Tanvaldské rozhledny
Ačkoli jsem si štrádoval na plánované dostaveníčko u vlakového nádraží s časovým předstihem, první jsem nebyl, již mě tam čekala první nedočkavá turistka. Slunečné ráno dávalo tušit ideální počasí na výlet, a tak velmi záhy začali přicházet další účastníci. Nakonec se k naší partičce z Mnichova Hradiště, co přijela vlakem, v Tanvaldu přidali ještě další dva a pes. Celkem se nás tak na túru vydalo 9 dospělých, 2 školačky a psí nezmar Bertík.
Nejhorší úsek výletu jsme si odbyli hned na začátku, kdy jsme se museli prodrat podél hlavní Krkonošské silnice, zdobené pouličním uměním nejen v průchodu železničního mostu. Netrvalo však dlouho a již jsme zhluboka vydýchávali první metry stoupání úbočím Černostudničního hřebenu, které nás dovedlo na skalní vyhlídku Terezínka, zpřístupněnou před více než 170 lety místním továrníkem Johannem Mayerem a pojmenovanou po jeho ženě. Protože je odsud možné spatřit všechny tři rozhledny našeho výletu, využil jsem této příležitosti a názorně představil další slibovaná stoupání.
Následující výškové metry naši partu značně roztrhaly, ale všichni jsme se sešli na sluncem spalované skalní vyhlídce Muchov, skýtající jedinečný krajinný výhled na jih od Tanvaldu. Celé dvoukilometrové stoupání řádně prověřilo naše fyzičky, a tak byl čas na krátký odpočinek namístě.
Ze strachu před dalším roztrháním skupiny a ztrátou či zblouděním jejích členů jsem před odchodem z Muchova všechny upozornil na špatně značené místo, kde je nutné odbočit doprava na žlutě značenou stezku vedoucí z kopce dolů do Dolní Smržovky. S těmito slovy a rázným krokem jsme se já a pár dalších vydali po cestě dále. Zanedlouho jsme se však vraceli, včetně Bertíka, který si přestal do té chvíle hlídat svého páníčka a slepě mě následoval, k oné špatně značené odbočce! Samozřejmě že jsem ji přehlédl! Inu, horský vůdce se pozná! 🙂 Všichni ostatní však bedlivě následovali mých pokynů, nikdo nezbloudil, a tak jsme v klesání skupinu snadno dohnali.
Jen co jsme se dostali na druhý břeh řeky Kamenice, čekalo nás u školy další stoupání, kolem kostela a hřbitova. Čas tomu chtěl, že jsme kolem poledního potkali sympatický kemp, volající po občerstvení. Kempingové menu nás rozhodně nezklamalo a doporučuji se zde zastavit na oddech, pokud zrovna netrváte na kohoutovi na víně.
První naše rozhledna, Špička, byla již jen necelý kilometr a půl daleko, ovšem stále je to dalších více než 110 výškových metrů. Nakonec nejen výhled, ale i architektonické pojetí rozhledny je nám odměnou. Kovová konstrukce má svým tvarem připomínat bob, což odkazuje na bývalou sáňkařskou a bobovou dráhu, která zde nedaleko začínala.
Druhá rozhledna našeho výletu byla na 810 m n. m. vysokém Špičáku, kam jsme museli zdolat dalších 155 výškových metrů na vzdálenosti 1,5 km. Stoupání v jednu chvíli připomíná tvar exponenciální křivky a kousek pod vrcholem, na příjezdové asfaltce, má sklon cesty 20 %. Občerstvení v restauraci na vrcholku bylo proto velmi vítané a letní slunce nám umožnilo nechat proschnout naše propocená trička! Kamenná osmnáctimetrová rozhledna, která je součástí turistické chaty z roku 1908, skýtá kruhový výhled nejen na Krkonoše, Jizerské hory, ale téměř na celé malebné Tanvaldsko, usazené v údolích na soutoku řek Kamenice a Černé Desné.
Z Tanvaldského Špičáku je zřetelně vidět naše třetí a poslední rozhledna. Však je umístěná na protějším kopci a "pouhé" 2 km od nás. Ale jak jistě tušíte, opět se k ní musí do kopce. A proto po domluvě s dětskou částí výpravy bylo rozhodnuto, že rozhlednu Světlý vrch vynechají a s doprovodem se vydají rovnou na nádraží do Tanvaldu, aby pak spolu s námi stihli vlak k domovu. Početnější část výpravy se společně vydala vstříc Světlému vrchu, který někteří z nás již viděli jako "světlo" na konci našeho náročného výletu. Bylo však nutné ještě zdolat poslední výživné stoupání, které mělo na posledních 300 metrech neznačené pěšiny sklon 23 %! Právem jsem cestou na vrchol v zádech cítil ostré, skoro až nevraživé pohledy výletníků, na vrcholu natolik zadýchané, že neměli ani sílu mě proklínat. 🙂 Vždyť v tu chvíli měli v nohách 12 km a již 850 výškových metrů. Rozhledna Světlý vrch je dřevěná, 21,5 m vysoká stavba s vyhlídkovou plošinou, na kterou vede ocelové schodiště, a nechala ji vybudovat obec k 350. výročí založení Albrechtic v Jizerských horách. A i zde, jako na všech našich předchozích navštívených rozhlednách, je vstup zdarma.
Odpočinek ve stínu stromů na vrcholku s občerstvením z vlastních zásob, u každého pečlivě zkontrolován Bertíkem, byl zcela na místě! Před námi byla již jen ta nejlehčí část výletu, a to 4km seběhnutí z kopce dolů. Hned pod Světlým vrchem, uprostřed louky, se nachází malá, ale majestátně stojící dřevěná kaplička s dřevěnou sochou archanděla Michaela. A hned nedaleko je další naše vyhlídka na šetrně v krajině zbudovaném vodojemu, s informační cedulí o koloběhu vody ve vodárenství, odkud jsme se po chvíli napojili na zeleně značenou trasu.
Jedinou, nicméně dosti velkou kaňkou na celém výletu, která mohla skončit i tragicky, bylo bezohledné ohrožení našeho zdraví řidičem bílého sportovního vozu bavorské provenience, kdy se v zatáčce na nás vyřítil v tak velké rychlosti, že téměř srazil celou naši skupinu jdoucí po kraji silnice. Protože to bylo zrovna v místě, kde kvůli vzrostlému živému plotu nebylo kam uskočit, jako zkoprnělí jsme čekali, zda agresor za volantem dokáže svou "jízdu" včas zabrzdit či nikoli! Naštěstí některým z nás "pouze" lízl špičky bot a nikomu se tak nic nestalo. O chybějící omluvě nebo alespoň ubezpečení se řidiče, že jsou všichni účastníci incidentu v pořádku, a pokračující jízdě "prasete" asi není nutné vás přesvědčovat.
Jen co jsme se ze šoku oklepali, pokračovali jsem v našem klesání "Tanvaldským okruhem", který nás přivedl do Desné, odkud byla scenérie poslední části cesty lemována "zubačkou" a pozadím starých fabrik, ze kterých čpěla jejich zašlá sláva. Na nádraží v Tanvaldu jsme se setkali i s naší dětskou částí výpravy a ve vlaku pak společně hodnotili náš náročný výlet.
Fotogalerii naleznete zde: Tanvaldské rozhledny
Tomáš Trkola