Krkonoše

V pondělí odpoledne jsem se domluvila s kamarádkou Hanou z Jaroměře, že v úterý 9. července 2024 pojedeme do Krkonoš. Pozvání na výlet spolu s oznámením o odjezdu vlaku i s mapkou o plánované horské pěší túře v délce asi 12 km jsem poslala na naši seniorskou skupinu.

V úterý před sedmou hodinou ranní se nás na nádraží v Mnichově Hradišti sešlo 5 turistek a společně jsme odjely do Turnova, kde jsme přestoupily na osobní vlak směrem Stará Paka. Ve vlaku jsme zakoupily seniorské jízdenky až do Martinic v Krkonoších za 37 Kč.

Ve stanici Stará Paka, jsme se potkaly se skupinou také 5 turistek z Jaroměře. Nyní jsme již společně nejdříve výlukovým autobusem do Martinic v Krkonoších a potom dále autobusem linkovým (jezdí pouze o prázdninách a v září) dojely až na konečnou stanici Vítkovice – Zlaté návrší. Na každém nástupním místě po cestě přistupovali další turisté, které také zlákalo pěkné počasí a na horách ne tak horké.

Ve Vítkovicích (a před sebou měl autobus ještě 3 zastávky) již nebylo v autobuse vůbec k hnutí a další cestující již nebylo možno přibrat, a tak museli jít nahoru pěšky nebo počkat na další autobus. O tom, že je tento spoj hojně využíván, jsme věděly, ani při naší poslední loňské jízdě nepobral všechny zájemce o přepravu. Při cestě za stálého stoupání jsme sledovaly okolní krajinu, otevíraly se nám výhledy na Krkonoše a údolí.

Na Zlaté návrší jsme dojely v 10:30 hodin, předpokládaný návrat byl v 16 hodin a délka trasy, jak již bylo uvedeno, asi 12 km, což znamená, že jsme na cestu měly dost času: 5 hodin.

Naši cesta jde popsat v několika řádcích:

Vrbatova bouda – Pančavský vodopád – Ambrožova vyhlídka – Labská bouda – pramen Labe – Česká bouda – červená cesta Česko-polského přátelství (hřebenovka) – Svinské kameny – Vosecká bouda – ptačí stezkou na Labskou louku – útulna U Čtyř pánů – Vrbatovo návrší – mohyla Hanče a Vrbaty – Vrbatova bouda = nakonec poctivě ujitých 14 km.

Po krátkém zastavení na Vrbatově boudě jsme se vydaly po červené turistické značce: Bucharovou cestou okolo pomníku Bohumila Hanče, který na tomto místě 24. března 1913 zemřel při mezinárodním lyžařském závodě, při němž se dramaticky zhoršilo počasí. Klidnou chůzí jsme došly k Pančavskému vodopádu. Pančava je potok v Labském dole v Krkonoších, pravostranný přítok Labe. Jméno Pančava pochází z německého pantschen, tedy cákat nebo šplíchat. Pramení v rašeliništi na Pančavské louce, poblíž Labské boudy. Poté spadá přes skalní hranu do Labského dolu, kde tvoří několikastupňový, 148 metrů vysoký Pančavský vodopád. Zastavily jsme se, jako všichni ostatní turisté, a nebylo jich málo, na Ambrožově vyhlídce, která dostala své jméno podle ochránce přírody a pracovníka KČT Jindřicha Ambrože. Výhled je zde především na Labský důl a okolní hřbety s vrcholy Medvědín a Vysoké kolo, v dáli je možné spatřit Luční a Studniční horu společně s hraničním Stříbrným hřebenem a vrcholem Sněžky.

Ještě před polednem jsme dorazily do horského bufetu na Labské boudě, kde jsme se posilnily každá dle svého výběru. Labská bouda je oblíbenou zastávkou turistů mířících k prameni Labe. Hotel i bufet Labská bouda se nachází v první zóně Krkonošského národního parku, v nadmořské výšce 1340 m n. m. na Labské louce, necelý 1 km od pramene Labe. Moderní stavba z roku 1975 nese stejný název jako hostinec, který vyhořel roku 1965. Historie tohoto místa však sahá až do roku 1830, kdy zde údajně podnikavá žena prodávala kolemjdoucím kozí výrobky a kořalku a měla zde malou budku z kamení, kůry a roští. Na Labské boudě je umístěna trvalá meteorologická stanice a solární a ozónová observatoř Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové.

Po obědě a krátkém odpočinku jsme pokračovaly k prameni Labe, kde jsme pořídily foto celé naší skupiny. Pramen Labe je označení místa pro turistické účely symbolicky upraveného jako počátek řeky Labe. Nachází se v nadmořské výšce přibližně 1387 m n. m. na Labské louce. Místo patří k nejvyhledávanějším cílům vycházek na české straně Krkonoš. Jak bylo řečeno, jedná se pouze o symbolickou instalaci na křižovatce značených turistických cest v podobě skruže s přítokem a odtokem vody, vydlážděným okolím s lavičkami a (od roku 1968) kamennou stěnou, vyobrazující barevné znaky 28 významných měst, jimiž Labe na své cestě k moři protéká. Autorem stěny je Jiří Škopek (český malíř, grafik, restaurátor, keramik, ilustrátor a tvůrce betlémů; většinu svého života prožil v Jaroměři). Je zde umístěna pamětní deska věnovaná KČT Jilemnice, k sedmdesátinám propagátora české turistiky v Krkonoších Jana Buchara. Na památku tohoto turisty je i červeně značená trasa z Jilemnice, která je v tomto místě zakončena, a my jsme po části této stezky šly od Vrbatovy boudy. Skutečné prameniště Labe se nachází od tohoto místa ve vzdálenosti zhruba 150 až 300 m a z důvodu ochrany přírody je veřejnosti nepřístupné.

Od pramene Labe jsme stoupaly žlutou trasou po České cestě k České budce. Zde jsme pokračovaly po hřebenové červené trase (Cesta česko-polského přátelství) kolem skalního útvaru Tvarožník. Svůj název dostal na památku výroby krkonošských sýrů. Ve vrcholové části se nachází plochý viklan, který tvoří dominantu skaliska. Část cesty vedla po polském území, takže jsme potkávaly polské turisty. Cestou jsme se kochaly krásnými výhledy, nejen na polskou Sklářskou Porębu, odkud vede na hřeben Krkonoš lanovka. Při chůzi z kopce jsme se stále přibližovaly k polské chatě a kopci Szrenica (1362 m n.m). Před námi se již objevily Svinské kameny, krásný horský útvar, ke kterému jsme ale nedošly, protože cílem naší cesty a další zastávky byla Vosecká bouda. Vosecká bouda leží v západní části Krkonoš v první zóně KRNAPu ve výšce 1260 m n. m. Byla založena před rokem 1743 jako seník, kolem roku 1790 sloužila jako přístřešek pro dřevaře a hospodářské stavení. Říkalo se jí Česká nová nebo také Františkánská, podle mnicha, který zde přebýval. Název "Vosecká" získala podle louky, na které stojí. Pro turistické účely je využívána od roku 1896 a v roce 1900 byla přestavěna a rozšířena. Svoji nynější podobu dostala přestavbou po skončení druhé světové války. Jako jedna z mála hřebenových bud nebyla nikdy zasažena požárem. Její další raritou je nepřítomnost elektrické sítě, potřebná energie je vyráběna diesel agregátem.

Po krátkém odpočinku nás čekalo jenom samé stoupání – nejdříve po zelené kamenité stezce (tzv. ptačí stezce), která je v jarních měsících od 15. 3. do 31. 5. uzavřena z důvodu ochrany přírody a hnízdění a vyvádění ptactva: tetřívka obecného. Tetřívek obecný je vzácný pták velký jako slepice. V ČR jsou životaschopné populace jen v Krkonoších, Krušných a Jizerských horách. Zimuje v norách vyhrabaných ve sněhu nebo pod zachumelenými větvemi stromů a keřů.

Po žluté upravené asfaltové cestě jsme vystoupaly na Labskou louku a dále jsme prošly okolo útulny (zastavení "U Čtyř pánů") a stále stoupáme. Panel okolo cesty nás upozorňuje na Pančavskou louku. A to už nemáme daleko na Vrbatovo návrší (1412 m n. m.) a k mohyle Hanče a Vrbaty. Odtud sejdeme už jen k Vrbatově boudě na občerstvení.

Celou cestu jsme se kochaly krásnou horskou přírodou, krásou našich Krkonoš.

Podle předpovědi počasí mělo a také bylo na Zlatém návrší příjemných 24 stupňů a profukoval příjemný větřík.

V 15:40 hod. se začali turisté srocovat u autobusové zastávky, blížil se čas odjezdu. Autobus nás dovezl zpět do Martinic v Krkonoších a dále jsme pokračovaly do Staré Paky, kde jsme se rozloučily s druhou partou a pokračovaly jsme každá na svou stranu k domovu.

Ve vlaku jsme konstatovaly, že slibovaný tropický den ve městě (31 °C) jsme prožily na hřebeni Krkonoš, při přijatelné teplotě a občasném větříku a daleké viditelnosti, a ušly jsme 14 km.

Fotogalerii naleznete zde: Krkonoše 2024

Jitka Thorovská