Kouzelné připomenutí našeho podzimního přechodu Děčínska
Krajem Labských pískovců a stolových hor
Loni na podzim náš odbor uskutečnil víkendový přechod do kraje Labských pískovců, který si pro nás připravil profesor zdejšího gymnázia Lukáš Umáčený. Pokud jste se s námi nemohli na výlet vydat, nebo by jste si chtěli tento "epický" víkend připomenout , máme tu pro vás video ke zhlédnutí.
Celkem třináct lidí se vydalo v půlce října na víkendové putování do krajiny Labských pískovců. Počasí nastavovalo po celou dobu svou vlídnější tvář a již v Děčíně, kde jsme svou pouť odstartovali, započaly i sluneční paprsky nacházet místo v cárech oblačnosti a při výstupu na Děčínský Sněžník již mizelo oblečení z našich těl do našich batohů. Celkem záhy jsme dosáhli kóty 723 m n. m. a stanuli na nejvyšším bodě celého výletu. Abychom si dosyta vychutnali kruhový výhled, vystoupali jsme ještě o 33 metrů výše na ochoz rozhledny postavené již roku 1864, z níž šlo přehlédnout celé Českosaské Švýcarsko, Lužické hory, České středohoří a na obzoru pak hory Krušné a v dálce šlo rozeznat i Drážďany. Krásnými zbarvenými lesy jsme se ubírali dál na severozápad, abychom spočinuli v hospůdce v kempu pod Císařem, kde jsme pojedli a popili a vydali se po hranici tentokrát na východ vstříc nejisté vidině noclehu s kamínky, který byl plánován v Grenzbaude. Cestou jsme ještě míjeli krásné rybníčky Liščí a Holubí, prodírajíce se hnědým kapradím obklopeni tu kouzelným březovým hájem, tu smrkovými, tu zase bukovými lesy. Soumrak nás zastihl ještě na cestě a tak u studánky Sedmilhářů vydávaly světlo jen čelovky, svítíce nám při dobírání pitné vody na večer a na druhý den ráno. Dorazili jsme tak kolem sedmé hodiny do celkem slušně zaplněné Grenzbaude, kde již 16 poutníku z Německa, tedy domácích, zaujalo pozice na spaní. V místnosti s kamínky bylo skutečně teplíčko, vůni dřeva přebíjela vůně kouřené trávy a mezi mladým osazenstvem panovala, až do našeho příchodu, celkem bujará atmosféra. Inu, jali jsme se hledat dalších prostor na spaní a skoro se podařilo všem nalézt místo se střechou nad hlavou. Na několik málo z nás pak zbylo spaní venkovní; vzhledem k tomu, že však nemrzlo, přečkali snad všichni noc bez újmy. Ráno jsme posnídali venku již všichni, vařil se čaj a teplý mok usrkávali jsme pak z plecháčků, zapíjejíce svou skromnou snídani. Takto posilněni jsme se vydali na zbývající část cesty, která nás zavedla na Malý i Velký Zschirnstein, nádhernou stolovou horu. Z jejích skalních ochozů jsme měli možnost pokochat se dalekými výhledy. Severní strana nabízela pohled na další stolové hory na saském území, Drážďany se přiblížily ještě více a na obzoru vystupovaly směrem od jihozápadu Krušné hory. Z vrcholu Grosser Zschirnsteinu jsme pak měli jako na dlani Děčínský Sněžník, nalevo od něj pak Labské údolí s pískovcovými skalami a Lužickými horami na obzoru. Sluníčko zase ovládlo nebe a všude pod námi se rozprostíral koberec pestrobarevných stromů. Právě těmito lesy jsme pak sestupovali směrem k Labi, poslední část nás doprovázel zurčící Klopotský potok, jehož kaňon nás dovedl až těsně nad Labe, které zde opouští zemi svého pramene v nejníže položeném místě naší vlasti. V Dolním Žlebu jsme stihli ještě pivko či polévku či obojí, aby nás vlak odvezl zpět proti proudu do Děčína, kde se náš okruh uzavřel. Snad příjemně unaveni a plni zážitků z krásně prožitého víkendu jsme se nechali unášet po kolejích vstříc našim domovům.
