10.000 kroků
Ačkoliv je výzva 10.000 kroků již měsíc za námi, přesto si ještě dovolíme vám postupně představit pár jejích účastníků. Absolutním vítězem za Mnichovo Hradiště byl František Koliáš, který za říjen nachodil úctyhodných 976,29 km, tedy 1 351 453 kroků. A co víc, zaútočil i na metu 100 km za den - nutno říci, že víc než úspěšně, v celorepublikovém měřítku totiž nenalezl přemožitele.
"Rád bych napsal několik slov ohledně podzimní výzvy a mého útoku na metu 100 km/den.
Účastnil jsem se již dubnové výzvy, takže jsem tak trochu věděl, co mne čeká a co mohu čekat já. Z jara jsem věděl, co potřebuji zlepšit, aby se mi chodilo dobře. A tak jsem si po dlouhé úvaze koupil lepší trailové boty. Taky funkční hodinky, no spíš takový ten náramek, nic extra, jindy ho totiž nevyužiji. Na jaře i teď na podzim mi bylo jasné, že do předních míst v republice nemám šanci zasáhnout, a tak jsem se zajímal spíše o účastníky a jejich výkony v Mnichově Hradiště. Na jaře jsem byl ve městě ten, kdo ušel nejvíce kilometrů, a tak jsem si říkal, že to zkusím zvládnout i nyní. A to byla moje výzva. Už zhruba po půlce října bylo jasné, že je to na dobré cestě. Motivace se ale díky virtuální pouti neztratila a dál jsem se snažil každý den ujít "slíbených" 30 km. Také odznaky mne zajímaly, a když jsem zjistil, že všechny až na jeden jsou mi na dosah, byl jsem spokojený. Ten jeden za 100 ušlých km mi ale nedal spát. Výzvu jsem nebral jako soutěž, ve které jde primárně o vítězství, ale o to se trochu hýbat na čerstvém vzduchu, což jsem si moc užíval - ty podzimní proměny krajiny, změny počasí (to k nám mimochodem bylo dost milostivé), zlaté listí, sklizeň kukuřice, hromady řepky, no krása. Samozřejmě že ujít každý den 30 kilometrů s sebou nese určitá úskalí. Nic kromě chůze se v podstatě nedá stihnout. 30 km to je 6 hodin chůze a pak únava a regenerace. Taky mne i přes jarní zkušenost potkaly puchýře. Vymýšlet každý den novou trasu taky nejde, a tak jsem se s vděkem nechal vozit kolegyní po práci do Turnova a chodil odtamtud zpět do Hradiště.
A teď k pokoření mety 100 km/24 hod., to byla výzva, která mi zůstala. Po důkladném promýšlení a po komentáři kolegy v práci "Ty vole, to ses p....l. Noo, tak jedině poslední den." a zjištění že poslední den má 25 hodin, bylo rozhodnuto. Trasu jsem si naplánoval hezky rovnou, upřímně, kopce mne po těch nachozených kilometrech bolely, taky jsem si trasu předtím prošel hezky ve dne, aby mne v noci s čelovkou nic nepřekvapilo. První část vedla z Mnichova Hradiště přes lesy okolo Bezdězu k Doksům, na cca 29. km jsem se otáčel zpátky do Mnichova Hradiště s malou zacházkou, aby to dalo 60 km. Po 11 hodinách jsem přišel v 10:00 h domů, dal si oběd a malý odpočinek. Ve 12:08 h jsem jel vlakem do Turnova a odtud zpátky pěšky (tuhle cestu jsem šel během výzvy snad 20x, takže super, nevadí mi chodit stejné trasy). Dát si onu 90minutovou pauzu bylo zpětně viděno jako nešťastné rozhodnutí, když jsem totiž znovu vyšel, dost mne bolely nohy a trvalo dlouho, než přestaly. Cestu z Turnova jsem si po tomto horším startu užíval, bylo vážně krásné počasí. Obvykle mi trasa trvá 3,5 hodiny, ale kvůli horšímu startu a přestávkám jsem přišel do Mnichova Hradiště nějak před 17. hodinou a na hodinkách bylo kolem 84 km. To bylo skvělé - do konce ještě 7 hodin a do stovky chybělo 16 km. Věděl jsem, že to dám, když se nic nepokazí. Vyměnil jsem si oblečení, najedl se a znovu vyrazil, teď už nikam daleko, ale jen okruh okolo města (kdyby mi došlo, abych se mohl doplazit domů). V tuhle chvíli jsem začal řešit, kolik kilometrů kdo ušel, a zjistil jsem, že nejvíc je 106,8 km. "To bych mohl dát, jde se mi celkem fajn, zkusím to," řekl jsem si. Ve 20 hodin padla meta 100 km, hurá, a teď ještě těch sedm, které jsou navíc, jen takový bonus, ale pak budu možná první. Na to mám ještě čtyři hodiny, tak si dám jedno od cesty ve své oblíbené hospůdce. Ale ouha, ve 21 hodin jsem zjistil, že aktuální maximum je 112,5 km a do toho mi zbývá ještě cca 8 km. Takže teď už to není jen boj s kilometry, únavou, puchýři a bolestí, ale trochu i s časem. Kilometry na konci nepřibývají tak svižně jako na začátku. Nakonec jsem skončil před půlnocí se 116 kilometry.
Mé osobní poznatky:
- Chůze je skvělá věc, kterou zvládne každý, vážně. Nepotřebujeme na ní nic víc než pohodlné boty, čas a chuť.
- Žádné drahé vybavení, žádné speciální sportoviště. Když člověk chodí sám, má možnost přemýšlet nad věcmi, na které nemá jinak čas. A když jde dost dlouho, cestu zná a chůze se stane automatickou, mohou to být i věci "větší".
- Cesty do Hradiště jsou kratší než z něj, i když mají stejně kilometrů.
- Někdy má den i 25 hodin, díky za to.
- Je super zjistit, že lze ujít i 100km za den.
- Každý den prvních 5 km bolí, ale pak už to jde jakoby samo. Zlí jazykové říkají, že musím ty nohy protáhnout, tomu já nevěřím.
- Chůzí se nedá zhubnout.
No a konečně myslím, že celý měsíc jen chodit a završit to 100 kilometry není žádný obdivuhodný výkon, ale naopak něco, co by při troše chuti a odhodlání zvládl každý."
František Koliáš, pokořitel 116,2 km během jediného dne
Odkaz na první dvě trasy stovky pana Koliáše: